U konce s dechem (1960)

À bout de souffle/Breathless
Francie
režie: Jean-Luc Godard
scénář: François Truffaut, Jean-Luc Godard, Claude Chabrol
hrají: Jean-Paul Belmondo, Jean Seberg, Jean-Pierre Melville
viděno 11.4.2023

-"Between grief and nothing, I will take grief." 

Já nevím. Za mlada mi přišlo, že francouzská nová vlna není nic moc pro mě, tak jsem počkala deset+ let, abych získala schopnost ji ocenit, a pořád to asi není nic moc pro mě. Jakože ty jump cuty jsem si užila, ale tento druh příběhu a postav a/nebo jejich podání mě míjí. 

-"What's your greatest ambition?" -"To become immortal and then die."

Oči bez tváře (1960)

Les Yeux sans visage - Eyes Without a Face
Francie/Itálie
režie: Georges Franju
scénář: Pierre Boileau, Thomas Narcejac, Jean Redon, Claude Sautet, Pierre Gascar + Jean Redon (kniha)
hrají: Pierre Brasseur, Edith Scob, Alida Valli
viděno 3.10.2022

Ó můj bože, tak na tuto pohádku jsem nebyla v žádném případě připravena. (Hudba!) Během sledování jsem myslela na Spoorloos, další takový z kategorie filmů, které mi stačí vidět jednou a potom už se k nim nikdy nevrátit a přesto o nich navždy budu prohlašovat, že jsou moje nejoblíbenější. Oba filmy mají společné to, že navzdory svému "žánrovému zařazení" nijak nepoužívají zažité konvence a postupy, které jsou s danými žánry vědomě i podvědomě spojované. Vzniká tak výsostně nadskutečný, nadpozemský, nadčasový zážitek. A nakonec ještě musím zmínit Holy Motors, další ze slovy úplně nepopsatelných zážitků, protože teď zjišťuji, že žena s maskou tam odsud (jeden z mých nejoblíbenějších filmových konců vůbec) je právě zdejší žena s maskou Edith Scob.

Jules a Jim (1962)

Jules and Jim - Jules et Jim
Francie
režie: François Truffaut
scénář: François Truffaut, Jean Gruault + Henri-Pierre Roché (kniha)
hrají: Jeanne Moreau, Oskar Werner, Henri Serre
viděno 3.4.2021

-"Keep in mind that words can't have the same meaning across languages, because they're not of the same gender. Unlike in French, "war", "death" and "moon" are masculine in German, while "sun" and "love" are feminine. "Life" is neuter."

Mám o sobě představu, že dokážu být hravá, ale tento film by mi to rozmluvil a ještě by mě snad donutil hravost odsuzovat. Příliš mužská optika na to, abych se v tom vůbec chtěla nějak orientovat.

Stíny zapomenutých předků (1964)

Shadows of Forgotten Ancestors - Těni zabytych predkov
Sovětský Svaz
režie: Sergej Paradžanov
scénář: Sergej Paradžanov + Michail Michajlovič Kocjubinskij (kniha)
hrají: Ivan Mikolajčuk, Larisa Kadočnikova, Taťjana Běstajeva
viděno 27.12.2020

"So their life went on. Workdays - for work, holidays - for sorcery. Tomorrow is spring."

Magický realismus je stejně můj nejoblíbenější žánr.

Spartakus (1960)

Spartacus
USA
režie: Stanley Kubrick
scénář: Dalton Trumbo, Calder Willingham, Peter Ustinov + Howard Fast (kniha)
hrají: Kirk Douglas, Charles Laughton, Peter Ustinov, Herbert Lom, Woody Strode, Tony Curtis
viděno 25.12.2020

-"I'm Brian and so is my wife." 

Zajímavé, že u Ben Hura jsem se u každé scény připomínající Život Briana nemohla ubránit smíchu, kdežto u Spartaka navzdory všemu dojatě brečím. Herci jsou velmi, velmi skvělí, a řekla bych, že hlavně oni film pozvedají nad úroveň ostatních sandál snímků. Mně osobně nejvíc potěšil samozřejmě Kirk, ale i Herbert Lom, Woody Strode, Tony Curtis a zejména Ustinov, který podává "nejmodernější" výkon a byl za to po zásluze odměněn (což mě nicméně vzhledem k tendencím Oscarů trochu překvapuje). 

