Devět královen (2000)

Nueve reinas - Nine Queens
Argentina
režie, scénář: Fabián Bielinsky
hrají: Gastón Pauls, Ricardo Darín, Leticia Brédice
viděno 31.5.2022

Hehehe, za to, jak mě rozesmálo, když mu motorkář vytrhl kufřík z ruky, jim velmi ráda odpustím, že to hrají i na nás. Bezodpadková dramaturgie.

Královna (2006)

The Queen
Velká Británie/Francie/Itálie
režie: Stephen Frears
scénář: Peter Morgan
hrají: Helen Mirren, Michael Sheen, Helen McCrory
komentář 1.2.2022

Když se na to nedívám z filmařského hlediska, tak mi to přijde nedůstojné i zdvořilé zároveň. Takový ten střední proud, vlastně jsou všichni trochu sympaťáci, trochu idioti, že, to jsme si poplakali, jdeme dál. Nakonec si říkám, že je to pro mě nejzajímavější jako film o kontextu, a tak o něm budu i nadále přemýšlet.

Edith Piaf (2007)

La Vie en rose - La Môme
Francie/Velká Británie/Česko
režie: Olivier Dahan
scénář: Isabelle Sobelman, Olivier Dahan
hrají: Marion Cotillard, Sylvie Testud, Emmanuelle Seigner
komentář 24.01.2022

Mám ráda, když jsou podobné filmy víc o díle než o umělcově životě. (K čemuž tady nedošlo.) Aspoň že film nabídl srovnání, jak píseň vyzní, když ji u klavíru zpívá skladatel, a jak to vypadá, když ji uchopí portrétovaná interpretka. 

Po určitém polemizování si říkám, že mi skoky v čase, kterým někteří přičítají na vrub odtažitost a nemožnost napojit se na dění, nevadily. Byl to nástroj, jak "obyčejnému" (Předvídatelnému? Přísahám, že všechny životní osudy všech skvělých zpěváků jsou totožné.) příběhu dodat alespoň nějakou autorskou strukturu a nádech hvězdné tajemnosti. 

Když mě konec dojal a rozplakal, bylo to hudbou, která mu dala obrysy i obsah, a nikoliv životem, který mu předcházel.

Taková zvláštní rodinka (2001)

The Royal Tenenbaums
USA
režie: Wes Anderson
scénář: Wes Anderson, Owen Wilson
hrají: Anjelica Huston, Gwyneth Paltrow, Luke Wilson, Owen Wilson
viděno 30.12.2020

Nevím, jak je na tom s mentálním zdravím Wes Anderson, protože na základě jeho filmů to člověk zcela posoudit nemůže (ale aspoň trošku to posoudit jde a pane jo), ale Owen Wilson určitě bojuje s bipolární poruchou a sebedestruktivní depresí celý život a pane jo. Mám proto velký problém film vnímat jako komedii a asi bych si i troufla říct, že tak snad ani není myšlený. Smysl pro humor tvůrce neurčuje žánr filmu. Já sama bych Tenenbaumy zařadila do kategorie "psychoanalýza až psychoterapie". Ti vnitřní démoni jsou více či méně viditelní v každém Wesově filmu, ale tady je ten materiál nejsyrovější, nejbolavější a nejnepříjemnější ke sledování. Když například koukám na jakýkoliv film s Lukem Wilsonem (včetně Pravé blondýnky), tak musím myslet na to, že našel svého bratra Owena po pokusu o sebevraždu a zachránil mu tím život, a každý film s Lukem Wilsonem mi tak zcela nevědomky zprostředkovává jisté trauma. Jak velké trauma mi tedy způsobí tento film, když svoje žíly otevírá napřímo? Ale možná moji optiku zkreslují moji vlastní démoni a většina diváků tak nejspíš vidí trochu jiný film než já, když si Takovou zvláštní rodinku pustí. Šťastní to lidé.

Město bohů (2002)

City of God - Cidade de Deus
Brazílie/Francie
režie: Fernando Meirelles, Kátia Lund
scénář: Bráulio Mantovani + Paulo Lins (kniha)
hrají: Alexandre Rodrigues, Leandro Firmino, Matheus Nachtergaele
viděno 24. 9. 2019

Pane jo, bez použití mozku, jen srdce, jsem měla dojem, jako kdybych viděla film (to médium) poprvé v životě. Děti jsou naše budoucnost.

