Červené střevíčky (1948)

The Red Shoes
Velká Británie
režie: Michael Powell, Emeric Pressburger
scénář: Michael Powell, Emeric Pressburger, Keith Winter + Hans Christian Andersen (pohádka)
hrají: Moira Shearer, Anton Walbrook, Marius Goring
viděno 19.12.2020

Velmi, velmi intensivní. Těch detailů a smysluplných rekvizit. Jak zcela odděleně od ostatních vypadá Lermontov ve slunečních brýlích a klobouku, vsadím se, že to byla inspirace za vzhledem Coppolova omlazeného Draculy v Londýně. Jak jinak najednou vypadá Craster v koženém plášti. Ale co je pro mě úplně nejzásadnější, že tanečnici hraje tanečnice, tělem i duší. Není nic horšího, než když je na tom film založen a herečky tanec jenom předstírají. (Vybaví se mi víc takových filmů, ale nejvíc remake Suspirie.) 

-"You're a magician, Boris, to have produced all this in three weeks, and from nothing." -"Not even the best magician in the world can produce a rabbit out of a hat if there isn't already a rabbit in the hat."

Bílý žár (1949)

White Heat
USA
režie: Raoul Walsh
scénář: Ivan Goff, Ben Roberts +Virginia Kellogg (povídka)
hrají: James Cagney, Edmond O'Brien, Margaret Wycherly
viděno 11.12.2020

Pane jo. To je tak chladnokrevný film, že se vůbec divím, že jim to prošlo. Cagney samozřejmě skvělý, ale pro mě byla nejpříjemnějším překvapením postava a výkon Margaret Wycherly. Velmi odhodlaná mamka.

Život je krásný (1946)

It's a Wonderful Life
USA
režie: Frank Capra
scénář: Frances Goodrich, Albert Hackett, Frank Capra
hrají: James Stewart, Donna Reed, Lionel Barrymore
viděno 22. 11. 2019

Jaký roztomilý malý film o sebevraždě.

Laura (1944)

USA
režie: Otto Preminger
scénář: Jay Dratler
hrají: Gene Tierney, Dana Andrews, Clifton Webb, Vincent Price, Judith Anderson
viděno 15. 3. 2019

Kruci, to jsem nevěděla, že Vincent Price hrával za mlada vysoké hloupé mužně slabošské krasavce, a ani by mě nenapadlo, že se na to bude tak skvěle hodit. Hodně příjemný film, je velmi lehké prostě poslouchat charismatické a přesné herce, jít s nimi, kamkoliv se pohnou a zapomenout, kolik času už doopravdy uplynulo.

Jako největší klad vidím hlavně to, že jsou všichni krásně civilní, nepřehrávají, nesnaží se vytvářet drámo, díky tomu je můj výsledný dojem hodně "moderní" a nadčasový. Konkrétně třeba Clifton Webb je úplně skvělý, jeho perfektně odstupňovaná, nenápadná a vlastně jenom vnitřní proměna je pastvou pro oči, ale to platí o všech pěti hlavních hercích, moc dobrý koncert. Judith Anderson je tam například jenom chvíli, ale i tak je báječná.

K mé dokonalé spokojenosti chybí jenom to, aby se Mark McPherson na konci do bytu vrátil o minutu později, ale to už by byl takový trochu rozmazlený požadavek. Ale panečku, to by bylo něco.

Třetí muž (1949)

The Third Man
Velká Británie
režie: Carol Reed
scénář: Graham Greene
hrají: Joseph Cotten, Alida Valli, Orson Welles
komentář 8.2.2019

"You put the lime in the coconut..."

Panečku, takhle se píše úvodní slovo vypravěče! A hluboce jsem nad tím přemýšlela a skoro jsem ochotná říct, že Třetí muž má nejtrefnější, nejexpresivnější a nejzábavnější soundtrack ze všech filmů, jaké jsem kdy viděla/poslouchala. Rozvíjený hudební motiv perfektně odráží každou nejjemnější změnu v tónu příběhu a přesto pořád zůstává jednoduchý a prostý, pro ikoničnost jako stvořený. Vlastně snímek nabízí totální symbiózu formy a obsahu, o které už jiné hlavy popsaly stohy stránek, takže já jenom dodám, že je to vážně blaho. Od Carola Reeda jsem zatím viděla jenom Posledního bojovníka a teď tohle a oba dva filmy jsou na pět hvězdiček a maximální úroveň "wow faktoru", takže už teď se těším na Štvance, kde si pan režisér podá Jamese Masona, který brečí jako nikdo na světě, ou jé. Zkrátka ničeho jiného než fangirlingu nejsem v tuhle chvíli schopna. Orson je přirozeně ďábel a která žena by nechtěla jeho děti.

