Obchod na korze (1965)

The Shop on Main Street
Československo
režie: Ján Kadár, Elmar Klos
scénář: Ladislav Grosman, Ján Kadár, Elmar Klos + Ladislav Grosman (kniha)
hrají: Ida Kamińska, Jozef Kroner, František Zvarík, Hana Slivková
komentář ze dne 7. 2. 2015

Pamatuji si, že když jsem film viděla před mnoha lety poprvé, tak mě velmi výrazně poznamenala scéna snu - a to dokonce tak, že snad každá věc, kterou jsem od té doby napsala, v sobě obsahuje snovou scénu, dnes už je často přetahuju i do bdělosti. Když bych měla říct proč, tak asi proto, že sen je velmi prostý způsob, jak z prozaického útvaru vyrobit poezii, okomentovat skutečnost jinak, aniž by se její podstata změnila. Obchod na korze se kromě poezie mění také na divadlo, a na jaké! Takový krásný dramatický trychtýř člověka pohladí po srdci, aby ho tedy následně svým obsahem rozcupoval na kousky.

-"Já... já tomu nerozumím. Vy jste moudrý člověk, pane Katz, co se to tak najednou stalo?" -"Já nejsem moudrý. A nepřišlo to najednou."

Ucho (1970)

The Ear
Československo
režie: Karel Kachyňa
scénář: Karel Kachyňa, Jan Procházka
hrají: Radoslav Brzobohatý, Jiřina Bohdalová, Bořivoj Navrátil
viděno 27. 11. 2006, komentář ze dne 29. 4. 2017

Ucho je skutečně děsuplný film, ale možná ještě děsivější možná bylo, když jsme na něm blahého roku 2006 byli výchovně v kině se střední školou a moji spolužáci si mysleli, že je to komedie, protože to v sobě má Jiřinu Bohdalovou mluvící pitvořivým hlasem. Pamatuji si, že jsem si říkala "Panebože, a takoví lidé chodí všude mezi námi!" a adresovala to filmu i spolužákům, ale já jsem na střední taky byla pěkný idiot a ráda bych věřila, že lidé se můžou změnit (k lepšímu).

Čím jsem starší, tím víc zbožňuji formální stránku Ucha. Ta tíseň je opravdu hmatatelná a je to tím, na co se kamera dívá a jak se na to dívá. Pro srovnání: Dnes je zřejmě velmi cool ukazovat určité scény ve slow motion, například hořící oheň nebo rozbíjení skla a oken. (A mám na mysli současné (české) filmy, které chtějí být umělecké, nikoliv akční filmy a podobně, na které platí úplně jiná pravidla.) V rámci příběhu ty scény ale nemají žádný hlubší smysl a jejich povyšování skrz vizuální odlišení od zbytku filmu ve výsledku působí extrémně směšně. Když v Uchu Jiřina Bohdalová rozbije okno a my vidíme v samostatném dlouhém záběru pomalu padat střepy k zemi, tak je k tomu panečku důvodů. Scéna se tím zřetelně odlišuje od ostatního filmu, byť díky konzistentnímu používání stylizovaných subjektivních pohledů je pořád stylisticky na místě a nepůsobí cizorodě. Sama o sobě je to banální věc, někdo rozbil okno a střepy padají na zem, akce a reakce, jenomže kontext a provedení z toho dělají (alespoň v mých očích) jeden z nejdůležitějších a nejkrásnějších záběrů v celém filmu.

A jako malou doušku na závěr si dovolím otázku, jestli by tento konkrétní druh filmu (mám na mysli asi jenom Ucho a Kdo se bojí Virginie Woolfové?) šel natočit, kdyby jeho protagonisty byl standardnější pár, který se například doopravdy miluje (bez tajné zášti) a nebo snad ani nemá šokující kostlivce ve skříni, které by na sebe v momentu největší deprese mohl začít vrhat? Ve Virginii Woolfové by to bez toho asi nešlo, protože ten kostlivec dává všechny věci do pohybu, ale v Uchu je prvotní hybatel externí, spouští to právě Ucho, které za manželi leze dovnitř. Možná bych ještě raději sledovala, jak to semele dva lidi, kteří jsou doopravdy čistí jako lilie. ♥♥♥