Zobrazují se příspěvky se štítkemhoror. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemhoror. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 21. listopadu 2022

Candyman (1992)

USA
režie: Bernard Rose
scénář: Bernard Rose + Clive Barker (povídka)
hrají: Virginia Madsen, Tony Todd, Vanessa Williams
viděno 21.11.2022

Chm, říkám si, jestli Tony Todd náhodou není nejvíc cool duch v historii lidstva. Každopádně, celou dobu jsem si byla poměrně jistá, že to budou velmi silné čtyři hvězdičky, protože to, v čem je film dobrý, je fakt děsně dobré, skoro až slovy nepopsatelné, ale zároveň je tam trocha zmatečnosti a nesmyslů a tak. Ale potom jsem se rozbrečela, když obyvatelé Cabrini-Green přišli na hřbitov, a vůbec se celkově zamyslela nad tím, jak výjimečný svou vrstevnatostí, možnými interpretacemi, ale hlavně temností a bezvýchodností příběhu mi film připadal. Hrdinka přijde opravdu úplně o všechno, a jak viscerálně... Candyman sice v závěru zakřičí "Ne-e!", ale já si ho přidám do sbírky filmů, kde záporák vyhraje. 

P.S.: Philip Glass!

pondělí 3. října 2022

Oči bez tváře (1960)

Les Yeux sans visage - Eyes Without a Face
Francie/Itálie
režie: Georges Franju
scénář: Pierre Boileau, Thomas Narcejac, Jean Redon, Claude Sautet, Pierre Gascar + Jean Redon (kniha)
hrají: Pierre Brasseur, Edith Scob, Alida Valli
viděno 3.10.2022

Ó můj bože, tak na tuto pohádku jsem nebyla v žádném případě připravena. (Hudba!) Během sledování jsem myslela na Spoorloos, další takový z kategorie filmů, které mi stačí vidět jednou a potom už se k nim nikdy nevrátit a přesto o nich navždy budu prohlašovat, že jsou moje nejoblíbenější. Oba filmy mají společné to, že navzdory svému "žánrovému zařazení" nijak nepoužívají zažité konvence a postupy, které jsou s danými žánry vědomě i podvědomě spojované. Vzniká tak výsostně nadskutečný, nadpozemský, nadčasový zážitek. A nakonec ještě musím zmínit Holy Motors, další ze slovy úplně nepopsatelných zážitků, protože teď zjišťuji, že žena s maskou tam odsud (jeden z mých nejoblíbenějších filmových konců vůbec) je právě zdejší žena s maskou Edith Scob.

neděle 23. května 2021

Frankensteinova nevěsta (1935)

Bride of Frankenstein
USA

režie: James Whale
scénář: William Hurlbut, John L. Balderston, Philip MacDonald, R.C. Sherriff + Mary Shelley (kniha)

hrají: Boris Karloff, Colin Clive, Valerie Hobson
viděno 23.5.2021

Já tedy nevím, jestli jsem se jenom nedívala ve špatné náladě, ale přijde mi, že tohle pokračovaní pošlapalo všechny principy, kvůli kterým byl původní Frankenstein dobrý/zajímavý. Úvod s autory byl sice super, konec v laboratoři a syčení extrémně super, všechno, co udělal Boris hyper mega super, ale ten zbytek... 

Nesnesitelné vedlejší postavy v čele se starou služkou a snoubenkou, Henry je impotentní idiot i nadále, doktor Ďábel a jeho kufr s lahvemi úsměvný až směšný... V druhé půlce se to všechno zlepší, ale při celkovém pohledu atmosféra utrpěla velkou ránu. Film se zaobírá spoustou blbostí, aby se mohl obratně vyhnout tomu, co by mohlo na příběhu být opravdu zajímavé.

pátek 21. května 2021

Frankenstein (1931)

USA
režie: James Whale
scénář: Garrett Fort, Francis Edward Faragoh + Mary Shelley (kniha)

hrají: Boris Karloff, Colin Clive, Mae Clarke
viděno 21.5.2021

Blbé je, že Borisovi bych s radostí dala všechny možné komplimenty a ani u toho nemrkla, zatímco ke zbytku filmu mám zase milion rýpavých poznámek, takže z toho zákonitě vznikne nic neříkající průměrné hodnocení. 