Amores perros - Láska je kurva (2000)

Amores perros
Mexiko
režie: Alejandro González Iñárritu
scénář: Guillermo Arriaga
hrají: Emilio Echevarría, Gael García Bernal, Goya Toledo
komentář ze dne 30. 1. 2019

Nerozumím tomu. To nejsou tři propletené příběhy, to je film složený ze tří povídek. A tak ani tak nechápu, co to má znamenat. A abych napsala víc než jenom tři věty, tak dodám ještě zpětné uvědomění, proč mě to ani nezajímá: Nikdo z těch postav není dobrý člověk (Gael k tomu má asi nejvíc nakročeno, ale i on se chová hned od začátku dost problematicky). Proč bych se měla dívat na film výlučně jenom o zlých a špatných lidech.

Tahle země není pro starý (2007)

No Country for Old Men
USA
režie: Joel Coen, Ethan Coen
scénář: Joel Coen, Ethan Coen + Cormac McCarthy (kniha)
hrají: Tommy Lee Jones, Javier Bardem, Josh Brolin, Kelly Macdonald
komentář 11.1.2019

Prvně jsem to viděla hned v době vzniku, ale tehdy mi film nějak vůbec nesedl. Určitě jsem se potřebovala filmově vzdělat a nakoukat spoustu dalších filmů, abych ho vůbec dokázala ocenit. Dneska můžu říct, navzdory tomu, že se mi pořád nelíbí postava Antona Chigurga a odmítám jí přiznat jakýkoliv status bytí cool, že jsem v pomalém tempu a vypracovaném bludišti našla velké zalíbení a že se taky pravděpodobně jedná o můj nejoblíbenější výkon Joshe Brolina. Velké plus pro bráchy, že látce ponechali její vlastní tvář a že se ji nesnažili nalámat do svého "osvědčeného" vzorce. Hollywood s precizní kostrou vyprázdněné narace, se špetkou humoru a ždibíčkem magického realismu a jaká je to nádhera. P. S.: Stejně mě vždycky překvapí, když na to někde náhodně čas od času narazím, že otec Woodyho Harrelsona byl nájemný zabiják a že dokonce existuje konspirační teorie, že byl jedním ze tří lidí zodpovědných za atentát na Kennedyho.

Ztraceno v překladu (2003)

Lost in Translation
USA/Japonsko
režie, scénář: Sofia Coppola
hrají: Bill Murray, Scarlett Johansson, Akiko Takešita
komentář 29.12.2018

Sakra, Scarlett vůbec nezní jako Scarlett. No ale jestli jí během natáčení bylo fakt 17, tak se není čemu divit. Nicméně. Mám ráda Scarlett, mám ráda Billa, mám ráda filmy, kde se nic neděje, a mám ráda filmy o nenaplněné lásce, ale mezi mnou a Ztraceno v překladu nějak nedošlo ke kontaktu. Možná nemám ráda Sofii Coppolu.

Gladiátor (2000)

Gladiator
USA/Velká Británie
režie: Ridley Scott
scénář: David Franzoni, John Logan, William Nicholson
hrají: Russell Crowe, Joaquin Phoenix, Connie Nielsen, Oliver Reed
viděno 19.12.2018

Film jsem neviděla v době vzniku, ale teď můžu s klidem říct, že úplně šíleně zestárl. Ani původní "meč a sandály" filmy mě nijak zvlášť neberou, respektive údiv z kinematografie si představuji jinak než jako snahu filmařů postavit co největší kulisy, a Gladiátor není schopen projevit jakoukoliv reflexi, posun či sebeuvědomění oproti svým předchůdcům. 

Ten recyklovaný soundtrack je pěkná ostuda (i když si samozřejmě uvědomuji, že technicky vzato Piráti z Karibiku vyšli později a tím pádem jsou oni ti vykrádači, ale obecně mi pirátský soundtrack přijde slavnější a znám tu hudbu lépe, ostuda tak prostě padá na Zimmera a Badelta a je jedno, kvůli kterému filmu), plus podle dalších rozčílených fanoušků hudby kopíruje ještě alespoň tři další skladatele: Morriconeho, Holsta a Goreckiho. 

Navíc se film příšerně vleče, nedovedu si představit, jaké rozhodnutí vedlo k vydání prodloužené verze, která filmu rozhodně víc ubírá než přidává. Začínám mít podezření, že Ridley Scott kromě prvního Vetřelce nenatočil žádný film, za který by si zasloužil status legendárního režiséra. 

