USA
režie: F. Gary Gray
scénář: Andrea Berloff, Jonathan Herman
hrají: Jason Mitchell, Corey Hawkins, O'Shea Jackson Jr.
viděno 4. 9. 2017
Řekněme, že by mi nevadilo, že film předkládá v podstatě fiktivní verzi kapely, kdyby byl upřímný ve svém poselství a pevný ve filmařských kramflecích. A to on není. Prolog byl extrémně navnazující, ale poměrně brzy se ta iluze nekompromisnosti začala bortit. Celý film svírá podivná schizofrenie a projevuje se to na více úrovních. Na té nejširší nebo všeobjímající mi není jasné, o čem film vlastně chce vyprávět. Protože chvílemi (zhruba tak první polovinu) vypadá jako zajímavý a potřebný sociálně-politický příspěvek do debaty, která je v Americe horká dodnes a pořád přihořívá, protože když dělali svou hudbu a bojovali za právo ji dělat, byla jsem za film i za ně nejšťastnější.
Potom tenhle aspekt úplně vymizí a zůstane jenom ten nejstandardnější biopic včetně obvyklých atributů jako je manipulace historie a libovolné vynechávání lidí přítomných reálným událostem, zapojení portrétovaných do výroby a s tím související pofidérní výběr zobrazovaného (smrt Dreho bratra nemá žádnou funkci vzhledem k vyprávěnému příběhu, ale přesto je jí dán prominentní prostor, kdežto například jeho mlácení partnerek je "cesta, kterou se filmaři rozhodli nejít") a mix pietní úcty a zuboženého zeslaboštění zesnulého člena, který se sám nemůže vyjádřit a za kterého jedná vdova.
A přitom právě Eazy-E udává tempo celému výtvoru, je představen jako první a jeho životní oblouk supluje dramatický oblouk filmu. (A Jason Mitchell také podle mého předvedl zdaleka nejlepší výkon. Co si budeme nalhávat, když jel autem a koukal na bilboardy, tak mi i slzička ukápla, jak byl krásně smutný, ale zase skutečný Eazy-E byl prý spíš "fuck you" než že by ronil slzy, ach jo.) Na ten jeho oblouk jsou podivně roubovaná křišťálově vyčištěná promo videa pro Ice Cubea a Dr. Dreho, kulminující v doslovu a v tom, jaká videa se rozhodli o sobě na konec zařadit - je to až trošku legrační.
O filmovém řemesle toho potom nemám moc co říct, protože film se formálně nijak nesnaží najít a vynalézt a ničím se nevymyká ze zažitých zvyklostí a obvyklostí. Konec se rozpadá, protože o hudbu už nejde a ústřední trio je od sebe izolované. Film ztrácí půdu pod nohama a tempo jde do kytek (viděla jsem jenom kratší kinoverzi a nedovedu si představit, že by dvacet minut navíc dokázalo všemu tomu potácení dodat řád, spíš bych řekla, že se to musí táhnout ještě víc, ale kdo ví), ačkoliv tvůrci měli šanci alespoň naznačit, že zpomalování a rozpad děje zrcadlí rozpad kapely a ochlazování vztahů. A právě jakákoliv absence sebereflexe a nadhledu znamená, že film si možná dobře vede jako produkt zábavního průmyslu, ale nemůže se prosadit v tom uměleckém.
