The Phenix City Story (1955)

USA
režie: Phil Karlson
scénář: Daniel Mainwaring, Crane Wilbur
hrají: John McIntire, Richard Kiley, Kathryn Grant
viděno 5.9.2022

Na filmu je hodně vidět, že byl šitý horkou jehlou. Všechno od scénáře až po herecké výkony je v lepším případě šablonovité, v horším školácky prkenné. Zároveň je to načichlé typicky americkým druhem patriotismu a takovou tou aureolou úzkoprsého pánbíčkářství, až se mi ani nechce hlavním postavám fandit, ačkoliv bojují proti nepopiratelnému zlu. Také mám touhu ve spojení s tímto filmem použít slovo propaganda, ale nevím přesně, do které věty ho strčit.

Den, kdy se zastavila Země (1951)

The Day the Earth Stood Still
USA
režie: Robert Wise
scénář: Edmund H. North, Harry Bates
hrají: Michael Rennie, Patricia Neal, Billy Gray
viděno 20.5.2020

Mno, budu nad tím ještě rozjímat, ale zatím se mi zdá, že mi to k srdci nepřiroste. (Ačkoliv Michael Rennie je vskutku báječný mimozemšťan.) Nemyslím si, že takhle by vypadalo poselství opravdu pokročilejší civilizace. Takhle by si někdo mrzký jako my představoval poselství pokročilejší civilizace.

Shane (1953)

USA
režie: George Stevens
scénář: A.B. Guthrie Jr. + Jack Schaefer (kniha)
hrají: Alan Ladd, Jean Arthur, Van Heflin
komentář 28.1.2020

Jedním okem dovnitř, druhým uchem ven. Nevím, jestli bych v padesátých letech představovala cílové publikum pro tento film, nicméně dnes můžu s jistotou říct, že pro mě nic neznamená. Nejvíc mě asi dráždila kombinace toho barevného optimismu a depresivního obsahu.

Deník venkovského faráře (1951)

Diary of a Country Priest - Journal d'un curé de campagne
Francie
režie: Robert Bresson
scénář: Robert Bresson + Georges Bernanos (kniha)
hrají: Claude Laydu, Adrien Borel, Nicole Maurey
viděno 21.8.2019

Nesnesitelné. Je to jako sledovat posledních deset minut rozhovoru, který předtím bez mé přítomnosti probíhal několik hodin. Diskutující už dávno všechno hodnotné řekli a já slyším jenom jejich zatvrzelé trvání na heslech, která opakováním a odmlčováním z únavy ztratila význam.

Stezky slávy (1957)

Paths of Glory
USA
režie: Stanley Kubrick
scénář: Stanley Kubrick, Calder Willingham, Jim Thompson + Humphrey Cobb (kniha)
hrají: Kirk Douglas, Ralph Meeker, Adolphe Menjou
viděno 12.8.2019

Krucipísek, po takových filmech se člověku chce se zabít. Myslím, že jsem si doteď pořádně neuvědomila, jaký je Kirk Douglas poklad, a co je úplně šílené, že byl naživu v době, kdy se ten film odehrává, a je naživu i teď, když píšu tenhle komentář.

Prázdniny v Římě (1953)

Roman Holiday
USA
režie: William Wyler
scénář: Dalton Trumbo, Ian McLellan Hunter, John Dighton
hrají: Gregory Peck, Audrey Hepburn, Eddie Albert
viděno 26.12.2018

Asi právě vyplodím další ze svých rouhačských komentářů, za které mi do pošty chodí výhrůžné vzkazy, ale tenhle film se mi zdál tak průměrný a nezajímavý, že vůbec nevím, co bych k němu měla ještě napsat. Kouzlo hereckého projevu Audrey Hepburn mne i nadále míjí.

