The Greatest Showman
USA
režie: Michael Gracey
scénář: Jenny Bicks, Bill Condon
hrají: Hugh Jackman, Rebecca Ferguson, Zendaya
viděno 20. 1. 2020
Přemýšlím, jestli je možné, že prostě nesnáším zábavu. Nebo drama. Nebo štěstí. Nebo život. Grrr. Panebože, to byl ale pitomý prázdný film. Intenzita muzikálových čísel je od začátku stejná, takže nemají kam gradovat, a protože se film nevěnuje ničemu jinému, tak je to celé... o ničem? Když se například zamyslím nad tím, proč tam byla epizoda s postavou Rebeccy Ferguson, tak reálně nevím, jak bych to v kůži tvůrce ospravedlnila jinak než protože se jim chtělo to tam dát. Životopisné filmy bývají většinou bláboly, ale tenhle tedy vzdá pokus popisovat život velmi brzy.
Štítky
"1001" filmů které musíte vidět než zemřete
(1)
1900s
(2)
1910s
(5)
1920s
(39)
1930s
(48)
1940s
(36)
1950s
(41)
1960s
(60)
1970s
(67)
1980s
(62)
1990s
(68)
2000s
(83)
2010s
(86)
2020s
(2)
akční
(17)
animovaný
(10)
Argentina
(1)
Austrálie
(2)
Belgie
(1)
BEZ CHUTI
(181)
Brazílie
(2)
Česko
(1)
Československo
(2)
Čína
(3)
Dánsko
(2)
dobrodružný
(23)
dokumentární
(4)
erotický
(3)
existenciální
(114)
experimentální
(2)
expresionismus
(2)
fantasy
(17)
film noir
(7)
Francie
(27)
historický
(14)
Hong Kong
(7)
horor
(20)
hudební
(10)
Chile
(1)
Indie
(1)
Írán
(1)
Irsko
(2)
Itálie
(10)
Japonsko
(4)
Jihoafrická republika
(1)
Jižní Korea
(1)
Jordánsko
(1)
Kanada
(7)
Katar
(1)
katastrofický
(3)
komedie
(41)
krimi
(29)
Libanon
(1)
Maďarsko
(3)
Mexiko
(4)
muzikál
(15)
mysteriózní
(20)
Německá říše
(1)
Německo
(11)
Nizozemsko
(2)
Nový Zéland
(2)
PALEC DOLŮ
(97)
PALEC NAHORU
(194)
podobenství
(4)
poetický
(2)
pohádka
(3)
PRVNÍ OKRUH PEKLA
(54)
příběh zrání
(23)
psychologický
(8)
Rakousko
(1)
road movie
(3)
rodinný
(8)
romantický
(48)
Rusko
(1)
satira
(6)
sci-fi
(28)
Sovětský svaz
(4)
sportovní
(3)
SRDÍČKO
(145)
Španělsko
(3)
Švýcarsko
(2)
thriller
(35)
Tchai-wan
(3)
Tunisko
(1)
USA
(195)
válečný
(21)
Velká Británie
(38)
western
(12)
Západní Německo
(2)
životopisný
(16)
Zobrazují se příspěvky se štítkemmuzikál. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemmuzikál. Zobrazit všechny příspěvky
pondělí 20. ledna 2020
čtvrtek 5. prosince 2019
Za zvuků hudby (1965)
The Sound of Music
USA
režie: Robert Wise
scénář: Ernest Lehman
hrají: Julie Andrews, Christopher Plummer, Eleanor Parker
viděno 5. 12. 2019
Pořád jsem si říkala, že celkem dobrý, ale že kdyby tam nebyly furt ty písničky, že by mě to bavilo víc. A potom začala zpívat matka představená a už jsem brečela jak želva.
Nicméně když se člověk zamyslí nad tím, jaké další filmy vznikaly v půlce šedesátých let, tak je to prostě film ve všech směrech předpotopní.
USA
režie: Robert Wise
scénář: Ernest Lehman
hrají: Julie Andrews, Christopher Plummer, Eleanor Parker
viděno 5. 12. 2019
Pořád jsem si říkala, že celkem dobrý, ale že kdyby tam nebyly furt ty písničky, že by mě to bavilo víc. A potom začala zpívat matka představená a už jsem brečela jak želva.
Nicméně když se člověk zamyslí nad tím, jaké další filmy vznikaly v půlce šedesátých let, tak je to prostě film ve všech směrech předpotopní.
úterý 16. července 2019
All That Jazz (1979)
USA
režie: Bob Fosse
scénář: Robert Alan Aurthur, Bob Fosse
hrají: Roy Scheider, Jessica Lange, Ann Reinking, Ben Vereen
viděno 16.7.2019
Bye bye love, bye bye happiness. Navzdory tomu, že nemám ráda americké muzikály a filmy o showbyznysu, si mě Bob Fosse a Roy Scheider nakonec získali. Každý člověk by si zasloužil, aby mu Jessica Lange poletovala kolem hlavy. A co hlavně oceňuji je fakt, že tanečníci a tanečnice jsou doopravdy tanečníci a tanečnice, protože mám v hlavě nějaké nedávné trauma filmu o tanci, kde hlavní herečka jen předstírala, že se umí hýbat.
režie: Bob Fosse
scénář: Robert Alan Aurthur, Bob Fosse
hrají: Roy Scheider, Jessica Lange, Ann Reinking, Ben Vereen
viděno 16.7.2019
Bye bye love, bye bye happiness. Navzdory tomu, že nemám ráda americké muzikály a filmy o showbyznysu, si mě Bob Fosse a Roy Scheider nakonec získali. Každý člověk by si zasloužil, aby mu Jessica Lange poletovala kolem hlavy. A co hlavně oceňuji je fakt, že tanečníci a tanečnice jsou doopravdy tanečníci a tanečnice, protože mám v hlavě nějaké nedávné trauma filmu o tanci, kde hlavní herečka jen předstírala, že se umí hýbat.
pátek 1. února 2019
Bídníci (2012)
Les Misérables
Velká Británie
režie: Tom Hooper
scénář: William Nicholson, Alain Boublil, Claude-Michel Schönberg + Victor Hugo (kniha)
hrají: Hugh Jackman, Amanda Seyfried, Eddie Redmayne
viděno 1. 2. 2019
Jak jsem poslední dobou začala říkat, že není fér rovnou z pozice předsudků říkat, že nesnáším muzikály, tak je možná na čase zase začít říkat, že nesnáším muzikály. Málokdy se filmu podaří, abych všechny zúčastněné, včetně některých mých hodně oblíbených herců, chtěla udeřit cihlou.
