Soul
USA
režie: Pete Docter, Kemp Powers
scénář: Pete Docter, Mike Jones, Kemp Powers
hrají: Jamie Foxx, Richard Ayoade, Rachel House
viděno 18.2.2022
Jeden divácký komentář na IMDB byl opatřen nadpisem "děckám bych to nepouštěl" a s tím se dá myslím celkem souhlasit. Brečela jsem několikrát jako želva, spíš v průběhu než na konci. Jediné, co se mi vlastně "nelíbilo" byla postava 22, protože škatulka ukecaného otravného side-kicka je trošku ohraná, a Tina Fey jí nedokázala vtisknout nějaké charisma nebo vlastní osobnost, oproti ostatním postavám/hlasům působí opravdu hodně genericky. Byla jsem na sebe velmi pyšná, že jsem poznala po hlase Rachel House. Ta žena je fantastická a šla bych za ní do kamkoliv.
Štítky
"1001" filmů které musíte vidět než zemřete
(1)
1900s
(2)
1910s
(5)
1920s
(39)
1930s
(48)
1940s
(36)
1950s
(41)
1960s
(60)
1970s
(67)
1980s
(62)
1990s
(68)
2000s
(83)
2010s
(86)
2020s
(2)
akční
(17)
animovaný
(10)
Argentina
(1)
Austrálie
(2)
Belgie
(1)
BEZ CHUTI
(181)
Brazílie
(2)
Česko
(1)
Československo
(2)
Čína
(3)
Dánsko
(2)
dobrodružný
(23)
dokumentární
(4)
erotický
(3)
existenciální
(114)
experimentální
(2)
expresionismus
(2)
fantasy
(17)
film noir
(7)
Francie
(27)
historický
(14)
Hong Kong
(7)
horor
(20)
hudební
(10)
Chile
(1)
Indie
(1)
Írán
(1)
Irsko
(2)
Itálie
(10)
Japonsko
(4)
Jihoafrická republika
(1)
Jižní Korea
(1)
Jordánsko
(1)
Kanada
(7)
Katar
(1)
katastrofický
(3)
komedie
(41)
krimi
(29)
Libanon
(1)
Maďarsko
(3)
Mexiko
(4)
muzikál
(15)
mysteriózní
(20)
Německá říše
(1)
Německo
(11)
Nizozemsko
(2)
Nový Zéland
(2)
PALEC DOLŮ
(97)
PALEC NAHORU
(194)
podobenství
(4)
poetický
(2)
pohádka
(3)
PRVNÍ OKRUH PEKLA
(54)
příběh zrání
(23)
psychologický
(8)
Rakousko
(1)
road movie
(3)
rodinný
(8)
romantický
(48)
Rusko
(1)
satira
(6)
sci-fi
(28)
Sovětský svaz
(4)
sportovní
(3)
SRDÍČKO
(145)
Španělsko
(3)
Švýcarsko
(2)
thriller
(35)
Tchai-wan
(3)
Tunisko
(1)
USA
(195)
válečný
(21)
Velká Británie
(38)
western
(12)
Západní Německo
(2)
životopisný
(16)
Zobrazují se příspěvky se štítkemfantasy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemfantasy. Zobrazit všechny příspěvky
pátek 18. února 2022
pátek 22. listopadu 2019
Život je krásný (1946)
It's a Wonderful Life
USA
režie: Frank Capra
scénář: Frances Goodrich, Albert Hackett, Frank Capra
hrají: James Stewart, Donna Reed, Lionel Barrymore
viděno 22. 11. 2019
Jaký roztomilý malý film o sebevraždě.
USA
režie: Frank Capra
scénář: Frances Goodrich, Albert Hackett, Frank Capra
hrají: James Stewart, Donna Reed, Lionel Barrymore
viděno 22. 11. 2019
Jaký roztomilý malý film o sebevraždě.
Štítky:
1940s,
BEZ CHUTI,
existenciální,
fantasy,
PALEC NAHORU,
rodinný,
USA
pondělí 25. března 2019
Velký (1988)
Big
USA
režie: Penny Marshall
scénář: Gary Ross, Anne Spielberg
hrají: Tom Hanks, Elizabeth Perkins, Mercedes Ruehl
viděno 25. 3. 2019
Ze všech možných příběhů, které by se nabízely při takové premise, si museli vybrat ten, který se zrovna nenabízel, a totiž románek s dospělou ženou. Ó bóže. A to ještě prý režisérka zamítla možnost, že by hlavní postava byla dívka, protože by si nedovedla realisticky představit románek třicetipětiletého muže s dvanáctiletou děvčetem. Hm, kudos za tuhle zcela přijatelnou realistickou variantu. Ó bóže.
USA
režie: Penny Marshall
scénář: Gary Ross, Anne Spielberg
hrají: Tom Hanks, Elizabeth Perkins, Mercedes Ruehl
viděno 25. 3. 2019
Ze všech možných příběhů, které by se nabízely při takové premise, si museli vybrat ten, který se zrovna nenabízel, a totiž románek s dospělou ženou. Ó bóže. A to ještě prý režisérka zamítla možnost, že by hlavní postava byla dívka, protože by si nedovedla realisticky představit románek třicetipětiletého muže s dvanáctiletou děvčetem. Hm, kudos za tuhle zcela přijatelnou realistickou variantu. Ó bóže.
Štítky:
1980s,
fantasy,
PRVNÍ OKRUH PEKLA,
USA
sobota 22. prosince 2018
Tvář vody (2017)
The Shape of Water
USA
režie: Guillermo del Toro
scénář: Guillermo del Toro, Vanessa Taylor
hrají: Sally Hawkins, Octavia Spencer, Richard Jenkins, Doug Jones, Michael Shannon
viděno 22.12.2018
Krucinál, pointu jsem uhádla při prvním záběru na krk hlavní hrdinky, ale stejně jsem na konci plakala. Nicméně platí, že Crimson Peak mě zaujal víc a na hvězdné kvality Faunova labyrintu to ani nedohlédne. S Crimson Peak to ale má rozhodně společný takový ten pocit, že celek má nakročeno k tomu být vynikající, ale v každé scéně a v celém tónu zůstává podivná chuť nevyváženosti, nejasnosti a skokovosti a slepých ramen vyprávění, že je ve výsledku lze označit maximálně za dobré, jestli chápete, co tím myslím. Celkem by mě zajímalo, jak se právníci dívají na to, že tady Doug Jones de facto hraje realistickou verzi svojí postavy z Hellboye, smajlík smajlík. Michael Shannon je pěkné monstrum, ale domnívám se, že už jsem ho viděla v jiných filmech využitého s větší finesou. Octavia Spencer začíná být moje oblíbená herečka. Někdo už konečně zakažte Alexadru Desplatovi psát ty uvzdychané soundtracky. Kolem a kolem je to ale taková divná outsiderská pohádka a takových se musím vždycky zastat.
USA
režie: Guillermo del Toro
scénář: Guillermo del Toro, Vanessa Taylor
hrají: Sally Hawkins, Octavia Spencer, Richard Jenkins, Doug Jones, Michael Shannon
viděno 22.12.2018
Krucinál, pointu jsem uhádla při prvním záběru na krk hlavní hrdinky, ale stejně jsem na konci plakala. Nicméně platí, že Crimson Peak mě zaujal víc a na hvězdné kvality Faunova labyrintu to ani nedohlédne. S Crimson Peak to ale má rozhodně společný takový ten pocit, že celek má nakročeno k tomu být vynikající, ale v každé scéně a v celém tónu zůstává podivná chuť nevyváženosti, nejasnosti a skokovosti a slepých ramen vyprávění, že je ve výsledku lze označit maximálně za dobré, jestli chápete, co tím myslím. Celkem by mě zajímalo, jak se právníci dívají na to, že tady Doug Jones de facto hraje realistickou verzi svojí postavy z Hellboye, smajlík smajlík. Michael Shannon je pěkné monstrum, ale domnívám se, že už jsem ho viděla v jiných filmech využitého s větší finesou. Octavia Spencer začíná být moje oblíbená herečka. Někdo už konečně zakažte Alexadru Desplatovi psát ty uvzdychané soundtracky. Kolem a kolem je to ale taková divná outsiderská pohádka a takových se musím vždycky zastat.
Štítky:
2010s,
existenciální,
fantasy,
PALEC NAHORU,
romantický,
SRDÍČKO,
USA
středa 2. května 2018
Avengers: Infinity War (2018)
USA
režie: Anthony Russo, Joe Russo
scénář: Christopher Markus, Stephen McFeely + Stan Lee (komiks), Jack Kirby (komiks), Don Heck (komiks)
hrají: Robert Downey Jr., Chris Evans, Scarlett Johansson, Tom Holland,
viděno 2. 5. 2018
Fuck fuck fuck.
režie: Anthony Russo, Joe Russo
scénář: Christopher Markus, Stephen McFeely + Stan Lee (komiks), Jack Kirby (komiks), Don Heck (komiks)
hrají: Robert Downey Jr., Chris Evans, Scarlett Johansson, Tom Holland,
viděno 2. 5. 2018
Fuck fuck fuck.
Štítky:
2010s,
dobrodružný,
fantasy,
PALEC DOLŮ,
PALEC NAHORU,
sci-fi,
USA
středa 29. listopadu 2017
Princezna Nevěsta (1987)
The Princess Bride
USA
režie: Rob Reiner
scénář: William Goldman (+ kniha)
hrají: Cary Elwes, Mandy Patinkin, Robin Wright, Peter Falk
viděno 29. 11. 2017
Snažím si představit, že jsem americký teenager, který vyrostl s Princeznou Nevěstou jako kultovní srdcovkou, a vidím poprvé nějakou českou pohádku. Byly by mé pocity podobné, jako když jsem český (ex)teenager, který vyrostl s českými pohádkami jako se srdcovými kultovkami, a vidím poprvé Princeznu Nevěstu? Protože mé pocity z Princezny Nevěsty jsou tak trochu "bože, osmdesátky musely být strašná doba" a "dost toho násilí je zároveň neškodné a samoúčelné" a nejvíce "všichni ti lidé na internetu, jejichž nebetyčnou chválu na Princeznu nevěstu jsem všude možně slyšela, ve mě vytvořili nesplnitelné očekávání"?