Jako celek to ale navzdory mé aktuální posedlosti Kubrickem působí prostě jako starý (zastaralý) film, který mě nezajímá. Je monumentální i na nepotřebných místech a spousta věcí v něm není nezbytná (je zbytná?) Osvěžující alespoň je, že se to neohání náboženstvím (a možná právě to je důvod, proč u Spartaka upřímně brečím a nemám ani nejmenší tendenci se mu pošklebovat). Naprosto náhodný fakt na závěr: když jsem si hledala články o Kubrickově náboženském vyznání, tak na mě vyskočilo, že měl IQ 200, což jsem doteď nevěděla.

Lawrence z Arábie (1962)

Lawrence of Arabia
Velká Británie
režie: David Lean
scénář: Robert Bolt, Michael Wilson + T. E. Lawrence (kniha)
hrají: Peter O'Toole, Omar Sharif, Alec Guinness, Anthony Quinn
viděno 8.12.2020

Tak jasně, že tam nejsou žádné mluvící ženské role, když je to tak moc gay film, jak to jenom v roce 1962 šlo. A není divu, Omar Sharif je nebesky krásný. Mně osobně by stačila ta první, vizuálně a zvukově dokonalá, půlka o poušti a vnitřních démonech, ta druhá dobyvačná a politická část už mi tak výjimečná nepřipadala. Body navíc za soundtrack a skvělé výkony herců ve vedlejších rolích.

Za zvuků hudby (1965)

The Sound of Music
USA
režie: Robert Wise
scénář: Ernest Lehman
hrají: Julie Andrews, Christopher Plummer, Eleanor Parker
viděno 5. 12. 2019

Pořád jsem si říkala, že celkem dobrý, ale že kdyby tam nebyly furt ty písničky, že by mě to bavilo víc. A potom začala zpívat matka představená a už jsem brečela jak želva.

Nicméně když se člověk zamyslí nad tím, jaké další filmy vznikaly v půlce šedesátých let, tak je to prostě film ve všech směrech předpotopní.

Byt (1960)

The Apartment
USA
režie: Billy Wilder
scénář: Billy Wilder, I.A.L. Diamond
hrají: Jack Lemmon, Shirley MacLaine, Fred MacMurray
viděno 4. 9. 2019

Asi jsem měla přehnaně vysoká očekávání, ale takhle jsem se u "dobrého" filmu už dlouho nenudila. Film sice jede přesně jako mašinka, ale možná právě proto (plus některé další věci) ho vlastně nenávidím.

Mandžuský kandidát (1962)

The Manchurian Candidate
USA
režie: John Frankenheimer
scénář: George Axelrod, John Frankenheimer + Richard Condon (kniha)
hrají: Frank Sinatra, Laurence Harvey, Janet Leigh, Angela Lansbury
viděno 27.12.2018

Panečku, to byla jízda. Frank Sinatra byl oukej, ale to, co provádí Laurence Harvey, no jéje! ( Plus fun fact, je to otec Domino Harvey, což jsem předtím nevěděla.) Miluji zombie robotické herecké projevy a postavy, které jsou tímhle způsobem koncipované. A vůbec miluji filmy, které jsou studené, chladné, odtažité, bez emocí a prostě si jedou tu svou. Navíc je radost najít něco takového v mainstreamové produkci (protože tento film považuji za mainstreamovou produkci) a natož ještě v roce 1962! Mnoho bonusových bodů si film vysloužil perfektní snovou scénou vymývání mozků. Na bitku mezi Sinatrou a Henry Silvou byla také radost pohledět. Angela Lansbury se na větší část filmu jaksi propadne do pozadí, ale její finále je tedy finále ve velkém stylu. Chápu, proč tam byla postava ztvárněná Janet Leigh, protože hlavním hrdinou je Sinatrova postava a ne Harvey, ale stejně jsem se nemohla ubránit dojmu, že v případě této role bylo obsazení herečkou jejího formátu trochu nežádoucí rozptýlení. Hlavním důvodem, proč ale přese všechno nadšení a superlativa nedávám plné hodnocení, je způsob, jakým film občas spadá do žánru (černé) komedie, což by samo o sobě bylo super, ale já si myslím, že se tak děje nekontrolovaně a neúmyslně.