A středem všech mých výtek je přirozeně to, jak filmaři buďto nechápou postavu Viktora Frankensteina (ve filmu přejmenován na Henryho) nebo záměrně manipulují emoce, aby se mu dalo fandit. Já ho vášnivě nenávidím už od té doby, co jsem před lety četla knihu, a určitě má místo v mém osobním "top 10 most hated fictional characters of all time". Každý pokus o jeho přetvoření v sympatického protagonistu mě tudíž naplňuje extrémním vztekem. 

Místo toho temného, hlubokého zla (o kterém je pro mě knížka) se film se věnuje těm líbivým věcem, pseudogotickým kulisám, mob mentalitě a exploataci "ohyzdného" stvoření. Dělá to sice dobře a působivě, ale pořád tím pomáhá vyšlapávat cestu žánrovým filmům, které jsou očesané o veškeré zajímavé nuance. Útočí na nejnižší pudy, místo aby kladl otázky.

sobota 8. února 2020

Zahaleni stínem (2016)

Under the Shadow
Velká Británie/Jordánsko/Katar

režie, scénář: Babak Anvari
hrají: Narges Rashidi, Avin Manshadi, Bobby Naderi
viděno 8.2.2020

Best film ever. Když už bych ho měla k něčemu přirovnat, tak k Polanskiho Hnusu. Zatímco Polanski se skrz atributy hororového žánru vyrovnává s psychickým nepohodlím svojí hrdinky, její stres pramení zejména z jejího vlastního nitra a tlak společnosti je spíš upozaděn, tak Zahaleni stínem to má přesně naopak: Hrdinka a její nitro odolávají náporům zvenčí a režisér její utrpení překládá a vizualizuje pomocí srozumitelných prvků strašidelného filmu. 

Ve spoustě zdejších komentářů se objevuje zmínka zhruba ve smyslu "hrdinka se celou dobu chová jako kráva", jako kdyby to byla chyba filmu, kterou divák bystře odhalil, aniž by si jaksi zapomněl také všimnout, že o tom to celé přece bylo. O frustraci, o únavě, o strachu a o nemožnosti se bránit. Vždyť všude kolem zuří válka. VÁLKA! Hrdinka je neustále pod útokem jakožto občanka svého státu, je pod útokem jako osoba s politickým názorem v nesvobodné zemi, je pod útokem jako osoba, která touží po seberealizaci, je pod útokem už jenom za to, že se narodila jako žena. Film navíc ani její chování a podrážděné reakce nijak neobhajuje, naopak ji za ně velmi vytrestá a prožene ji peklem. Samozřejmě má každý právo prohlásit, že ho film nezaujal, že mu přišel špatný, že ho prostě nebavil, ale tako nějako nerada slyším, když filmu o šílení z něčeho nepředstavitelného někdo vyčítá, že se v něm někdo chová jako šílený.



středa 29. ledna 2020

Maják (2019)

The Lighthouse
USA/Kanada
režie: Robert Eggers
scénář: Robert Eggers, Max Eggers
hrají: Robert Pattinson, Willem Dafoe, Valeriia Karaman
viděno 29.1.2020

-"If I had a steak... I'd fuck it."

Nevím, proč mi trvalo tak dlouho to přiznat: kluci neudělali nic špatně.

neděle 22. prosince 2019

Děsivé dědictví (2018)

Hereditary
USA

režie, scénář: Ari Aster
hrají: Toni Collette, Gabriel Byrne, Alex Wolff, Milly Shapiro
viděno 22. 12. 2019

Oceňuji VRSTEVNATOST filmu, mám teď nad čím přemýšlet. Nejvíc fascinující je to, jakým způsobem má Ari Aster absolutní kontrolu nad tím, co a jak vypráví.

Jednou už jsem jinde psala, že nemám ráda, když tvůrci/umělci šíří svou vlastní nemoc skrz své dílo mezi své publikum. (Příklad: von Trier a Jack staví dům: osobní vnitřní boj umělce mezi megalomanií a pocitem totální vlastní nedůležitosti/zamindrákovanosti prorůstá do filmu jako odporný zčernalý nádor a výsledné umělecké dílo tak nenabízí žádné řešení, jenom metastázuje do každého, kdo se na film podívá.)