P.S.: Oliver Reed je bůh, Tommy Flanagan je cool, Joaquin Phoenix tady vypadá a mluví úplně přesně jako Jonathan Rhys Meyers a proč má David Hemmings v každém filmu to rozcuchané špičaté obočí? 

P.P.S.: Aha, tak po krátkém výzkumu jsem zjistila, že je tak nosil v osobním životě běžně a nebyla to maškaráda pro film, proto je tak má tady i v Equilibriu a jinde.

Crash (2004)

USA/Německo
režie: Paul Haggis
scénář: Paul Haggis, Robert Moresco
hrají: Don Cheadle, Jennifer Esposito, Michael Peña
viděno 12. 12. 2018

Po důkladném přemýšlení jsem dospěla k názoru, že hlavní důvod, proč je ten film tak na ránu, je použitá hudba. Ono by tedy asi samo o sobě i stačilo, že je fikční svět tak směšně zahuštěn do té míry, že většina herců má dvě tři scény (což by bylo i na představení a nadnesení nějakého osobního dramatu docela málo, natož na nějaký vývoj) a tím to pro ně hasne, a každé jejich slovo, pohyb a čin tím pádem musí být jedině k těžkopádnému tématu, kterým nás Haggis mlátí přes hlavu jako Monty Pythonovo brnění gumovým kuřetem. Ale ta hudba, ta rádoby srdceryvná, návodná, kýčovitá, jednorozměrná hudba to prostě posílá do říše pekel okamžitě a bez pochyb. Dokazuje neschopnost svých tvůrců nabídnout nadhled, skrýt myšlenku trochu pod povrch, zapojit diváka do pátrání po jádru pudla, vyvolat jakoukoliv jinou diskuzi než jestli si tento paskvil zaslouží Oscara v porovnání s ostatními snímky toho roku. Nicméně kdyby mi někdo namířil bouchačku do obličeje a řekl, že musím na filmu vyzdvihnout aspoň jednu dobrou věc, tak to bude Michael Peña.

Skrytá identita (2006)

The Departed
USA/Hong Kong
režie: Martin Scorsese
scénář: William Monahan + Felix Chong a Alan Siu Fai Mak (původní scénář)
hrají: Leonardo DiCaprio, Matt Damon, Mark Wahlberg, Vera Farmiga, Martin Sheen
komentář 29. 7. 2018

Tohle je film doslova a do písmene z minulého století, jak tématem, tak zpracováním. (A protože nebyl vyroben v minulém století, tak to je špatně, jen pro upřesnění.)

Z nějakého důvodu jsem ten film hned po jeho uvedení strašně nenáviděla a z nějakého důvodu jsem se na něj potom tak alespoň jednou ročně dívala, abych přišla na to, proč ho tak strašně nenávidím a také abych pochopila, proč se tak líbil kritikům (kromě toho, že si Akademie řekla, že je na čase, aby Scorsese aspoň jednou tu cenu dostal a na filmu samotném vůbec nezáleželo).

Při letošním pravidelném sledování mě "the faithful departed" nachytali při nějaké vstřícné náladě a konečně jsem ocenila tu roztomilou infarktovou hru, kterou předvádějí pánové Leonardo a Matt. (Ačkoliv největší místečko v mém srdci si překvapivě ukradl Marky Mark.) A taky jsem konečně pochopila, co mě na tom filmu tak šíleně iritovalo, a je to samozřejmě postava Jacka Nicholsona.

Nicholson tu postavu snad někde popsal jako "inkarnaci čistého zla", jenomže to mu vážně musí strašit na věži, pokud se tak v tom filmu doopravdy vidí. Nejenže jeho buranský mafián dostává o mnoho víc prostoru, než ta postava skutečně potřebuje, ale hlavně působí jako karikatura z úplně jiného žánru a rozhodně ne jako nejzlejší zlo. V porovnání s koncentrací svých kolegů působí vysloveně směšně a to rozhodně nikoliv v dobrém slova smyslu. V souvislosti s tím taky nechápu zařazení prologu, protože se zbytkem filmu a jeho pointou má pramálo skutečného.

A jakmile jsem si tohle uvědomila, cítím se osvobozená a už tento film doufám nikdy neuvidím. (Ale budu se teď muset podívat na ten hongkongský originál, protože chci vidět Andyho Laua a Tonyho Leunga, jak se častují nenávistnými pohledy.)

-"Maybe. Maybe not. Maybe fuck yourself."