Dumbo (1941)

USA
režie: Ben Sharpsteen
scénář: Otto Englander
hrají: Edward Brophy, Sterling Holloway, Herman Bing, Verna Felton
viděno 5. 11. 2018

-"Did you ever see an elephant fly?" -"Well, I've seen a dragonfly." 

No sakra, pod vší tou "roztomilostí" se skrývá velmi temný příběh, což sice kvituji s povděkem, ale jinak mám přesně pocit, že to je kombinace kraťasu roztaženého na celovečerák a příkazu shora po předchozích finančních propadácích udělat film za co nejméně peněz. A karikovat animátory, co stávkovali, aby za svou práci dostali pořádně zaplaceno, jako opilecké klauny, to je docela sviňárna.

Paisa (1946)

Paisan
Itálie
režie: Roberto Rossellini
scénář: Federico Fellini + Klaus Mann (kniha)
hrají: Carmela Sazio, Robert Van Loon, Maria Michi
komentář ze dne 5. 4. 2017

Z pohledu moderního diváka bych řekla, že k větší nadčasovosti (zda-li vůbec lze slovo nadčasovost stupňovat) by prospěla jiná práce se zvukem a hudebním doprovodem. To by byla ještě větší pecka do čela, než je to teď.

Co se týče italských válečných filmů, tak u mě i nadále vede Monicelliho Velká válka. Je to trochu jiný žánr, manipulovaný a komponovaný s velkým odstupem. Bezprostřednost v tomhle ohledu dělá z Paisy něco výjimečného, ale vedení dějové linky ji velmi jasně odděluje od dokumentární tvorby. Možná i proto se trochu zdráhám použít při popisu slovo syrovost. Ačkoliv nesmírně působivá, pořád je Paisa důkaz o tom, že realita/pravda je kamerou nepostižitelná.

Maltézský sokol (1941)

The Maltese Falcon
režie, scénář: John Huston
hrají: Humphrey Bogart, Mary Astor, Gladys George, Peter Lorre
viděno 25. 6. 2015

Božínku můj, Peter Lorre je tak božský. Vždycky jsem měla slabost pro muže, co vypadají jako padouši z Bonda, a on je přesně takový. Ještě kdyby tak měl holou hlavu, ale člověk nemůže mít všechno, například zajímavý zbytek filmu kromě jednoho z herců. Překomplikovanost komplikací je mírně úsměvná a vzhledem k celému žánru, který z toho vyrostl, je absence atmosféry vcelku překvapivá. Nikdy jsem příliš neměla v oblibě gangsterky a nyní začíná být zjevné, že ani tento příbuzný žánr mi k srdci nepřiroste. Celé to vypadá jako jednoaktová hra roztažená na celovečerní stopáž, aneb když je každý skutek stejně překvapivý, tak ve skutečnosti není překvapivý vůbec žádný a brzy se to omrzí. Ale jestli tohle není nejromantičtější věta, jakou kdy muž řekl ženě v nějakém filmu, tak to asi bude nějaká jiná věta: -"If they hang you, I'll always remember you."

Provaz (1948)

Rope
režie: Alfred Hitchcock
scénář: Arthur Laurents, Patrick Hamilton (divadelní hra)
hrají: John Dall, Farley Granger, James Stewart
komentář ze dne 22. 6. 2015