Sunset Blvd. (1950)

USA
režie: Billy Wilder 
scénář: Charles Brackett, Billy Wilder
hrají: Gloria Swanson, Erich von Stroheim, William Holden
komentář ze dne 6. 1. 2017

No, mám v hlavě docela zmatek. Ponejvíce asi z postavy Williama Holdena (místo kterého bych neskutečně raději viděla původně obsazeného Montgomeryho Clifta - viděla jsem jednu jeho společnou fotkou se starší herečkou a jeho tehdejší milenkou Libby Holman a okamžitě jsem měla dojem, že mi byl ukraden mnohem jedinečnější film). Ta živá figura, kterou Holden představuje, je cynik, nebo spíše oportunista, ale jeho mrtvý hlas už žádnou další kvalitu nemá, respektive já ji tam nevidím a dle mého výslednému dílu jeho komentář nic nepřidává, jen zdvojuje již viděné. Ráda bych viděla film bez něj, působivost a výmluvnost všech scén by byla mnohonásobně zvýšena.

Několikrát jsem si během sledování Sunset Blvd. srovnávala s Tramvají do stanice Touha, protože oba filmy vznikaly zhruba ve stejné době, oba pojednávají o propadu své protagonistky do šílenství a poslední scény obou filmů jsou téměř identické, včetně památné věty pronesené v pomatení smyslů. Zároveň jsem četla, že Billy Wilder o dalším osudu Normy Desmondové nic neví, kromě toho, že se nadobro zbláznila, zatímco Tennessee Williams o Blanche řekl, že po skončení hry/filmu v blázinci dostala pozornost, kterou potřebovala, rozkvetla a dosáhla životního štěstí. I to ilustruje, jaký rozdíl mezi filmy cítím, a tak, přestože jsem si Sunset Blvd. užila, bych vždycky dala přednost Tramvaji. Protože když si představím, že by Tramvaj celou dobu provázel nezúčastněný informativní voiceover Stanleyho Kowalského, tak by v mých očích ten film okamžitě zestárl o několik generací a ztratil by svou absolutní nadčasovost. A právě tak vnímám Sunset Blvd.

Ben Hur (1959)

Ben-Hur
USA
režie: William Wyler
scénář: Karl Tunberg + Lew Wallace (kniha)
hrají: Charlton Heston, Jack Hawkins, Haya Harareet, Stephen Boyd
komentář ze dne 11. 2. 2016

I kdybych vůbec neměla vlastní mozek, tak je tu pořád jeden důvod, proč tenhle film nemůžu brát nikdy, nikdy vážně, a tím je samozřejmě Monty Pythonův Život Briana. Jako další dost mimozemská věc mi přijde, že ve stejné době ve stejném studiu natáčel Fellini svůj Sladký život. Ten sice taky není můj srdcový a ani se neodehrává ve stejném tisíciletí, ale stejně lze na práci s herci, s prostředím a se vším vidět, který film extrémně zestárl a který je naopak nadčasový.

Nejpůsobivějším obsahem/poselstvím tohohle filmu pro mě zůstává Judahův kousavý sarkasmus, protože jeho vykoupení/obrácení je pro mě zobrazeno nepřesvědčivé. Ale je zcela možné a dokonce pravděpodobné, že látce pouze/vůbec nerozumím.

Američan v Paříži (1951)

An American In Paris
USA
režie: Vincente Minnelli
scénář: Alan Jay Lerner
hrají: Gene Kelly, Leslie Caron, Georges Guétary, Nina Foch, Oscar Levant
komentář ze dne 1. 8. 2015

To se zdá tak nepřirozené, že by byla taková spousta dospělých lidí takhle optimistická. Ale vášnivý duševní orchestr zamračeného klavíristy, to už je jiná. Lise je také zajímavá bytost, stejně jako Milo. Jsem potěšena místními ženami. A nevím, jestli je to mou momentální náladou či co, ale ačkoliv to ani v nejmenším není můj žánr, výsledek na mě vcelku zapůsobil mírou práce, která do něj byla vložena.

Mimo mé srdce potom zcela jde, jakým způsobem film zavrhuje realitu. Já si celou dobu pod povrchem představovala, jak bojuje ve válce, zabíjí lidi, prožívá peklo, a potom jde do Paříže a maluje tam ulice. A tím se film také možná ospravedlnil? Ty přišroubované úsměvy. Sakryš, takovou dávku existencialistických rozvah jsem od tohohle filmu nečekala.

-"And I'm not trying to rob you of your precious male initiative."