Snídaně u Tiffanyho (1961)

Breakfast at Tiffany's
USA
režie: Blake Edwards
scénář: George Axelrod + Truman Capote (kniha)
hrají: Audrey Hepburn, George Peppard, Patricia Neal
viděno 26.12.2018

Film mě v některých neobvyklých aspektech svého příběhu mile překvapil a zaujal, ale při celkovém pohledu je prostě matoucí a nesourodý ten všudypřítomný souboj klasického hollywoodského narativu a queer podivínského úhlu pohledu Trumana Capoteho. Nejpatrnější je to asi v postavě Paula Varjaka, kterého se George Peppard ze všech sil snaží hrát jako klasického silného tichého typa, a přitom ta postava je asi všechno, jenom to ne. Patricia Neal je oproti němu strašně skvělá, a jelikož se jí daří dodat své postavě nejvíc podtextu, skryté ironie a sebeuvědomění, tak se mi na celém filmu líbila asi nejvíc. Co se týče Audrey Hepburn, tak jestliže jsem měla dojem, že v My Fair Lady šíleně přehrává, tak tady to rozhodně platí taky. Možná (a nejspíš) to byla v civilu opravdu fajn dáma, ale jakmile začne před kamerou rozbíjet věci nebo se vůbec pokoušet o jakoukoliv emoci, přijde mi to přehnané a neuvěřitelné. Samozřejmě kapitola sama pro sebe je ta absurdní a bizarní karikatura japonského umělce v podání Mickeyho Rooneyho - v rámci nastavené úrovně stylizace versus realističnost mi to prostě hlava nebere. Často u filmů, které jsou literárními adaptacemi, vypichuji, jak moc z filmu vyčuhuje nebo nevyčuhuje původní knižní struktura, a jestli je to dobře nebo špatně, a většinou to zmiňuji hlavně u filmů, kde je to špatně, ale zrovna v případě Snídaně mi to přijde to evidentní lešení jako plus, protože pomalé plynutí, nenápadné a zároveň skrytě komplikované zvraty a odbočky do rozsáhlých peripetií poskytují ideální prostor pro zobrazení vztahu mezi postavami a zároveň i jejich konkrétní osobnostní vývoj. Hlavně proto je mi ve výsledku vlastně dost líto, že se to všechno, stejně jako ústřední písnička, nakonec utopí v patosu.

Samuraj (1967)

The Godson - Le Samouraï
Francie/Itálie
režie: Jean-Pierre Melville
scénář: Jean-Pierre Melville, Georges Pellegrin
hrají: Alain Delon, François Périer, Nathalie Delon
viděno 7. 11. 2018

Myslela jsem si, že chladné a odtažité filmy jsou můj šálek čaje... No, očividně existují čaje, které ještě tak úplně nechápu a nebo prostě vůbec nejsou pro mě a nemá smysl zkoušet to a křivit si úsměv nepříjemnou chutí. Cathy Rosier je božská, ale víc jsem si z filmu neodnesla. Delon (pro mě celkem překvapivě) v sobě nemá dostatek charismatu, aby mě přiměl vkládat si do prázdného rámu vlastní obraz, jak to u podobných filmů bývá.

