Zobrazují se příspěvky se štítkemNěmecko. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemNěmecko. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 20. ledna 2019

Obvyklí podezřelí (1995)

The Usual Suspects
USA/Německo

režie: Bryan Singer
scénář: Christopher McQuarrie
hrají: Gabriel Byrne, Kevin Spacey, Chazz Palminteri
viděno 20. 1. 2019

-"The man with the plan."

Je to cool asi jako historka u táboráku, hned po pointě vám možná letí hlavou "pane jo", ale jakmile nad tím chviličku přemýšlíte, tak vůbec nic nemá pevné obrysy, fikční svět nedává smysl a vůbec je to celé pryč jak pára nad hrncem. 

Podle mě je problém v tom, že Bryan Singer je nejvíc nejpřeceňovanější zmetek, teda pardon, režisér, na kterého si zrovna teď můžu vzpomenout a taky do té doby, než to budu prohlašovat o někom jiném. Té jednoduché historce, která nemá žádnou jinou kvalitu než tu coolovost, nedokáže dát 1) reálné základy 2) jakékoliv vztahy mezi postavami 3) přesah. 

Film působí strašně zastarale a tak moc se soustředí na tu jednu jedinou věc, že úplně zapomíná připravit nějakou jinou falešnou zajímavou věc, která by odváděla divákovu pozornost (ne)správným směrem a jaksi dodala filmu, který je jinak jenom o nápadu, abych tak řekla, obsah. 

P. S.: Podobně mainstreamové cool filmy, které to dělají správně, jsou podle mě například Dokonalý trik nebo i ta Americká krása, ať neodbíhám daleko; zkuste si ty filmy porovnat a hned je ještě asi tak tisíckrát víc vidět, že Obvyklí podezřelí jsou prostě o ničem. 

středa 12. prosince 2018

Crash (2004)

USA/Německo
režie: Paul Haggis
scénář: Paul Haggis, Robert Moresco
hrají: Don Cheadle, Jennifer Esposito, Michael Peña
viděno 12. 12. 2018

Po důkladném přemýšlení jsem dospěla k názoru, že hlavní důvod, proč je ten film tak na ránu, je použitá hudba. Ono by tedy asi samo o sobě i stačilo, že je fikční svět tak směšně zahuštěn do té míry, že většina herců má dvě tři scény (což by bylo i na představení a nadnesení nějakého osobního dramatu docela málo, natož na nějaký vývoj) a tím to pro ně hasne, a každé jejich slovo, pohyb a čin tím pádem musí být jedině k těžkopádnému tématu, kterým nás Haggis mlátí přes hlavu jako Monty Pythonovo brnění gumovým kuřetem. Ale ta hudba, ta rádoby srdceryvná, návodná, kýčovitá, jednorozměrná hudba to prostě posílá do říše pekel okamžitě a bez pochyb. Dokazuje neschopnost svých tvůrců nabídnout nadhled, skrýt myšlenku trochu pod povrch, zapojit diváka do pátrání po jádru pudla, vyvolat jakoukoliv jinou diskuzi než jestli si tento paskvil zaslouží Oscara v porovnání s ostatními snímky toho roku. Nicméně kdyby mi někdo namířil bouchačku do obličeje a řekl, že musím na filmu vyzdvihnout aspoň jednu dobrou věc, tak to bude Michael Peña.

sobota 7. července 2018

Most špionů (2015)

Bridge of Spies
USA/Německo/Indie
režie: Steven Spielberg
scénář: Ethan Coen, Joel Coen, Matt Charman
hrají: Tom Hanks, Mark Rylance, Sebastian Koch
viděno 7. 7. 2018

Dívala jsem se na tenhle film snad už před měsícem a pořád jsem si říkala "musím si to nechat rozležet, musím si to nechat rozležet", až jsem nakonec skoro zapomněla, že jsem to vůbec viděla, no a to je můj názor v kostce.