Velká Británie
režie: Tom Hooper
scénář: William Nicholson, Alain Boublil, Claude-Michel Schönberg + Victor Hugo (kniha)
hrají: Hugh Jackman, Amanda Seyfried, Eddie Redmayne
viděno 1. 2. 2019
Jak jsem poslední dobou začala říkat, že není fér rovnou z pozice předsudků říkat, že nesnáším muzikály, tak je možná na čase zase začít říkat, že nesnáším muzikály. Málokdy se filmu podaří, abych všechny zúčastněné, včetně některých mých hodně oblíbených herců, chtěla udeřit cihlou.
Štítky:
2010s,
muzikál,
PRVNÍ OKRUH PEKLA,
romantický,
Velká Británie
neděle 6. ledna 2019
Lví král (1994)
The Lion King
USA
režie: Rob Minkoff, Roger Allers
scénář: Irene Mecchi, Linda Woolverton, Michael Baier
hrají: Matthew Broderick, James Earl Jones, Jeremy Irons
viděno 6. 1. 2019
Začátek je celkem pěkně impresionistický, ale samozřejmě/bohužel to hned pomine a po zbytek filmu mě animace už nebaví. Nejlepší písničku má přirozeně záporák v zeleném dýmu, ale ani tak si ji nebo žádnou jinou nepamatuji a nemám potřebu slyšet někdy znovu. A co je proboha s těmi všemi prdícími a krkacími vtipy? Gotické dítě ve mně je prostě hrubě nespokojené.
USA
režie: Rob Minkoff, Roger Allers
scénář: Irene Mecchi, Linda Woolverton, Michael Baier
hrají: Matthew Broderick, James Earl Jones, Jeremy Irons
viděno 6. 1. 2019
Začátek je celkem pěkně impresionistický, ale samozřejmě/bohužel to hned pomine a po zbytek filmu mě animace už nebaví. Nejlepší písničku má přirozeně záporák v zeleném dýmu, ale ani tak si ji nebo žádnou jinou nepamatuji a nemám potřebu slyšet někdy znovu. A co je proboha s těmi všemi prdícími a krkacími vtipy? Gotické dítě ve mně je prostě hrubě nespokojené.
pondělí 5. listopadu 2018
Dumbo (1941)
USA
režie: Ben Sharpsteen
scénář: Otto Englander
hrají: Edward Brophy, Sterling Holloway, Herman Bing, Verna Felton
viděno 5. 11. 2018
-"Did you ever see an elephant fly?" -"Well, I've seen a dragonfly."
No sakra, pod vší tou "roztomilostí" se skrývá velmi temný příběh, což sice kvituji s povděkem, ale jinak mám přesně pocit, že to je kombinace kraťasu roztaženého na celovečerák a příkazu shora po předchozích finančních propadácích udělat film za co nejméně peněz. A karikovat animátory, co stávkovali, aby za svou práci dostali pořádně zaplaceno, jako opilecké klauny, to je docela sviňárna.
režie: Ben Sharpsteen
scénář: Otto Englander
hrají: Edward Brophy, Sterling Holloway, Herman Bing, Verna Felton
viděno 5. 11. 2018
-"Did you ever see an elephant fly?" -"Well, I've seen a dragonfly."
No sakra, pod vší tou "roztomilostí" se skrývá velmi temný příběh, což sice kvituji s povděkem, ale jinak mám přesně pocit, že to je kombinace kraťasu roztaženého na celovečerák a příkazu shora po předchozích finančních propadácích udělat film za co nejméně peněz. A karikovat animátory, co stávkovali, aby za svou práci dostali pořádně zaplaceno, jako opilecké klauny, to je docela sviňárna.
Štítky:
1940s,
animovaný,
BEZ CHUTI,
muzikál,
PALEC DOLŮ,
příběh zrání,
USA
neděle 16. září 2018
Sněhurka a sedm trpaslíků (1937)
Snow White and the Seven Dwarfs
USA
režie: David Hand
scénář: Jacob Grimm, Wilhelm Grimm (předloha)
hrají: Lucille La Verne, Adriana Caselotti, Moroni Olsen
komentář 16.9. 2018
-"How do you do?" -"How do you do what?!"
Jsem mírně, ovšem jen mírně na vážkách, jak tuhle Sněhurku ohodnotit. Na jednu stranu je to první film, který jsem kdy viděla v kině (a dokonce si tu návštěvu i pamatuji, usazení v sále, zhasínání světel a otevírání "the doors of perception"). Na druhou stranu film o spásné síle uklízení příliš nenaplňuje moje představy o poutavé pohádce. A to pořád mluvím z pozice toho dítěte v kině. Film jsem si tedy pustila znovu, abych se na něj podívala jako vzdělaný profesionál, nicméně jsem zjistila, že jsem pořád prosté dítě a kromě jednoho vtipu a několika mírně hororových momentů mě na tom nic nebaví.
USA
režie: David Hand
scénář: Jacob Grimm, Wilhelm Grimm (předloha)
hrají: Lucille La Verne, Adriana Caselotti, Moroni Olsen
komentář 16.9. 2018
-"How do you do?" -"How do you do what?!"
Jsem mírně, ovšem jen mírně na vážkách, jak tuhle Sněhurku ohodnotit. Na jednu stranu je to první film, který jsem kdy viděla v kině (a dokonce si tu návštěvu i pamatuji, usazení v sále, zhasínání světel a otevírání "the doors of perception"). Na druhou stranu film o spásné síle uklízení příliš nenaplňuje moje představy o poutavé pohádce. A to pořád mluvím z pozice toho dítěte v kině. Film jsem si tedy pustila znovu, abych se na něj podívala jako vzdělaný profesionál, nicméně jsem zjistila, že jsem pořád prosté dítě a kromě jednoho vtipu a několika mírně hororových momentů mě na tom nic nebaví.
středa 22. listopadu 2017
West Side Story (1961)
USA
režie: Jerome Robbins, Robert Wise
scénář: Ernest Lehman + Jerome Robbins (divadelní hra), William Shakespeare (divadelní hra)
hrají: Natalie Wood, Rita Moreno, George Chakiris
komentář ze dne 22. 11. 2017
Když se dnes podívám do zrcadla, tak je jasné, že se mi podařilo překonat čistou neředěnou nenávist ke "klasickým" muzikálům (ačkoliv z těch vzniklých před rokem 2000 mám pořád doopravdy ráda jenom Jesus Christ Superstar). Nevím tedy, jestli je to osobnostní vývoj hodný poplácání po rameni, ale vzhledem k tomu, jak jsem si užila nový nezaujatý pohled na West Side Story, tak asi ano.