Malá Miss Sunshine (2006)

Little Miss Sunshine
USA
režie: Jonathan Dayton, Valerie Faris
scénář: Michael Arndt
hrají: Abigail Breslin, Paul Dano, Steve Carell 
komentář ze dne 2. 3. 2018

Zatraceně, nikdy bych neřekla, že zrovna u filmu, jako je Little Miss Sunshine, budu potřebovat tolik času, abych si utřídila, co vůbec napsat. Na film jsem se dívala už kdysi dávno hned po premiéře a zapamatovala jsem si jenom to, že mi přišlo absolutně nepochopitelné, proč o Olive všichni říkají, že je tlustá, když ta holčička očividně není tlustá ani trochu, jenom jí nasadili falešné břicho. (Ale aby nedošlo k mýlce, tak si myslím, že Abigail Breslin podává nejlepší a nejupřímnější výkon tohoto filmu a jí s radostí vyseknu srdečnou poklonu.)

Zbytek filmu mi od upřímnosti přijde tak vzdálený, jak jenom to jde. I u Juno mi vadily uměle vytvořené dějové zvraty přesně podle syd-fieldovské logiky, a LMS v tomto směru tlačí na pilu ještě mnohem víc. Jestli si se samotným institutem "indie filmu" spojuji nějaké kategorie/kvality, tak by to byla odlišnost a spontaneita, a tady postrádám jedno i druhé. Všechny postavy (kromě matky a nejspíš i Olive) jsou obdařeny trojitou dávkou typických podivínských kvalit, aby nám bylo jasné, že větší lůzry bychom doopravdy nepohledali, skoky v tónu od lehké náladovky po depresi nejtěžšího zrna jsou nečekané a nelogické, a hlavně se opravdu slepě následují všechna ta vypravěčská pravidla, která by se za daných okolností měla spíš bořit. Díky tomu je pro mě závěrečný (znovu?)nalezený pocit rodinné sounáležitosti neuvěřitelný a nedostatečně zasloužený.

Pár plusových bodů dodám za to, že film depresivnímu puberťákovi přisoudil barvoslepost a tedy opravdový důvod, proč mu svět kolem přijde škaredý a neúplný. A taky za to, že se tito filmoví sourozenci mají rádi, vycházejí spolu a záleží jim na sobě, protože mám tak trochu až po krk stereotypní filmové sourozenecké rivality.

Zkrocená hora (2005)

Brokeback Mountain
USA/Kanada
režie: Ang Lee
scénář: Larry McMurtry, Diana Ossana + Annie Proulx (povídka)
hrají: Jake Gyllenhaal, Heath Ledger, Michelle Williams, Anne Hathaway
komentář ze dne 29. 11. 2017

Jeden z takových těch filmů, na které se koukám a něco mi tam nějak nesedne, a já si říkám jak to, protože něco se mi zase líbí hodně, a potom si někde na internetech přečtu, že zájem o režii měl i Gus van Sant, opravdický gay s opravdickými zkušenostmi s filmy o lidech, kteří chodí přírodou a mlčí a/nebo si mručí sami pro sebe, a já si hned představím, jak by příroda a lidé a mlčení a mluvení a nepopsatelné pocity asi vypadaly v jeho pojetí, a v tu ránu je mi jasné, co mi na Zkrocené hoře nesedělo, byl to Ang Lee a jeho nevýrazný styl.

-"Friend, that's more words than you've spoke in the past two weeks." -"Hell, that's the most I've spoke in a year."

VALL-I (2008)

WALL-E
USA
režie: Andrew Stanton
scénář: Andrew Stanton, Jim Reardon + Andrew Stanton (povídka), Pete Docter (povídka)
hrají: Ben Burtt, Elissa Knight, Jeff Garlin
komentář ze dne 25. 11. 2017

-"I don't wanna survive. I wanna live!"

Při zpětném pohledu oceňuji velmi přesně a čistě vybudovanou kombinaci toho nejcyničtějšího a nejnaivnějšího, co si američtí tvůrci nejspíš mohou (mohli) dovolit ukázat ve filmu "pro děti". WALL-E sice trpí syndromem tak moc kladného hlavního hrdiny, až je chvílemi skoro nezajímavý, ale potom se mi zase začne líbit, když inspiruje jak lidskou, tak robotickou osádku lodě k sebeuvědomění, a hned si domyslím, že WALL-E sám není až tak důležitý jako postava, ale spíš jako zosobnění myšlenek, se kterými si film pohrává. Na konci jsem i chvilku zainvestovaně slzela, nejvíc tedy samozřejmě při Also Sprach Zarathustra.