Stíny (1959)

Shadows
USA
režie, scénář: John Cassavetes
hrají: Ben Carruthers, Lelia Goldoni, Hugh Hurd
komentář ze dne 30. 7. 2015

Poprvé po hodně dlouhé době jsem ponechána beze slov. Ze všeho nejvíc mi utkvělo, jak nádherně bytosti v tomto podání vyznívají, ať už si pod tím popisem představíte cokoli. A/ale je to nehotové.

Zlaté věže (1951)

The Lavender Hill Mob
režie: Charles Crichton
scénář: T.E.B. Clarke
hrají: Alec Guinness, Stanley Holloway, Sidney James, Alfie Bass
komentář ze dne 27. 4. 2015

-"Edgar." -"I beg your pardon?" -"Isn't one supposed to say that when one's being briefed? On my rare visits to the cinema..." -"The word is -roger-." -"Oh, roger. How silly of me." Takové velmi něžné pohlazení po tváři naplněné velmi dojemnými pány. Vypadá to trošku jako příprava na Pět lupičů a starou dámu, ale mému srdíčku jsou Zlaté věže možná ještě o trochu dražší, a to samozřejmě kvůli opojení na Eiffelovce. Humor dialogů i situací je takový, že kdybych je někomu popisovala, tak asi nebude chápat mé nadšení, ale kdyby se ten dotyčný sám díval, tak bude jistě pobaven.

Rebel bez příčiny (1955)

Rebel Without a Cause
režie: Nicholas Ray
scénář: Stewart Stern
hrají: James Dean, Natalie Wood, Sal Mineo
komentář ze dne 26. 4. 2015

Poctivě jsem nad tím přemýšlela a dospěla jsem k závěru, že na mě je ten film příliš doslovný a příliš tlačí na pilu. Ve své době byl nejspíš potřebný, ale z dnešního pohledu působí zpracování jeho poselství dost neobratně. Když zůstaneme u Deana, tak Na východ od ráje je velmi podobný film, ale ve všem lepší. Je úspornější v postavách a proto si může dovolit víc hlubokých detailů a především je uměleckou vizí s výpovědí, kdežto zde se tvůrci pokoušejí o zdramatizovanou dokumentární sondu, která ale příliš očividně zinscenovaná a melodramatická na to, aby to mohlo fungovat. Také ústřední milenecká dvojice je pro mě absolutně nepřesvědčivá, jednak proto, že nemám ráda Natalii Woodovou, a také proto, že je napsaná dost neautenticky a ani Deanovo kouzlo tomu nepomůže. Obecně všechny postavy působí jako skeče (až karikatury), nikoliv živé bytosti.

Vertigo (1958)

režie: Alfred Hitchcock
scénář: Samuel A. Taylor, Alec Coppel
hrají: James Stewart, Kim Novak, Barbara Bel Geddes
komentář ze dne 25. 4. 2015

Nikdy bych neřekla, že zrovna Hitchcockovy filmy mě budou inspirovat k psaní básní, ale už je tomu tak: "vběhnout do prázdného kostela/zahlédnout tam lem jejích šatů//ta možnost tady je". Jinak je Vertigo hrdým členem jednoho filmového klubu, který jsem založila. Jmenuje se "Klub filmů o (starých) mužích, kteří jsou pro mě nesmyslně a dětinsky posedlí neživotnými a neskutečnými ženami" a jeho dalšími členy jsou třeba Lesní jahody nebo Velká nádhera. Z posměšného tónu názvu klubu vyplývá, že tento typ filmů nemám příliš v oblibě, ale u Vertiga tomu tak úplně není, protože v jeho případě se mi velmi líbí, jak to všechno vypadá. Práce s kamerou a střihem se mi totiž zdá tak zajímavá, že u toho zapomínám na to, že nemám příliš pochopení pro téma. Jsem pod vlivem dojmu, že Stewartova topornost a herecká bezradnost (Je vážně pravda, že je považován za jednoho z nejlepších amerických herců v historii? Cary Grant říká, že prošlapal cestu Marlondu Brandovi a jeho stylu mluvy. Nemůžu tomu vůbec uvěřit.) dodává filmu nádech takového zoufalství a tápání v údělu, jaké tam Hitchcock snad ani neměl v úmyslu vkládat.