Jedním z definitivních plusů je to, že film používá tanec a potažmo zpěv jako vyjadřovací prvek se smyslem a účelem (a ne jenom proto, že chce nebo může, viz například můj nedávný vzteklý hejt vůči samoúčelnosti v La La Land). Hudba a tanec pomáhá pouličním chuligánům kočkovat se beze slov, ale s jasným významem a univerzální srozumitelností, a není to vlastně to, co od filmů obecně chceme? Já ano.
Taky jsem extrémně spokojená s převládající barevnou paletou (fialová, karmínová, oranžová a tyrkysová forever), protože se mi často zdá, že filmy, o kterých se říká, že jsou vizuálně krásné, používají takové barvy, ze kterých se mi buďto rovnou obrací žaludek, a nebo se mi prostě jen zdají přeplácané a nelogické (moderní desaturovaná modrošedá šeď, jakou používá třeba Wan v těch svých hororech, a nebo naopak kolotočářsky svítivé primární modré, červené, zelené, žluté ala Avatar, z té ohavné barevnosti jsem se nevzpamatovala dodnes). Kvůli West Side Story jsem objevila malíře Roberta Vickeryho a jeho úchvatné obrazy plné světla a stínů, takže za to taky díky, filme.
Bez čeho bych se vlastně nejvíc obešla je ústřední milenecká linka, jakkoliv to může být kacířský názor, když má být celý příběh aluzí na Romea a Julii. Jenže co nadělám, jejich společná unylá chemie i hudba pro mě obstarává nejnudnější pasáže filmu a jako by ani nebyla úplně potřebná pro finální pointu. Nejspokojenější jsem byla, když to bylo temperamentní drámo o tom, že v Americe jsou si všichni imigranti rovni, ale někteří jsou si rovnější.
režie: Jerome Robbins, Robert Wise
scénář: Ernest Lehman + Jerome Robbins (divadelní hra), William Shakespeare (divadelní hra)
hrají: Natalie Wood, Rita Moreno, George Chakiris
komentář ze dne 22. 11. 2017
Když se dnes podívám do zrcadla, tak je jasné, že se mi podařilo překonat čistou neředěnou nenávist ke "klasickým" muzikálům (ačkoliv z těch vzniklých před rokem 2000 mám pořád doopravdy ráda jenom Jesus Christ Superstar). Nevím tedy, jestli je to osobnostní vývoj hodný poplácání po rameni, ale vzhledem k tomu, jak jsem si užila nový nezaujatý pohled na West Side Story, tak asi ano.
Jedním z definitivních plusů je to, že film používá tanec a potažmo zpěv jako vyjadřovací prvek se smyslem a účelem (a ne jenom proto, že chce nebo může, viz například můj nedávný vzteklý hejt vůči samoúčelnosti v La La Land). Hudba a tanec pomáhá pouličním chuligánům kočkovat se beze slov, ale s jasným významem a univerzální srozumitelností, a není to vlastně to, co od filmů obecně chceme? Já ano.
Taky jsem extrémně spokojená s převládající barevnou paletou (fialová, karmínová, oranžová a tyrkysová forever), protože se mi často zdá, že filmy, o kterých se říká, že jsou vizuálně krásné, používají takové barvy, ze kterých se mi buďto rovnou obrací žaludek, a nebo se mi prostě jen zdají přeplácané a nelogické (moderní desaturovaná modrošedá šeď, jakou používá třeba Wan v těch svých hororech, a nebo naopak kolotočářsky svítivé primární modré, červené, zelené, žluté ala Avatar, z té ohavné barevnosti jsem se nevzpamatovala dodnes). Kvůli West Side Story jsem objevila malíře Roberta Vickeryho a jeho úchvatné obrazy plné světla a stínů, takže za to taky díky, filme.
Bez čeho bych se vlastně nejvíc obešla je ústřední milenecká linka, jakkoliv to může být kacířský názor, když má být celý příběh aluzí na Romea a Julii. Jenže co nadělám, jejich společná unylá chemie i hudba pro mě obstarává nejnudnější pasáže filmu a jako by ani nebyla úplně potřebná pro finální pointu. Nejspokojenější jsem byla, když to bylo temperamentní drámo o tom, že v Americe jsou si všichni imigranti rovni, ale někteří jsou si rovnější.
Štítky:
1960s,
muzikál,
PALEC NAHORU,
romantický,
USA
pátek 11. srpna 2017
La La Land (2016)
USA
režie, scénář: Damien Chazelle
hrají: Ryan Gosling, Emma Stone, John Legend
viděno 11. 8. 2017
Ty brďo, kde jsou ty časy, kdy jsem si myslela, že Ryan Gosling by mohl být nejtalentovanější lídr svojí herecké generace. Inu, jsou přesně deset let a více zpátky. Možná, že by pořád mohl být, kdyby neměl úplně prapodivnou ruku při vybírání svých projektů. Z jeho projevu se úplně vytratilo spektrum a hloubka, za kteréž jsem ho milovala už od časů malých nezávisláků jako byl Svatý boj, ale i umělecky neambiciózních trháků jako Vzorec pro vraždu.
Emma Stone mi zase připomněla jednu sekvenci z Lynchova Mulholland Drive. Tam je hlavní hrdinkou rovněž herečka připravující se na konkurz. Divák ji vidí, jak se připravuje u sebe v kuchyni se scénářem a legračně teatrálně svůj part přehrává a nezvládá. Potom ale přijde na konkurz a vysekne tak přesvědčivě soustředěný, vyzrálý, intimní výkon, že všem spadnou čelisti a roli okamžitě dostane. Emma Stone v mých očích během celého La La Landu nepřekročí tu fázi zkušebního přehrávání v kuchyni. Možná je to tím, že během všech svých emocionálních plot pointů musí zpívat místo skutečného hraní, ale když to tak režisér chtěl, tak měl najmout herečku, která by i v té pěvecké poloze vypadala jako ryba ve vodě a nikoliv jenom jako někdo, kdo to několik měsíců dřel.
Navíc mi i přišlo, že se milenci svým hereckým pojetím poněkud míjejí, Stone se to snaží brát přes komediálnost a sebeshazovačnost, zatímco Gosling zůstává celou dobu smrtelně vážný. Jejich společné scény, i ty, kde mají být zamilovaní, mi přijdou jako nervózní rozmluva mezi lidmi, kteří se skoro neznají a mají strach o něčem začít mluvit doopravdy do hloubky, aby se před tím druhým neztrapnili. Chybí mi mezi nimi chemie a intimita, společné taneční choreografie mi přesvědčivý důkaz o lásce nedokážou nahradit. A co vůbec nechápu je poslední scéna, která jako by dokazovala, že za těch několik uplynulých let se ani jeden z nich duševně nikam neposunul a že její manželství a mateřství pro ni neznamenají vůbec nic, protože by to během vteřiny vyměnila za nějakou fantazii, o které sama tvrdila, že nemůže fungovat.