Nebo jsou možná moje národnost a ostatní filmy vcelku irelevantní, ale je důležité, že už nejsem ani dítě, ani puberťák, a tak se zasměji několika povedeným vtipům, položím si filosofickou otázku, jestli mi přijde atraktivnější Robin Wright nebo Cary Elwes, protože jsou oba fakt až neuvěřitelně krásní, ale jinak zůstávám vůči magii tohoto filmu zcela imunní?
USA
režie: Rob Reiner
scénář: William Goldman (+ kniha)
hrají: Cary Elwes, Mandy Patinkin, Robin Wright, Peter Falk
viděno 29. 11. 2017
Snažím si představit, že jsem americký teenager, který vyrostl s Princeznou Nevěstou jako kultovní srdcovkou, a vidím poprvé nějakou českou pohádku. Byly by mé pocity podobné, jako když jsem český (ex)teenager, který vyrostl s českými pohádkami jako se srdcovými kultovkami, a vidím poprvé Princeznu Nevěstu? Protože mé pocity z Princezny Nevěsty jsou tak trochu "bože, osmdesátky musely být strašná doba" a "dost toho násilí je zároveň neškodné a samoúčelné" a nejvíce "všichni ti lidé na internetu, jejichž nebetyčnou chválu na Princeznu nevěstu jsem všude možně slyšela, ve mě vytvořili nesplnitelné očekávání"?
Nebo jsou možná moje národnost a ostatní filmy vcelku irelevantní, ale je důležité, že už nejsem ani dítě, ani puberťák, a tak se zasměji několika povedeným vtipům, položím si filosofickou otázku, jestli mi přijde atraktivnější Robin Wright nebo Cary Elwes, protože jsou oba fakt až neuvěřitelně krásní, ale jinak zůstávám vůči magii tohoto filmu zcela imunní?
Štítky:
1980s,
BEZ CHUTI,
fantasy,
komedie,
PALEC NAHORU,
romantický,
USA
sobota 11. listopadu 2017
Avatar (2009)
USA/Velká Británie
režie, scénář: James Cameron
hrají: Sam Worthington, Zoe Saldana, Michelle Rodriguez
komentář ze dne 11. 11. 2017
Původně jsem měla připravené poznámky pro velmi dlouhý a podrobný seznam všeho, co mě na filmu štvalo, ale potom jsem si pustila VALL-I-ho, pobrečela si, uvědomila si, že jsou to vlastně stejné filmy a že tam, kde Andrew Stanton udělal všechno dobře, udělal James Cameron všechno špatně, a že já, jakožto divák, samozvaný kritik a trochu i člověk bych neměla věnovat takovou péči nenávistným věcem a raději si spokojeně brečet u toho, co za to stojí. Takže se omezím na tu nejzákladnější Cameronovu chybu, a tou je samozřejmě scénář. Protože špatný scénář je jediná odpověď na otázku, jak se mi může nelíbit film o dvou mých oblíbených tématech: 1. "People, what a bunch of bastards." a 2. "Naše civilizace je odsouzena k zániku."
Kdyby byl Cameron schopen sestavit funkční dramatický a emocionální oblouk, tak by se dalo všechno špatné nebo povrchní opominout nebo odpustit. Jenomže Jakův příběh není poctivě vystavěn a autor se spoléhá na nejhorší berličky typu "trénovací montáž" (jediná trénovací montáž, kterou uznávám, je "relax, zabij malajského ministra" ze Zoolandera, jinak je to vždycky známka tvůrčí bezradnosti) nebo vysvětlovací voice-over. A proto je místo zapomínání a odpouštění špatného i to něco dobré na tomto filmu spíš ponížené a bezradné. Takže sbohem a šáteček a zatímco Cameron vykašle čtyři další filmy (was?!), tak já se znovu sedmkrát podívám na Divokou planetu a Princeznu Mononoke.
režie, scénář: James Cameron
hrají: Sam Worthington, Zoe Saldana, Michelle Rodriguez
komentář ze dne 11. 11. 2017
Původně jsem měla připravené poznámky pro velmi dlouhý a podrobný seznam všeho, co mě na filmu štvalo, ale potom jsem si pustila VALL-I-ho, pobrečela si, uvědomila si, že jsou to vlastně stejné filmy a že tam, kde Andrew Stanton udělal všechno dobře, udělal James Cameron všechno špatně, a že já, jakožto divák, samozvaný kritik a trochu i člověk bych neměla věnovat takovou péči nenávistným věcem a raději si spokojeně brečet u toho, co za to stojí. Takže se omezím na tu nejzákladnější Cameronovu chybu, a tou je samozřejmě scénář. Protože špatný scénář je jediná odpověď na otázku, jak se mi může nelíbit film o dvou mých oblíbených tématech: 1. "People, what a bunch of bastards." a 2. "Naše civilizace je odsouzena k zániku."
Kdyby byl Cameron schopen sestavit funkční dramatický a emocionální oblouk, tak by se dalo všechno špatné nebo povrchní opominout nebo odpustit. Jenomže Jakův příběh není poctivě vystavěn a autor se spoléhá na nejhorší berličky typu "trénovací montáž" (jediná trénovací montáž, kterou uznávám, je "relax, zabij malajského ministra" ze Zoolandera, jinak je to vždycky známka tvůrčí bezradnosti) nebo vysvětlovací voice-over. A proto je místo zapomínání a odpouštění špatného i to něco dobré na tomto filmu spíš ponížené a bezradné. Takže sbohem a šáteček a zatímco Cameron vykašle čtyři další filmy (was?!), tak já se znovu sedmkrát podívám na Divokou planetu a Princeznu Mononoke.
Štítky:
2000s,
dobrodružný,
fantasy,
PRVNÍ OKRUH PEKLA,
sci-fi,
USA,
Velká Británie
středa 18. října 2017
Kniha džunglí (2016)
The Jungle Book
USA/Velká Británie
režie: Jon Favreau
scénář: Justin Marks + Rudyard Kipling (kniha)
hrají: Neel Sethi, Bill Murray, Ben Kingsley
viděno 18. 10. 2017
Největší odvahou takto vizuálně pojatého světa by bylo, kdyby se zvířata chovala zcela jako zvířata a tedy kdyby nemluvila. (A nepřecházela spontánně do jazzových popěvků, wtf?!) Když už realismus, tak pořádný. Nejvíc působivé stejně byly ty momenty, které se obešly bez dialogu (pomoc slonům, posedlost ohněm). Žvatlavé proslovy, komické karikatury a vysvětlující rozhovory ponižují úroveň filmu, který by bez toho mohl být jako rána mezi oči v tom dobrém slova smyslu.
Pamatuji si, že jako dítěti se mi ve filmech, i těch primárně zaměřených právě na mladé publikum, nejvíc líbily "strašidelné, kruté a opravdové" věci a byla jsem schopná leccos chápat a sama si vysvětlit. Takže když už vidím takhle badass příběh o zvířatech z džungle, tak div neroním slzy nad promarněnou příležitostí vyprávět opravdu o zvířatech z džungle, třeba i s tím vysvětlujícím voiceoverem, kdyby na tom studio z důvodů srozumitelnosti moc trvalo, ale aby komunikace mezi hrdiny probíhala autenticky jejich vlastní, realistickou řečí.
A na závěr musím oznámit, že kvituji s povděkem myšlenkový přístup režiséra Favreaua: "In Kipling's time, nature was something to be overcome. Now nature is something to be protected."
USA/Velká Británie
režie: Jon Favreau
scénář: Justin Marks + Rudyard Kipling (kniha)
hrají: Neel Sethi, Bill Murray, Ben Kingsley
viděno 18. 10. 2017
Největší odvahou takto vizuálně pojatého světa by bylo, kdyby se zvířata chovala zcela jako zvířata a tedy kdyby nemluvila. (A nepřecházela spontánně do jazzových popěvků, wtf?!) Když už realismus, tak pořádný. Nejvíc působivé stejně byly ty momenty, které se obešly bez dialogu (pomoc slonům, posedlost ohněm). Žvatlavé proslovy, komické karikatury a vysvětlující rozhovory ponižují úroveň filmu, který by bez toho mohl být jako rána mezi oči v tom dobrém slova smyslu.
Pamatuji si, že jako dítěti se mi ve filmech, i těch primárně zaměřených právě na mladé publikum, nejvíc líbily "strašidelné, kruté a opravdové" věci a byla jsem schopná leccos chápat a sama si vysvětlit. Takže když už vidím takhle badass příběh o zvířatech z džungle, tak div neroním slzy nad promarněnou příležitostí vyprávět opravdu o zvířatech z džungle, třeba i s tím vysvětlujícím voiceoverem, kdyby na tom studio z důvodů srozumitelnosti moc trvalo, ale aby komunikace mezi hrdiny probíhala autenticky jejich vlastní, realistickou řečí.
A na závěr musím oznámit, že kvituji s povděkem myšlenkový přístup režiséra Favreaua: "In Kipling's time, nature was something to be overcome. Now nature is something to be protected."
Štítky:
2010s,
BEZ CHUTI,
dobrodružný,
fantasy,
rodinný,
USA,
Velká Británie
sobota 30. ledna 2016
Hvězdné války: Síla se probouzí (2015)
Star Wars: The Force Awakens
USA
režie: J.J. Abrams
scénář: Lawrence Kasdan, J.J. Abrams, Michael Arndt
hrají: Adam Driver, Daisy Ridley, John Boyega, Oscar Isaac
viděno 30. 1. 2016
Adama Drivera miluju už od Nitra Llewyna Davise a tady ještě ke všemu brečí, takže jeho atraktivita stoupla tak o tři sta procent, to je jasná věc, ale stejně se příliš fanouškovského nadšení nedostavilo.