Hvězdy na čepicích (1967)

The Red and the White - Csillagosok, katonák
Maďarsko/Sovětský Svaz
režie: Miklós Jancsó
scénář: Gyula Hernádi, Miklós Jancsó, Valerij Karen
hrají: András Kozák, Krystyna Mikołajewská, József Madaras
komentář 30.10. 2018

Když říkám, že mi někdo rozumí jako nikdo na světě, tak je to z mojí strany největší poklona obdivovaným tvůrcům. A Jancsó je v tomto smyslu OG, u kterého to platí úplně nejvíc. "Hvězdy na čepicích" jsem viděla před sedmi lety v kině a tehdy jsem se zamilovala okamžitě a velmi intenzívně. Ze zkušenosti vím, že se mi filmový vkus mírně (docela dost) mění s během času, a byla jsem tedy zvědavá, jak se proměnilo moje vnímání bezskrupulózního a bezčasého Jancsóva přístupu k filmovému pásu jako k sochařské hlíně, kterou lze manipulovat a ohýbat a týrat do toho nejmenšího detailu a přesto dosáhnout surového a syrového výsledného tvaru. Inu, už jen z toho květnatého popisu lze poznat, že ho miluji pořád stejně, a dokonce jsem připravena prohlásit, že to, co pod jeho vedením předvádí András Kozák (tady a také v A sedmnáct jim bylo let...) v roli ČLOVĚKA bude asi můj nejoblíbenější herecký výkon vůbec.

Barva granátového jablka (1969)

The Color of Pomegranates - Tsvet granata - Sayat Nova
Sovětský svaz
režie: Sergei Parajanov
scénář: Sergei Parajanov + Sayat Nova (básně)
hrají: Sofiko Chiaureli, Melkon Alekyan, Vilen Galstyan, Gogi Gegechkori
viděno 18. 4. 2018

Teď si nejsem vůbec jistá, zda je moje mysl zcela uklidněná nebo naopak výsostně rozjitřená.

 -"You are fire. Your dress is fire. You are fire. Your dress is black. Which of these two fires can I endure?"

West Side Story (1961)

USA
režie: Jerome Robbins, Robert Wise
scénář: Ernest Lehman + Jerome Robbins (divadelní hra), William Shakespeare (divadelní hra)
hrají: Natalie Wood, Rita Moreno, George Chakiris
komentář ze dne 22. 11. 2017

Když se dnes podívám do zrcadla, tak je jasné, že se mi podařilo překonat čistou neředěnou nenávist ke "klasickým" muzikálům (ačkoliv z těch vzniklých před rokem 2000 mám pořád doopravdy ráda jenom Jesus Christ Superstar). Nevím tedy, jestli je to osobnostní vývoj hodný poplácání po rameni, ale vzhledem k tomu, jak jsem si užila nový nezaujatý pohled na West Side Story, tak asi ano.

Jedním z definitivních plusů je to, že film používá tanec a potažmo zpěv jako vyjadřovací prvek se smyslem a účelem (a ne jenom proto, že chce nebo může, viz například můj nedávný vzteklý hejt vůči samoúčelnosti v La La Land). Hudba a tanec pomáhá pouličním chuligánům kočkovat se beze slov, ale s jasným významem a univerzální srozumitelností, a není to vlastně to, co od filmů obecně chceme? Já ano.

Taky jsem extrémně spokojená s převládající barevnou paletou (fialová, karmínová, oranžová a tyrkysová forever), protože se mi často zdá, že filmy, o kterých se říká, že jsou vizuálně krásné, používají takové barvy, ze kterých se mi buďto rovnou obrací žaludek, a nebo se mi prostě jen zdají přeplácané a nelogické (moderní desaturovaná modrošedá šeď, jakou používá třeba Wan v těch svých hororech, a nebo naopak kolotočářsky svítivé primární modré, červené, zelené, žluté ala Avatar, z té ohavné barevnosti jsem se nevzpamatovala dodnes). Kvůli West Side Story jsem objevila malíře Roberta Vickeryho a jeho úchvatné obrazy plné světla a stínů, takže za to taky díky, filme.

Bez čeho bych se vlastně nejvíc obešla je ústřední milenecká linka, jakkoliv to může být kacířský názor, když má být celý příběh aluzí na Romea a Julii. Jenže co nadělám, jejich společná unylá chemie i hudba pro mě obstarává nejnudnější pasáže filmu a jako by ani nebyla úplně potřebná pro finální pointu. Nejspokojenější jsem byla, když to bylo temperamentní drámo o tom, že v Americe jsou si všichni imigranti rovni, ale někteří jsou si rovnější.