A jestli někde platí ta klasická muzikálová výčitka "normálně přece lidé nezačnou jen tak tančit a zpívat", tak pro mě je to tady. Kdyby to byl alespoň unikátní způsob komunikace mezi nimi dvěma, ale film začíná tanečkem cizích lidí, co s následující love story nemá nic společného a připravuje nás tak jenom na cvičení v samoúčelnosti. Dějové věci se řeší většinou v dialozích (a to je můj nejméně oblíbený způsob řešení věcí) a zbytek složek je od nějaké funkčnosti více méně oddělen. Navíc mě mate, proč mají písně smutku a znechucení stejný drive jako písně jásání a radosti.
Kdybych chtěla opravdovou aktualizaci klasického hollywoodského muzikálu, pustím si znovu Tanec v temnotách, kde se používá nostalgický obdiv a moderní pohled s formálním experimentováním k vytvoření něčeho nového a radikálního a kde hudba a tanec představují skutečnou komunikaci mezi postavami a nikoliv výplň v čase, kde se nic jiného neděje.
A kdybych chtěla film, který se odehrává ve filmovém studiu a s nadhledem vzdává poctu "zlatým časům" a alespoň chápe, co všechno se mezi zlatými časy a dneškem odehrálo se světem a s kinematografií, tak si pustím Coenovic Ave, Caesar!
La La Land podle mě může fungovat pro diváky, kteří po filmu nechtějí nic jiného než prostou zábavu (a kteří nemají vyhraněný hudební vkus), ale už ne pro někoho, kdo je alespoň částečně obeznámen s historií filmu a má nasledované nějaké klasiky a nějaké revize klasiků. Udělovat tomuto filmu ceny a označovat ho za milník mi přijde scestné.
-"How are you gonna be a revolutionary if you're such a traditionalist?"
režie, scénář: Damien Chazelle
hrají: Ryan Gosling, Emma Stone, John Legend
viděno 11. 8. 2017
Ty brďo, kde jsou ty časy, kdy jsem si myslela, že Ryan Gosling by mohl být nejtalentovanější lídr svojí herecké generace. Inu, jsou přesně deset let a více zpátky. Možná, že by pořád mohl být, kdyby neměl úplně prapodivnou ruku při vybírání svých projektů. Z jeho projevu se úplně vytratilo spektrum a hloubka, za kteréž jsem ho milovala už od časů malých nezávisláků jako byl Svatý boj, ale i umělecky neambiciózních trháků jako Vzorec pro vraždu.
Emma Stone mi zase připomněla jednu sekvenci z Lynchova Mulholland Drive. Tam je hlavní hrdinkou rovněž herečka připravující se na konkurz. Divák ji vidí, jak se připravuje u sebe v kuchyni se scénářem a legračně teatrálně svůj part přehrává a nezvládá. Potom ale přijde na konkurz a vysekne tak přesvědčivě soustředěný, vyzrálý, intimní výkon, že všem spadnou čelisti a roli okamžitě dostane. Emma Stone v mých očích během celého La La Landu nepřekročí tu fázi zkušebního přehrávání v kuchyni. Možná je to tím, že během všech svých emocionálních plot pointů musí zpívat místo skutečného hraní, ale když to tak režisér chtěl, tak měl najmout herečku, která by i v té pěvecké poloze vypadala jako ryba ve vodě a nikoliv jenom jako někdo, kdo to několik měsíců dřel.
Navíc mi i přišlo, že se milenci svým hereckým pojetím poněkud míjejí, Stone se to snaží brát přes komediálnost a sebeshazovačnost, zatímco Gosling zůstává celou dobu smrtelně vážný. Jejich společné scény, i ty, kde mají být zamilovaní, mi přijdou jako nervózní rozmluva mezi lidmi, kteří se skoro neznají a mají strach o něčem začít mluvit doopravdy do hloubky, aby se před tím druhým neztrapnili. Chybí mi mezi nimi chemie a intimita, společné taneční choreografie mi přesvědčivý důkaz o lásce nedokážou nahradit. A co vůbec nechápu je poslední scéna, která jako by dokazovala, že za těch několik uplynulých let se ani jeden z nich duševně nikam neposunul a že její manželství a mateřství pro ni neznamenají vůbec nic, protože by to během vteřiny vyměnila za nějakou fantazii, o které sama tvrdila, že nemůže fungovat.
A jestli někde platí ta klasická muzikálová výčitka "normálně přece lidé nezačnou jen tak tančit a zpívat", tak pro mě je to tady. Kdyby to byl alespoň unikátní způsob komunikace mezi nimi dvěma, ale film začíná tanečkem cizích lidí, co s následující love story nemá nic společného a připravuje nás tak jenom na cvičení v samoúčelnosti. Dějové věci se řeší většinou v dialozích (a to je můj nejméně oblíbený způsob řešení věcí) a zbytek složek je od nějaké funkčnosti více méně oddělen. Navíc mě mate, proč mají písně smutku a znechucení stejný drive jako písně jásání a radosti.
Kdybych chtěla opravdovou aktualizaci klasického hollywoodského muzikálu, pustím si znovu Tanec v temnotách, kde se používá nostalgický obdiv a moderní pohled s formálním experimentováním k vytvoření něčeho nového a radikálního a kde hudba a tanec představují skutečnou komunikaci mezi postavami a nikoliv výplň v čase, kde se nic jiného neděje.
A kdybych chtěla film, který se odehrává ve filmovém studiu a s nadhledem vzdává poctu "zlatým časům" a alespoň chápe, co všechno se mezi zlatými časy a dneškem odehrálo se světem a s kinematografií, tak si pustím Coenovic Ave, Caesar!
La La Land podle mě může fungovat pro diváky, kteří po filmu nechtějí nic jiného než prostou zábavu (a kteří nemají vyhraněný hudební vkus), ale už ne pro někoho, kdo je alespoň částečně obeznámen s historií filmu a má nasledované nějaké klasiky a nějaké revize klasiků. Udělovat tomuto filmu ceny a označovat ho za milník mi přijde scestné.
-"How are you gonna be a revolutionary if you're such a traditionalist?"