A protože rozčílená jsem nebyla (jaké překvapení), tak si nebudu stěžovat na všechno, jak bývá mým dobrým zvykem, ale jenom na dvě věci: 1. Ty dva záchvaty vzteku spojené se sršením jisker moc sexy nebyly a ráda bych, aby vypadaly jinak. 2. Co to mají tvůrci za problém s načasováváním? Nic ve filmu netrvá tolik času, kolik by mělo. A to mluvím především o emocích, protože o ničem jiném ten film pro mě nebyl.
Děj těžištěm rozhodně není, ať už pro to, že je jednoduchý a přímočarý, a nebo proto, že je schematicky okopírovaný - ale to jsem se právě po zralé úvaze rozhodla nevyčítat, protože původní trilogie je vlastně taky ten jeden samý scénář natočený třikrát a žádný pořádný fanoušek si na to nijak zvlášť nestěžuje - takže atmosféra a prožitek by měly být to, o co tady kráčí.
Jediný cool moment, který se opravdu povedl, byl ten první "traitor" výkřik, zbytek tak nějak vyšuměl do ztracena. Tým klaďasů je klasicky bezbarvý a nevýrazný (hehehe, černoch, ženská a Žid ještě automaticky charisma neznamenají) a záporáci bohužel monologují a pokoušejí se vyvolat děs stejně rutinérsky a schematicky.
V žádném okamžiku jsem neměla o nikoho strach a skoro nikde jsem nebyla doopravdy zainteresovaná do scény - s výjimkou prvního setkání Kyla a Rey v lese a jejich následného rozhovoru, při kterém si Kylo poprvé odhalí tvář. A všechny ostatní situace mi přišly strašně rychlé a jakoby odbyté z povinnosti na první dobrou. Než mám čas si uvědomit, co se tam stalo, a pořádně si to užít, už se běží někam jinam vstříc dalšímu předvídatelnému plot pointu. Jedině sentiment, který do filmu zanášel Han, dostal času dost, ale na ten si zase příliš nepotrpím.
Kdyby aspoň ty očekávané situace nějak překvapivě ústily, třeba kdyby poté, co Kylo udělá ten spoiler, zjistil, že možná není dost silný, aby to unesl, a zareagoval prakticky jakkoliv jinak, než tak, jak zareagoval... Nebo kdyby všechna esa z rukávu nebyla součástí marketingové propagace a člověk se je doopravdy dozvěděl až z filmu...
No vyvíjím si v hlavě několik verzí svých fanfikcí a doufám, že ti opravdoví scénáristé pro příště dovedou aspoň trochu doopravdy překvapit. A nejvíc ze všeho bych si přála, kdyby třeba objevili, že mezi dvěma či více lidmi můžou existovat i jiné vztahy než povinná romance, slepé následování a černobílé nepřátelství.
USA
režie: J.J. Abrams
scénář: Lawrence Kasdan, J.J. Abrams, Michael Arndt
hrají: Adam Driver, Daisy Ridley, John Boyega, Oscar Isaac
viděno 30. 1. 2016
Adama Drivera miluju už od Nitra Llewyna Davise a tady ještě ke všemu brečí, takže jeho atraktivita stoupla tak o tři sta procent, to je jasná věc, ale stejně se příliš fanouškovského nadšení nedostavilo.
A protože rozčílená jsem nebyla (jaké překvapení), tak si nebudu stěžovat na všechno, jak bývá mým dobrým zvykem, ale jenom na dvě věci: 1. Ty dva záchvaty vzteku spojené se sršením jisker moc sexy nebyly a ráda bych, aby vypadaly jinak. 2. Co to mají tvůrci za problém s načasováváním? Nic ve filmu netrvá tolik času, kolik by mělo. A to mluvím především o emocích, protože o ničem jiném ten film pro mě nebyl.
Děj těžištěm rozhodně není, ať už pro to, že je jednoduchý a přímočarý, a nebo proto, že je schematicky okopírovaný - ale to jsem se právě po zralé úvaze rozhodla nevyčítat, protože původní trilogie je vlastně taky ten jeden samý scénář natočený třikrát a žádný pořádný fanoušek si na to nijak zvlášť nestěžuje - takže atmosféra a prožitek by měly být to, o co tady kráčí.
Jediný cool moment, který se opravdu povedl, byl ten první "traitor" výkřik, zbytek tak nějak vyšuměl do ztracena. Tým klaďasů je klasicky bezbarvý a nevýrazný (hehehe, černoch, ženská a Žid ještě automaticky charisma neznamenají) a záporáci bohužel monologují a pokoušejí se vyvolat děs stejně rutinérsky a schematicky.
V žádném okamžiku jsem neměla o nikoho strach a skoro nikde jsem nebyla doopravdy zainteresovaná do scény - s výjimkou prvního setkání Kyla a Rey v lese a jejich následného rozhovoru, při kterém si Kylo poprvé odhalí tvář. A všechny ostatní situace mi přišly strašně rychlé a jakoby odbyté z povinnosti na první dobrou. Než mám čas si uvědomit, co se tam stalo, a pořádně si to užít, už se běží někam jinam vstříc dalšímu předvídatelnému plot pointu. Jedině sentiment, který do filmu zanášel Han, dostal času dost, ale na ten si zase příliš nepotrpím.
Kdyby aspoň ty očekávané situace nějak překvapivě ústily, třeba kdyby poté, co Kylo udělá ten spoiler, zjistil, že možná není dost silný, aby to unesl, a zareagoval prakticky jakkoliv jinak, než tak, jak zareagoval... Nebo kdyby všechna esa z rukávu nebyla součástí marketingové propagace a člověk se je doopravdy dozvěděl až z filmu...
No vyvíjím si v hlavě několik verzí svých fanfikcí a doufám, že ti opravdoví scénáristé pro příště dovedou aspoň trochu doopravdy překvapit. A nejvíc ze všeho bych si přála, kdyby třeba objevili, že mezi dvěma či více lidmi můžou existovat i jiné vztahy než povinná romance, slepé následování a černobílé nepřátelství.
Štítky:
2010s,
dobrodružný,
fantasy,
PALEC DOLŮ,
sci-fi,
USA
úterý 28. července 2015
Šílený Max: Zběsilá cesta (2015)
Mad Max: Fury Road
Austrálie/USA
režie: George Miller
scénář: George Miller, Nick Lathouris, Brendan McCarthy
hrají: Charlize Theron, Tom Hardy, Rosie Huntington-Whiteley, Zoë Kravitz, Riley Keough, Nicholas Hoult, Hugh Keays-Byrne
viděno 28. 7. 2015, komentář rozšířen 28. 8. 2017
Na úplném začátku mě napadaly takové myšlenky jako "co to sakra je?", "kdo to sakra je?" a "co se to sakra děje?", než si můj mozek vůbec uvědomil, do čeho že se to George Miller vlastně pouští. Nejprve jsem se nechala vtáhnout sentimentem (cit, silné a bezprostřední hnutí mysli, náklonnost nebo odpor, který není závislý na rozumové úvaze) a říkala si, že za Furiosou bych šla. (Charlize Theron tímto filmem udělala pro moje feministické smýšlení o ní mnohem víc než prvoplánovitě "women power" filmy jako Její případ). Během filmu nikdo z jejích protivníků nepoužije fakt, že je žena, jako příležitost k urážce, ach ano. A taky jsem u filmu vydržela 82 minut na rotopedu, což musí být můj osobní rekord. Tak poutavý je to film.
Teprve později a postupně mi začalo docházet, že jsem svědkem master class o ukazovat, neříkat. Jemné dramaturgické nuance, kdy se všechny úvodní situace zrcadlí v závěrečných situacích, s pozměněným významem a jasným vývojem. Postavy, postavení, ideologie zachycené in medias res, s kontextem, který je možno uhádnout nebo si ho domyslet. Tenhle zběsilý fantazijní svět mi svými pravidly přišel podobný tomu v Tarantinově Kill Billovi: Tam platí, že když přijmu jako fakt, že gangsteři a nájemní zabijáci používají katany a dodržují kód cti, nemusím se vůbec zaobírat logikou a všechno do sebe perfektně zapadá. Svět Mad Maxe je v tomto ohledu stejný. Civilizace si v pustině žije vlastním životem. Diktátor si s sebou na válečné výpravy bere speciální vůz s bubeníky a kytaristou z pekla. Muž s nadpozemskou silou má rozum malého dítěte a kolem krku nosí náhrdelník z hlaviček dětských panenek. Tvář nejcennější manželky zdobí jizvy, kterými se sama ze vzdoru chtěla zohavit.
Austrálie/USA
režie: George Miller
scénář: George Miller, Nick Lathouris, Brendan McCarthy
hrají: Charlize Theron, Tom Hardy, Rosie Huntington-Whiteley, Zoë Kravitz, Riley Keough, Nicholas Hoult, Hugh Keays-Byrne
viděno 28. 7. 2015, komentář rozšířen 28. 8. 2017
Na úplném začátku mě napadaly takové myšlenky jako "co to sakra je?", "kdo to sakra je?" a "co se to sakra děje?", než si můj mozek vůbec uvědomil, do čeho že se to George Miller vlastně pouští. Nejprve jsem se nechala vtáhnout sentimentem (cit, silné a bezprostřední hnutí mysli, náklonnost nebo odpor, který není závislý na rozumové úvaze) a říkala si, že za Furiosou bych šla. (Charlize Theron tímto filmem udělala pro moje feministické smýšlení o ní mnohem víc než prvoplánovitě "women power" filmy jako Její případ). Během filmu nikdo z jejích protivníků nepoužije fakt, že je žena, jako příležitost k urážce, ach ano. A taky jsem u filmu vydržela 82 minut na rotopedu, což musí být můj osobní rekord. Tak poutavý je to film.