Avatar (2009)

USA/Velká Británie
režie, scénář: James Cameron
hrají: Sam Worthington, Zoe Saldana, Michelle Rodriguez
komentář ze dne 11. 11. 2017

Původně jsem měla připravené poznámky pro velmi dlouhý a podrobný seznam všeho, co mě na filmu štvalo, ale potom jsem si pustila VALL-I-ho, pobrečela si, uvědomila si, že jsou to vlastně stejné filmy a že tam, kde Andrew Stanton udělal všechno dobře, udělal James Cameron všechno špatně, a že já, jakožto divák, samozvaný kritik a trochu i člověk bych neměla věnovat takovou péči nenávistným věcem a raději si spokojeně brečet u toho, co za to stojí. Takže se omezím na tu nejzákladnější Cameronovu chybu, a tou je samozřejmě scénář. Protože špatný scénář je jediná odpověď na otázku, jak se mi může nelíbit film o dvou mých oblíbených tématech: 1. "People, what a bunch of bastards." a 2. "Naše civilizace je odsouzena k zániku."

Kdyby byl Cameron schopen sestavit funkční dramatický a emocionální oblouk, tak by se dalo všechno špatné nebo povrchní opominout nebo odpustit. Jenomže Jakův příběh není poctivě vystavěn a autor se spoléhá na nejhorší berličky typu "trénovací montáž" (jediná trénovací montáž, kterou uznávám, je "relax, zabij malajského ministra" ze Zoolandera, jinak je to vždycky známka tvůrčí bezradnosti) nebo vysvětlovací voice-over. A proto je místo zapomínání a odpouštění špatného i to něco dobré na tomto filmu spíš ponížené a bezradné. Takže sbohem a šáteček a zatímco Cameron vykašle čtyři další filmy (was?!), tak já se znovu sedmkrát podívám na Divokou planetu a Princeznu Mononoke.

Potomci lidí (2006)

Children Of Men
USA/Velká Británie
režie: Alfonso Cuarón
scénář: Alfonso Cuarón, David Arata, Mark Fergus, Hawk Ostby, Timothy J. Sexton + P. D. James (kniha)
hrají: Clive Owen, Clare-Hope Ashitey, Pam Ferris, Charlie Hunnam
komentář ze dne 30. 9. 2017

Dokud někde nepotkám živého a nepoškozeného Clivea Owena, tak budu věřit, že vše v tomto filmu je pravda, co se skutečně stala. Film děsivý a dokonalý ve všech ohledech, a také značně věštecký. ♥♥♥

-"Ok, the Human Project gives this great, big dinner for all the scientists and sages in the world. They're tossing around theories about the ultimate mystery: why are all the women infertile? Why can't we make babies anymore? So, some say it's genetic experiments, gamma rays, pollution, same ol', same ol'. So, anyway, in the corner, this Englishman's sitting, he hasn't said a word, he's just tuckin' in his dinner. So, they decide to ask him, they say, "Well, why do you think we can't make babies anymore?" And he looks up at 'em, he's chewin' on this great big wing and he says "I haven't the faintest idea," he said, "but this stork is quite tasty isn't he?"

Pád Třetí říše (2004)

Downfall - Der Untergang
Německo/Itálie/Rakousko
režie: Oliver Hirschbiegel
scénář: Bernd Eichinger + Joachim Fest (kniha), Traudl Junge (kniha), Melissa Müller (kniha)
hrají: Bruno Ganz, Alexandra Maria Lara, Corinna Harfouch, Ulrich Matthes, Christian Berkel
komentář ze dne 13. 8. 2017

"Co všechno je potřeba vědět o Adolfu Eichmannovi:

Oči: průměrné
Vlasy: průměrné
Váha: průměrná
Výška: průměrná
Zvláštní rysy: žádné
Počet prstů na rukou: deset
Počet prstů na nohou: deset
Inteligence: Průměrná

Co jste čekali?
Drápy?
Nadměrně velké řezáky?
Zelené sliny?
Jasné příznaky šílenství?"