Štítky:
2010s,
muzikál,
PRVNÍ OKRUH PEKLA,
romantický,
USA
pátek 31. března 2017
Kachní polévka (1933)
Duck Soup
USA
režie: Leo McCarey
scénář: Bert Kalmar, Harry Ruby, Arthur Sheekman, Nat Perrin
hrají: The Four Marx Brothers, Margaret Dumont, Raquel Torres, Louis Calhern
komentář ze dne 31. 3. 2017
Měla jsem dojem, že mi zůstává utajeno, v čem spočívá legrace tohoto filmu. Některé gagy jsou srozumitelné a funkční, něco mi přijde laciné a pár věcí má dokonce nakročeno k tomu mě naštvat - ale co když jim jenom nerozumím? Já mám pomocnou mapovací síť vytyčenou mezi Busterem Keatonem (absurdní divadlo), Chaplinem (politicky humanistický humor) a Haroldem Lloydem (rodinná zábava) a tady ty bratry si neumím patřičně změřit a zařadit. Jestli takové spojení jde vůbec použít, tak mě rozčiluje, že nerozumím základu té jejich anarchie. Z čeho vycházejí a kam míří? Zůstávají morálně rovní nebo ne? Vyjadřují se k politice nebo jenom dělají srandu? V Chaplinově Diktátorovi nezůstává žádné místo na pochybnosti, kdežto tady si můj analytický mozeček neví rady. Jsou to Monty Pythoni své doby nebo spíš předchůdci Sachy Barona Cohena? Chápal tehdejší divák jejich skryté úmysly a nebo tam žádné nejsou a nemá se nad tím přemýšlet? Samé zmatky. A závěrem: Proč jsou tam ženy jenom v župáncích, podprsenkách a megavýstřizích? Protože, víte co, z mužů jsou tam vidět maximálně kolena. A nikdo se na ně mlčky nesápe. Míň kombiné, víc podkov.
USA
režie: Leo McCarey
scénář: Bert Kalmar, Harry Ruby, Arthur Sheekman, Nat Perrin
hrají: The Four Marx Brothers, Margaret Dumont, Raquel Torres, Louis Calhern
komentář ze dne 31. 3. 2017
Měla jsem dojem, že mi zůstává utajeno, v čem spočívá legrace tohoto filmu. Některé gagy jsou srozumitelné a funkční, něco mi přijde laciné a pár věcí má dokonce nakročeno k tomu mě naštvat - ale co když jim jenom nerozumím? Já mám pomocnou mapovací síť vytyčenou mezi Busterem Keatonem (absurdní divadlo), Chaplinem (politicky humanistický humor) a Haroldem Lloydem (rodinná zábava) a tady ty bratry si neumím patřičně změřit a zařadit. Jestli takové spojení jde vůbec použít, tak mě rozčiluje, že nerozumím základu té jejich anarchie. Z čeho vycházejí a kam míří? Zůstávají morálně rovní nebo ne? Vyjadřují se k politice nebo jenom dělají srandu? V Chaplinově Diktátorovi nezůstává žádné místo na pochybnosti, kdežto tady si můj analytický mozeček neví rady. Jsou to Monty Pythoni své doby nebo spíš předchůdci Sachy Barona Cohena? Chápal tehdejší divák jejich skryté úmysly a nebo tam žádné nejsou a nemá se nad tím přemýšlet? Samé zmatky. A závěrem: Proč jsou tam ženy jenom v župáncích, podprsenkách a megavýstřizích? Protože, víte co, z mužů jsou tam vidět maximálně kolena. A nikdo se na ně mlčky nesápe. Míň kombiné, víc podkov.
Štítky:
1930s,
BEZ CHUTI,
komedie,
muzikál,
PALEC DOLŮ,
PALEC NAHORU,
USA
sobota 1. srpna 2015
Američan v Paříži (1951)
An American In Paris
USA
režie: Vincente Minnelli
scénář: Alan Jay Lerner
hrají: Gene Kelly, Leslie Caron, Georges Guétary, Nina Foch, Oscar Levant
komentář ze dne 1. 8. 2015
To se zdá tak nepřirozené, že by byla taková spousta dospělých lidí takhle optimistická. Ale vášnivý duševní orchestr zamračeného klavíristy, to už je jiná. Lise je také zajímavá bytost, stejně jako Milo. Jsem potěšena místními ženami. A nevím, jestli je to mou momentální náladou či co, ale ačkoliv to ani v nejmenším není můj žánr, výsledek na mě vcelku zapůsobil mírou práce, která do něj byla vložena.
Mimo mé srdce potom zcela jde, jakým způsobem film zavrhuje realitu. Já si celou dobu pod povrchem představovala, jak bojuje ve válce, zabíjí lidi, prožívá peklo, a potom jde do Paříže a maluje tam ulice. A tím se film také možná ospravedlnil? Ty přišroubované úsměvy. Sakryš, takovou dávku existencialistických rozvah jsem od tohohle filmu nečekala.
-"And I'm not trying to rob you of your precious male initiative."
USA
režie: Vincente Minnelli
scénář: Alan Jay Lerner
hrají: Gene Kelly, Leslie Caron, Georges Guétary, Nina Foch, Oscar Levant
komentář ze dne 1. 8. 2015
To se zdá tak nepřirozené, že by byla taková spousta dospělých lidí takhle optimistická. Ale vášnivý duševní orchestr zamračeného klavíristy, to už je jiná. Lise je také zajímavá bytost, stejně jako Milo. Jsem potěšena místními ženami. A nevím, jestli je to mou momentální náladou či co, ale ačkoliv to ani v nejmenším není můj žánr, výsledek na mě vcelku zapůsobil mírou práce, která do něj byla vložena.
Mimo mé srdce potom zcela jde, jakým způsobem film zavrhuje realitu. Já si celou dobu pod povrchem představovala, jak bojuje ve válce, zabíjí lidi, prožívá peklo, a potom jde do Paříže a maluje tam ulice. A tím se film také možná ospravedlnil? Ty přišroubované úsměvy. Sakryš, takovou dávku existencialistických rozvah jsem od tohohle filmu nečekala.
-"And I'm not trying to rob you of your precious male initiative."
