Breakfast at Tiffany's USA
režie: Blake Edwards
scénář: George Axelrod + Truman Capote (kniha)
hrají: Audrey Hepburn, George Peppard, Patricia Neal
viděno 26.12.2018
Film mě v některých neobvyklých aspektech svého příběhu mile překvapil a zaujal, ale při celkovém pohledu je prostě matoucí a nesourodý ten všudypřítomný souboj klasického hollywoodského narativu a queer podivínského úhlu pohledu Trumana Capoteho. Nejpatrnější je to asi v postavě Paula Varjaka, kterého se George Peppard ze všech sil snaží hrát jako klasického silného tichého typa, a přitom ta postava je asi všechno, jenom to ne. Patricia Neal je oproti němu strašně skvělá, a jelikož se jí daří dodat své postavě nejvíc podtextu, skryté ironie a sebeuvědomění, tak se mi na celém filmu líbila asi nejvíc. Co se týče Audrey Hepburn, tak jestliže jsem měla dojem, že v My Fair Lady šíleně přehrává, tak tady to rozhodně platí taky. Možná (a nejspíš) to byla v civilu opravdu fajn dáma, ale jakmile začne před kamerou rozbíjet věci nebo se vůbec pokoušet o jakoukoliv emoci, přijde mi to přehnané a neuvěřitelné. Samozřejmě kapitola sama pro sebe je ta absurdní a bizarní karikatura japonského umělce v podání Mickeyho Rooneyho - v rámci nastavené úrovně stylizace versus realističnost mi to prostě hlava nebere. Často u filmů, které jsou literárními adaptacemi, vypichuji, jak moc z filmu vyčuhuje nebo nevyčuhuje původní knižní struktura, a jestli je to dobře nebo špatně, a většinou to zmiňuji hlavně u filmů, kde je to špatně, ale zrovna v případě Snídaně mi to přijde to evidentní lešení jako plus, protože pomalé plynutí, nenápadné a zároveň skrytě komplikované zvraty a odbočky do rozsáhlých peripetií poskytují ideální prostor pro zobrazení vztahu mezi postavami a zároveň i jejich konkrétní osobnostní vývoj. Hlavně proto je mi ve výsledku vlastně dost líto, že se to všechno, stejně jako ústřední písnička, nakonec utopí v patosu.
