U konce s dechem (1960)

À bout de souffle/Breathless
Francie
režie: Jean-Luc Godard
scénář: François Truffaut, Jean-Luc Godard, Claude Chabrol
hrají: Jean-Paul Belmondo, Jean Seberg, Jean-Pierre Melville
viděno 11.4.2023

-"Between grief and nothing, I will take grief." 

Já nevím. Za mlada mi přišlo, že francouzská nová vlna není nic moc pro mě, tak jsem počkala deset+ let, abych získala schopnost ji ocenit, a pořád to asi není nic moc pro mě. Jakože ty jump cuty jsem si užila, ale tento druh příběhu a postav a/nebo jejich podání mě míjí. 

-"What's your greatest ambition?" -"To become immortal and then die."

Ma Rainey – matka blues (2020)

Ma Rainey's Black Bottom
USA
režie: George C. Wolfe
scénář: Ruben Santiago-Hudson + August Wilson (divadelní hra)
hrají: Viola Davis, Chadwick Boseman, Glynn Turman
viděno 23.1.2023

O filmu jsem předem nevěděla nic, kromě toho, že byl Chadwickův poslední, a tak jsem mylně předpokládala, že to bude "tradiční" Ma Rainey biopic. A tak mě potěšilo, že skutečný formát se drží jednoty místa, času, děje k hloubkovému prozkoumání jedné konkrétní situace, což je (pro mě) vždycky zajímavější než letem světem něčí celý život. Ale zároveň to s sebou nese ten risk, že se celková eskalace emocí vymkne proporcím situace, ve které se odehrává. Což se tady (opět, v mých očích) bohužel stalo. Film není jeviště a některé situace by prostě potřebovaly mnohem víc času, aby na filmovém plátně mohly dospět do určitých bodů. "Show, don't tell" tady přirozeně vůbec nedostává šanci (s výjimkou zavřených dveří) a v rámci kontextu mám limit, kolik vylévání srdce dovedu přijmout, než se k uměleckému dílu otočím zády, protože se sama potřebuji vydýchat. Osobně bych byla ráda, kdyby ostatní členové kapely dostali víc prostoru, protože Cutler a Toledo byli parádní a vzduch kolem nich jiskřil. Toledova píseň o omáčce a zbytcích byla pro mě vrcholem filmu. Plus tedy trpká poslední scéna. A to proto, že nevyslovovaly svou myšlenku napřímo, ale probouzely k přemýšlení.

Ďáblové (1971)

The Devils
Velká Británie
režie: Ken Russell
scénář: Ken Russell + John Whiting (divadelní hra) + Aldous Huxley (kniha)
hrají: Vanessa Redgrave, Oliver Reed, Michael Gothard
viděno 14.1.2023

Pane bože.

The Phenix City Story (1955)

USA
režie: Phil Karlson
scénář: Daniel Mainwaring, Crane Wilbur
hrají: John McIntire, Richard Kiley, Kathryn Grant
viděno 5.9.2022

Na filmu je hodně vidět, že byl šitý horkou jehlou. Všechno od scénáře až po herecké výkony je v lepším případě šablonovité, v horším školácky prkenné. Zároveň je to načichlé typicky americkým druhem patriotismu a takovou tou aureolou úzkoprsého pánbíčkářství, až se mi ani nechce hlavním postavám fandit, ačkoliv bojují proti nepopiratelnému zlu. Také mám touhu ve spojení s tímto filmem použít slovo propaganda, ale nevím přesně, do které věty ho strčit.

