Inside Llewyn Davis
režie, scénář: Ethan Coen, Joel Coen
hrají: Oscar Isaac, Carey Mulligan, John Goodman
viděno 31. 3. 2014
Myslím, že bych věřila, že tomuhle hudebníkovi je pět set let (ano, mluvím k tobě, Jime Jarmuschi). A pro pána, co mu nabízel svůj zimní kabát, to byla poslední role, them feels.
Byla jsem na komentované projekci, které předcházel úvod hudebního odborníka, já si ale čím dál víc říkám, že v tu chvíli pánové akademici příliš nevěděli, co dělají, či lépe řečeno nevidím vnitřní souvislost. Nemyslím si, že by záměrem bratří Coenů bylo vytvořit dokument určité doby nebo rekonstrukci nějakých konkrétních událostí. Jejich film si sice propůjčuje základy z reality, staví na nich ale něco jiného, možný svět umělce „salieriovského“ typu, portrét jeho nitra, který se vztahuje k abstraktnějším pojmům, než jakými jsou „pouhé“ dějiny folkové muziky.
Hlavní hrdina je unavenou duší, která zoufale hledá smysl pro vlastní skutky (existenci), respektive naráží na nekončící řetězec důkazů o tom, že žádný takový smysl neexistuje. V písni, která hraje k závěrečným titulkům filmu, se zpívá: „Řekněte mi, koho milujete.“ K našemu hrdinovi Llewynu Davisovi mi to přijde velmi přiléhavé, protože to je přesně jeho problém. Všechno důležité se mu děje na dosah, všichni slavní začínají vedle něj, ale on si na nic z toho sáhnout nemůže. Dobře o něm vypovídají také dva venkovní záběry z epizody v Chigagu, kde se při cestě přes parkoviště zmrzlý a unavený prodírá závějí sněhu – jediného hlubšího sněhu v okolí. Kdyby udělal několik kroků stranou, šel by po pevné zemi. Nejsem si ovšem jistá, jak moc je tato symbolika záměrná (a jestli to jenom nevypovídá o tom, že si produkce nemohla dovolit „zasněžit“ větší část lokací). A potom, kdyby je udělal, kdyby jeho cesta byla lehčí, jaký vliv by to mělo na jeho hudbu? Stal by se komerčně úspěšný jako jeho přítel Jim a nebo by se z něj stal opěvovaný génius jako z „mladého Boba“, který jej v závěru filmu vystřídá na pódiu v The Gaslight?
Hrdinovo „nekonečné“ putování lemuje větší množství figurek odpovídajících různým lidským typům, ať už jde o běžné prosté lidi (hrdinova sestra) nebo stereotypizované intelektuály (všichni hosté u Gorfeinových), folkové muzikanty, více čí méně úspěšné (Jim a Jean, mladý voják, kovboj s hlubokým hlasem), a nebo bizarní stylizovanější postavy (Goodmanův Roland Turner a jeho mlčenlivý řidič). Film má epizodní strukturu a každé setkání je samo o sobě vypointované. Tyto jednotlivé pointy se potom skládají do poselství celého filmu. Komedie Coenů tentokrát není taková, že by se u ní člověk popadal za břicho, přesto si při sledování připadá pobaven. Možná díky tomu, že i hlavní hrdina jako kdyby byl od všech ostatních odstřižen, a většinu času při kontaktu s ostatními nevěří svým očím a uším a nestíhá se divit. Čím větší odstup od filmu ale vzniká, tím víc přestává být komedií a tím spíš z něj diváka bolí srdce. Protože hlavním tématem je autentičnost versus odhodlání, osud versus ironie, cesta versus výsledek, a pro hlavního hrdinu všechny tyto souboje končí vcelku špatně. Jeho vinou ovšem, což je ještě smutnější. On sám si také protiřečí, při rozhovoru s Jean jí vyčítá, že je kariéristka a bere hudbu jen jako cestu k pohodlnému rodinnému životu na předměstí, při hádce s Gorfeinovými potom ale křičí, že hudba je jeho profese, to, co ho živí, a ne předmět nějakých emocionálních výlevů.