Aster bere svoje velmi osobní a velmi bolestivé utrpení, prohlédne a prohmatá a procítí si ho ze všech stran a potom zkonstruuje film, ve kterém nikdy nic nemá pouze jeden význam. Když syn stojí v temné chodbě před pokojem svých rodičů, zezadu ho osvětlují blesky bouře, není mu vidět ve tmě do tváře a je z něj jenom hrozivá temná silueta, je to prvek půjčený z milionu hororů, kde děsivé děti dělají děsivé věci, aby to vypadalo děsivě, a v tuhle chvíli je to ve filmu i opodstatněné, protože on je původcem té mimo obraz slyšené bolesti, ale také on sám je oběť, nad kterou se stahují mraky.

Zároveň je to poctivé hmatatelné rodinné drama, ve kterém by si každý zasloužil/potřeboval silné objetí, pochopení a nejspíš mnoho hodin terapie, a nic z toho bohužel nepřijde, protože jejich životy jsou ovládány loutkoherci, kteří jim píšou po zdech nekromantické invokace a monitorují a směrují každý jejich krok.

A přestože všechno, co jsem právě popsala, zní jako skok do nejhlubší, nejsmrtelnější bažiny, tak se filmu povede skončit výsostně terapeuticky (a pořád věrně svému žánru). Provede nás peklem, ale skrz naskrz a pokračuje dál, za katarzí, nenechá nás uvíznout a utopit se. Je to film, kde záporák vyhraje a všechno skoční špatně, ale je to tak krásné, tak samozřejmé a tak osvobozující. Chci, aby takhle fungovaly všechny moderní horory, nechci nutně napsat, že by "měly znamenat i něco víc", protože to by měly snad všechny filmy, ne, ale rozhodně chci, aby byly pořádné a podvratné. (James Wan si může jít trhnout nohou.)

Představte si, že jste herec, a někdo vám nabídne takovýhle scénář. To musí být absolutní blaho. Myslím si, že jak Toni Collette, tak Alex Wolff si zasloužili minimálně nominaci na Oscara. ♥

středa 1. května 2019

matka! (2017)

mother!
USA
režie, scénář: Darren Aronofsky
hrají: Jennifer Lawrence, Javier Bardem, Domhnall Gleeson
viděno 1.5.2019

Takhle to dopadá, když lidem nehraje v domě/životě žádná hudba. Nesouhlasím s premisou, že to zaklepání přišlo na dveře ráje. V rozporu s tím, co jsem si o filmu a jeho autorovi přečetla v názorech mnoha jiných lidí, mi tady přijde Aronofsky nebývale pokorný. Nemyslím si, že by se pokoušel o něco megalomanského, spíš se prostě kouká z okna a v reakci ze sebe prudce a skoro bezmyšlenkovitě chrlí všechny úzkosti, strachy a obavy, které to v něm vytváří. Výsledek možná působí trochu naivně, ale já to řeknu: mně přijde opravdový. Bratry hráli bratři a svět na mnoha místech doslova hoří. Asi si budu muset ještě sednout a porovnat si matku! s Trierovými pokusy o příběh Zlatosrdéčky, protože zatím se mi zdá, že Trier (ačkoliv skoro nevěřím, že to říkám) na to jde víc žensky, zatímco Aronofsky ženskou perspektivu jenom předstírá. Díky tomu se nedivím, že režisér a herečka byli v době natáčení filmu milenci, ale teď už spolu nejsou. Nicméně plakát s Jennifer v zahradě bych si doma klidně pověsila.

pondělí 15. dubna 2019

Vysvobození (1972)

Deliverance
USA

režie: John Boorman
scénář: James Dickey (+ kniha)
hrají: Jon Voight, Burt Reynolds, Ned Beatty, Ronny Cox
viděno 15. 4. 2019

-"They're drowning the river, man." 

Musím říci, že tentokrát se okouzlení klasikou nekonalo. Nechci v žádném případě podceňovat schopnosti Johna Boormana (ani dobové možnosti), ale počet věcí, které se mi zdály nechtěně směšné, dosáhl takové úrovně, že jsem se nebyla na film schopná vůbec napojit.