Rocks (2019)

Velká Británie
režie: Sarah Gavron
scénář: Theresa Ikoko, Claire Wilson
hrají: Bukky Bakray, Kosar Ali, D'angelou Osei Kissiedu
viděno 26.5.2022

Předem jsem se trochu bála, protože většina filmů s podobnou tématikou ukazuje školy dětí chudých imigrantů jako doslovné peklo na zemi. I Rocks si sáhne na dno, ale jiným způsobem, a co si budeme povídat, brečela jsem. The power of friendship. Mladé herečky byly úplně fantastické (a malý bratr samozřejmě též), spolu s režisérkou a scenáristkou se jim povedlo vytvořit něco tak přesné, citlivé a civilní, že to skoro bylo jako sledovat "opravdový život". Ode mě to bude nejspíš něco jako ultimátní pochvala, protože "sociální" žánr a filmy hrající si na realitu obvykle nevyhledávám, právě proto, že málokterý tvůrce (v mých očích) zvládá vybalancovat fakt, že to někdo navzdory všemu cíleně vyfabuloval, jistou míru amaterismu díky často nehereckému obsazení, a vybrání si pozice na cestě mezi empatií a exploitací. Tady ovšem štáb odvedl skvělou práci a ani jedna z těchto možných námitek mi během sledování nepřišla na mysl. A ne že by ty dva filmy šly stylisticky porovnávat, ale trochu mi to pocitově připomnělo Fish Tank.

Jackie (2016)

USA/Chile/Francie
režie: Pablo Larraín
scénář: Noah Oppenheim
hrají: Natalie Portman, Greta Gerwig, Billy Crudup
viděno 2.5.2022

Billy Crudup byl prý fascinovaný tím, jak představitelka hlavní role zmizela ve své postavě. Nevím, jak to vypadalo z jeho pozice pár kroků od ní, ale z mé s pořádným odstupem jsem neviděla příběh skutečné živoucí ženy, ale pouze Natalii Portman snaživě napodobující něčí přízvuk a řeč těla. Její styl mechanického, vydřeného herectví i nadále nemám ráda, a protože s tím režisér ani nepracuje jako se záměrem a proti srsti toho výkonu se snaží film směrovat do bizarně nevhodné dojemné/poetické stylizace, získává kvůli tomu film nepříjemnou, nevyspělou pachuť. Rozhodně tomu nepomáhá dvojité rámování komentářem, jednou novináři a jednou knězi. Z toho mám pocit, že film tak málo věří tomu, co zobrazuje, že má nutkavou potřebu to ještě raději dodatečně vysvětlovat, a rovnou dvakrát, což prostě žádnou důvěru ve tvůrčí schopnosti/záměry autorů nevzbuzuje. Když už, tak bych určitě raději viděla jednu z dříve zamýšlených verzí s Aronofskym jako režisérem a Rachel Weisz jako Jackie.

Příběh odkvetlých chryzantém (1939)

The Story of the Last Chrysanthemums/Zangiku monogatari
Japonsko
režie: Kenji Mizoguchi
scénář: Matsutarô Kawaguchi, Yoshikata Yoda + Shôfû Muramatsu (kniha)
hrají: Shôtarô Hanayagi, Kakuko Mori, Kôkichi Takada
viděno 28.2.2022

Nemůžu říct, že bych věděla, co napsat, i když mi během sledování hlava pracovala na plné obrátky a i slzy se dostavily v několika vlnách. Snažím se po každém filmu, co vidím, nějak pojmenovat svoje myšlenky a shrnout svoje dojmy, aby ta práce nevyšla "nadarmo", ale někdy to vložit do slov úplně nejde.

Královna (2006)

The Queen
Velká Británie/Francie/Itálie
režie: Stephen Frears
scénář: Peter Morgan
hrají: Helen Mirren, Michael Sheen, Helen McCrory
komentář 1.2.2022

Když se na to nedívám z filmařského hlediska, tak mi to přijde nedůstojné i zdvořilé zároveň. Takový ten střední proud, vlastně jsou všichni trochu sympaťáci, trochu idioti, že, to jsme si poplakali, jdeme dál. Nakonec si říkám, že je to pro mě nejzajímavější jako film o kontextu, a tak o něm budu i nadále přemýšlet.

Edith Piaf (2007)

La Vie en rose - La Môme
Francie/Velká Británie/Česko
režie: Olivier Dahan
scénář: Isabelle Sobelman, Olivier Dahan
hrají: Marion Cotillard, Sylvie Testud, Emmanuelle Seigner
komentář 24.01.2022

Mám ráda, když jsou podobné filmy víc o díle než o umělcově životě. (K čemuž tady nedošlo.) Aspoň že film nabídl srovnání, jak píseň vyzní, když ji u klavíru zpívá skladatel, a jak to vypadá, když ji uchopí portrétovaná interpretka. 