Štítky:
1950s,
BEZ CHUTI,
muzikál,
PALEC NAHORU,
romantický,
USA
neděle 6. ledna 2013
Moulin Rouge! (2001)
Austrálie/USA
režie: Baz Luhrmann
scénář: Baz Luhrmann, Craig Pearce
hrají: Ewan McGregor, Nicole Kidman, Jim Broadbent
komentář ze dne 6. 1. 2013 + 24.1.2018
Srdíčko. ♥ Jako temný gotický teenager jsem tímto muzikálem opovrhovala, protože byl o lásce, kdežto v současné době, kdy jsem intelektuálně přebuřelý dvacátník, tento muzikál miluji, protože je o lásce! Kromě toho jsem čím dál tím víc posedlejší postmoderním skládáním všeho možného do jednoho zběsilého karnevalu. (2013)
Zároveň je ale zajímavé vidět, že i takové bezhlavé látání se musí látat s hlavou, už jen sám Baz Luhrmann, který si z toho udělal soukromou obchodní značku, je dobrým důkazem. Z jeho tří srovnatelných filmů tohoto "post-žánru" z mého úhlu pohledu Romeo a Julie fungují trošku, Velký Gatsby vůbec a jedině Moulin Rouge to dělá dokonale. Hranice je velmi tenká a nejspíš neviditelná. Nezávidím žádnému režisérovi, který se musí během produkce modlit, aby ji nepřekročil. (2018)
režie: Baz Luhrmann
scénář: Baz Luhrmann, Craig Pearce
hrají: Ewan McGregor, Nicole Kidman, Jim Broadbent
komentář ze dne 6. 1. 2013 + 24.1.2018
Srdíčko. ♥ Jako temný gotický teenager jsem tímto muzikálem opovrhovala, protože byl o lásce, kdežto v současné době, kdy jsem intelektuálně přebuřelý dvacátník, tento muzikál miluji, protože je o lásce! Kromě toho jsem čím dál tím víc posedlejší postmoderním skládáním všeho možného do jednoho zběsilého karnevalu. (2013)
Zároveň je ale zajímavé vidět, že i takové bezhlavé látání se musí látat s hlavou, už jen sám Baz Luhrmann, který si z toho udělal soukromou obchodní značku, je dobrým důkazem. Z jeho tří srovnatelných filmů tohoto "post-žánru" z mého úhlu pohledu Romeo a Julie fungují trošku, Velký Gatsby vůbec a jedině Moulin Rouge to dělá dokonale. Hranice je velmi tenká a nejspíš neviditelná. Nezávidím žádnému režisérovi, který se musí během produkce modlit, aby ji nepřekročil. (2018)
středa 1. července 2009
Pan Wonka a jeho čokoládovna (1971)
Willy Wonka & the Chocolate Factory
USA
režie: Mel Stuart
scénář: David Seltzer, Roald Dahl + Roald Dahl (kniha)
hrají: Gene Wilder, Jack Albertson, Roy Kinnear
viděno 1. 7. 2009, komentář aktualizován 21. 3. 2019
-"What is this, Wonka? Some kind of funhouse?" -"Why? Are you having fun?"
Film sice vizuálně zcela odpovídá době, ve které vznikl, a písničky také patří k tradičnímu nudnému americkému muzikálovému průměru, ale nejspíš kontrast toho "normálního" s "divným" dělá z tohohle filmu jedinečný zážitek. Výborný začátek, který na pozadí hledání zlatých kupónů zesměšňuje lidstvo s nesmírným elánem, dělá si legraci z účinkujících i z diváků, no radost pohledět. Nejvíc se mi líbila scéna s psychiatrem a potom třeba s počítačem. Roald Dahl si prý stěžoval, že se film moc soustředí na Wonku a málo soustředí na Karlíka, a já bych naopak řekla, že se film moc soustředí na Karlíka a málo soustředí na Wonku, protože Gene Wilder je bůh a koho zajímá ten zbytek.
A tohle je nejspíš dobrý moment pro prudkou odbočku ke srovnávačce dvou filmů, protože musím říct, že Burtonovu Čokoládovnu jsem viděla dřív a mám ten film ráda, ačkoliv se mi zdá, že obecně na něj lidé spíš plivou. Určitě je na něm ale například vidět pokročilost ve scenáristickém řemesle. Burton se svým scenáristou Augustem si sice přifabulují dějový rámec a některé detaily, nicméně všechno ve jménu funkčnosti a sevřenosti pod hávem maniakální sarkastické fantazie, jejich film je sice inspirovaný a podpíraný knihou, ale je také jiný a svůj a více zaměřen na děti v tom smyslu, že tam nic nezůstává nezodpovězeno a všechno souvisí se vším.
Stuart a Seltzer by očividně chtěli udělat podobný radikální krok, ale příliš se bojí otevřeně proklamovat vzdálení od předlohy a tak zůstávají někde na půli cesty. Jejich a Wilderův Wonka je skvělá moderní postava a přijde mi prostě škoda, že je uvězněná ve filmu, kde je celá jedna píseň věnována unylé písni Karlíkovy maminky o tom, ať její chlapec dál sní... A nebo kde Jack Albertson očividně není schopen projevit ani špetku sebeuvědomění, sebereflexe či sebeironie. (A já si dávám za domácí úkol rozjímat, jaký je rozdíl mezi těmito slovy.) Oproti tomu Wilderova vrstevnatost a kamenná nekamenná tvář a nezapadající důstojná aura a kotrmelec na červeném koberci a zcela bezkontextuální mental breakdown při jízdě tunelem... Ach ano.
Každý milovník bizarního si přijde na své a jistě odejde nadšen, ale já bych přesto lobovala pro nějaký hybrid, kde Wilder-Wonka bude dál trousit Shakespearova a motivační citáty a slam poetry a nic nebude vysvětleno, ale starosvětský svět filmového muzikálu bude nahrazen eklektičtější ironií hudby Dannyho Elfmana z Burton verze.
-"But Charlie, don't forget what happened to the man who suddenly got everything he always wanted." -"What happened?" -"He lived happily ever after."
USA
režie: Mel Stuart
scénář: David Seltzer, Roald Dahl + Roald Dahl (kniha)
hrají: Gene Wilder, Jack Albertson, Roy Kinnear
viděno 1. 7. 2009, komentář aktualizován 21. 3. 2019
-"What is this, Wonka? Some kind of funhouse?" -"Why? Are you having fun?"
Film sice vizuálně zcela odpovídá době, ve které vznikl, a písničky také patří k tradičnímu nudnému americkému muzikálovému průměru, ale nejspíš kontrast toho "normálního" s "divným" dělá z tohohle filmu jedinečný zážitek. Výborný začátek, který na pozadí hledání zlatých kupónů zesměšňuje lidstvo s nesmírným elánem, dělá si legraci z účinkujících i z diváků, no radost pohledět. Nejvíc se mi líbila scéna s psychiatrem a potom třeba s počítačem. Roald Dahl si prý stěžoval, že se film moc soustředí na Wonku a málo soustředí na Karlíka, a já bych naopak řekla, že se film moc soustředí na Karlíka a málo soustředí na Wonku, protože Gene Wilder je bůh a koho zajímá ten zbytek.
A tohle je nejspíš dobrý moment pro prudkou odbočku ke srovnávačce dvou filmů, protože musím říct, že Burtonovu Čokoládovnu jsem viděla dřív a mám ten film ráda, ačkoliv se mi zdá, že obecně na něj lidé spíš plivou. Určitě je na něm ale například vidět pokročilost ve scenáristickém řemesle. Burton se svým scenáristou Augustem si sice přifabulují dějový rámec a některé detaily, nicméně všechno ve jménu funkčnosti a sevřenosti pod hávem maniakální sarkastické fantazie, jejich film je sice inspirovaný a podpíraný knihou, ale je také jiný a svůj a více zaměřen na děti v tom smyslu, že tam nic nezůstává nezodpovězeno a všechno souvisí se vším.