Tenkrát na Západě (1968)

Once Upon A Time In The West
Itálie/USA
režie: Sergio Leone
scénář: Sergio Donati, Sergio Leone, Dario Argento, Bernardo Bertolucci
hrají: Charles Bronson, Henry Fonda, Jason Robards
komentář ze dne 21. 9. 2017

Jak moc velké rouhání by to z mojí strany bylo, kdybych prohlásila, že bych byla úplně nejraději, kdyby z filmu úplně zmizela postava Claudie Cardinale a většina děje souvisejícího s ní? Nejspíš velké a také by to dokazovalo, co si sama tajně myslím, a totiž že vlastně skoro vůbec nechápu, o čem tento film vypráví a o čem vlastně má být. Úplně a nejlépe rozumím Harmonikově lince, a ta by si krásně vystačila se stopáží o hodinu a půl kratší. Ve filmu je sice pár skvělých scén (a já mám nejraději úvodní lov křepelek na McBainově farmě a potom samozřejmě osudovou vzpomínku), ale celek mě nechává chladnou.

Leonův styl dosahuje brilantního vrcholu v "Hodném, zlém a ošklivém" a tady už se skrze mou optiku pomalu, ale nevyhnutelně přelévá do opulentní samoúčelnosti. Přemíra odkazů na ostatní kinematografické počiny a zalíbení v bezobsažné "coolovosti" postav naplňuje prázdnotou ta místa, kde bych normálně přemýšlela o těžkosti lidského údělu nebo o tom, jaká je ideální teplota pro vychutnání pomsty. Tady přemýšlím nad tím, jestli bych o něco přišla, kdybych si na chvíli zdřímla, a jestli náhodou nemám morální problém s romantizováním všech těch zidealizovaných trablů daného historického období.

A z čeho mě úplně nejvíc bolí srdce je to, že se musím kriticky až negativně vyjádřit i k Morriconeho hudbě. Ta jedna harmoniková skladba je zcela fenomenální, ale žádná ostatní už se mi tolik nelíbí, také i proto, že velmi často sklouzává k sentimentalitě, kterou si neumím vyložit ve vztahu k příběhu a jeho brutalitě. A co mi už trošičku připadá i jako parodie sebe sama je to, jak má každá postava svou vlastní znělku a ta začne hrát při každém jejím zjevení na scéně - aniž by se nějak promyšleněji pracovalo s tím, jak tyto motivy na sebe navazují a jak se ovlivňují, respektive ony na sebe nenavazují vůbec, vždycky natvrdo jeden přestane a druhý začne.

Dala jsem filmu několik šancí v průběhu několika let a to, co jsem si myslela po prvním shlédnutí, si myslím i teď. Považuji tedy tuto kapitolu za uzavřenou a jdu se dlouhodobě trápit jinými filmy, amen.

Bezstarostná jízda (1969)

Easy Rider
USA
režie: Dennis Hopper
scénář: Dennis Hopper, Peter Fonda, Terry Southern
hrají: Peter Fonda, Dennis Hopper, Jack Nicholson
komentář ze dne 4. 6. 2017

Mně ten film nic neříká. A přemýšlím proč, když vyprázdněná narace je mému srdci velmi blízká. Rozdíl je asi v tom, že ve filmech s vyprázdněnou narací (kterým moje srdce holduje) se nic neděje a to něco znamená. Tady se neděje nic a v mých očích to ani nic neznamená. Možná by někteří moji oblíbení tvůrci nenatočili moje oblíbené filmy, kdyby neviděli tento film, ale já u Bezstarostné jízdy necítím nic. Celý ten výtvor je tak nesmírně náhodný, že si říkám, že by jedinou hodnotu měl mít pro ty, kteří ho vyráběli, a to jenom proto, že si tím sami prošli. Jak jedna nejmenovaná fiktivní postava prohlásila o pornu: "Když to nedělám sám, tak mě to nebaví."