Teprve později a postupně mi začalo docházet, že jsem svědkem master class o ukazovat, neříkat. Jemné dramaturgické nuance, kdy se všechny úvodní situace zrcadlí v závěrečných situacích, s pozměněným významem a jasným vývojem. Postavy, postavení, ideologie zachycené in medias res, s kontextem, který je možno uhádnout nebo si ho domyslet. Tenhle zběsilý fantazijní svět mi svými pravidly přišel podobný tomu v Tarantinově Kill Billovi: Tam platí, že když přijmu jako fakt, že gangsteři a nájemní zabijáci používají katany a dodržují kód cti, nemusím se vůbec zaobírat logikou a všechno do sebe perfektně zapadá. Svět Mad Maxe je v tomto ohledu stejný. Civilizace si v pustině žije vlastním životem. Diktátor si s sebou na válečné výpravy bere speciální vůz s bubeníky a kytaristou z pekla. Muž s nadpozemskou silou má rozum malého dítěte a kolem krku nosí náhrdelník z hlaviček dětských panenek. Tvář nejcennější manželky zdobí jizvy, kterými se sama ze vzdoru chtěla zohavit.
neděle 14. února 2010
Hanebný pancharti (2009)
Inglorious Basterds
USA/Německo
režie, scénář: Quentin Tarantino
hrají: Mélanie Laurent, Daniel Brühl, Christoph Waltz, August Diehl
viděno 14. 2. 2010, komentář aktualizace 11. 2. 2018
Ach jo, znovu a znovu se dívám na Hanebný pancharty ve snaze zjistit, jestli se mi ten film líbí nebo ne. A nejvíc mému úsilí hází klacky pod nohy mistr režisér osobně, protože na každou skvělou věc přijde se dvěma mínus-skvělými. Vynalezl si speciální šablonu/formu na dělání filmů a tu teď pravděpodobně až do skonání světa bude znovu a znovu naplňovat. A paradoxně při tom bude čím dál víc a víc vyprázdněný. V Panchartech se velmi nebezpečně přibližuje hranici mezi snesitelností a nesnesitelností, a protože jsem cestovatel z budoucnosti, tak vím, že už to bude jenom horší. Tak jako lord Voldemort při každé další vraždě roztrhne svou duši a stane se víc zrůdou a méně člověkem, tak i Tarantino při každé další opakované, nekonečně dlouhé, ne tolik vtipné, a ani ne tolik nutné promluvě některého ze svých hrdinů přichází o kousek pověsti inovátora a geniálního kombinátora, za nějž jsem ho kdysi považovala.
Recyklování příběhových, stylistických i hudebních motivů z předchozích filmů je vůbec choroba, kterou jsou Pancharti prolezlí skrz naskrz. Možná je to tím, že mu scénář uzrával v hlavě během dlouhých let, kdy pracoval na jiných věcech, každopádně to ale následný dojem nepůvodnosti neomlouvá. Takže když slyším hudbu, která Nevěstu doprovázela při boji s Šílenou Osmaosmdesátkou, nebo zase jednou při napjaté přestřelce novopečený rodič používá svého statusu k vyjednání své osobní záchrany, jsem tím vlastně otrávená, i když bych třeba nechtěla být, protože jiné momenty filmu mi přijdou super.
Ale když už jsem u toho vyčítání mu, že dělá ty samé věci pořád dokola, tak zrovna jedna věc, kterou neudělal, by mě zajímala, kdyby ji zkusil udělat. A totiž že by uskutečnil původní plán a po vzoru Kill Billa vyrobil Pancharty jako dvojdílo, jehož jednotlivé části by byly stylově i tematicky trochu jiné a vzájemně by se spíše doplňovaly, než že by se navzájem vyloženě potřebovaly. (Ovšem za předpokladu, že by měl pro oba filmy dost opravdového obsahu a nebyl by to jenom rádoby cool znějící balast.) Protože tím, že od tohoto plánu upustil, získal jeden film, jehož jednotlivé součásti spolu pohromadě úplně nedrží, a pro mne je to občas silně frustrující.
Film hodně vzbuzuje dojem, že se jedná o hrubý sestřih z většího celku a že v plánu bylo mnohem víc věcí, o kterých divák nic neví, ale postavy to zažily a nejspíš počítají s tím, že my to také víme. A hlavně tím vzniká ta podivná nerovnováha mezi hlavními postavami a jejich skutečným a domnělým vlivem na příběh, který se ve filmu odehrává. Ano, ten starý dobrý argument, že titulní Pancharti by ve filmu nemuseli vůbec být a skoro nic by se nezměnilo. V tenhle moment je potřeba zmínit to, že já jsem velký fanda toho, když se filmaři nekoukají na příručky a "pravidla" a dělají si, co chtějí (když to ve výsledku funguje a dopadne tak, "jak má"). Kill Billovi bych si nedovolila ani na vteřinu vyčítat odbočky k epizodám vedlejších postav, které nejsou fatálně spojené s hlavním konfliktem, protože tam do sebe ta mozaika dokonale zapadá a nikde nemám pocit hluchého místa a konec rozumově i pocitově vyplývá z předchozích viděných událostí. V Panchartech to naopak skřípe, a občas hodně hlasitě.
Já za hlavní postavu filmu považuji Shoshannu. Její osud je nosným rámcem celého kolosu. Její ruka doslova roztáčí celou tu mašinerii. A film se k ní tak po značnou část svého trvání i chová. Velmi se mi líbí, jak je neustále nucena přizpůsobovat se neočekávaným a brutálním zásahům zvenčí. Velmi velmi moc se mi líbí, jak je navržena a použita postava Fredricka Zollera a jak si ji Daniel Brühl vychutnává. A vysloveně zbožňuji, jak Tarantino použije mediální obraz obou dvou, aby dopověděl jejich příběh do hořce triumfálního konce. Jenomže pan režisér jako by pořád neměl dost a nebo ho to snad někdy před chvílí přestalo bavit a prostě se najednou rozhodne, že hlavní postavy jsou vlastně Pancharti a Landa a odskočí si s nimi pryč ukončit film někde jinde a ještě navíc i v trochu jiném žánru a to je pro mne najednou gargantuovské zklamání. A Tarantino si ani nedokáže odpustit poznámku o mistrovském díle na úplném konci, a to už mám vyloženě pocit, že mě naschvál provokuje, jenom mě, která se krčím pod tím obrovským plátnem ve tmě. Tak víš co, ty pacholku, na mě to tedy nefunguje, abys věděl. Tenhle film pro mě osobně postrádá onen metaforický kufřík svítící zlatě a o masterpiecu si můžeš nechat zdát.
P.S.: Z těch mnoha situací tohoto filmu, ve kterých herci předvádí svoje schopnosti vrstvit, co všechno jejich postavy vědí a nevědí, ukazují a neukazují, co hrají jako herci a co hrají jako postavy, jsem se rozhodla udělil zlaté medaile Melanii Laurent a Augustu Diehlovi, kteří byli v mých očích prostě nejskvělejší.
USA/Německo
režie, scénář: Quentin Tarantino
hrají: Mélanie Laurent, Daniel Brühl, Christoph Waltz, August Diehl
viděno 14. 2. 2010, komentář aktualizace 11. 2. 2018
Ach jo, znovu a znovu se dívám na Hanebný pancharty ve snaze zjistit, jestli se mi ten film líbí nebo ne. A nejvíc mému úsilí hází klacky pod nohy mistr režisér osobně, protože na každou skvělou věc přijde se dvěma mínus-skvělými. Vynalezl si speciální šablonu/formu na dělání filmů a tu teď pravděpodobně až do skonání světa bude znovu a znovu naplňovat. A paradoxně při tom bude čím dál víc a víc vyprázdněný. V Panchartech se velmi nebezpečně přibližuje hranici mezi snesitelností a nesnesitelností, a protože jsem cestovatel z budoucnosti, tak vím, že už to bude jenom horší. Tak jako lord Voldemort při každé další vraždě roztrhne svou duši a stane se víc zrůdou a méně člověkem, tak i Tarantino při každé další opakované, nekonečně dlouhé, ne tolik vtipné, a ani ne tolik nutné promluvě některého ze svých hrdinů přichází o kousek pověsti inovátora a geniálního kombinátora, za nějž jsem ho kdysi považovala.
Recyklování příběhových, stylistických i hudebních motivů z předchozích filmů je vůbec choroba, kterou jsou Pancharti prolezlí skrz naskrz. Možná je to tím, že mu scénář uzrával v hlavě během dlouhých let, kdy pracoval na jiných věcech, každopádně to ale následný dojem nepůvodnosti neomlouvá. Takže když slyším hudbu, která Nevěstu doprovázela při boji s Šílenou Osmaosmdesátkou, nebo zase jednou při napjaté přestřelce novopečený rodič používá svého statusu k vyjednání své osobní záchrany, jsem tím vlastně otrávená, i když bych třeba nechtěla být, protože jiné momenty filmu mi přijdou super.
Ale když už jsem u toho vyčítání mu, že dělá ty samé věci pořád dokola, tak zrovna jedna věc, kterou neudělal, by mě zajímala, kdyby ji zkusil udělat. A totiž že by uskutečnil původní plán a po vzoru Kill Billa vyrobil Pancharty jako dvojdílo, jehož jednotlivé části by byly stylově i tematicky trochu jiné a vzájemně by se spíše doplňovaly, než že by se navzájem vyloženě potřebovaly. (Ovšem za předpokladu, že by měl pro oba filmy dost opravdového obsahu a nebyl by to jenom rádoby cool znějící balast.) Protože tím, že od tohoto plánu upustil, získal jeden film, jehož jednotlivé součásti spolu pohromadě úplně nedrží, a pro mne je to občas silně frustrující.