Kdybych to měla vzít obšírněji, tak jsem vlastně celou dobu rozjímala, jestli to záslužné téma "oh, the humanity" dokáže vyvážit tu nechutně pro-americkou/patriotickou podbarvenost, která patří možná tak ještě do těch černobílých devadesátých let, ale určitě ne do kinematografie 21. století. Tím Spielberg se svým týmem, což (pro mě) překvapivě znamená i Coeny, dokazují, že nejsou schopni překročit svůj stín a reflektovat ve své tvorbě nejen dobu, jakou se zaobírají, ale (hlavně) i dobu, ve které jejich výtvor vzniká. Budu demonstrovat na příkladu: Z celého filmu se mi teoreticky nejvíc líbil oslí můstek mezi dvěma záběry, z nichž první je ten, kde Hanks jede v nadzemce "z jednoho Berlína do druhého" a vidí lidi střílené ostrými při pokusu přelézt "tu" zeď, a ten druhý je samozřejmě ten, kdy jede v nadzemce ve své domovské zemi a vidí děti, jak během hry přelézají přes plot u cesty. Jenomže jak můžou tento záběr s čistým svědomím prezentovat jako symbol "nesvoboda x svoboda" v současné Americe, která provádí víme co dětem, zdem a plotům u sebe, u svých sousedů i v mnoha dalších zemích světa.

Dál by se mi taky třeba chtěla líbit postava Abela, jak ji pojal Mark Rylance, jenomže co s takovým skvělým minimalistickým výkonem ve filmu, kde se kalkul střídá s patosem. Dál mi taky přišlo úsměvné, jak je úvodní scéna pana právníka napsaná tak, aby vypadal jako největší parchant, nebo přinejmenším vyčůránek, na světě (nevím proč jsem si celou dobu představovala, že tu roli hraje Tarantino: "Ne náš týpek, ale klient našeho týpka."), ale protože ho hraje Tom Hanks, tak na tuto expozici film už dál nenavazuje a dál už se chová a mluví jako ten nejsprávnější chlap na světě v historii. No a nic moc víc už mi toho z filmu tedy neutkvělo.


neděle 13. srpna 2017

Pád Třetí říše (2004)

Downfall - Der Untergang
Německo/Itálie/Rakousko
režie: Oliver Hirschbiegel
scénář: Bernd Eichinger + Joachim Fest (kniha), Traudl Junge (kniha), Melissa Müller (kniha)
hrají: Bruno Ganz, Alexandra Maria Lara, Corinna Harfouch, Ulrich Matthes, Christian Berkel
komentář ze dne 13. 8. 2017

"Co všechno je potřeba vědět o Adolfu Eichmannovi:

Oči: průměrné
Vlasy: průměrné
Váha: průměrná
Výška: průměrná
Zvláštní rysy: žádné
Počet prstů na rukou: deset
Počet prstů na nohou: deset
Inteligence: Průměrná

Co jste čekali?
Drápy?
Nadměrně velké řezáky?
Zelené sliny?
Jasné příznaky šílenství?"

-Leonard Cohen, Květiny pro Hitlera


pátek 18. prosince 2015

Klub rváčů (1999)

Fight Club
USA/Německo
režie: David Fincher
scénář: Jim Uhls + Chuck Palahniuk (kniha)
hrají: Edward Norton, Brad Pitt, Helena Bonham Carter
komentář ze dne 18. 12. 2015

-"I felt like destroying something beautiful."