Sladký život (1960)

La Dolce Vita
Itálie/Francie
režie: Federico Fellini
scénář: Pier Paolo Pasolini, Federico Fellini, Brunello Rondi, Ennio Flaiano
hrají: Marcello Mastroianni, Anouk Aimée, Yvonne Furneaux, Walter Santesso, Anita Ekberg
komentář ze dne 1. 4. 2017

„Tak tedy ano,“ pravil divoch vzdorně, „požaduji právo být nešťastný.“ -Aldous Huxley, Konec civilizace

Kdyby... (1968)

If....
Velká Británie
režie: Lindsay Anderson
scénář: David Sherwin, John Howlett
hrají: Malcolm McDowell, David Wood, Richard Warwick, Christine Noonan, Rupert Webster
viděno 16. 8. 2015

-"Aries. That's Mick. No matter how strong the urge, resist any temptation to go into battle this month. Otherwise, you run the risk of not only being on the wrong side but possibly in the wrong war."

Ach, to je tak krásné. (V poslední době jsem místo dokonalé začala používat slovo krásné, a v tomhle případě mám ještě na mysli také ironické a absurdní. Možná bych použila i bizarní, ale tam si pořád nemůžu zvyknout na to d, které tam nepatří.). Všechny ty detaily v jednotlivých scénkách. A jakým způsobem probíhá dvoření! (Mám ráda tygry. A svádění na hrazdě.) Vždycky jsem také měla slabost pro film vyprávěný v pojmenovaných kapitolách a to je tady použito trefně "chladně a prakticky".

 Jako výpověď/prohlášení je to bezchybný film, ačkoliv takový ten, do kterého nejsem investována srdcem, ale mozkem. Jean Vigo by byl myslím pyšný. (Bonusová pochvala: Ředitel řekne "Chlapci, chlapci, poslouchejte rozum." A revolver vytáhne dívka.) A ještě musím říci, že z nějakého důvodu nemám ráda, když se tenhle film spojuje s případy střílení (v amerických) školách 21. století, protože kontext a význam obou fenoménů je naprosto odlišný.

Kouzlo nebe a země (1962)

Heaven And Earth Magic
USA
režie, scénář: Harry Smith
komentář ze dne 31. 7. 2015

Ráda bych ten film viděla někde s živým hudebním doprovodem. Co si ještě pamatuju z dějin avantgardní animace, tak evropští režiséři mě bavili víc (zejména Raoul Servais, a od něj nejvíc Harpya!), ale Smith je také trochu jiný případ. Co se týče stopáže, tak v porovnání s některými díly "konvenční" kinematografie ráda věnuji hodinu svého času mimotělním asociacím, mimo jiné i proto, že já sama se tak daleko tímto směrem vydávat nebudu a je zajímavé se podívat, co tam viděli tací, kteří tam došli. Kromě toho, že je to lekce hravosti vůči všeobjímajícímu pocitu, že vše musí být vážné a důležité, to působí i jako prostředníček vztyčený na všechny a na všechno, kteří jsou ochotni nechat se takovou "malicherností" urazit.

Písečná žena (1964)

Suna no onna/Woman in the Dunes
Japonsko
režie: Hiroshi Teshigahara
scénář: Kôbô Abe (kniha a scénář)
hrají: Eiji Okada, Kyôko Kishida
viděno 26. 7. 2015

Tohle se stane, když jste uvrženi do života. A nebo jenom poté, co napíchnete mravkolva na špendlík. (?)

Zajímavou hlavu zavařující úvahu jsem navštívila v momentě, když hlavní muž (podle anglických titulků) pronese souvětí: "Men aren't dogs, you can't put them on a leash." Ve své hlavě jsem si to automaticky přeložila jako: Muži nejsou psi, nemůžete je uvázat na vodítko." Ale co když tím myslel "lidé", ha?! Podle krátkého slovníkového průzkumu japonština nerozlišuje mezi termíny muž a člověk, má pro oboje jedno slovo (otoko), ale muži (hitobito) a lidé (hito) už se liší. Jenže ani zaboha nejsem schopná poznat, co z toho, jestli vůbec něco, tam ten chudáček říká.

A posouvám se dál: I jinak ho nechápu. Když ho napadne, že může udělat žebřík, proč neudělá žebřík? Ale to je samozřejmě moje polemika s lidskou povahou, nikoliv výčitka k filmu. Možná nejsem člověk? Možná nejsem muž.