Stuart a Seltzer by očividně chtěli udělat podobný radikální krok, ale příliš se bojí otevřeně proklamovat vzdálení od předlohy a tak zůstávají někde na půli cesty. Jejich a Wilderův Wonka je skvělá moderní postava a přijde mi prostě škoda, že je uvězněná ve filmu, kde je celá jedna píseň věnována unylé písni Karlíkovy maminky o tom, ať její chlapec dál sní... A nebo kde Jack Albertson očividně není schopen projevit ani špetku sebeuvědomění, sebereflexe či sebeironie. (A já si dávám za domácí úkol rozjímat, jaký je rozdíl mezi těmito slovy.) Oproti tomu Wilderova vrstevnatost a kamenná nekamenná tvář a nezapadající důstojná aura a kotrmelec na červeném koberci a zcela bezkontextuální mental breakdown při jízdě tunelem... Ach ano.
Každý milovník bizarního si přijde na své a jistě odejde nadšen, ale já bych přesto lobovala pro nějaký hybrid, kde Wilder-Wonka bude dál trousit Shakespearova a motivační citáty a slam poetry a nic nebude vysvětleno, ale starosvětský svět filmového muzikálu bude nahrazen eklektičtější ironií hudby Dannyho Elfmana z Burton verze.
-"But Charlie, don't forget what happened to the man who suddenly got everything he always wanted." -"What happened?" -"He lived happily ever after."
Štítky:
1970s,
fantasy,
muzikál,
PALEC DOLŮ,
příběh zrání,
SRDÍČKO,
USA
pondělí 24. listopadu 2008
Tanec v temnotách (2000)
Dancer in the Dark
Dánsko/Německo/Nizozemsko/USA
režie, scénář: Lars von Trier
hrají: Björk, Catherine Deneuve, Peter Stormare, Siobhan Fallon Hogan
viděno 24. 11. 2008, dodatečný komentář ze dne 30. 7. 2017
2008: Inu, mám dilema. Před sledováním tohoto filmu jsem už nějaké to rande s panem Trierem absolvovala a dosud jsem z každého byla, byť i takřka proti své vůli, naprosto odvařena. A jelikož jsem občasný skeptik, tak jsem si řekla, že přece není možné, aby na světě existoval takový génius, kterému sežeru úplně všechno (protože tohle by byl už druhý, jelikož jednoho takového už znám, ale to sem nepatří), no a abych se dostala ke své pointě, tak jsem si řekla, že se milému Larsovi podívám více na zoubek a nebudu ho šetřit, i kdyby trakače padaly.
Tanec v temnotách začíná pomalu a pozvolna, až si člověk (já) říká, jak to může dospět k tomu závěru, o jakém už kdesi slyšel, že to k němu dospěje. Potom přestane nad takovými blbostmi přemýšlet, jak ho síla neobyčejně viděné obyčejné reality vtahuje do děje. Píseň "I've seen it all" zabije emocionálně zjitřenou a psychicky labilní dívku do sedačky a vyvolá v ní pocit naprosté identifikace se s hlavní hrdinkou. Náhlý zvrat v ději křičí z plátna: "Jsem nelogický, jsem násilně naroubovaný, jsem vyhnaný do extrému!" Chvíli si na to opět sledovatel zvyká, mozeček mu usilovně pracuje, hysterický konec opět nahlodá podvědomí...
A teď přecházím zpět do první osoby. Zkrátka, i když film má rozhodně své mouchy a nezdá se mi dokonalý jako třeba Dogville, za přesné vykreslení vnitřního světa jednoho rezignovaného snílka opět uděluji nejvyšší hodnocení.
-"You've never been to Niagara Falls?" -"I have seen water, its water, that's all..."
2017: Jak stárnu, tak moje výtky k filmu zůstávají, ale moje láska k němu se dál prohlubuje. Formální přístup kombinující pohyblivou dokumentární kameru v "normálním" životě a sestřih mnoha statických záběrů v muzikálových číslech tak geniálně nenápadně manipuluje divákův úhel pohledu, že už to samotné si vyslouží nehynoucí obdiv. Naprosto přesně přesní herci pracují tak, že se každá scéna zdá jako nejlépe zahraná scéna, co kdy byla nejlépe zahraná. V imaginárním světě bych neměla problém vytrhnout si srdce z hrudi a dát jednu polovinu Peteru Stormarovi a tu druhou polovinu věnovat Siobhan Fallon Hogan.
-"What is there to see?" ♥♥♥
Dánsko/Německo/Nizozemsko/USA
režie, scénář: Lars von Trier
hrají: Björk, Catherine Deneuve, Peter Stormare, Siobhan Fallon Hogan
viděno 24. 11. 2008, dodatečný komentář ze dne 30. 7. 2017
2008: Inu, mám dilema. Před sledováním tohoto filmu jsem už nějaké to rande s panem Trierem absolvovala a dosud jsem z každého byla, byť i takřka proti své vůli, naprosto odvařena. A jelikož jsem občasný skeptik, tak jsem si řekla, že přece není možné, aby na světě existoval takový génius, kterému sežeru úplně všechno (protože tohle by byl už druhý, jelikož jednoho takového už znám, ale to sem nepatří), no a abych se dostala ke své pointě, tak jsem si řekla, že se milému Larsovi podívám více na zoubek a nebudu ho šetřit, i kdyby trakače padaly.
Tanec v temnotách začíná pomalu a pozvolna, až si člověk (já) říká, jak to může dospět k tomu závěru, o jakém už kdesi slyšel, že to k němu dospěje. Potom přestane nad takovými blbostmi přemýšlet, jak ho síla neobyčejně viděné obyčejné reality vtahuje do děje. Píseň "I've seen it all" zabije emocionálně zjitřenou a psychicky labilní dívku do sedačky a vyvolá v ní pocit naprosté identifikace se s hlavní hrdinkou. Náhlý zvrat v ději křičí z plátna: "Jsem nelogický, jsem násilně naroubovaný, jsem vyhnaný do extrému!" Chvíli si na to opět sledovatel zvyká, mozeček mu usilovně pracuje, hysterický konec opět nahlodá podvědomí...
A teď přecházím zpět do první osoby. Zkrátka, i když film má rozhodně své mouchy a nezdá se mi dokonalý jako třeba Dogville, za přesné vykreslení vnitřního světa jednoho rezignovaného snílka opět uděluji nejvyšší hodnocení.
-"You've never been to Niagara Falls?" -"I have seen water, its water, that's all..."