Film hodně vzbuzuje dojem, že se jedná o hrubý sestřih z většího celku a že v plánu bylo mnohem víc věcí, o kterých divák nic neví, ale postavy to zažily a nejspíš počítají s tím, že my to také víme. A hlavně tím vzniká ta podivná nerovnováha mezi hlavními postavami a jejich skutečným a domnělým vlivem na příběh, který se ve filmu odehrává. Ano, ten starý dobrý argument, že titulní Pancharti by ve filmu nemuseli vůbec být a skoro nic by se nezměnilo. V tenhle moment je potřeba zmínit to, že já jsem velký fanda toho, když se filmaři nekoukají na příručky a "pravidla" a dělají si, co chtějí (když to ve výsledku funguje a dopadne tak, "jak má"). Kill Billovi bych si nedovolila ani na vteřinu vyčítat odbočky k epizodám vedlejších postav, které nejsou fatálně spojené s hlavním konfliktem, protože tam do sebe ta mozaika dokonale zapadá a nikde nemám pocit hluchého místa a konec rozumově i pocitově vyplývá z předchozích viděných událostí. V Panchartech to naopak skřípe, a občas hodně hlasitě.
Já za hlavní postavu filmu považuji Shoshannu. Její osud je nosným rámcem celého kolosu. Její ruka doslova roztáčí celou tu mašinerii. A film se k ní tak po značnou část svého trvání i chová. Velmi se mi líbí, jak je neustále nucena přizpůsobovat se neočekávaným a brutálním zásahům zvenčí. Velmi velmi moc se mi líbí, jak je navržena a použita postava Fredricka Zollera a jak si ji Daniel Brühl vychutnává. A vysloveně zbožňuji, jak Tarantino použije mediální obraz obou dvou, aby dopověděl jejich příběh do hořce triumfálního konce. Jenomže pan režisér jako by pořád neměl dost a nebo ho to snad někdy před chvílí přestalo bavit a prostě se najednou rozhodne, že hlavní postavy jsou vlastně Pancharti a Landa a odskočí si s nimi pryč ukončit film někde jinde a ještě navíc i v trochu jiném žánru a to je pro mne najednou gargantuovské zklamání. A Tarantino si ani nedokáže odpustit poznámku o mistrovském díle na úplném konci, a to už mám vyloženě pocit, že mě naschvál provokuje, jenom mě, která se krčím pod tím obrovským plátnem ve tmě. Tak víš co, ty pacholku, na mě to tedy nefunguje, abys věděl. Tenhle film pro mě osobně postrádá onen metaforický kufřík svítící zlatě a o masterpiecu si můžeš nechat zdát.
P.S.: Z těch mnoha situací tohoto filmu, ve kterých herci předvádí svoje schopnosti vrstvit, co všechno jejich postavy vědí a nevědí, ukazují a neukazují, co hrají jako herci a co hrají jako postavy, jsem se rozhodla udělil zlaté medaile Melanii Laurent a Augustu Diehlovi, kteří byli v mých očích prostě nejskvělejší.
Štítky:
2000s,
BEZ CHUTI,
fantasy,
komedie,
Německo,
PALEC DOLŮ,
PALEC NAHORU,
USA,
western
středa 1. července 2009
Pan Wonka a jeho čokoládovna (1971)
Willy Wonka & the Chocolate Factory
USA
režie: Mel Stuart
scénář: David Seltzer, Roald Dahl + Roald Dahl (kniha)
hrají: Gene Wilder, Jack Albertson, Roy Kinnear
viděno 1. 7. 2009, komentář aktualizován 21. 3. 2019
-"What is this, Wonka? Some kind of funhouse?" -"Why? Are you having fun?"
Film sice vizuálně zcela odpovídá době, ve které vznikl, a písničky také patří k tradičnímu nudnému americkému muzikálovému průměru, ale nejspíš kontrast toho "normálního" s "divným" dělá z tohohle filmu jedinečný zážitek. Výborný začátek, který na pozadí hledání zlatých kupónů zesměšňuje lidstvo s nesmírným elánem, dělá si legraci z účinkujících i z diváků, no radost pohledět. Nejvíc se mi líbila scéna s psychiatrem a potom třeba s počítačem. Roald Dahl si prý stěžoval, že se film moc soustředí na Wonku a málo soustředí na Karlíka, a já bych naopak řekla, že se film moc soustředí na Karlíka a málo soustředí na Wonku, protože Gene Wilder je bůh a koho zajímá ten zbytek.
A tohle je nejspíš dobrý moment pro prudkou odbočku ke srovnávačce dvou filmů, protože musím říct, že Burtonovu Čokoládovnu jsem viděla dřív a mám ten film ráda, ačkoliv se mi zdá, že obecně na něj lidé spíš plivou. Určitě je na něm ale například vidět pokročilost ve scenáristickém řemesle. Burton se svým scenáristou Augustem si sice přifabulují dějový rámec a některé detaily, nicméně všechno ve jménu funkčnosti a sevřenosti pod hávem maniakální sarkastické fantazie, jejich film je sice inspirovaný a podpíraný knihou, ale je také jiný a svůj a více zaměřen na děti v tom smyslu, že tam nic nezůstává nezodpovězeno a všechno souvisí se vším.
Stuart a Seltzer by očividně chtěli udělat podobný radikální krok, ale příliš se bojí otevřeně proklamovat vzdálení od předlohy a tak zůstávají někde na půli cesty. Jejich a Wilderův Wonka je skvělá moderní postava a přijde mi prostě škoda, že je uvězněná ve filmu, kde je celá jedna píseň věnována unylé písni Karlíkovy maminky o tom, ať její chlapec dál sní... A nebo kde Jack Albertson očividně není schopen projevit ani špetku sebeuvědomění, sebereflexe či sebeironie. (A já si dávám za domácí úkol rozjímat, jaký je rozdíl mezi těmito slovy.) Oproti tomu Wilderova vrstevnatost a kamenná nekamenná tvář a nezapadající důstojná aura a kotrmelec na červeném koberci a zcela bezkontextuální mental breakdown při jízdě tunelem... Ach ano.
Každý milovník bizarního si přijde na své a jistě odejde nadšen, ale já bych přesto lobovala pro nějaký hybrid, kde Wilder-Wonka bude dál trousit Shakespearova a motivační citáty a slam poetry a nic nebude vysvětleno, ale starosvětský svět filmového muzikálu bude nahrazen eklektičtější ironií hudby Dannyho Elfmana z Burton verze.
-"But Charlie, don't forget what happened to the man who suddenly got everything he always wanted." -"What happened?" -"He lived happily ever after."
USA
režie: Mel Stuart
scénář: David Seltzer, Roald Dahl + Roald Dahl (kniha)
hrají: Gene Wilder, Jack Albertson, Roy Kinnear
viděno 1. 7. 2009, komentář aktualizován 21. 3. 2019
-"What is this, Wonka? Some kind of funhouse?" -"Why? Are you having fun?"
Film sice vizuálně zcela odpovídá době, ve které vznikl, a písničky také patří k tradičnímu nudnému americkému muzikálovému průměru, ale nejspíš kontrast toho "normálního" s "divným" dělá z tohohle filmu jedinečný zážitek. Výborný začátek, který na pozadí hledání zlatých kupónů zesměšňuje lidstvo s nesmírným elánem, dělá si legraci z účinkujících i z diváků, no radost pohledět. Nejvíc se mi líbila scéna s psychiatrem a potom třeba s počítačem. Roald Dahl si prý stěžoval, že se film moc soustředí na Wonku a málo soustředí na Karlíka, a já bych naopak řekla, že se film moc soustředí na Karlíka a málo soustředí na Wonku, protože Gene Wilder je bůh a koho zajímá ten zbytek.
A tohle je nejspíš dobrý moment pro prudkou odbočku ke srovnávačce dvou filmů, protože musím říct, že Burtonovu Čokoládovnu jsem viděla dřív a mám ten film ráda, ačkoliv se mi zdá, že obecně na něj lidé spíš plivou. Určitě je na něm ale například vidět pokročilost ve scenáristickém řemesle. Burton se svým scenáristou Augustem si sice přifabulují dějový rámec a některé detaily, nicméně všechno ve jménu funkčnosti a sevřenosti pod hávem maniakální sarkastické fantazie, jejich film je sice inspirovaný a podpíraný knihou, ale je také jiný a svůj a více zaměřen na děti v tom smyslu, že tam nic nezůstává nezodpovězeno a všechno souvisí se vším.
Stuart a Seltzer by očividně chtěli udělat podobný radikální krok, ale příliš se bojí otevřeně proklamovat vzdálení od předlohy a tak zůstávají někde na půli cesty. Jejich a Wilderův Wonka je skvělá moderní postava a přijde mi prostě škoda, že je uvězněná ve filmu, kde je celá jedna píseň věnována unylé písni Karlíkovy maminky o tom, ať její chlapec dál sní... A nebo kde Jack Albertson očividně není schopen projevit ani špetku sebeuvědomění, sebereflexe či sebeironie. (A já si dávám za domácí úkol rozjímat, jaký je rozdíl mezi těmito slovy.) Oproti tomu Wilderova vrstevnatost a kamenná nekamenná tvář a nezapadající důstojná aura a kotrmelec na červeném koberci a zcela bezkontextuální mental breakdown při jízdě tunelem... Ach ano.
Každý milovník bizarního si přijde na své a jistě odejde nadšen, ale já bych přesto lobovala pro nějaký hybrid, kde Wilder-Wonka bude dál trousit Shakespearova a motivační citáty a slam poetry a nic nebude vysvětleno, ale starosvětský svět filmového muzikálu bude nahrazen eklektičtější ironií hudby Dannyho Elfmana z Burton verze.
-"But Charlie, don't forget what happened to the man who suddenly got everything he always wanted." -"What happened?" -"He lived happily ever after."