Most přes řeku Kwai (1957)

The Bridge on the River Kwai
režie: David Lean
scénář: Michael J. Wilson, Carl Foreman, Pierre Boulle (kniha)
hrají: William Holden, Alec Guinness, Jack Hawkins, Sessue Hayakawa
komentář ze dne 25. 4. 2015

Už v první scéně pohřbu postava nad hrobem vojáka pronese, že neví, za co vlastně umřel. Pointa celého díla se definuje, aby se v závěrečné scéně stejně palčivě zopakovala. Vždycky říkám, že mám speciální místo v srdci pro filmy, které končí začátkem, a tady to rozhodně platí taky. Film mi sledováním dokázal navodit pocity fyzické bolesti - a stačil k tomu jediný pohled do bledé tváře Jacka Hawkinse. Cítím se tu líp než v amerických filmech o válce.

Na sever severozápadní linkou (1959)

North by Northwest
režie: Alfred Hitchcock
scénář: Ernest Lehman
hrají: Cary Grant, Eva Marie Saint, James Mason, Martin Landau
komentář ze dne 24. 4. 2015

Opilý Cary Grant má své kouzlo, ne že ne, a celkově ta noční jízda autem byla velmi estetická, skoro jako z mých snů, stejně jako Martin Landau, ale to už je jiná pohádka. Člověk 21. století také musí mít na mysli Kusturicu a Vincenta Gallo. A potom je nechá spolu hovořit, ale divák tomu nerozumí, protože tam rámusí motor letadla. Hitch je drahoušek. A na konci vlak vjede do tunelu, sprosťák. Když se tak nad tím zamyslím, tak je těžké uvěřit, že je to skoro šedesát let starý film.

Zakázaná planeta (1956)

Forbidden Planet
režie: Fred M. Wilcox
scénář: Cyril Hume, William Shakespeare (hra Bouře)
hrají: Walter Pidgeon, Anne Francis, Leslie Nielsen
viděno 21. 4. 2015

Jen co se objevila dcera, freneticky jsem si opakovala: "Ať ji nikdo neučí líbat. Ať ji nikdo neučí líbat. Ať ji nikdo neučí líbat, prosím." Ale ne, takhle filmy nefungují. Rozčílila jsem se, jak nonšalantně se k tomu film staví, vzpomněla si na Červeného trpaslíka a dále také navštívila dilema, jestli se paradigma filmů 50. let má při hodnocení kvality filmů vyloučit, a nebo jestli ho můžu kvůli šovinismu a plochosti bez těžkých myšlenek odsoudit. A potom mi přišlo na mysl, že ploché a šovinistické filmy se točí i dneska, takže to s tím pravděpodobně nemá zase takovou souvislost. Inspirace Shakespearem je úsměvná. "Ze stejné látky jsme, z níž spřádají se sny..." Haha.

Páni mají radši blondýnky (1953)

Gentlemen Prefer Blondes
režie: Howard Hawks
scénář: Charles Lederer
hrají: Jane Russell, Marilyn Monroe, Charles Coburn
viděno 21. 4. 2015

Shrňme si to: Na tento druh těchto muzikálových čísel mě nikdo neutáhne a na komiku typu "Marilyn skáče na posteli a bohatý trouba se tak nemůže soustředit na mluvu" si taky nijak zvlášť nepotrpím. A ničím jiným tento film neoplývá. Posledním lákadlem by ještě mohla být móda, ale tahle okázalost spojená s hranatostí mi taky srdéčko nerozehřeje. Marilyn je rozhodně krásnější v černobílé a rovněž se mi začíná zdát nad slunce jasnější, že jedině v Někdo to rád horké mi ten její typ postavy přijde správně a snesitelně využitý. Celkově mi přijde, že film postrádá jakoukoliv šťávu. Jediný trošku přitažlivý výstup je taneček Jane Russellové u soudu, protože se dá vnímat jako provokace, jinak je to celé pouhý soubor důkazů o tom, jak moc není v Hollywoodu žena považována za opravdového člověka a jak stačí blyštivé tretky, aby se nikdo nepozastavoval nad tristní plochostí filmového řemesla.