Po určitém polemizování si říkám, že mi skoky v čase, kterým někteří přičítají na vrub odtažitost a nemožnost napojit se na dění, nevadily. Byl to nástroj, jak "obyčejnému" (Předvídatelnému? Přísahám, že všechny životní osudy všech skvělých zpěváků jsou totožné.) příběhu dodat alespoň nějakou autorskou strukturu a nádech hvězdné tajemnosti. 

Když mě konec dojal a rozplakal, bylo to hudbou, která mu dala obrysy i obsah, a nikoliv životem, který mu předcházel.

Krásná hašteřilka (1991)

The Beautiful Troublemaker - La Belle noiseuse
Francie/Švýcarsko
režie: Jacques Rivette
scénář: Jacques Rivette, Pascal Bonitzer, Christine Laurent + Honoré de Balzac (povídka)
hrají: Michel Piccoli, Emmanuelle Béart, Jane Birkin
viděno 19. 1. 2022

Když jsem Hašteřilku viděla poprvé (14. 5. 2011), měla jsem dojem, že mě to nebaví nebo že tomu nerozumím. Dnes vím, že mě dráždil ten princip umělce, který trpí (nebo ještě hůř, trápí ostatní), aby měl o čem tvořit. Zatím jsem ale v procesu zjišťování, jaký postoj k němu zaujmu. Pořád se mi ještě nechce vidět ten obraz.

Frankensteinova nevěsta (1935)

Bride of Frankenstein
USA
režie: James Whale
scénář: William Hurlbut, John L. Balderston, Philip MacDonald, R.C. Sherriff + Mary Shelley (kniha)
hrají: Boris Karloff, Colin Clive, Valerie Hobson
viděno 23.5.2021

Já tedy nevím, jestli jsem se jenom nedívala ve špatné náladě, ale přijde mi, že tohle pokračovaní pošlapalo všechny principy, kvůli kterým byl původní Frankenstein dobrý/zajímavý. Úvod s autory byl sice super, konec v laboratoři a syčení extrémně super, všechno, co udělal Boris hyper mega super, ale ten zbytek... 

Nesnesitelné vedlejší postavy v čele se starou služkou a snoubenkou, Henry je impotentní idiot i nadále, doktor Ďábel a jeho kufr s lahvemi úsměvný až směšný... V druhé půlce se to všechno zlepší, ale při celkovém pohledu atmosféra utrpěla velkou ránu. Film se zaobírá spoustou blbostí, aby se mohl obratně vyhnout tomu, co by mohlo na příběhu být opravdu zajímavé.

Frankenstein (1931)

USA
režie: James Whale
scénář: Garrett Fort, Francis Edward Faragoh + Mary Shelley (kniha)
hrají: Boris Karloff, Colin Clive, Mae Clarke
viděno 21.5.2021

Blbé je, že Borisovi bych s radostí dala všechny možné komplimenty a ani u toho nemrkla, zatímco ke zbytku filmu mám zase milion rýpavých poznámek, takže z toho zákonitě vznikne nic neříkající průměrné hodnocení. 

A středem všech mých výtek je přirozeně to, jak filmaři buďto nechápou postavu Viktora Frankensteina (ve filmu přejmenován na Henryho) nebo záměrně manipulují emoce, aby se mu dalo fandit. Já ho vášnivě nenávidím už od té doby, co jsem před lety četla knihu, a určitě má místo v mém osobním "top 10 most hated fictional characters of all time". Každý pokus o jeho přetvoření v sympatického protagonistu mě tudíž naplňuje extrémním vztekem. 

Místo toho temného, hlubokého zla (o kterém je pro mě knížka) se film se věnuje těm líbivým věcem, pseudogotickým kulisám, mob mentalitě a exploataci "ohyzdného" stvoření. Dělá to sice dobře a působivě, ale pořád tím pomáhá vyšlapávat cestu žánrovým filmům, které jsou očesané o veškeré zajímavé nuance. Útočí na nejnižší pudy, místo aby kladl otázky.