Měla jsem několik dlouhých let, abych nad Klubem rváčů přemýšlela, a zde je můj verdikt: Já vůbec nerozumím tomu, o čem ten film je. Líbila se mi záda a šaty Heleny Bonham Carter. Líbilo se mi, když měl Brad Pitt tu bílou košili s červenooranžovými javorovými lístečky a k tomu maskáčové kalhoty. Opravdu, opravdu hodně moc nemám ráda Edwarda Nortona, pořád se nemůžu duševně srovnat s tím, že někdo s nulovým charismatem má tak úspěšnou kariéru a širokou fanouškovskou základnu. A konečně nemám ráda, když film stojí a padá s voiceoverem takovýmhle způsobem. Voiceover má filmu dodávat další, zvrácenou a protichůdnou rovinu, a nikoliv být jedinou rovinou filmu.


sobota 10. května 2014

Grandhotel Budapešť (2014)

The Grand Budapest Hotel
USA/Německo/Velká Británie
režie, scénář: Wes Anderson
hrají: Ralph Fiennes, Tony Revolori, Saoirse Ronan
viděno 10. 5. 2014

Na film jsem šla s migrénou jako bič a stejně jsem se smála nahlas jako praštěná. Hádám, že čím míň je Wes reálný, tím víc mě baví/ve mně vzbuzuje sympatie. Možná je pravda, že idea se pod povrchem vytrácí, ale když vidím ostatní režiséry, kteří už ve svých nových filmech nedávají ani formu (moje zklamání z poslední doby, která si takhle zfleku vybavuji, představují Jarmusch, McQueen, Burton, Jackson), tak jsem ráda, že pořád o někom můžu říct, že "umí".

2018: Ale zpětně si ani nemyslím, že by byla pravda, že se idea ztrácí pod povrchem. Není nic špatného na tom, že existují různé žánry vyprávěných příběhů. (A ještě musím udělit čestnou zmínku Saoirse Ronan, kterou jsem hned od dob Pokání podvědomě nenáviděla kvůli její tamní postavě. Díky její zdejší roli moje nenávist vyvanula a už si i v ostatních filmech všímám, že je to vlastně velmi zajímavá herečka.)


neděle 14. února 2010

Hanebný pancharti (2009)

Inglorious Basterds
USA/Německo
režie, scénář: Quentin Tarantino
hrají: Mélanie Laurent, Daniel Brühl, Christoph Waltz, August Diehl
viděno 14. 2. 2010, komentář aktualizace 11. 2. 2018

Ach jo, znovu a znovu se dívám na Hanebný pancharty ve snaze zjistit, jestli se mi ten film líbí nebo ne. A nejvíc mému úsilí hází klacky pod nohy mistr režisér osobně, protože na každou skvělou věc přijde se dvěma mínus-skvělými. Vynalezl si speciální šablonu/formu na dělání filmů a tu teď pravděpodobně až do skonání světa bude znovu a znovu naplňovat. A paradoxně při tom bude čím dál víc a víc vyprázdněný. V Panchartech se velmi nebezpečně přibližuje hranici mezi snesitelností a nesnesitelností, a protože jsem cestovatel z budoucnosti, tak vím, že už to bude jenom horší. Tak jako lord Voldemort při každé další vraždě roztrhne svou duši a stane se víc zrůdou a méně člověkem, tak i Tarantino při každé další opakované, nekonečně dlouhé, ne tolik vtipné, a ani ne tolik nutné promluvě některého ze svých hrdinů přichází o kousek pověsti inovátora a geniálního kombinátora, za nějž jsem ho kdysi považovala.

Recyklování příběhových, stylistických i hudebních motivů z předchozích filmů je vůbec choroba, kterou jsou Pancharti prolezlí skrz naskrz. Možná je to tím, že mu scénář uzrával v hlavě během dlouhých let, kdy pracoval na jiných věcech, každopádně to ale následný dojem nepůvodnosti neomlouvá. Takže když slyším hudbu, která Nevěstu doprovázela při boji s Šílenou Osmaosmdesátkou, nebo zase jednou při napjaté přestřelce novopečený rodič používá svého statusu k vyjednání své osobní záchrany, jsem tím vlastně otrávená, i když bych třeba nechtěla být, protože jiné momenty filmu mi přijdou super.

