Sněhurka: Jiný příběh (2012)

Blancanieves
Španělsko
režie, scénář: Pablo Berger
hrají: Macarena García, Inma Cuesta, Maribel Verdú, Daniel Giménez Cacho, Sergio Dorado
viděno 8. 8. 2015

Mé srdce se pohnulo. ♥♥♥ Je to tak povznášející jakož i depresivní, že se ihned zařazuje na seznam ultimátních pohádek do čela s Kachyňovou Malou mořskou vílou. Velká radost z aktualizace a práce s mýtickými motivy a následné spiklenecké pousmání za zvládnuté využití formy němého filmu.

Viděla jsem Maribel Verdú zatím jenom ve třech filmech, ale v každém hraje úplně jinou ženu tak přesvědčivě, že mám problém si uvědomit, že je to pořád "pouze" ona. Stejně tak ráda vidím film s tolika druhy ženských postav vykreslených skrze přesné a citlivé detaily. Čestnou zmínkou bych ještě obdařila zobrazení vztahu dcery s otcem.

A celkově platí, že přes počáteční nedůvěru/nevědomost jsem se už v prvních minutách dostala k oněmění a bezpodmínečnému obdivu, které mi vydržely až do konce. (Viz první věta komentáře.)

Život Adele (2013)

La Vie d'Adèle - Chapitres 1 et 2 - Blue Is the Warmest Color
Francie/Tunisko/Belgie/Španělsko
režie: Abdellatif Kechiche
scénář: Abdellatif Kechiche, Ghalia Lacroix + Julie Maroh (komiks)
hrají: Adèle Exarchopoulos, Léa Seydoux, Salim Kechiouche, Jeremie Laheurte
viděno 24. 6. 2015

Celou dobu jsem si připadala, jako by mě někdo držel za krk a strkal mi obličej do obrazu. Až do takové míry, že jsem měla dojem, že se ani nemůžu pořádně nadechnout. Nemám ráda, když autor ukazuje pocity postavy skrze to, že ji nechá kouřit a nic nedělat, právě proto, že to nemá žádný význam, jenom se zdá, že by to nějaký význam mít mělo.

A už to říkám u několikátého filmu, asi si je špatně vybírám, ale opět jsem nechápala. Postavy mluví o lásce, ale vůbec nerozumím, co tím myslí, když to vnímám v souvislosti s tím, co je vidíme během jejich filmové existence dělat. Pod nočním životem si raději představím hřbitovy, rakve a vlkodlaky a nikoliv kluby, kde mě nikdo neslyší mluvit. Stejně tak při zobrazení vztahu bych raději viděla zásadnější detaily než kdo má co oholené, ale co už.

Nelíbily se mi ty obrazy, jejichž měla být Emma autorkou. Ta fotograficky realistická těla obklopená barevnými motýlky mě ubíjejí, a to se vztahuje i na zbytek filmu. Musím souhlasit s názorem pana Böhma, že ukazovat sex, když je to dobrý, a vynechat ho, když je to špatný, je značná zbabělost.

Jo a ještě bych chtěla doplnit jednu věc, co mě překvapila - film rozhodně nevypadá jako dílo, jehož režisér nechá jednu scénu opakovat třeba stokrát, aby dostál své pověsti perfekcionisty. Už jen proto, že všechny akce jsou milionkrát postříhané a zmanipulované a nic neplyne v delších záběrech, z čehož mi jasná představa o ideálním výsledku příliš nečiší.

Bourneovo ultimátum (2007)

The Bourne Ultimatum
USA/Německo/Francie/Španělsko
režie: Paul Greengrass
scénář: Tony Gilroy, Scott Z. Burns, George Nolfi
hrají: Matt Damon, Julia Stiles, Joan Allen
viděno 29. 1. 2008, aktualizace komentáře 24. 3. 2018

S každým dalším sledováním ztrácí a ztrácí na poutavosti. Ještě několik promítaček a budu si myslet, že je to volovina. (A jenom mám tedy potřebu ještě dodat, jak mě prostě deptá, že je příběh seskládán ze všech zásadních momentů obou předchozích filmů, že nepřináší nic nového, že jenom recykluje. Nejvíc mě asi deptá ta scéna, kdy způsobí autonehodu, aby se zbavil zabijáka, který ho nahání, a potom se při pohledu přes zbraň rozhodně býti člověkem - to je přesně do puntíku to, co se stane v Bournově mýtu, až na to, že tam je na druhé straně hlavně Karl Urban, který je mnohem hezčí psychopatický zabiják než Edgar Ramirez. To je prostě drzost, recyklovat staré emoce a odvolávat se na ně místo vzbuzování nových. Asi bych dokázala leccos odpustit, ale tohle ne.)

Ale kvůli vyčítavému pohledu Daniela Brühla (o němž jsem nicméně úplně stihla zapomenout, že tam hraje, protože při scénách v tom bytě vždycky nábožně obdivuji ten fíkus u okna a tu bonsaj u dveří) jsem se rozhodla zmínit i pár pozitiv a ukončit můj soud na smířlivější notu. Celá scéna s novinářem na londýnském nádraží je neuvěřitelně poutavá, nejspíš to bude moje nejoblíbenější sekvence z celé trilogie. A i jak pošle agenturu v New Yorku na procházku je celkem zábavné. Jenomže poslední akt filmu všechno zahodí a začne hrát na emoce a tam prostě vždycky ztratím zájem. I ten Moby na závěr jako by už zněl trochu opotřebovaně.

-"Get some rest, Pam. You look tired."