Inglorious Basterds
USA/Německo
režie, scénář: Quentin Tarantino
hrají: Mélanie Laurent, Daniel Brühl, Christoph Waltz, August Diehl
viděno 14. 2. 2010, komentář aktualizace 11. 2. 2018
Ach jo, znovu a znovu se dívám na Hanebný pancharty ve snaze zjistit, jestli se mi ten film líbí nebo ne. A nejvíc mému úsilí hází klacky pod nohy mistr režisér osobně, protože na každou skvělou věc přijde se dvěma mínus-skvělými. Vynalezl si speciální šablonu/formu na dělání filmů a tu teď pravděpodobně až do skonání světa bude znovu a znovu naplňovat. A paradoxně při tom bude čím dál víc a víc vyprázdněný. V Panchartech se velmi nebezpečně přibližuje hranici mezi snesitelností a nesnesitelností, a protože jsem cestovatel z budoucnosti, tak vím, že už to bude jenom horší. Tak jako lord Voldemort při každé další vraždě roztrhne svou duši a stane se víc zrůdou a méně člověkem, tak i Tarantino při každé další opakované, nekonečně dlouhé, ne tolik vtipné, a ani ne tolik nutné promluvě některého ze svých hrdinů přichází o kousek pověsti inovátora a geniálního kombinátora, za nějž jsem ho kdysi považovala.
Recyklování příběhových, stylistických i hudebních motivů z předchozích filmů je vůbec choroba, kterou jsou Pancharti prolezlí skrz naskrz. Možná je to tím, že mu scénář uzrával v hlavě během dlouhých let, kdy pracoval na jiných věcech, každopádně to ale následný dojem nepůvodnosti neomlouvá. Takže když slyším hudbu, která Nevěstu doprovázela při boji s Šílenou Osmaosmdesátkou, nebo zase jednou při napjaté přestřelce novopečený rodič používá svého statusu k vyjednání své osobní záchrany, jsem tím vlastně otrávená, i když bych třeba nechtěla být, protože jiné momenty filmu mi přijdou super.
Ale když už jsem u toho vyčítání mu, že dělá ty samé věci pořád dokola, tak zrovna jedna věc, kterou neudělal, by mě zajímala, kdyby ji zkusil udělat. A totiž že by uskutečnil původní plán a po vzoru Kill Billa vyrobil Pancharty jako dvojdílo, jehož jednotlivé části by byly stylově i tematicky trochu jiné a vzájemně by se spíše doplňovaly, než že by se navzájem vyloženě potřebovaly. (Ovšem za předpokladu, že by měl pro oba filmy dost opravdového obsahu a nebyl by to jenom rádoby cool znějící balast.) Protože tím, že od tohoto plánu upustil, získal jeden film, jehož jednotlivé součásti spolu pohromadě úplně nedrží, a pro mne je to občas silně frustrující.
Film hodně vzbuzuje dojem, že se jedná o hrubý sestřih z většího celku a že v plánu bylo mnohem víc věcí, o kterých divák nic neví, ale postavy to zažily a nejspíš počítají s tím, že my to také víme. A hlavně tím vzniká ta podivná nerovnováha mezi hlavními postavami a jejich skutečným a domnělým vlivem na příběh, který se ve filmu odehrává. Ano, ten starý dobrý argument, že titulní Pancharti by ve filmu nemuseli vůbec být a skoro nic by se nezměnilo. V tenhle moment je potřeba zmínit to, že já jsem velký fanda toho, když se filmaři nekoukají na příručky a "pravidla" a dělají si, co chtějí (když to ve výsledku funguje a dopadne tak, "jak má"). Kill Billovi bych si nedovolila ani na vteřinu vyčítat odbočky k epizodám vedlejších postav, které nejsou fatálně spojené s hlavním konfliktem, protože tam do sebe ta mozaika dokonale zapadá a nikde nemám pocit hluchého místa a konec rozumově i pocitově vyplývá z předchozích viděných událostí. V Panchartech to naopak skřípe, a občas hodně hlasitě.
Já za hlavní postavu filmu považuji Shoshannu. Její osud je nosným rámcem celého kolosu. Její ruka doslova roztáčí celou tu mašinerii. A film se k ní tak po značnou část svého trvání i chová. Velmi se mi líbí, jak je neustále nucena přizpůsobovat se neočekávaným a brutálním zásahům zvenčí. Velmi velmi moc se mi líbí, jak je navržena a použita postava Fredricka Zollera a jak si ji Daniel Brühl vychutnává. A vysloveně zbožňuji, jak Tarantino použije mediální obraz obou dvou, aby dopověděl jejich příběh do hořce triumfálního konce. Jenomže pan režisér jako by pořád neměl dost a nebo ho to snad někdy před chvílí přestalo bavit a prostě se najednou rozhodne, že hlavní postavy jsou vlastně Pancharti a Landa a odskočí si s nimi pryč ukončit film někde jinde a ještě navíc i v trochu jiném žánru a to je pro mne najednou gargantuovské zklamání. A Tarantino si ani nedokáže odpustit poznámku o mistrovském díle na úplném konci, a to už mám vyloženě pocit, že mě naschvál provokuje, jenom mě, která se krčím pod tím obrovským plátnem ve tmě. Tak víš co, ty pacholku, na mě to tedy nefunguje, abys věděl. Tenhle film pro mě osobně postrádá onen metaforický kufřík svítící zlatě a o masterpiecu si můžeš nechat zdát.
P.S.: Z těch mnoha situací tohoto filmu, ve kterých herci předvádí svoje schopnosti vrstvit, co všechno jejich postavy vědí a nevědí, ukazují a neukazují, co hrají jako herci a co hrají jako postavy, jsem se rozhodla udělil zlaté medaile Melanii Laurent a Augustu Diehlovi, kteří byli v mých očích prostě nejskvělejší.