Ale když už jsem u toho vyčítání mu, že dělá ty samé věci pořád dokola, tak zrovna jedna věc, kterou neudělal, by mě zajímala, kdyby ji zkusil udělat. A totiž že by uskutečnil původní plán a po vzoru Kill Billa vyrobil Pancharty jako dvojdílo, jehož jednotlivé části by byly stylově i tematicky trochu jiné a vzájemně by se spíše doplňovaly, než že by se navzájem vyloženě potřebovaly. (Ovšem za předpokladu, že by měl pro oba filmy dost opravdového obsahu a nebyl by to jenom rádoby cool znějící balast.) Protože tím, že od tohoto plánu upustil, získal jeden film, jehož jednotlivé součásti spolu pohromadě úplně nedrží, a pro mne je to občas silně frustrující.

Film hodně vzbuzuje dojem, že se jedná o hrubý sestřih z většího celku a že v plánu bylo mnohem víc věcí, o kterých divák nic neví, ale postavy to zažily a nejspíš počítají s tím, že my to také víme. A hlavně tím vzniká ta podivná nerovnováha mezi hlavními postavami a jejich skutečným a domnělým vlivem na příběh, který se ve filmu odehrává. Ano, ten starý dobrý argument, že titulní Pancharti by ve filmu nemuseli vůbec být a skoro nic by se nezměnilo. V tenhle moment je potřeba zmínit to, že já jsem velký fanda toho, když se filmaři nekoukají na příručky a "pravidla" a dělají si, co chtějí (když to ve výsledku funguje a dopadne tak, "jak má"). Kill Billovi bych si nedovolila ani na vteřinu vyčítat odbočky k epizodám vedlejších postav, které nejsou fatálně spojené s hlavním konfliktem, protože tam do sebe ta mozaika dokonale zapadá a nikde nemám pocit hluchého místa a konec rozumově i pocitově vyplývá z předchozích viděných událostí. V Panchartech to naopak skřípe, a občas hodně hlasitě.

Já za hlavní postavu filmu považuji Shoshannu. Její osud je nosným rámcem celého kolosu. Její ruka doslova roztáčí celou tu mašinerii. A film se k ní tak po značnou část svého trvání i chová. Velmi se mi líbí, jak je neustále nucena přizpůsobovat se neočekávaným a brutálním zásahům zvenčí. Velmi velmi moc se mi líbí, jak je navržena a použita postava Fredricka Zollera a jak si ji Daniel Brühl vychutnává. A vysloveně zbožňuji, jak Tarantino použije mediální obraz obou dvou, aby dopověděl jejich příběh do hořce triumfálního konce. Jenomže pan režisér jako by pořád  neměl dost a nebo ho to snad někdy před chvílí přestalo bavit a prostě se najednou rozhodne, že hlavní postavy jsou vlastně Pancharti a Landa a odskočí si s nimi pryč ukončit film někde jinde a ještě navíc i v trochu jiném žánru a to je pro mne najednou gargantuovské zklamání. A Tarantino si ani nedokáže odpustit poznámku o mistrovském díle na úplném konci, a to už mám vyloženě pocit, že mě naschvál provokuje, jenom mě, která se krčím pod tím obrovským plátnem ve tmě. Tak víš co, ty pacholku, na mě to tedy nefunguje, abys věděl. Tenhle film pro mě osobně postrádá onen metaforický kufřík svítící zlatě a o masterpiecu si můžeš nechat zdát.

P.S.: Z těch mnoha situací tohoto filmu, ve kterých herci předvádí svoje schopnosti vrstvit, co všechno jejich postavy vědí a nevědí, ukazují a neukazují, co hrají jako herci a co hrají jako postavy, jsem se rozhodla udělil zlaté medaile Melanii Laurent a Augustu Diehlovi, kteří byli v mých očích prostě nejskvělejší.