Velmi zábavná mi přijde celá linie s kočkou (která se příznačně jmenuje Ulysses, protože také hledá cestu „domů“), a to kvůli ironii, kterou v sobě obsahuje. Když Llewynovi poprvé kočka uteče z bytu profesora, považuje to za špatnou událost, která ho zpomaluje a ochromuje, kterou musí řešit, místo aby se soustředil na svoje putování za kariérou. Proto ji nechá v autě u démonicky směšného Turnera a pokračuje sám. Jeho život ale od toho momentu není nijak lepší, ba dokonce je ještě horší. Jeho naděje, že se prosadí pod hlavičkou vlivnějšího filmového producenta, se ukáže jako lichá. Když během zpáteční cesty mine odbočku ke městu, kde nyní pravděpodobně vyrůstá jeho dítě, srazí na silnici tvora, který by mohl být tou opuštěnou kočkou. Nepoučil se, že připoutat se k ostatním živým tvorům by mohla být cesta, jak se vymanit z životního marastu, ve kterém se ocitl. A když se v závěru filmu opakuje úvodní sekvence a kočka mu opět málem uteče z bytu, ale tentokrát se mu ji podaří zastavit včas a doslova ji odkopne zpátky, považuje to za vítězství, za znamení, že se mu konečně něco povedlo. Ale díky tomu ho jeho život jenom rychleji zavede po stejných kolejích na stejná místa jako předtím, kde ho za jeho hloupost zbijí ve špinavé uličce a kde sláva na pódiu patří jiným.
Autoři se o filmu vyjádřili tak, že si inspiraci při tvoření díla brali zejména ze samotné dobové hudby, nikoli z osudů jejích autorů. Celý film tomu formálně velmi odpovídá, protože největší důraz je kladen na atmosféru, která dokresluje hlavní parametry písní, které v něm zazní: Melancholie, jednoduchost a z toho plynoucí intenzita a zásadnost jednotlivých obrazů. Záběrování velmi často sugeruje detaily, které Llewyn během svého putování pozoruje. V ostatních případech zůstává kamera odtažitější, snímaným objektům se příliš nepřibližuje. Zejména se soustředí na výrazy tváří a řeč těla pečlivě vybraných a typově přesných herců. Barevnost obrazu je velmi utlumená, místy na hranici černobílosti, což pomáhá vytvořit dojem místa, které je vytržené z toku času a ve kterém jsou časové i prostorové souvislosti nějakým způsobem narušené. Písně, hudba a jejich texty, dostávají prostor zaznít v úplné délce a v syrové, neupravené podobě. Několikrát hudba hraje jen jako podkres scény, jejímž obsahem je něco jiného, ale ve většině ostatních případů je sdělením dané scény právě hudba samotná: nejspíš právě proto, že je to jediný způsob filmařů, jak přímo ukázat, co se doopravdy nachází v tom hrdinově diskutovaném nitru. Celý zbývající prostor filmu o tom vypovídá zprostředkovaně. Svět jeho mysli je vystavěn kompaktně a důvěryhodně.
Během sledování tohoto snímku mi několikrát přišel na mysl Jim Jarmusch a jeho „Přežijí jen milenci“, a to z toho důvodu, že jejich dva hlavní mužští hrdinové řeší podobný problém: ocitli se díky vlastní vině a několika okolnostem v situaci, kdy je jejich život věčný (pořád se opakující) a tím vlastně beze smyslu. Zatímco Jarmusch mě ale zklamal pubertálním pojetím svého rozhněvaného muzikanta, který vůbec nepůsobí jako opotřebovaný dlouhým žitím/hledáním, u Coenů bych věřila bez mrknutí oka, že jejich hudebník už bloudí světem několik století a stejně dlouho ještě bloudit bude. Dokud nepřijde na to, kde dělá chybu.
.jpg)