Štítky:
1970s,
fantasy,
muzikál,
PALEC DOLŮ,
příběh zrání,
SRDÍČKO,
USA
úterý 17. března 2009
Brazil (1985)
Velká Británie
režie: Terry Gilliam
scénář: Terry Gilliam, Tom Stoppard, Charles McKeown
hrají: Jonathan Pryce, Robert De Niro, Katherine Helmond, Ian Holm, Bob Hoskins, Michael Palin
viděno 17. 3. 2009, komentář ze dne 27.9.2017
Ach, to je složité. Už víc než týden se snažím vymyslet, jak popsat, co ve mě Brazil vyvolává. Před sedmi lety jsem napsala, že je to asi nejlepší Gilliam, že chci, aby trubky v mém bytě dýchaly a naříkaly, a že patří do kategorie mých srdíčkových filmů. Dnes už neplatí ani jedno. Za nejlepšího Gilliama bych označila Dvanáct opic, v bytě mám ráda ticho, protože na šílenství není nic romantického, a i z toho důvodu už do mého srdce patří jiné věci.
Ale jak tak přemýšlím nad těmi Opicemi, bylo by celkem zajímavé ty filmy porovnat. Oba jsou o neutěšené budoucnosti, do které lidstvo samo sebe nažene, oba vkládají naději na vysvobození na bedra idealizované osudové ženy a oba nakonec podtrhnou samotné ideji vysvobození pod nohami stoličku. A taky jsou oba více či méně přiznanými a více či méně věrnými adaptacemi jiných děl, která jsou ve svých kategoriích perfektní (1984 v případě Brazil a Rampa v případě Opic).
Oba odbíhají od vzoru a přinášejí nové a vlastní myšlenky a posouvají význam trochu jinam. Ale zatímco Opice jsou pro mě s každým dalším sledováním pokaždé inspirativní a tím pádem nadčasové, tak Brazil zůstává při každém novém promítání stejná a tím pádem se jí myšlenkově a souzněním vzdaluji. Třeba se víc dívám na to, jak je Jill neživotná a potlačovaná postava. Ta scéna, kde je vyloženě redukovaná na dlouhé vlasy a prosvítající bradavku, je úplně šílená, ale možná jsem jenom úchyl, co to tam chce vidět. Ale zase velká spousta různých detailů je skvělá, takže opravdickou síru rozhodně nedštím. A rozhodně se mi zdá zajímavé, jak je ten film vizuálně krásný a fantazijně bohatý a zároveň úplně přesně zprostředkovává omšelost a nevalnost světa, ze kterého si Gilliam dělá husí kůži nahánějící srandu.
režie: Terry Gilliam
scénář: Terry Gilliam, Tom Stoppard, Charles McKeown
hrají: Jonathan Pryce, Robert De Niro, Katherine Helmond, Ian Holm, Bob Hoskins, Michael Palin
viděno 17. 3. 2009, komentář ze dne 27.9.2017
Ach, to je složité. Už víc než týden se snažím vymyslet, jak popsat, co ve mě Brazil vyvolává. Před sedmi lety jsem napsala, že je to asi nejlepší Gilliam, že chci, aby trubky v mém bytě dýchaly a naříkaly, a že patří do kategorie mých srdíčkových filmů. Dnes už neplatí ani jedno. Za nejlepšího Gilliama bych označila Dvanáct opic, v bytě mám ráda ticho, protože na šílenství není nic romantického, a i z toho důvodu už do mého srdce patří jiné věci.
Ale jak tak přemýšlím nad těmi Opicemi, bylo by celkem zajímavé ty filmy porovnat. Oba jsou o neutěšené budoucnosti, do které lidstvo samo sebe nažene, oba vkládají naději na vysvobození na bedra idealizované osudové ženy a oba nakonec podtrhnou samotné ideji vysvobození pod nohami stoličku. A taky jsou oba více či méně přiznanými a více či méně věrnými adaptacemi jiných děl, která jsou ve svých kategoriích perfektní (1984 v případě Brazil a Rampa v případě Opic).
Oba odbíhají od vzoru a přinášejí nové a vlastní myšlenky a posouvají význam trochu jinam. Ale zatímco Opice jsou pro mě s každým dalším sledováním pokaždé inspirativní a tím pádem nadčasové, tak Brazil zůstává při každém novém promítání stejná a tím pádem se jí myšlenkově a souzněním vzdaluji. Třeba se víc dívám na to, jak je Jill neživotná a potlačovaná postava. Ta scéna, kde je vyloženě redukovaná na dlouhé vlasy a prosvítající bradavku, je úplně šílená, ale možná jsem jenom úchyl, co to tam chce vidět. Ale zase velká spousta různých detailů je skvělá, takže opravdickou síru rozhodně nedštím. A rozhodně se mi zdá zajímavé, jak je ten film vizuálně krásný a fantazijně bohatý a zároveň úplně přesně zprostředkovává omšelost a nevalnost světa, ze kterého si Gilliam dělá husí kůži nahánějící srandu.
Štítky:
1980s,
existenciální,
fantasy,
PALEC NAHORU,
sci-fi,
Velká Británie
pondělí 24. listopadu 2008
Tanec v temnotách (2000)
Dancer in the Dark
Dánsko/Německo/Nizozemsko/USA
režie, scénář: Lars von Trier
hrají: Björk, Catherine Deneuve, Peter Stormare, Siobhan Fallon Hogan
viděno 24. 11. 2008, dodatečný komentář ze dne 30. 7. 2017
2008: Inu, mám dilema. Před sledováním tohoto filmu jsem už nějaké to rande s panem Trierem absolvovala a dosud jsem z každého byla, byť i takřka proti své vůli, naprosto odvařena. A jelikož jsem občasný skeptik, tak jsem si řekla, že přece není možné, aby na světě existoval takový génius, kterému sežeru úplně všechno (protože tohle by byl už druhý, jelikož jednoho takového už znám, ale to sem nepatří), no a abych se dostala ke své pointě, tak jsem si řekla, že se milému Larsovi podívám více na zoubek a nebudu ho šetřit, i kdyby trakače padaly.
Tanec v temnotách začíná pomalu a pozvolna, až si člověk (já) říká, jak to může dospět k tomu závěru, o jakém už kdesi slyšel, že to k němu dospěje. Potom přestane nad takovými blbostmi přemýšlet, jak ho síla neobyčejně viděné obyčejné reality vtahuje do děje. Píseň "I've seen it all" zabije emocionálně zjitřenou a psychicky labilní dívku do sedačky a vyvolá v ní pocit naprosté identifikace se s hlavní hrdinkou. Náhlý zvrat v ději křičí z plátna: "Jsem nelogický, jsem násilně naroubovaný, jsem vyhnaný do extrému!" Chvíli si na to opět sledovatel zvyká, mozeček mu usilovně pracuje, hysterický konec opět nahlodá podvědomí...
A teď přecházím zpět do první osoby. Zkrátka, i když film má rozhodně své mouchy a nezdá se mi dokonalý jako třeba Dogville, za přesné vykreslení vnitřního světa jednoho rezignovaného snílka opět uděluji nejvyšší hodnocení.
-"You've never been to Niagara Falls?" -"I have seen water, its water, that's all..."
2017: Jak stárnu, tak moje výtky k filmu zůstávají, ale moje láska k němu se dál prohlubuje. Formální přístup kombinující pohyblivou dokumentární kameru v "normálním" životě a sestřih mnoha statických záběrů v muzikálových číslech tak geniálně nenápadně manipuluje divákův úhel pohledu, že už to samotné si vyslouží nehynoucí obdiv. Naprosto přesně přesní herci pracují tak, že se každá scéna zdá jako nejlépe zahraná scéna, co kdy byla nejlépe zahraná. V imaginárním světě bych neměla problém vytrhnout si srdce z hrudi a dát jednu polovinu Peteru Stormarovi a tu druhou polovinu věnovat Siobhan Fallon Hogan.
-"What is there to see?" ♥♥♥
Dánsko/Německo/Nizozemsko/USA
režie, scénář: Lars von Trier
hrají: Björk, Catherine Deneuve, Peter Stormare, Siobhan Fallon Hogan
viděno 24. 11. 2008, dodatečný komentář ze dne 30. 7. 2017
2008: Inu, mám dilema. Před sledováním tohoto filmu jsem už nějaké to rande s panem Trierem absolvovala a dosud jsem z každého byla, byť i takřka proti své vůli, naprosto odvařena. A jelikož jsem občasný skeptik, tak jsem si řekla, že přece není možné, aby na světě existoval takový génius, kterému sežeru úplně všechno (protože tohle by byl už druhý, jelikož jednoho takového už znám, ale to sem nepatří), no a abych se dostala ke své pointě, tak jsem si řekla, že se milému Larsovi podívám více na zoubek a nebudu ho šetřit, i kdyby trakače padaly.
Tanec v temnotách začíná pomalu a pozvolna, až si člověk (já) říká, jak to může dospět k tomu závěru, o jakém už kdesi slyšel, že to k němu dospěje. Potom přestane nad takovými blbostmi přemýšlet, jak ho síla neobyčejně viděné obyčejné reality vtahuje do děje. Píseň "I've seen it all" zabije emocionálně zjitřenou a psychicky labilní dívku do sedačky a vyvolá v ní pocit naprosté identifikace se s hlavní hrdinkou. Náhlý zvrat v ději křičí z plátna: "Jsem nelogický, jsem násilně naroubovaný, jsem vyhnaný do extrému!" Chvíli si na to opět sledovatel zvyká, mozeček mu usilovně pracuje, hysterický konec opět nahlodá podvědomí...
A teď přecházím zpět do první osoby. Zkrátka, i když film má rozhodně své mouchy a nezdá se mi dokonalý jako třeba Dogville, za přesné vykreslení vnitřního světa jednoho rezignovaného snílka opět uděluji nejvyšší hodnocení.
-"You've never been to Niagara Falls?" -"I have seen water, its water, that's all..."