čtvrtek 26. listopadu 2009

Pandořina skříňka (1929)

Die Büchse der Pandora/Pandora's Box
Německo
režie: Georg Wilhelm Pabst
scénář: Ladislaus Vajda + Frank Wedekind (kniha)
hrají: Louise Brooks, Fritz Kortner, Francis Lederer
viděno 26. 11. 2009, komentář ze dne 10. 6. 2017

Film se dost nevyváženě zmítá mezi strohou nekompromisností a rozvleklou naivitou. Jestli oni si ti muži nepředstavují ženy jako Hurvínek válku. Až do soudního procesu je to nádherně a výmluvně nasnímané kruté divadlo, které by se docela určitě obešlo bez jakýchkoli mezititulků. Potom se žánr/podání překlopí do jakési podivně překomplikované soap opery v undergroundovém kasínu, kde se toho sice docela dost "stane", ale kdyby celá pasáž ve filmu vůbec nebyla, tak by to podle mě za jedno skoro nebylo poznat (co se týče dějové souslednosti) a za druhé by to byl zcela určitě výrazně lepší film. A závěrečná londýnská kapitola je zase skvělá, zlá a působivá a výsostně filmovými postupy důstojně uzavírá to, s čím režisér začal v první části filmu.

Takže myslím vlastně říkám, že filmové řemeslo bylo odvedeno se ctí, ale nedošlo k dobrému převodu knižního dějového oblouku do filmového.

"Je divné, že chlast člověk na dluh dostane, ale chleba ne."



pondělí 6. července 2009

Životy těch druhých (2006)

Das Leben der Anderen - The Lives Of Others
Německo
režie, scénář: Florian Henckel von Donnersmarck
hrají: Ulrich Mühe, Sebastian Koch, Martina Gedeck
viděno 6. 7. 2009, komentář ze dne 16. 8. 2017

(1001) "Nein, es ist für mich." ♥♥♥ Snažím se přijít na to, jestli bych tento film obdivovala až tak moc, jak ho obdivuji teď, kdyby v něm hlavní part nehrály největší a nejemotivnější oči v dějinách vesmíru, tzn. oči Ulricha Müheho.

Film je chladný a odtažitý, ale při pohledu z dálky to vypadá jako přesnost a suverénnost. Když se k tomu přidá tiché vnitřní burácení hlavních herců v čele právě s ultimátně charismatickým Mühem, tak mě nenapadá nic, co bych filmu vyčetla nebo co bych si v ideálním světě představovala jinak.

Je to typický "oscarový" (a tím automaticky doslovný) film, ale zároveň má i některé pohádkové kvality a konečně i povznášející vyznění, takže brečím a díky a budiž vám země lehká, pane Mühe.


pondělí 24. listopadu 2008

Tanec v temnotách (2000)

Dancer in the Dark
Dánsko/Německo/Nizozemsko/USA
režie, scénář: Lars von Trier
hrají: Björk, Catherine Deneuve, Peter Stormare, Siobhan Fallon Hogan
viděno 24. 11. 2008, dodatečný komentář ze dne 30. 7. 2017

2008: Inu, mám dilema. Před sledováním tohoto filmu jsem už nějaké to rande s panem Trierem absolvovala a dosud jsem z každého byla, byť i takřka proti své vůli, naprosto odvařena. A jelikož jsem občasný skeptik, tak jsem si řekla, že přece není možné, aby na světě existoval takový génius, kterému sežeru úplně všechno (protože tohle by byl už druhý, jelikož jednoho takového už znám, ale to sem nepatří), no a abych se dostala ke své pointě, tak jsem si řekla, že se milému Larsovi podívám více na zoubek a nebudu ho šetřit, i kdyby trakače padaly.