Myslím, že to začalo hned tím soubojem banjí. Tu scénu beru vážně a nic se mi na ní nezdálo nepovedeného, ale v kontextu celého filmu si nejsem úplně jistá, jak ji mám vnímat. Je to jakási temná předzvěst krajiny a lidí, kteří myslí a chovají se úplně jinak, než na co jsou city boys zvyklí, a chlapec sám potom také hlídá bod, odkud není návratu, když "hrdinové" vyjedou na řeku a podplují ho pod mostem, což si řeknu jako člověk vzdělaný v principech mytologických příběhů a obecné dramaturgie a bla bla, ale zvuk banja ve mně zrovna moc nevzbuzuje pocity temna nebo nepokoje a hlavně Voight, který tam je a všechno vidí a očividně je znepokojen, se z ničeho nepoučí a potom jde na břeh a začne klábosit s ozbrojenými démony z lesa. A obecně předpokládám, že film je o mužích, kteří na to, že se vydávají uniknout do přírody před složitostmi civilizace, projevují obdivuhodnou neschopnost poslouchat své instinkty nebo si správně vyložit signály a znamení, jež jim padají do cesty.

To vlastně zní dobře a jako hodno prozkoumání, ale bohužel mi tři zásadní věci brání zúčastnit se tohoto výletu:

1. Extrémně marné herecké výkony. Voight funguje jen jako takový pohledný panák a Reynoldsovi se snad daří přehrávat i ve scénách, ve kterých není přítomen. Scéna hádky nad mrtvolou je potom tak názorným hereckým workshopem na téma "jak nedělat drama", že jsem se u sledování skoro styděla.

2. Podivné skoky v čase a střídání realistických-nerealistických fyziologických důsledků toho, čím si chlapci prošli. Nejdivnější je lovecký výlet na útes - to ti dva jako den a noc stáli v ledové vodě, zatímco náš neochotný hrdina nahoře spal a bál se? Burt Reynolds sice omdlel a natřeli ho na bílo, ale tlouštík se zdá úplně v pohodě, ani rýmečka nebo nic, co? A Voight je po propíchnutí šípem taky podezřele fyzicky aktivní.

3. Neobratné dobové triky. Tady mám na mysli hlavně ve dne natočenou modrou noc se slunečními odlesky na hladině a zpoceném těle, díky kterým to vypadá, jako že všichni umřeli a jsou nyní trestáni za svou hloupost v očistci, kde musí prožívat své utrpení znova a znova. Umělá ručička v závěrečné snové sekvenci je potom takový poslední hřebíček do rakve. A nebo nevím, jestli jsem to jenom špatně pochopila a ono to má být béčko, které si mám užívat proto, že je špatné?

pondělí 25. března 2019

Texaský masakr motorovou pilou (1974)

The Texas Chainsaw Massacre
USA

režie: Tobe Hooper
scénář: Tobe Hooper, Kim Henkel
hrají: Gunnar Hansen, Marilyn Burns, Edwin Neal
viděno 25. 3. 2019

Well, I'm never... something ever again. Intenzivní existenciální drama, během kterého mě napadalo přání žít někde hodně daleko od všech lidí smíchané s hořkým pocitem, že by to ničemu nepomohlo.

sobota 23. března 2019

Moucha (1986)

The Fly
USA/Velká Británie/Kanada
režie: David Cronenberg
scénář: David Cronenberg, Charles Edward Pogue + George Langelaan (povídka)
hrají: Jeff Goldblum, Geena Davis, John Getz
viděno 23.3.2019

-"I'd like to become the first insect politician."

Goldblum ve své nejgoldblumovější formě, až radost pohledět, ale od zajímavého béčka až céčka k výpovědi o lidské povaze by to chtělo ještě trochu propracovat, nebo snad vychytat pár much, muhahahahaha. (A když říkám výpověď o lidské povaze, tak myslím něco jako "Věc" a ne přímo antické drama, i když v těch by se nějaký mutant taky našel, takže klidně i antické drama.) Jinými slovy jde o hrubé vítězství nápadu nad propracovaností scénáře. P. S.: Howard Shore celkem jede.

úterý 1. ledna 2019

Uteč (2017)

Get Out
USA/Japonsko
režie, scénář: Jordan Peele
hrají: Daniel Kaluuya, Allison Williams, Lil Rel Howery
viděno 1.1.2019

-"You know what I say? I say one down, a couple hundred thousand to go. I don't mean to get on my high horse, but I'm telling you, I do not like the deer. I'm sick of it; they're taking over. They're like rats. They're destroying the ecosystem. I see a dead deer on the side of the road and I think: That's a start."