2017: Jak stárnu, tak moje výtky k filmu zůstávají, ale moje láska k němu se dál prohlubuje. Formální přístup kombinující pohyblivou dokumentární kameru v "normálním" životě a sestřih mnoha statických záběrů v muzikálových číslech tak geniálně nenápadně manipuluje divákův úhel pohledu, že už to samotné si vyslouží nehynoucí obdiv. Naprosto přesně přesní herci pracují tak, že se každá scéna zdá jako nejlépe zahraná scéna, co kdy byla nejlépe zahraná. V imaginárním světě bych neměla problém vytrhnout si srdce z hrudi a dát jednu polovinu Peteru Stormarovi a tu druhou polovinu věnovat Siobhan Fallon Hogan.
-"What is there to see?" ♥♥♥
středa 29. listopadu 2006
Krotitelé duchů (1984)
Ghostbusters
USA
režie: Ivan Reitman
scénář: Dan Aykroyd, Harold Ramis, Rick Moranis
hrají: Bill Murray, Harold Ramis, Sigourney Weaver
viděno 29. 11. 2006, komentář ze dne 2. 5. 2017
Komedie, u které jsem se nesmála. Možná je to tím, že jsem film poprvé viděla až v pozdějším věku, kdy už jsem měla osobní parametry pro humor nastavené úplně jinak a kolektivní nostalgie nemohla ovlivnit moje vidění. Místo toho se tak u Krotitelů vždycky všemu divím a nechápu, co se na tom všem líbí a proč to má tak kultovní status. Předně mi přijde, že se v tom filmu nic neděje a tak se místo zábavy mám čas divit nad tím, že ten svět jako takový má velmi nevyjasněná pravidla. Ti titulní duchové jsou duchové zemřelých? Démoni z pekla? Bohové paralelních realit? Divné zelené bloby s chutí na hot dog? Všechno dohromady? Co to je za guláš? (A protože se později hodlám věnovat srovnání s filmem z roku 2016, tak tady rovnou musím říct, že ten nový film tento nesmyslný mišmaš přebírá a taky to tam nechápu.)
Další věc, kterou nechápu, a zajímalo by mě, jestli je podmíněná dobou vzniku, protože možná trochu je, že scénář se velmi málo, nebo skoro vůbec, nevěnuje postavám a zobrazování vztahu mezi nimi. Ačkoliv sem tam padnou hlášky typu "sbírám spóry" nebo "musel jsem ti zabránit, aby sis vyvrtal díru do lebky", tak o jejich postavách skoro nic nevíme, nemají žádné vlastní identity a i jejich přátelství je značně fiktivní, předpokládá se, ale vlastně ve filmu není vidět. Místo dostaneme takové flákačky jako bezobsažné montáže generických záběrů podbarvených vlezlou hudbou, které jsou skoro vždycky průser, protože jenom vyplňují čas, během kterého by se mohlo dít něco doopravdy se vztahujícího k zápletce nebo k posílení fikčního světa. Například postava Ernieho Hudsona je tam připsána z nevysvětlených důvodů s neexistující kvalifikací a doopravdy by tam být nemusela, protože tam chudák celou dobu jenom je a nic nedělá, pokud se nepočítá hraní druhých houslí. A postava Billa Murrayho, které se dostává nejvíce nějakého vykreslení, je bohužel totální úchyl a sexuální loudil hraničící s porušováním nějakého zákona, takže jakkoliv mě může bavit hercova stoická tvář, jeho postava je prasák a prasáci mě nebaví. Největší sympatie si tak z mé strany vysloužil démon s dobrým vkusem na strážce brány a klíčníky, který se jenom chtěl dostat do zkaženého světa a celý ho zničit, to je vlastně pochopitelné. Celé je to takové divně sexuální, včetně té chlípně zpívané písničky, jako puberťácký film, kde omylem hrají úplně dospělí lidé.
A když říkám, že se tam nic neděje, tak myslím ta místa, kde to není záměrně. Je super, když hrdinové na své cestě za vítězstvím narazí na nečekaného protivníka a tím je schodiště do dvacátého druhého patra, které musí vyjít pěšky, ale co ta sekvence, která k tomu předchází? Krotitelé přichází k domu, nad kterým je podle všeho otevřená díra do pekla nebo ještě hůř, kolem domu stojí davy lidí a reportéři a ti všichni skandují jejich jména a chtějí si s nimi potřást rukou a získat rozhovor, zatímco oni se klaní a přijímají gratulace. Se vším profesionálním respektem mě k tomu napadá jediný komentář a to totiž: WTF? A potom praskne silnice, naše čtyřka spadne do díry, chvilka napětí, vylezou ven a dostanou další dávku potlesku a obdivu a teprve po tom se vydávají něco dělat... wtf? Jako kdyby film neměl dramaturga, který by komikům zakazoval dělat si, co se jim zachce, a hladit si ego na místě, kde by měl být propracovaný zábavný produkt. V podstatě pro mě platí, že nejvíce zábavná věc, která se týká tohoto filmu, je epizoda Epic Rap Battles Of History, která proti Ghosbusterům nasadila Mythbustery a je to skutečně epické.
A teď přijde ta opravdu rouhačská část. Když jsem se teď na film dívala znovu, abych mohla napsat o filmu víc než první větu tohoto komentáře, tak už jsem věděla, že existuje onen ženský reboot z roku 2016. A říkala jsem si: "Ou jé, nebaví mě originál, to by mě nemusel bavit ani reboot, podívám se na oba filmy po sobě a potom napíšu, proč mě to obojí nebavilo, a doporučím internetovým trollům, aby film nenáviděli z opravdových důvodů a nikoliv jen proto, že jsou v hlavní roli ženy." No a co se nestalo, navzdory všem předpokladům mě ten nový film bavil! Protože on není tomu roku 1984 zas tak moc podobný. Má své vlastní chyby (má hlavní výtka asi je, že by hlavní hrdinky nemusely být tolik hlasité - Melissa McCarthy nemá snad jedinou repliku pronesenou klidným hlasem), ale přináší i spoustu původních (a vtipných!) nápadů. Nabízí propracovanější a funkčnější fikční svět, představí nám všechny svoje protagonisty, ukáže v praxi jejich schopnosti a zabývá se sílou jejich vzájemného přátelství, ach, už brečím dojetím. A hlavně, hlavně žádné z nich žádný duch neolizuje klitoris, což se o původním filmu bohužel říct nedá.
USA
režie: Ivan Reitman
scénář: Dan Aykroyd, Harold Ramis, Rick Moranis
hrají: Bill Murray, Harold Ramis, Sigourney Weaver
viděno 29. 11. 2006, komentář ze dne 2. 5. 2017
Komedie, u které jsem se nesmála. Možná je to tím, že jsem film poprvé viděla až v pozdějším věku, kdy už jsem měla osobní parametry pro humor nastavené úplně jinak a kolektivní nostalgie nemohla ovlivnit moje vidění. Místo toho se tak u Krotitelů vždycky všemu divím a nechápu, co se na tom všem líbí a proč to má tak kultovní status. Předně mi přijde, že se v tom filmu nic neděje a tak se místo zábavy mám čas divit nad tím, že ten svět jako takový má velmi nevyjasněná pravidla. Ti titulní duchové jsou duchové zemřelých? Démoni z pekla? Bohové paralelních realit? Divné zelené bloby s chutí na hot dog? Všechno dohromady? Co to je za guláš? (A protože se později hodlám věnovat srovnání s filmem z roku 2016, tak tady rovnou musím říct, že ten nový film tento nesmyslný mišmaš přebírá a taky to tam nechápu.)
Další věc, kterou nechápu, a zajímalo by mě, jestli je podmíněná dobou vzniku, protože možná trochu je, že scénář se velmi málo, nebo skoro vůbec, nevěnuje postavám a zobrazování vztahu mezi nimi. Ačkoliv sem tam padnou hlášky typu "sbírám spóry" nebo "musel jsem ti zabránit, aby sis vyvrtal díru do lebky", tak o jejich postavách skoro nic nevíme, nemají žádné vlastní identity a i jejich přátelství je značně fiktivní, předpokládá se, ale vlastně ve filmu není vidět. Místo dostaneme takové flákačky jako bezobsažné montáže generických záběrů podbarvených vlezlou hudbou, které jsou skoro vždycky průser, protože jenom vyplňují čas, během kterého by se mohlo dít něco doopravdy se vztahujícího k zápletce nebo k posílení fikčního světa. Například postava Ernieho Hudsona je tam připsána z nevysvětlených důvodů s neexistující kvalifikací a doopravdy by tam být nemusela, protože tam chudák celou dobu jenom je a nic nedělá, pokud se nepočítá hraní druhých houslí. A postava Billa Murrayho, které se dostává nejvíce nějakého vykreslení, je bohužel totální úchyl a sexuální loudil hraničící s porušováním nějakého zákona, takže jakkoliv mě může bavit hercova stoická tvář, jeho postava je prasák a prasáci mě nebaví. Největší sympatie si tak z mé strany vysloužil démon s dobrým vkusem na strážce brány a klíčníky, který se jenom chtěl dostat do zkaženého světa a celý ho zničit, to je vlastně pochopitelné. Celé je to takové divně sexuální, včetně té chlípně zpívané písničky, jako puberťácký film, kde omylem hrají úplně dospělí lidé.