Ach, mužové zhluboka dýchající, předklonění, o sebe se čely opírající, tohle je skvělý film pro filmové fanatiky a i bytosti jiným způsobem latentní. A jak jsou legrační v těch velikých hranatých oblecích, když se snaží mluvit o filosofii a svobodě. Na Hitchcockovi miluji zejména to, jak se jako přerostlé děcko radostně pouští do pokusů, a nenávidím zejména to, jak ty pokusy pojmenovává a vysvětluje v dialozích mezi postavami (jako třeba v Rozdvojené duši, další noční můra). Tehdejší diváci by to nepochopili a nebo si teprve tříbil styl? Okno do dvora už je v tom jiné. Kdyby se víc soustředil na herce a minimálně na to, co říkají, byla bych úplně nejšťastnější. Mám na mysli třeba scénu, kdy hosté štěbetají jakési obvyklé řeči a roztřesený chlapeček kvůli tomu rozdrtí skleničku v dlani a pořeže si ruku. A potom jde a dělá jako že nic, dokud si toho někdo nevšimne. A potom, potom mu někdo věští budoucnost z dlaní a rána tam není! Čas na konspirační teorie v podobném stylu, jako když Trier jen tak nenápadně umístí na své golfové hřiště devatenáctou jamku. Jenže hra náznaků a mlčení a rozvolnění struktury by v klasické dramaturgii nebyla možné, tam to prostě muselo být tak, že všichni nepotřební odejdou a dojde k pěstnímu/slovnímu souboji mezi idejemi. Myslím si ale, že Hitchcock udělal všechno ve svých silách pro subverzi tehdejších konvencí a za to má můj obdiv. (A ještě poslední výkřik v závorce nakonec - oba studenti předvádějí něco nevídaného, ale James Stewart je vedle nich jako pěst naoko, postava z úplně jiného filmu, s jinou chemií, s jinými pravidly univerza. Podle Farleyho Grangera by se pro tu roli hodil James Mason a s tím z celého srdce souhlasím, za á by byl schopen být citlivý a ironický zároveň a nikoliv tezovitý a suchý jako Stewart a za bé když si vzpomenu jak přirozeně působil vztah mezi ním a Martinem Landauem v Na sever severozápadní linkou, tak zdejší trojúhelník by se jeho přispěním nejspíš vznesl rovnou do nebes.)

San Pietro (1945)

The Battle of San Pietro
režie, scénář, hrají: John Huston
viděno 18. 6. 2015

San Pietro je myslím příkladem filmu, kde skutečná hodnota leží v divákově přemýšlení nad kontextem spíš než v díle samotném. Zajímalo by mě, jak by vypadala původní dlouhá verze filmu, která byla tehdejšími autoritami považována za příliš protiválečnou, aby na ní mohlo oko běžného člověka spočinout. Nějaká re-edice s modernizovanou hudební složkou by nejspíš nebyla od věci. Také hlas a styl vypravěče film hodně postaršuje, záběry samotné jsou dostatečně syrové na to, aby s sebou přinášely nadčasové (nesmrtelné?) sdělení. A kdyby byl film jenom sledem dlouhých statických záběrů zničené krajiny, tak by to bylo nejkrásnější, ačkoliv samozřejmě v souvislosti s tímto tématem používat slovo "krásný" je nemožné. Takže nejjasnější?

Děti ráje (1945)

Les enfants du paradis/Children of Paradise
režie: Marcel Carné
scénář: Jacques Prévert
hrají: Arletty, Jean-Louis Barrault, Pierre Brasseur
viděno 16. 6. 2015

-"Paříž je příliš malá pro takové milence, jako jsme my dva." Kdo by to řekl, že upadnu do lásky jen tak zničehož nic a proti své vůli, ačkoliv básníci by myslím řekli, že jinak to nejde. Už několikrát jsem v rozhovorech četla, jak moji oblíbení tvůrci citují tento film jako ten, který jim způsobil lásku k (dramatickému) umění, a okamžitě jsem pochopila, co tím mysleli. Kdo by čekal takovéhle věci ve filmu z roku 1945, respektive proč se někdo namáhá s obdivováním Casablancy, když by mohl obdivovat tohle! V poslední době jsem si hodně stěžovala na bezmyšlenkové používání dialogu ve filmech a Děti století mi nabídly lék z té mizérie. Občas mají slova opačný význam k celkovému smyslu promluvy, občas popisují přesně to, co mají, občas se opakují a plynutí filmového i fikčního času jim dodává jiný význam. Dohromady je to blaho pro moji hlavu. ♥ -"Ztichni, neslyšíme přes tebe pantomimu!"