Já kdybych byla režisér v Hollywoodu, tak taky dělám jenom horory. A zvlášť horory s dávkou černého humoru (hehe) rozprostřeného rovnoměrně vůkol čarodějnic. Jenomže právě kvůli tomu zdejšímu druhu humoru je film tak suchý, že se na něj (zvlášť v první polovině, nebo spíš v prvních dvou třetinách, a když budu úplně upřímná, tak ve všech čtyřech čtvrtinách) opravdu špatně dívá, neplyne to, vůbec to neodsýpá. Nevím, jestli jsem už tak rozmazlená, že mi trochu nestačí, když má film jenom začátek, prostředek a konec a ještě to dopadne přesně tak, jak to hned od začátku vypadalo... Například stačí jediný pohled na Allison Williams v její první scéně a následující vývoj se divákovi podbízí mnohem dřív, než na něj dojde. Nicméně hudba byla skvělá, tu jsem si užila. Asi to nakonec shrnu do diagnózy "debut" a těším se na příště.

čtvrtek 28. září 2017

Poltergeist (1982)

USA
režie: Tobe Hooper
scénář: Steven Spielberg, Michael Grais, Mark Victor

hrají: Craig T. Nelson, JoBeth Williams, Heather O'Rourke
viděno 28. 9. 2017

Nevím, jestli je to proto, že se na Poltergeista dívám zcela mimo jeho dobový kontext, ale přijde mi, že v tomto filmu funguje opravdu velmi málo. V podstatě je to jen okopírovaný Vymítač ďábla, ale bez toho "něčeho", co Vymítači dodávalo nadčasový přesah, a mnohem béčkovější. Polovina dialogů zní jako neúmyslná komedie a třetina záběrů by se dala vystříhat a filmu by to jenom prospělo. Pár těch kultovních záběrů je cool, ale na to, že film má dvě hodiny (!) jich tam zase tolik není. (Můj nejoblíbenější záběr - když bagr hloubící bazén vykope krabici s pohřbeným ptáčkem.) I nadále se mi potvrzuje, že Spielbergovy filmy jdou v naprosté většině mimo mě.


sobota 13. února 2016

Vřískot (1996)

Scream
USA

režie: Wes Craven
scénář: Kevin Williamson
hrají: Neve Campbell, Skeet Ulrich, Rose McGowan
komentář ze dne 13. 2. 2016

Film jsem nikdy neviděla v době puberty, kdy by byl víc relevantní, ale až jako nabubřelá studentka filmového umění na prahu takzvané dospělosti. Ve výsledku je to asi dobře, protože jako puberťák bych tím opovrhovala už jen proto, že to bylo in, kdežto později (když už jsem také mezitím viděla všechny filmy, na které se odkazuje) jsem si užívala tu parodickou a meta stránku celé věci. Některé to pomrkávání mi sice přišlo až příliš jednoduché, ale pár vymazlených kousků se tam nakupilo, třeba uklízeč Fred v pruhovaném svetru, a při větě "We all go a little mad sometimes." moje nerdovské srdíčko vyloženě poskočilo radostí.


pátek 13. února 2015

Čelisti (1975)

Jaws
USA

režie: Steven Spielberg
scénář: Peter Benchley (+kniha), Carl Gottlieb
hrají: Roy Scheider, Robert Shaw, Richard Dreyfuss
komentář ze dne 13. 2. 2015

-"That's some bad hat, Harry." 

