Intolerance (1916)

Intolerance: Love's Struggle Though The Ages 
režie, scénář: D. W. Griffith 
hrají: Mae Marsh, Robert Harron, Lilian Gish 
viděno 20. 7. 2009 

Griffith mě nebaví, ať už byl jeho přínos jakýkoliv, protože melodramatický pohled na svět a na život je mi v mnoha ohledech absolutně cizí. Navíc jsem docela slušně alergická na snahy být velký, větší, největší, až budu největší na celém světě.

Zlomený květ (1919)

Broken Blossoms
režie, scénář: D. W. Griffith
hrají: Lilian Gish, Richard Barthelmess
viděno 16. 7. 2009

Nádherný příklad filmu, u kterého nechápu, proč byl na seznam Tisíce a jedna filmů přidán, kromě snad toho důvodu, že potřebovali mít strašně moc filmů, jmenovitě Tisíc a jeden, a něčím to tedy zaplnit museli. Když je tam od Griffithe Zrození národa, Intolerance i Děti velké revoluce (můj favorit z jeho filmů, i když ho obecně nemám ráda), tak zařazení Zlomeného květu a potom ještě Cesty na východ mi přijde zhola zbytečné. Tyhle dva filmy už mi osobně nepřišly nijak více přínosné než ty ostatní.

Zrození národa (1915)

The Birth of a Nation 
režie: D. W. Griffith 
scénář: D. W. Griffith, Frank E. Woods 
hrají: Lillian Gish, Mae Marsch 
viděno 4.7.2009 

Film s dějem, který mě nezajímá, to by ještě šlo, ale film s dějem, který mě rozčiluje, tak to tedy ne. A tenhle film mě rozčílil docela dost.

Upíři (1915)

Les Vampires 
režie, scénář: Louis Feuillade 
hrají: Musidora, Édouard Mathé, Marcel Lévesque 
viděno 22. 6. 2009 

Zajímavé. Dlouhé. Nikoliv zajímavě dlouhé ani dlouze zajímavé, už vůbec ne zajímavá délka nebo snad dlouhá zajímavost. Zajímavé a dlouhé. Ale nechápejte to jako souřadný vztah, jde spíš o to, že zájem mě neustále lákal, zatímco délka mi házela klacky pod nohy.

Kabinet doktora Caligariho (1919)

Das Kabinett des Doktor Caligari/The Cabinet of Dr. Caligari 
režie: Robert Wiene 
scénář: Carl Mayer, Hans Janowitz 
hrají: Werner Krauss, Conrad Veidt, Hans Heinrich von Twardowski 
viděno 23. 8. 2008 

Nutno říci, že jsem si zpočátku říkala, že film u mě propadne jako Nosferatu nebo Dracula - že jsem zkrátka příliš tele na to, abych dokázala film vnímat i přes velmi "nízké datum výroby". Jenomže moje expresionistické já se během úvodních minut aktivovalo na akční radius (ano, nemám tušení, co to znamená, ale přijde mi, že to dobře zní) a potom už jsem se nechala jenom unášet dokonalým obrazem. Moment, kdy se Cesar probudí - famozní. A také vzhledem k tomu, že jsem vždy trpěla úchylkou na bledé muže s vystouplými lícními kostmi a kruhy pod očima, tak tady jich mám hotové senoseče. (Alan jasně vede. Škoda, že se nezdrží déle.) A při pohledu na kulisy si říkám, že teď konečně vím, kam si Tim Burton chodí pro inspiraci. Navíc film disponuje pro mě opravdu fantastickou perličkou - grafické zobrazení vnitřního našeptávačského hlasu: "Du musst Caligari werden." (Pozn. aut.: Psáno v dobách před tím, než se ze mě stal filmový geek, dnes už samozřejmě jak Drákulu, tak Nosferáta zbožňuju.)