Casablanca (1942)

režie: Michael Curtiz
scénář: Julius J. Epstein, Philip G. Epstein, Casey Robinson
hrají: Humphrey Bogart, Ingrid Bergman, Paul Henreid
viděno 15. 6. 2015

Když velmi slavný a kultovní film běží půl hodiny a pořád se tam nestala jediná věc, která by mě zajímala, tak je skoro jisté, že mě nebude zajímat ani zbytek filmu. Film stojí na dialozích a zápletce a ačkoliv to tak při prvním pohledu nevypadá, mohl by se odehrávat kdekoli a komukoli. Nevidím v něm osobní kouzlo ani přílišnou touhu pracovat s podprahovými významy situace. Žádná chemie mezi postavami je poslední hřebíček do rakve. Protože když někdo definuje osudovou lásku několikavteřinovým výletem po lodi a pár přípitky, není v tom nic, čemu bych já mohla rozumět. Samozřejmě kromě geniální vágusovské parodie finálního aktu, kterou provozují v Červeném trpaslíkovi. ("Na řečičky nejsem, holka, ale vím jistě, že problémy dvou slizek a jednoho androida nejsou v tomhle bláznivém kosmu důležité.") Bitva písní mě ovšem rozplakala.

Rozdvojená duše (1945)

Spellbound
režie: Alfred Hitchcock
scénář: Ben Hecht, Angus MacPhail, Frances Beeding
hrají: Ingrid Bergman, Gregory Peck, Michael Chekhov
komentář ze dne 14. 6. 2015

I když to je ze začátku trochu zábavné, sledovat ploché bezkrevné figurky pokoušet se vyvozovat z detailů bez kontextu pravdy o životě, tak při celovečerním formátu to může diváka silně unavit a neuspokojit. Ale možná jsem jenom zaujatá, protože film, co takhle znevažuje básníky, si o to vyloženě říká. U filmu s tímto přístupem k emocím nemám moc možností k rozjímání kromě zasněných odhadů, kolik centimetrů asi měří Gregory Peck. Můj další problém je v tom, že velmi špatně přijímám temnotu ve filmech, které jsou doplněny rozjásaným orchestrálním doprovodem. Proslulý sen je rozkošný, ale zbytek filmu je hodně statický, drama příliš chtěné v kontrastu s tím, jak nechtěně směšně některé (klíčové) situace působí.

Bylo jednou zelené údolí (1941)

How Green Was My Valley
režie: John Ford
scénář: Philip Dunne
hrají: Roddy McDowall, Walter Pidgeon, Maureen O'Hara, Donald Crisp
viděno 13. 6. 2015

-"'Tis a coward I am, but I will hold your coat." Takových bratrů, až z toho jednomu jde hlava kolem. Filmu myslím postupem času zůstane jenom pověst toho díla, které ve své době dostalo víc lásky než Občan Kane, ale s přibývajícími léty už nedostalo žádnou další, zatímco k Orsonovi se jí valí víc a víc. Kdyby se mi chtělo, pustím si oba filmy po sobě a vrhnu se na poukazování na to, jak Ford je minulost a Orson budoucnost, ale nemyslím si, že je to nutné. Pro někoho, kdo o filmové formě nemá přílišný rozhled, by každopádně mohlo být velmi zajímavé například porovnat, jak oba filmy pracují s vypravěčem a retrospektivním vyprávěním, mimo dalších věcí. Ford všechno používá za účelem uctívat sentiment, což si v mém srdci žádnou pozici nevybuduje. (Moje vědomí pracuje na principu sentiment=špatné, pathos=dobré, jen tak pro pořádek.) Když opustím mudrování o formě a obrátím se k obsahu, tak postava reverenda Gruffydda mne dojala. A vztahuje se to i ke dnešku, protože v současné době sotva někde v mainstreamu člověk narazí na mužský vzor cti a pravdy pro malé chlapce. -"By prayer, Huw. And by prayer, I don't mean shouting, mumbling, and wallowing like a hog in religious sentiment. Prayer is only another name for good, clean, direct thinking."

Fires Were Started (1943)

I Was A Fireman
režie, scénář: Humphrey Jennings
hrají: Philip Dickson, George Gravett, Johnny Houghton
viděno 3. 6. 2015

Film je bohužel zmrzačený žánrový hybrid, který možná posloužil ve své době, ale dnešní divák už se na něj příliš nenapojí. Nejspíš jsem rozmazlená všemi těmi ostatními (dobovými) filmy o válce, které nabízí kromě dokumentace i reflexi. Tento strohý a rezervovaný procedurální snímek vedle nich připomíná spíš instruktážní video než umělecké dílo.