2017: Jak stárnu, tak moje výtky k filmu zůstávají, ale moje láska k němu se dál prohlubuje. Formální přístup kombinující pohyblivou dokumentární kameru v "normálním" životě a sestřih mnoha statických záběrů v muzikálových číslech tak geniálně nenápadně manipuluje divákův úhel pohledu, že už to samotné si vyslouží nehynoucí obdiv. Naprosto přesně přesní herci pracují tak, že se každá scéna zdá jako nejlépe zahraná scéna, co kdy byla nejlépe zahraná. V imaginárním světě bych neměla problém vytrhnout si srdce z hrudi a dát jednu polovinu Peteru Stormarovi a tu druhou polovinu věnovat Siobhan Fallon Hogan.
-"What is there to see?" ♥♥♥
neděle 23. prosince 2007
My Fair Lady (1964)
USA
režie: George Cukor
scénář: Alan Jay Lerner + George Bernard Shaw (hra)
hrají: Audrey Hepburn, Rex Harrison, Jeremy Brett
viděno 23. 12. 2007, komentář ze dne 23. 4. 2017
Když já prostě nechápu smysl (pointu) klasických filmových muzikálů. Nebo možná konkrétně tohoto filmového muzikálu, který se zdá být otrockým převodem divadelní hry na plátno a na filmové vyjadřovací prostředky zvysoka kašle. Dál nechápu písničkovou/zpěvovou míchanici - Higgins a Pickering ve svých "zpívaných" partech civilně mluví, Líza a Freddy jsou předabovaní profesionálními zpěváky, kteří exhibují neústrojnými stylizovanými trylky, a otec Doolittle předvádí jednoduchý šumařský zpěv. Pokud si hrajeme na stylizovaná čísla (Ascot v provedení jednoznačně vede), proč jsou tam hudební čísla sestávající z toho, že Higgins pět minut chodí po své knihovně nebo Freddy sám stojí pět minut na ulici?
A když už jsme u toho, vážně jsme potřebovali slyšel velmi nabobtnalou svatební píseň otce Doolittlea a sledovat jeho nevinné dovádění s nevěstkami? Začlenění jeho dějové linky nechápu asi ze všeho úplně nejvíc, pravděpodobně ze stejného důvodu, z jakého jsem nebyla schopná dočíst "Dobrý člověk ještě žije" od Romaina Rollanda. Respektive nejspíš rozumím tomu, proč ho do své hry zařadil G. B. Shaw, ale film sociální kritiku používá jenom jako další papundeklovou rekvizitu neangažovaného spektáklu než jako opravdický příspěvek ke společenské debatě. O čemž ostatně svědčí i to, že největší kontroverze vyvolalo "vystrnadění" Julie Andrewsové z její broadwayové role slavnější Audrey Hepburn.
Já na celém filmu považuji za nejcennější to, že Líza sama se rozhodne za profesorem přijít, protože chce zlepšit svůj život. I proto mě mrzí, že film samotný se k postavě dívky chová stejně jako Higgins, považuje ji za nejzářivější chloubu své práce, ale největší pozornost věnuje všemu kolem, jenom ne jí. Velká část její proměny se odehrává mimo záběr. Místo vyjádření svých pocitů skrze nové schopnosti, které v sobě objevila, dostaneme záběr, jak strojeně schází ze schodů, je nastrojená a muži na ni zírají. V přístupu k hlavní hrdince mi tedy film přijde hodně "předpotopní". Jiní filmaři ve stejné době o vztahu muže a ženy prezentovali filmy jako Onibaba, Hnus, Písečná žena, Červená pustina, a já mám padat na zadek z toho, že pohledná žena je ještě pohlednější, když se na ni navěsí diamanty?
(A nezapomeňme, že 1964 je rok Perného dne, co se týče hudby.)
Zkrátka, My Fair Lady není film pro mě.
režie: George Cukor
scénář: Alan Jay Lerner + George Bernard Shaw (hra)
hrají: Audrey Hepburn, Rex Harrison, Jeremy Brett
viděno 23. 12. 2007, komentář ze dne 23. 4. 2017
Když já prostě nechápu smysl (pointu) klasických filmových muzikálů. Nebo možná konkrétně tohoto filmového muzikálu, který se zdá být otrockým převodem divadelní hry na plátno a na filmové vyjadřovací prostředky zvysoka kašle. Dál nechápu písničkovou/zpěvovou míchanici - Higgins a Pickering ve svých "zpívaných" partech civilně mluví, Líza a Freddy jsou předabovaní profesionálními zpěváky, kteří exhibují neústrojnými stylizovanými trylky, a otec Doolittle předvádí jednoduchý šumařský zpěv. Pokud si hrajeme na stylizovaná čísla (Ascot v provedení jednoznačně vede), proč jsou tam hudební čísla sestávající z toho, že Higgins pět minut chodí po své knihovně nebo Freddy sám stojí pět minut na ulici?
A když už jsme u toho, vážně jsme potřebovali slyšel velmi nabobtnalou svatební píseň otce Doolittlea a sledovat jeho nevinné dovádění s nevěstkami? Začlenění jeho dějové linky nechápu asi ze všeho úplně nejvíc, pravděpodobně ze stejného důvodu, z jakého jsem nebyla schopná dočíst "Dobrý člověk ještě žije" od Romaina Rollanda. Respektive nejspíš rozumím tomu, proč ho do své hry zařadil G. B. Shaw, ale film sociální kritiku používá jenom jako další papundeklovou rekvizitu neangažovaného spektáklu než jako opravdický příspěvek ke společenské debatě. O čemž ostatně svědčí i to, že největší kontroverze vyvolalo "vystrnadění" Julie Andrewsové z její broadwayové role slavnější Audrey Hepburn.
Já na celém filmu považuji za nejcennější to, že Líza sama se rozhodne za profesorem přijít, protože chce zlepšit svůj život. I proto mě mrzí, že film samotný se k postavě dívky chová stejně jako Higgins, považuje ji za nejzářivější chloubu své práce, ale největší pozornost věnuje všemu kolem, jenom ne jí. Velká část její proměny se odehrává mimo záběr. Místo vyjádření svých pocitů skrze nové schopnosti, které v sobě objevila, dostaneme záběr, jak strojeně schází ze schodů, je nastrojená a muži na ni zírají. V přístupu k hlavní hrdince mi tedy film přijde hodně "předpotopní". Jiní filmaři ve stejné době o vztahu muže a ženy prezentovali filmy jako Onibaba, Hnus, Písečná žena, Červená pustina, a já mám padat na zadek z toho, že pohledná žena je ještě pohlednější, když se na ni navěsí diamanty?
(A nezapomeňme, že 1964 je rok Perného dne, co se týče hudby.)
Zkrátka, My Fair Lady není film pro mě.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)