Tanec v temnotách začíná pomalu a pozvolna, až si člověk (já) říká, jak to může dospět k tomu závěru, o jakém už kdesi slyšel, že to k němu dospěje. Potom přestane nad takovými blbostmi přemýšlet, jak ho síla neobyčejně viděné obyčejné reality vtahuje do děje. Píseň "I've seen it all" zabije emocionálně zjitřenou a psychicky labilní dívku do sedačky a vyvolá v ní pocit naprosté identifikace se s hlavní hrdinkou. Náhlý zvrat v ději křičí z plátna: "Jsem nelogický, jsem násilně naroubovaný, jsem vyhnaný do extrému!" Chvíli si na to opět sledovatel zvyká, mozeček mu usilovně pracuje, hysterický konec opět nahlodá podvědomí...

A teď přecházím zpět do první osoby. Zkrátka, i když film má rozhodně své mouchy a nezdá se mi dokonalý jako třeba Dogville, za přesné vykreslení vnitřního světa jednoho rezignovaného snílka opět uděluji nejvyšší hodnocení.

-"You've never been to Niagara Falls?" -"I have seen water, its water, that's all..."

2017: Jak stárnu, tak moje výtky k filmu zůstávají, ale moje láska k němu se dál prohlubuje. Formální přístup kombinující pohyblivou dokumentární kameru v "normálním" životě a sestřih mnoha statických záběrů v muzikálových číslech tak geniálně nenápadně manipuluje divákův úhel pohledu, že už to samotné si vyslouží nehynoucí obdiv. Naprosto přesně přesní herci pracují tak, že se každá scéna zdá jako nejlépe zahraná scéna, co kdy byla nejlépe zahraná. V imaginárním světě bych neměla problém vytrhnout si srdce z hrudi a dát jednu polovinu Peteru Stormarovi a tu druhou polovinu věnovat Siobhan Fallon Hogan.

-"What is there to see?" ♥♥♥


úterý 29. ledna 2008

Bourneovo ultimátum (2007)

The Bourne Ultimatum
USA/Německo/Francie/Španělsko

režie: Paul Greengrass
scénář: Tony Gilroy, Scott Z. Burns, George Nolfi
hrají: Matt Damon, Julia Stiles, Joan Allen
viděno 29. 1. 2008, aktualizace komentáře 24. 3. 2018

S každým dalším sledováním ztrácí a ztrácí na poutavosti. Ještě několik promítaček a budu si myslet, že je to volovina. (A jenom mám tedy potřebu ještě dodat, jak mě prostě deptá, že je příběh seskládán ze všech zásadních momentů obou předchozích filmů, že nepřináší nic nového, že jenom recykluje. Nejvíc mě asi deptá ta scéna, kdy způsobí autonehodu, aby se zbavil zabijáka, který ho nahání, a potom se při pohledu přes zbraň rozhodně býti člověkem - to je přesně do puntíku to, co se stane v Bournově mýtu, až na to, že tam je na druhé straně hlavně Karl Urban, který je mnohem hezčí psychopatický zabiják než Edgar Ramirez. To je prostě drzost, recyklovat staré emoce a odvolávat se na ně místo vzbuzování nových. Asi bych dokázala leccos odpustit, ale tohle ne.)

Ale kvůli vyčítavému pohledu Daniela Brühla (o němž jsem nicméně úplně stihla zapomenout, že tam hraje, protože při scénách v tom bytě vždycky nábožně obdivuji ten fíkus u okna a tu bonsaj u dveří) jsem se rozhodla zmínit i pár pozitiv a ukončit můj soud na smířlivější notu. Celá scéna s novinářem na londýnském nádraží je neuvěřitelně poutavá, nejspíš to bude moje nejoblíbenější sekvence z celé trilogie. A i jak pošle agenturu v New Yorku na procházku je celkem zábavné. Jenomže poslední akt filmu všechno zahodí a začne hrát na emoce a tam prostě vždycky ztratím zájem. I ten Moby na závěr jako by už zněl trochu opotřebovaně.

-"Get some rest, Pam. You look tired."