Setkáme se v St. Louis (1944)

Meet Me in St. Louis
režie: Vincente Minnelli
scénář: Irving Brecher, Fred F. Finklehoffe, Sally Benson (kniha)
hrají: Judy Garland, Margaret O'Brien, Mary Astor
viděno 26. 5. 2015

Uznávám na světě jediný muzikál a to je Jesus Christ Superstar, ale tady se mi stala zvláštní věc. Poprvé, nebo alespoň poprvé za dlouhou dobu, jsem našla v muzikálovém filmu situaci, kde hudební číslo hluboce a smysluplně slouží zápletce a postavám. Mluvím konkrétně o scéně, kdy si po velké rodinné hádce maminka protáhne prsty a po mnoha letech usedne k piánu a začne hrát. Unavený tatínek si k ní stoupne a začne zpívat slova milostné písně. A všichni uražení členové rodiny se vrátí dolů, poslouchají hudbu a pokračují v oslavě rodinného svátku s tím, že hněv je pohřben. Potom se mi také líbilo použití dětské optiky při halloweenské epizodě.

Příběh z Palm Beach (1942)

The Palm Beach Story
režie, scénář: Preston Sturges
hrají: Claudette Colbert, Joel McCrea, Mary Astor, Rudy Vallee
viděno 25. 5. 2015

Už to mám! Asi nemám moc ráda filmy, kde zápletka je to jediné, co divák dostane. A tohle je exemplární případ. Úvodní titulková scéna sice slibovala, že budeme svědky něčeho inovativního, žel opak byl pravdou.

The Lady Eve (1941)

režie, scénář: Preston Sturges
hrají: Barbara Stanwyck, Henry Fonda, Charles Coburn
viděno 25. 5. 2015

V určitých ohledech mi snímek připadal modernější nebo nadčasovější než většina dobových filmů, nejspíš to bude pohybem kamery a některým chováním postav, ale v jiných aspektech to zase bylo tak klasické a nepřekvapivé, že se mi chtělo zívat. Henry Fonda má nějaké roztomilé kouzlo, Barbara mě zase překvapila svojí drobností, takže nakonec asi můžu říct, že jsem si to vcelku užila.

Pryč od minulosti (1947)

Out of the Past
režie: Jacques Tourneur
scénář: Daniel Mainwaring (scénář, kniha)
hrají: Robert Mitchum, Jane Greer, Kirk Douglas, Rhonda Fleming, Dickie Moore
viděno 24. 5. 2015

Je to možné, že nejvíc se mi líbilo pár úvodních minut, ještě než začalo celé vyprávění a film se ponořil do noiru? Němý chlapec bloudící divočinou opanoval mé srdce víc než hodina a půl drsných mužů dělajících drsné mužské věci.

Dědička (1949)

The Heiress
režie: William Wyler
scénář: Ruth Goetz, Augustus Goetz, Henry James (kniha)
hrají: Olivia de Havilland, Montgomery Clift, Ralph Richardson
viděno 14. 5. 2015

Možná se mi to jen zdá, protože poslední tři dny omdlévám při každém pokusu o vstání z lože, ale tohle je velmi dospělá a emancipovaná látka! Nejen na dobu svého vzniku, řekla bych. Olivia i Montgomery i představitel pana otce jsou ve svých rolích velmi přirození a přesvědčiví a to zejména v té mimoslovní části svého projevu. Chůze do schodů od dívky, která doufala, že bude od jejich tíhy již navždy osvobozena, je velmi srdcervoucí. Docela zajímavě mi přijde, že tento film je ve svém vyznění mnohem více nadčasový než Wylerův předchozí ("současný") film Nejlepší léta našeho života. V Nejlepších letech se totiž zaobíral vnějším zásahem do běhu lidského života, který představuje válka, což je pro mě téma nepochopitelné a nepostihnutelné a nemůžu o něm příliš rozumovat. V Dědičce se jedná o velmi univerzální střety sobeckých částí lidské povahy a zejména potom o rozporuplný (týrající i ochranitelský) vztah otce ke svojí dceři srovnávané s nedostižnou modlou v podobě dávno mrtvé matky. Řekla bych, že jde skoro o učebnicový příklad toho, co se v Ženách, které běhaly s vlky, popisuje jako souboj ženy s vnitřním dravcem ("Modrovousem"). Dívka na prahu dospělosti si musí uvědomit sílu všech mocností kolem sebe (a v sobě) a složitě a bolestivě pochopit, které z nich jí chtějí ublížit a jak je musí zpracovat, aby sama mohla růst a žít. Ale jedů, které do svých dětí pouštějí rodiče, se zbavuje nejhůře. -"Yes, I can be very cruel. I have been taught by masters." ♥