The Revenant
USA/Hong Kong/Tchaj-wan
režie: Alejandro González Iñárritu
scénář: Mark L. Smith, Alejandro González Iñárritu + Michael Punke (kniha)
hrají: Domhnall Gleeson, Will Poulter, Forrest Goodluck
viděno 27. 11. 2018
-"I found God" he used to say. "And while sitting there and basking in the glory and sublimity of mercy... I shot and ate that son of a bitch."
Před sledováním jsem si přečetla, že: Revenant in French also means (reverting to) "spirit" or "ghost". Což mě samozřejmě velmi natěšilo, ale i přese všechny horečkové snové vize jsem neměla pocit, že by se film dotkl duchovní roviny. Vlastně mám ve výsledku dojem, že se jedná o křížence Malickova Nového světa a Jarmuschova Mrtvého muže, přičemž se Revenantovi nedaří dosáhnout kvality ani jednoho z nich. A když to srovnám ještě s Birdmanem, do kterého se mi původně vůbec nechtělo, ale hned po prvních pár vteřinách jsem od filmu vůbec nemohla odlepit oči, jak byl hypnotizující, tak tady jsem se musela vyloženě nutit, abych se vůbec dokoukala do konce. A to jsem člověk, který by raději strávil celý život v lese, než aby jednou vkročil do víru velkoměsta.
Vlastně nemám ani moc ráda, když v sobě Terrence Malick přespříliš probouzí svého vnitřního Terrence Malicka, natož abych to ještě snášela u ostatních režisérů. Iñárritu podle mě vlastně udělal nejzásadnější chybu v tom, že filmu dodal lidského záporáka a hrdinovi jinou motivaci než jednoslovné "přežít", protože mi přijde, že tím paradoxně mizí důvod, proč by ten film měl existovat. "Přežít, abych zabil vraha svého syna" je extrémně klišé motivace pro tak nehostinné, dravé a kruté prostředí, jaké se filmu podařilo poskládat dohromady. Slušel by tomu mnohem víc nihilistický příběh osamělého zálesáka, který bojuje o svůj život, protože nic jiného neumí a nezná.
A ještě víc bych za něco takového bojovala s přihlédnutím k tomu, že Tom Hardy vypadá pořád moc inteligentně na to, abych mu takovou roli uvěřila, a tím pádem spadá jeho herecký výkon do kategorie nepříjemně se sledujícího pitvoření, které rozhodně není důstojnou protiváhou Leova minimalismu. (A taky tedy dodám, že jsem výjimečně ráda, že když už mu tu sošku chtěli mermomocí dát, tak že mu ji dali zrovna za tenhle film a ne třeba za Letce nebo Vlka z Wall Street. I když mě osobně jako herec nezajímá už tak patnáct let.) Domhnall Gleeson teprve podruhé přenáší trochu závaží ze strany "hezký muž" na stranu "dobrý herec". Forresta Goodlucka jdu sledovat na Instagramu. Willa Poultera si přidávám do sbírky herců, kteří krásně brečí.
A jako poslední zmínku jsem si nechala poznatek, že mě úplně neskutečně rozčilovala kombinace té prvoplánovité "západní filmové" hudby, která jako by se snažila každý záběr, ke kterému hrála, nafouknout a dodat mu falešný pocit důležitosti, spolu s tím japonským hudebním minimalismem, který doprovázel například finální souboj, a který skvěle vystihoval primordiální pudy a emoce, o kterých pro mě celý film byl nebo měl být. Kdyby tak byl podkreslený celý film, nejspíš bych mluvila úplně jinak, a určitě i hodně dalších lidí, kteří mu vyčítají mělkost a pozérství. Inu, třebas se na Revenanta podívám znovu za deset let a zklamání mě přejde, ale zatím sbohem a šáteček.