Nejprve tahle hláška. Potom skřípání nehtů po tabuli. Potom megavraždící superžralok. Potom profil Roye Scheidera. Potom USS Indianapolis. Potom iracionálně sympatický Dreyfuss. Čelisti jsou mým novým kandidátem na nejvíc random film ever.


středa 12. listopadu 2014

Psycho (1960)

USA
režie: Alfred Hitchcock

scénář: Joseph Stefano, Robert Bloch (kniha)
hrají: Anthony Perkins, Vera Miles, John Gavin, Martin Balsam, Janet Leigh
komentář ze dne 12. 11. 2014

Dodnes mám v živé paměti scénu, kdy mi moji rodiče asi jako desetileté dívence vysvětlovali, kdo je to Norman Bates, abych pochopila humornou narážku v seriálu Červený trpaslík. Dopustili se tím na mně kultovního spoileru a zároveň tím také zřejmě způsobili, že mám Psycho spojené spíše s komedií než s hororem. A na obranu mých rodičů, myslím si, že Hitch taky udělal hodně proto, aby tomu tak bylo. Protože čím jsem starší (a není to tím, že bych byla cyničtější, pokud něco, tak teď u filmů brečívám víc než zamlada), tím víc se moje percepce filmu blíží poťouchlé černé komedii. A není to jenom kvůli scéně se šéfem na přechodu. Hodně dialogu to též naznačuje. A taky to není tak, že bych se u filmu smála stylem "je to staré a hloupoučké", ale protože v tom vidím opravdickou tvůrcovu zlomyslnost a škodolibost.

Naprostá krása je například kontrast Perkinsova Normana a Gavinova boyfrienda. Gavin je muž skála, panák, prkno, dřevo, který mluvou i chováním patří do starého světa (filmu). Perkins se pořád hýbe a vrství ve svém projevu spoustu druhů emocí, je nesvůj a nejistý a přece i v těch nejvypjatějších momentech uvolněně žvýká nějaké bonbóny. Dále také pokud o někom platí, že má ramena přes celá záda, tak o Perkinsovi, a kolik víc důkazů člověk potřebuje, aby ho nazval budoucností kinematografie. (A říkám to samozřejmě v době, kdy se tato budoucnost už stala, herec a já jsme byli oba naživu jenom v jeden stejný rok a v těch následujících letech jsem já měla tu smůlu, že jsem viděla i béčkové až céčkové pokračování Psycha, které si ke vší hrůze i sám režíroval.)

Hudba je tak profláklá, že mám vždycky dojem, že si ji pamatuji z jiného života, ale co opravdu hodně obdivuji jsou pohyby kamery. A taky mám slabost pro to, jak Hitch neustále znejisťuje a pozměňuje, kdo je vlastně hlavní postava příběhu. Když jsem film viděla jako malá, zamilovala jsem se u něj do Perkinse. Nyní místo v mém srdci okupuje policista, který zaklepe na okno auta Marion po noci prospané na silnici a potom je její hrozivý stín.

-"A man should have a hobby." ♥


úterý 11. listopadu 2014

Drákula (1992)

Bram Stoker's Dracula
USA

režie: Francis Ford Coppola
scénář: James V. Hart + Bram Stoker (kniha)
hrají: Gary Oldman, Winona Ryder, Sadie Frost, Keanu Reeves
komentář ze dne 11. 11. 2014

Ve třinácti letech jsem ovlivněna Agathou Christie a její detektivkou Pět malých prasátek (ano, čtete správně) začala psát svou vlastní upíří novelu, jejímž obsahem v podstatě bylo, že dívka upírka ani za boha nemůže přesvědčit svého umírajícího milence, aby se stal rovněž upírem a sdílel s ní jejich nesmrtelnou lásku navždy. Ve svém pubertálním věku jsem ale nebyla schopna vymyslet uspokojivý závěr a příběh tak zůstal nedokončen. Několik let nato jsem si přečetla Drákulu a uvědomila si dvě věci: za á život bez konce postrádá význam (a nesmrtelnost se tím stává tužbou zbabělců/slabých) a za bé že opravdová (osudová) láska (ať už jako idea nebo skutečná a existující) není možná bez věrnosti.

 Francis Ford ve své adaptaci pochopil jenom za á (ale díky bohu aspoň za to, protože dnes se svět zaplavuje upírskými příběhy, kterým to uvědomění dodnes uniká) . Osudovou lásku si vzal jako hnací motor příběhu, ale věrnost se mu vytratila, maximálně ji ústy Van Helsinga cynicky komentuje. Vznikl mu tím film o tom, že muži nerozumí ani lásce, ani ženám. A jestli ženy něčemu rozumí, tak to se nedozvíme, protože žijí ve světě opanovaném muži. Závěr, kdy Keanu nechá Winonu odejít, ovšem naznačuje, že by něčemu rozumět mohly. 