-Leonard Cohen, Květiny pro Hitlera

Wrestler (2008)

The Wrestler
USA/Francie
režie: Darren Aronofsky
scénář: Robert D. Siegel
hrají: Mickey Rourke, Marisa Tomei, Evan Rachel Wood
komentář ze dne 6. 2. 2017

V hlavě Clinta Mansella musí sedět někdo, kdo se chce neustále zabít. Nemám tušení, kdo sedí v hlavě Darrena Aronofskyho. A myslím, že jsem částečně zamilovaná do toho, kdo mluví z odbarvené hlavy Mickeyho Rourka. A byla bych nejspíš mnohem raději, kdyby byl celý film jenom o tom, jak chodí z místa na místo, a nikoliv tady o tom fieldovském "příběhu" s pravidelným střídáním peripetií a plot pointů.

Struktura filmu je tím hodně poznamenaná (a v mých očích to nejspíš znamená i pošpiněná (vnořená závorka: a on je to scenáristův debut, tak to by dost vysvětlovalo)) a na pár místech to prosáklo i do dialogů. Když poprvé mluví se striptérkou a říká ji o svých plánech, tak řekne: "Jsem teď docela ve formě." A já pláču nad plastičností jeho postavy a nad nadějí v jeho hlase a nad jejími propíchnutými bradavkami a nad vším. Ale on hned potom pokračuje: "Mohlo by to být to postrčení, co mě zase dostane na výsluní." A já okamžitě přestávám plakat a jsem nahněvaná, protože to nemluví on, to za něj mluví scenárista.

A ještě bych si trochu postěžovala na postavu dcery, za jedno mi nepřišla dobře napsaná, protože na ní nejvíc ze všech bylo vidět to manipulativní chování hnané potřebami dramatického oblouku a nikoliv psychologií propracované postavy, a za druhé si myslím, že Evan Rachel Wood nemá dostatek hereckého talentu ani charismatu, aby tento povinný papírový konstrukt posunula někam dál.

Když to shrnu, tak se mi ten koncept zřejmě líbí, rozhodně to vypadá, že se Darren snažil potlačit svoje ego, seč mohl, ale osobně bych na režisérský post najala Guse Van Santa.

Fotr je lotr (2000)

Meet The Parents
režie: Jay Roach
scénář: Jim Herzfeld, John Hamburg, Mary Ruth Clarke (původní scénář), Greg Glienna (původní scénář)
hrají: Robert De Niro, Ben Stiller, Owen Wilson
viděno 3. 7. 2015

Možná je pravda, že film nějakým zvráceným způsobem používá styl humoru němé grotesky, ale jsem si stoprocentně jistá, že Buster Keaton by na svého budoucího tchána septik nevypustil. Hádám, že film se na seznam 1001 dostal kvůli tomu, jak se stal v Americe kultovním, ale ve mně to akorát tak vzbuzuje nenávist k filmovým kritikům. To mají tak nízké sebevědomí, že musí za životně důležitý film prohlašovat generickou neinvenční komedii s laciným slovním humorem a nepříliš propracovanými fyzickými gagy (a ještě k tomu remake filmu z roku 1992), jejímž jediným "přínosem" bylo následné angažování Roberta De Nira v několika dalších béčkových projektech, kde komika pramení čistě z toho, že je to velký děsivý týpek s řádkou psychopatických rolí ve svém životopisu. A nyní si dáme náhodný (a přesto abecední) seznam filmů z roku 2000, které byly podle mě důležitější nebo zajímavější než tento a na seznam se nedostaly: Americké psycho, Čokoláda, Musíme si pomáhat, Písně z druhého patra, Pláž, Princezna a bojovník, Slepičí úlet a Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou. Hernajs, to snad už i ti první X-Meni by si to místo zasloužili víc než tohle.

Ať vejde ten pravý (2008)

Låt den rätte komma in/Let the Right One In
režie: Tomas Alfredson
scénář: John Ajvide Lindqvist (+kniha)
hrají: Kåre Hedebrant, Lina Leandersson, Elif Ceylan
komentář ze dne 14. 6. 2015

Vůbec mi nedělalo dobrý pocit se na to dívat. Stejný pocit nepříjemna, jako když vidím jakoukoli adaptaci knihy "Pošťák vždy zvoní dvakrát". A dále tomu nerozumím. Buďto jsou skuteční jenom hlavní hrdinové a potom nedává smysl, proč jsou tam scény s obyčejnými lidmi bez hlavních hrdinů, a nebo jsou skuteční i obyčejní lidé a potom nedává smysl vůbec nic. Pozitiva: Vždycky ocením, když něco končí začátkem. Líbí se mi komentář k sexualitě.