Jules a Jim (1962)

Jules and Jim - Jules et Jim
Francie
režie: François Truffaut
scénář: François Truffaut, Jean Gruault + Henri-Pierre Roché (kniha)
hrají: Jeanne Moreau, Oskar Werner, Henri Serre
viděno 3.4.2021

-"Keep in mind that words can't have the same meaning across languages, because they're not of the same gender. Unlike in French, "war", "death" and "moon" are masculine in German, while "sun" and "love" are feminine. "Life" is neuter."

Mám o sobě představu, že dokážu být hravá, ale tento film by mi to rozmluvil a ještě by mě snad donutil hravost odsuzovat. Příliš mužská optika na to, abych se v tom vůbec chtěla nějak orientovat.

Taková zvláštní rodinka (2001)

The Royal Tenenbaums
USA
režie: Wes Anderson
scénář: Wes Anderson, Owen Wilson
hrají: Anjelica Huston, Gwyneth Paltrow, Luke Wilson, Owen Wilson
viděno 30.12.2020

Nevím, jak je na tom s mentálním zdravím Wes Anderson, protože na základě jeho filmů to člověk zcela posoudit nemůže (ale aspoň trošku to posoudit jde a pane jo), ale Owen Wilson určitě bojuje s bipolární poruchou a sebedestruktivní depresí celý život a pane jo. Mám proto velký problém film vnímat jako komedii a asi bych si i troufla říct, že tak snad ani není myšlený. Smysl pro humor tvůrce neurčuje žánr filmu. Já sama bych Tenenbaumy zařadila do kategorie "psychoanalýza až psychoterapie". Ti vnitřní démoni jsou více či méně viditelní v každém Wesově filmu, ale tady je ten materiál nejsyrovější, nejbolavější a nejnepříjemnější ke sledování. Když například koukám na jakýkoliv film s Lukem Wilsonem (včetně Pravé blondýnky), tak musím myslet na to, že našel svého bratra Owena po pokusu o sebevraždu a zachránil mu tím život, a každý film s Lukem Wilsonem mi tak zcela nevědomky zprostředkovává jisté trauma. Jak velké trauma mi tedy způsobí tento film, když svoje žíly otevírá napřímo? Ale možná moji optiku zkreslují moji vlastní démoni a většina diváků tak nejspíš vidí trochu jiný film než já, když si Takovou zvláštní rodinku pustí. Šťastní to lidé.

Ledová bouře (1997)

The Ice Storm
USA/Francie
režie: Ang Lee
scénář: James Schamus + Rick Moody (kniha)
hrají: Joan Allen, Christina Ricci, Elijah Wood, Sigourney Weaver
viděno 30.12.2020

Celkem by mě zajímalo, jak je možné, že hudba Mychaela Danny k Ledové bouři je jedním z mých nejoblíbenějších soundtracků už celá léta, aniž bych ten film předtím viděla. Každopádně je tohle jedním z těch filmů, na které si pravděpodobně nejsem úplně schopna utvořit svůj vlastní osobní názor, protože si pamatuji, že to byl oblíbený film mojí mamky, a všechny oblíbené věci mojí mamky se stávají pomníčkem a svatostánkem vzpomínky na ni a jako takové je nemůžu a nejspíš vědomě ani podvědomě nejsem schopna zpochybňovat. 

Nicméně snad můžu napsat, že kromě nesmírně melancholické hudby mnou velmi rezonovala souhra toho, co se ve filmu odehrávalo, s prostředím, ve kterém se to odehrávalo: holé kmeny stromů, záplavy listí na zemi, vítr, chlad, ten odosobněný dům, a samozřejmě led.

Pro Samu (2019)

For Sama
Velká Británie
režie: Waad Al-Khateab, Edward Watts
hrají: Waad Al-Kateab, Hamza Al-Khateab, Sama Al-Khateab
viděno 28.12.2020

-"She's saing 'Mum, why did you give birth to me? It's been nothing but war since the day I was born.'" 

Já sama nemám slov.