Alespoň se toho chápe s humorem a jeho zobrazení souboje racio versus neracio je příjemně vtipné. Samozřejmě mě velmi dojal Gary a všechny jeho podoby (zejména zelená mlha a netopýří monstrum). Nejraději mám asi celou tu epizodu s bojem o duši slečny Lucy. Sbližování Míny s hrabětem má své momenty (hladí spolu divokého vlka, ach), ale nemůžu se prostě zbavit dojmu, že protože ona zrazuje Jonathána a rovněž hrabě svou pozornost rozmělňuje mezi mnoho žen, tak je v mých očích ta láska ponížená a neplatná. Líbily se mi zvířecí zvuky vycházející z hrdel sličných dívek, jak říká sám hrabě, od šelem se máme ještě mnoho co učit. Ale pořád jsem byla víc ohromena očima, než srdcem.

P.S.: A ušima! Wojciech Kilar!

pátek 15. února 2013

Věc/Tvor (1982)

The Thing
USA
režie: John Carpenter
scénář: Bill Lancaster
hrají: Kurt Russell, Keith David, Wilford Brimley
viděno 15. 2. 2013

Zatrachtile, tohle jsem vážně nečekala! Mé intelektuální já bylo nasyceno skvělým intrem a moje zvrhlé já zase tím zbytkem. Ve výsledku velmi classy horor. Když pomineme monstrum jako takové, které je takové, jaké je, protože osmdesátá léta a Carpenter a tak, tak musím zkrátka ocenit, jak se drželi filmaři při zemi při vytváření atmosféry a celkového dojmu. Nic šíleně bombastického, hlavně skvělá hudba a něco klaustrofobie a velmi efektivní paranoia. Žádné zbytečnosti navíc.

A osobní poznámka, na internetech jsem se dočetla, že skuteční britští vědci usídlení na Antarktidě si ten film pravidelně pouštějí na zimní slunovrat. Pokud je tomu skutečně tak, tak jsou to s dovolením magoři, protože já když jsem po sledování šla potmě na záchod, cítila jsem lepkavá chapadla na kotnících a to jsem od Antarktidy ob jeden kontinent.

středa 19. srpna 2009

Putovala jsem se Zombií (1943)

I Walked with a Zombie
USA
režie: Jacques Tourneur
scénář: Curt Siodmak, Ardel Wray + Inez Wallace (povídka), Charlotte Brontë (kniha)
hrají: James Ellison, Frances Dee, Tom Conway
viděno 19.8.2009, komentář 8.9.2022

A cenu o nejvíce zavádějící filmový plakát získává... Takový druh zážitku jsem rozhodně nečekala. Kytarista a jeho píseň. Muž tančící s meči. Všudypřítomná hra stínů, světla a představivosti probuzené atmosférou. Jsou tam dobově poplatné pasáže, jako kupříkladu jakákoliv rozmluva mezi hlavní hrdinkou a manželem a obecně přístup mužů k ženám a jich všech k partnerství a sexualitě a vůbec lidství. A potom samozřejmě celý ten problém exoticismu a kolonialismu. Nicméně bych řekla, že se tvůrcům podařilo udržet to civilní a komorní a nedělají ze svých POC karikatury ani záporáky. Vyznavači voodoo působí hlavně jako katalyzátor pro drámo v rodině plantážníka, a jaké chladně odtažité drámo to je. Konec by byl úplně fantastický, kdyby si odpustili ten finální voice-over a skončilo odchodem do moře.

čtvrtek 4. října 2007

Osvícení (1980)

The Shining
USA/Velká Británie
režie: Stanley Kubrick
scénář: Stanley Kubrick, Diane Johnson + Stephen King (kniha)
hrají: Jack Nicholson, Shelley Duvall, Danny Lloyd, Scatman Crothers
viděno 4. 10. 2007, komentář ze dne 27. 4. 2017

-„All day work and no play makes Jack a dull boy.“ Pokaždé, když přijde řeč na tento film, začne můj taťka o tom, že super super, Nicholson maniakální k zbláznění (muhaha), ale že si určitě musím přečíst ještě tu knížku, protože tam se teprve dozvím, proč a jak se to všechno děje, a že se tam King mnohem víc věnuje historii hotelu a bývalým mafiánským majitelům a vůbec. A já si pro sebe říkám, že právě to by pro mě byl možná problém, protože King často neví, kdy přestat, a nahlas se snažím vysvětlit, že o to Kubrickovi nejde, že on překládá slova vysvětlení do pocitů a pocity do obrazů a ve výsledném filmu tak nechybí nic, co člověk potřebuje, aby byl proti vlastní vůli vzdělán (rozuměj vystrašen k smrti). Vždycky, když si vzpomenu na "redrum", tak se bojím jít v noci potmě na záchod. Jinými slovy, film, u kterého se leknu, i když se objeví pouze titulek "úterý".