A když říkám, že se tam nic neděje, tak myslím ta místa, kde to není záměrně. Je super, když hrdinové na své cestě za vítězstvím narazí na nečekaného protivníka a tím je schodiště do dvacátého druhého patra, které musí vyjít pěšky, ale co ta sekvence, která k tomu předchází? Krotitelé přichází k domu, nad kterým je podle všeho otevřená díra do pekla nebo ještě hůř, kolem domu stojí davy lidí a reportéři a ti všichni skandují jejich jména a chtějí si s nimi potřást rukou a získat rozhovor, zatímco oni se klaní a přijímají gratulace. Se vším profesionálním respektem mě k tomu napadá jediný komentář a to totiž: WTF? A potom praskne silnice, naše čtyřka spadne do díry, chvilka napětí, vylezou ven a dostanou další dávku potlesku a obdivu a teprve po tom se vydávají něco dělat... wtf? Jako kdyby film neměl dramaturga, který by komikům zakazoval dělat si, co se jim zachce, a hladit si ego na místě, kde by měl být propracovaný zábavný produkt. V podstatě pro mě platí, že nejvíce zábavná věc, která se týká tohoto filmu, je epizoda Epic Rap Battles Of History, která proti Ghosbusterům nasadila Mythbustery a je to skutečně epické.
A teď přijde ta opravdu rouhačská část. Když jsem se teď na film dívala znovu, abych mohla napsat o filmu víc než první větu tohoto komentáře, tak už jsem věděla, že existuje onen ženský reboot z roku 2016. A říkala jsem si: "Ou jé, nebaví mě originál, to by mě nemusel bavit ani reboot, podívám se na oba filmy po sobě a potom napíšu, proč mě to obojí nebavilo, a doporučím internetovým trollům, aby film nenáviděli z opravdových důvodů a nikoliv jen proto, že jsou v hlavní roli ženy." No a co se nestalo, navzdory všem předpokladům mě ten nový film bavil! Protože on není tomu roku 1984 zas tak moc podobný. Má své vlastní chyby (má hlavní výtka asi je, že by hlavní hrdinky nemusely být tolik hlasité - Melissa McCarthy nemá snad jedinou repliku pronesenou klidným hlasem), ale přináší i spoustu původních (a vtipných!) nápadů. Nabízí propracovanější a funkčnější fikční svět, představí nám všechny svoje protagonisty, ukáže v praxi jejich schopnosti a zabývá se sílou jejich vzájemného přátelství, ach, už brečím dojetím. A hlavně, hlavně žádné z nich žádný duch neolizuje klitoris, což se o původním filmu bohužel říct nedá.
sobota 18. listopadu 2006
Tygr a drak (2000)
Wo hu cang long/Crouching Tiger, Hidden Dragon
Tchai-wan/Čína/Hong Kong/USA
režie: Ang Lee
scénář: Hui-Ling Wang, James Schamus, Kuo-jing Tsai + Du Lu Wang (kniha)
hrají: Yun-Fat Chow, Michelle Yeoh, Ziyi Zhang, Chen Chang
viděno 18. 11. 2006, komentář ze dne 17. 6. 2017
Ach můj bože, tenhle film je pro mě tak složitý na pochopení, zvlášť když vůbec nechápu, co na tom nechápu, protože je velmi jednoduchý.
Předně je třeba říct, že co se týče wu-šu filmů, tak moje srdce vždy patřilo a patří Yimou Zhangovi. Jeho filmy jsou dramaturgicky přesné jako atomové hodiny, sveřepé, přímé, nekompromisní. Ang Lee svůj příběh vypráví jinak, Tygr a drak je rozvolněný a uhýbavý a neustále balancuje na hranici nedořečeného a nevysloveného. Aspekt, který mi v hlavě dělá asi nejvíc nepořádku, je striktní oddělení konverzačních částí, kde se posouvá příběh, a bojových scén, které trochu dokreslují postavy, zároveň mi ale také připadají i notně samoúčelné.
Nejsem obeznámená s knižní předlohou ani mýtem, který kolem sebe jednotlivé postavy zřejmě mají mít, ve výsledku je to ale samostatný příběh o hledání svobody a tak mi k jeho docenění žádný kontext fikčního světa nechybí. A přenádherná hudba Tana Duna je tam jako závoj na oči, abych si neuvědomila, jak intenzivně depresivní ten příběh je.
-"I wish that we'll be in the desert together again."
Tchai-wan/Čína/Hong Kong/USA
režie: Ang Lee
scénář: Hui-Ling Wang, James Schamus, Kuo-jing Tsai + Du Lu Wang (kniha)
hrají: Yun-Fat Chow, Michelle Yeoh, Ziyi Zhang, Chen Chang
viděno 18. 11. 2006, komentář ze dne 17. 6. 2017
Ach můj bože, tenhle film je pro mě tak složitý na pochopení, zvlášť když vůbec nechápu, co na tom nechápu, protože je velmi jednoduchý.
Předně je třeba říct, že co se týče wu-šu filmů, tak moje srdce vždy patřilo a patří Yimou Zhangovi. Jeho filmy jsou dramaturgicky přesné jako atomové hodiny, sveřepé, přímé, nekompromisní. Ang Lee svůj příběh vypráví jinak, Tygr a drak je rozvolněný a uhýbavý a neustále balancuje na hranici nedořečeného a nevysloveného. Aspekt, který mi v hlavě dělá asi nejvíc nepořádku, je striktní oddělení konverzačních částí, kde se posouvá příběh, a bojových scén, které trochu dokreslují postavy, zároveň mi ale také připadají i notně samoúčelné.
Nejsem obeznámená s knižní předlohou ani mýtem, který kolem sebe jednotlivé postavy zřejmě mají mít, ve výsledku je to ale samostatný příběh o hledání svobody a tak mi k jeho docenění žádný kontext fikčního světa nechybí. A přenádherná hudba Tana Duna je tam jako závoj na oči, abych si neuvědomila, jak intenzivně depresivní ten příběh je.
-"I wish that we'll be in the desert together again."
Štítky:
2000s,
Čína,
dobrodružný,
fantasy,
Hong Kong,
PALEC DOLŮ,
PALEC NAHORU,
romantický,
Tchai-wan,
USA
středa 19. prosince 2001
Pán prstenů: Společenstvo Prstenu (2001)
The Lord of the Rings: The Fellowship of the Ring
USA/Nový Zéland
režie: Peter Jackson
scénář: Fran Walsh, Philippa Boyens, Peter Jackson
hrají: Elijah Wood, Ian McKellen, Viggo Mortensen, Cate Blanchett, Sean Bean, Christopher Lee, Hugo Weaving, Orlando Bloom, Liv Tyler, Billy Boyd
viděno 19. 12. 2001 (přibližně), komentář ze dne 21. 4. 2017
Když mělo "Společenstvo" premiéru, bylo mi deset a rodiče mi příběhy Pána prstenů četli před spaním tak od pěti nebo šesti. Lze tedy bezpečně říci, že jsem velmi nedočkavě toužila spatřit všechny mé oblíbené postavy ožít na plátně a prožít ultimátní příběh záchrany světa a osobního rozvoje. Možná (nejspíš; určitě) může právě neustálé zírání na tento film, znovu a znovu a znovu a ještě jednou dokola, za to, že jsem si vypěstovala vášeň k filmu.
Naučila jsem se "Společenstvo" obdivovat úplně celé a neuplatňovat na něm příliš mnoho kritického myšlení. A to pořád platí, moje láska pro tento film je věčná. Ale když teď už vím, jakým směrem se bude ubírat režijní kariéra Petera Jacksona, začínám si myslet, že on sám osobně nemá skoro žádný tvůrčí styl (umělecké hodnoty). "Společenstvo" je skvělé kvůli báječnému zdrojovému materiálu stvořeném panem Tolkienem a protože Jackson doslova posadil tisíce lidí na zadek a nechal je všechno vyrobit vlastníma rukama (a srdcem). Ale kamera se pořád mele jako šílená a mnoho těch nájezdů a švenků a zoomů působí povrchně a nemotivovaně. A obraz není vždycky tak fotogenický jak by jeden doufal, když je to celé zaplněné elfy a magií.
Takto se neochotně pokouším kritizovat formální stránku "Společenstva". Ale fiktivní svět, který skrz ni nahlíží, je dokonalý. ♥♥♥
USA/Nový Zéland
režie: Peter Jackson
scénář: Fran Walsh, Philippa Boyens, Peter Jackson
hrají: Elijah Wood, Ian McKellen, Viggo Mortensen, Cate Blanchett, Sean Bean, Christopher Lee, Hugo Weaving, Orlando Bloom, Liv Tyler, Billy Boyd
viděno 19. 12. 2001 (přibližně), komentář ze dne 21. 4. 2017
Když mělo "Společenstvo" premiéru, bylo mi deset a rodiče mi příběhy Pána prstenů četli před spaním tak od pěti nebo šesti. Lze tedy bezpečně říci, že jsem velmi nedočkavě toužila spatřit všechny mé oblíbené postavy ožít na plátně a prožít ultimátní příběh záchrany světa a osobního rozvoje. Možná (nejspíš; určitě) může právě neustálé zírání na tento film, znovu a znovu a znovu a ještě jednou dokola, za to, že jsem si vypěstovala vášeň k filmu.
Naučila jsem se "Společenstvo" obdivovat úplně celé a neuplatňovat na něm příliš mnoho kritického myšlení. A to pořád platí, moje láska pro tento film je věčná. Ale když teď už vím, jakým směrem se bude ubírat režijní kariéra Petera Jacksona, začínám si myslet, že on sám osobně nemá skoro žádný tvůrčí styl (umělecké hodnoty). "Společenstvo" je skvělé kvůli báječnému zdrojovému materiálu stvořeném panem Tolkienem a protože Jackson doslova posadil tisíce lidí na zadek a nechal je všechno vyrobit vlastníma rukama (a srdcem). Ale kamera se pořád mele jako šílená a mnoho těch nájezdů a švenků a zoomů působí povrchně a nemotivovaně. A obraz není vždycky tak fotogenický jak by jeden doufal, když je to celé zaplněné elfy a magií.
Takto se neochotně pokouším kritizovat formální stránku "Společenstva". Ale fiktivní svět, který skrz ni nahlíží, je dokonalý. ♥♥♥
Štítky:
2000s,
dobrodružný,
fantasy,
Nový Zéland,
příběh zrání,
SRDÍČKO,
USA
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)