Stíny zapomenutých předků (1964)

Shadows of Forgotten Ancestors - Těni zabytych predkov
Sovětský Svaz
režie: Sergej Paradžanov
scénář: Sergej Paradžanov + Michail Michajlovič Kocjubinskij (kniha)
hrají: Ivan Mikolajčuk, Larisa Kadočnikova, Taťjana Běstajeva
viděno 27.12.2020

"So their life went on. Workdays - for work, holidays - for sorcery. Tomorrow is spring."

Magický realismus je stejně můj nejoblíbenější žánr.

Spartakus (1960)

Spartacus
USA
režie: Stanley Kubrick
scénář: Dalton Trumbo, Calder Willingham, Peter Ustinov + Howard Fast (kniha)
hrají: Kirk Douglas, Charles Laughton, Peter Ustinov, Herbert Lom, Woody Strode, Tony Curtis
viděno 25.12.2020

-"I'm Brian and so is my wife." 

Zajímavé, že u Ben Hura jsem se u každé scény připomínající Život Briana nemohla ubránit smíchu, kdežto u Spartaka navzdory všemu dojatě brečím. Herci jsou velmi, velmi skvělí, a řekla bych, že hlavně oni film pozvedají nad úroveň ostatních sandál snímků. Mně osobně nejvíc potěšil samozřejmě Kirk, ale i Herbert Lom, Woody Strode, Tony Curtis a zejména Ustinov, který podává "nejmodernější" výkon a byl za to po zásluze odměněn (což mě nicméně vzhledem k tendencím Oscarů trochu překvapuje). 

Jako celek to ale navzdory mé aktuální posedlosti Kubrickem působí prostě jako starý (zastaralý) film, který mě nezajímá. Je monumentální i na nepotřebných místech a spousta věcí v něm není nezbytná (je zbytná?) Osvěžující alespoň je, že se to neohání náboženstvím (a možná právě to je důvod, proč u Spartaka upřímně brečím a nemám ani nejmenší tendenci se mu pošklebovat). Naprosto náhodný fakt na závěr: když jsem si hledala články o Kubrickově náboženském vyznání, tak na mě vyskočilo, že měl IQ 200, což jsem doteď nevěděla.

Červené střevíčky (1948)

The Red Shoes
Velká Británie
režie: Michael Powell, Emeric Pressburger
scénář: Michael Powell, Emeric Pressburger, Keith Winter + Hans Christian Andersen (pohádka)
hrají: Moira Shearer, Anton Walbrook, Marius Goring
viděno 19.12.2020

Velmi, velmi intensivní. Těch detailů a smysluplných rekvizit. Jak zcela odděleně od ostatních vypadá Lermontov ve slunečních brýlích a klobouku, vsadím se, že to byla inspirace za vzhledem Coppolova omlazeného Draculy v Londýně. Jak jinak najednou vypadá Craster v koženém plášti. Ale co je pro mě úplně nejzásadnější, že tanečnici hraje tanečnice, tělem i duší. Není nic horšího, než když je na tom film založen a herečky tanec jenom předstírají. (Vybaví se mi víc takových filmů, ale nejvíc remake Suspirie.) 

-"You're a magician, Boris, to have produced all this in three weeks, and from nothing." -"Not even the best magician in the world can produce a rabbit out of a hat if there isn't already a rabbit in the hat."

Komorná (2016)

The Handmaiden - Agasshi
Jižní Korea
režie: Chan-wook Park
scénář: Chan-wook Park, Seo-kyeong Jeong + Sarah Waters (kniha)
hrají: Min-hee Kim, Tae-ri Kim, Jeong-woo Ha
viděno 14.12.2020

Nevím, nevím. Chan-wook Park má sice talent jak na stavění knižních adaptací na hlavu, tak na překračování hranic, které jsou za hranicemi, o nichž se předtím myslelo, že jsou nepřekročitelné (a jeho Žízeň bude navždycky jeden z mých nejoblíbenějších filmů), ale stejně mě nedokázal úplně přesvědčit. V mých očích je to málo podvratné na to, aby se to výrazně lišilo od těch předčítaných povídek, ale aspoň je to víc upřímné, alespoň tak jsem se to rozhodla vnímat.