Líbí se mi, jak Kubrick v jenom rozhovoru zmiňuje Kafku, když popisuje svoje rozhodnutí být civilní a realistický při adaptování výchozího materiálu: „Jeho (Kafkovy) povídky jsou fantastické a alegorické, ale jeho styl psaní je jednoduchý a přímý, skoro žurnalistický. Většina lidí, co se ho pokouší adaptovat, to úplně ignoruje a snaží se udělat všechno co nejvíc divné a snové.“ Ten rozhovor jsem si přečetla teprve poté, co jsem narazila na nějakou příšerně dlouhou a extrémně podrobnou fanouškovskou analýzu filmového Osvícení (analýza má dvacet jedna kapitol a k tomu několik dalších souborů s poznámkami a rešeršemi a několik hodin doprovodných videí). Namátkou: Autor v ní rozebírá třeba význam štaflí stojících na začátku filmu v chodbě (padne i přirovnání k pyramidě na americké jednodolarovce) nebo to, že Jack Torrance symbolizuje amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, protože dva lidé na závěrečné fotografii z večírku roku 1921 jsou v obličeji mírně podobní Wilsonovi a jeho ženě Edith a že žena na fotografii má na šatech brož ve tvaru srdce zkříženého s holubicí a že skutečná Edith Wilson dostala od Francouzů diamantovou brož Holubice míru. Náhoda? Nemyslím si! Obvykle rozhovory s režiséry nevyhledávám, protože si myslím, že všechno podstatné už by mělo být ve filmu samotném. Po přečtení této analýzy jsem potřebovala trochu uklidnit a Kubrickův styl přemýšlení mě rozhodně uklidnil a dovolil mi nedbat na holubice a pyramidy. Zpátky k mé vlastní recenzi.

Realistický, ale svým způsobem velmi podvratný přístup k filmu ústí v to, že největší děsivá síla filmu tkví v sérii nenápadných detailů. Například už od prvního zhlédnutí před mnoha a mnoha lety jsem si říkala, že vidím největší problém v tom, že Nicholson vypadá jako blázen ještě předtím, než se oficiálně zblázní. A teprve poměrně nedávno mě dostihlo plíživé uvědomění, že ona to je pravda. Jack se s příchodem do hotelu nijak nezměnil, všechno zlo si už přinesl uvnitř sebe a hotel mu jenom poradil, jakým způsobem svou zlost soustředěně ventilovat. To je kruté. To je zlé. Jen si poslechněte, co v jednu chvíli řekne barmanovi: "Just a little problem with the old sperm bank upstairs." Jéžišku, on je tak odporný člověk, že mávání sekerou skoro vypadá jako projev jeho něžnější stránky. A je to zvlášť působivé, protože Wendy v podání Shelley Duvall je jedna z mých nejoblíbenějších filmových matek a Danny v podání Dannyho Lloyda je jeden z mých nejoblíbenějších filmových synů. Při scéně, kdy spolu tito dva bloudí zeleným bludištěm, Dagmar pravidelně brečí prostým dojetím z toho, jak krásný vztah spolu ti dva mají. Jak on je vedle ní malý a jak se drží za ruce. Kdyby ti dva neměli ani sebe, bylo by to absolutně nelidské. A speciálně miluji, že chlapec je svým rodičům rovnocenný partner, chová se velmi chytře a je aktivním účastníkem probíhajících událostí, tzn. že netrpí klasickými neduhy malých dětí v (amerických) filmech.

A jako myšlenkové cvičení si odnáším představu, jaké to je vidět úryvky minulosti a budoucnosti, ale nevědět, co je co, co se už stalo a co se teprve stane.