Okno do dvora (1954)

Rear Window
režie: Alfred Hitchcock
scénář: John Michael Hayes, Cornell Woolrich (kniha)
hrají: James Stewart, Grace Kelly, Wendell Corey, Thelma Ritter, Raymond Burr
komentář ze dne 16. 3. 2015

Ty neustálé zatmívačky! Příliš okaté ukončení obrazu, příliš málo času na rozeznění pocitu. Nad pohyblivými rozhledy z okna se pousměji, ale chybí mi gradace, napětí, nějaké odlišení od formálního cvičení. Když jsem viděla, že Grace Kelly hrdinu políbila rty natřenými výraznou rudou rtěnkou a na jeho tváři po nich nezůstaly žádné stopy, tak jsem se musela zabavit představou, že její figuru nikdo jiný než hlavní hrdina nevidí a že je to duch, který ho pomáhá strážit před pocitem bezmoci poté, co se jeho naivní pohled na dobrodružný svět z odstupu přes foťák začal hroutit, a co si uvědomil, že je malý chlapeček uvězněný v těle starého muže, po jehož smrti se na světě nic nezmění. Jimmy Stewart je totiž ve své roli velmi úsměvný a v jeho klatě modrých očích mi chybí jiskra inteligence nebo nějaké vědomé přítomnosti. Kdyby se tak tvůrci nezaobírali zaváděním tekoucí vody do všech fiktivních studiových bytů a raději se soustředili na to, aby ten vesmír vypadal skutečný i na plátně.

V pravé poledne (1952)

High Noon
USA
režie: Fred Zinnemann
scénář: Carl Foreman
hrají: Gary Cooper, Lloyd Bridges, Katy Jurado, Grace Kelly, Lee Van Cleef
komentář ze dne 10. 3. 2015

Takže, první z věcí, o kterých se nutně musím zmínit, je Katy Jurado. Pořád jsem si říkala, že tu její vzpurnou a fascinující tvář odněkud znám - a ona je to ta razantní pistolnice, která v Pattu Garretovi a Billu Kidovi pláče za zvuků "Knockin' On Heaven's Door", že jí zastřelili manžela. A manžel pláče s ní. Ačkoliv během sledování filmu jsem s tou scénou měla celkem problém, postupem času mi nějak přirostla k srdci. A ve spojení s jejím výkonem v "pravém poledni" (když říká Grace Kelly, že mít takového chlapa, tak si sežene zbraň a půjde bojovat po jeho boku!) se z ní stává jedna z mých oblíbených hereček/hrdinek. 

Ale k filmu samotnému. Na něm nemůžu nic než obdivovat tu nekompromisnost a přímost, s jakou se ubírá ke své pointě. Vypráví o zbabělosti hluboce zakořeněné v pohodlnosti, ale také mi líbí ten vzkaz, že cesta může být cíl - ve vztahu k tomu, jak dlouho se na závěrečnou konfrontaci připravujeme a jak dlouho souboj samotný nakonec trvá. 

Záběrování je klasické, ale pořád dost rozkošné. Je tam ta zlověstná scéna, kdy dvě ženy na voze projíždějí kolem stojícího šerifa a ohlížejí se za ním, jak se jim zmenšuje a zmenšuje v dáli, ach. Hodně se mi líbí práce s hudbou - temná variace na ústřední melodii, která hraje těsně před příjezdem vlaku, je božská. I úvodní intro je skvělé, díky hudbě i díky tomu, že Lee Van Cleef je možná zlý, ale rozhodně krásný.

Popel a démant (1958)

Popiól i diament/Ashes and Diamonds
režie, scénář: Andrzej Wajda
hrají: Zbigniew Cybulski, Ewa Krzyzewska, Jan Ciecierski
viděno 27. 5. 2014

Oceňuji velké množství detailů nejen o hlavních, ale i o vedlejších postavách, které z filmu dělají vskutku horoucí podívanou. Hodně se mi líbila postava nacamraného náměstka, který díky své slabosti zkazil, co mohl, aniž by o to usiloval nebo vůbec věděl. Nejvíc mě ovšem dojal starý portýr vybíhají před dveře s přáním, aby mladík pozdravoval aleje v jeho rodném městě.