Zobrazují se příspěvky se štítkemwestern. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemwestern. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 15. prosince 2020

Přepadení (1939)

Stagecoach
USA

režie: John Ford
scénář: Dudley Nichols, Ben Hecht

hrají: Claire Trevor, John Carradine, John Wayne
viděno 15.12.2020

Provizorně, musím se ještě zamyslet nad tím, jestli mi to vadí politicky/ideologicky, nebo jestli mám jenom óchat a áchat nad tím, jak jsou Claire Trevor a John Carradine krásní. Ale sleduji teď hodně indigenous umělců, tak mi to asi vadí.

úterý 28. ledna 2020

Shane (1953)

USA
režie: George Stevens
scénář: A.B. Guthrie Jr. + Jack Schaefer (kniha)
hrají: Alan Ladd, Jean Arthur, Van Heflin
komentář 28.1.2020

Jedním okem dovnitř, druhým uchem ven. Nevím, jestli bych v padesátých letech představovala cílové publikum pro tento film, nicméně dnes můžu s jistotou říct, že pro mě nic neznamená. Nejvíc mě asi dráždila kombinace toho barevného optimismu a depresivního obsahu.



sobota 26. ledna 2019

Tanec s vlky (1990)

Dances With Wolves
USA

režie: Kevin Costner
scénář: Michael Blake (+ kniha)
hrají: Kevin Costner, Graham Greene, Rodney A. Grant a Nathan Lee Chasing His Horse
viděno 26. 1. 2019

Kdyby ten film tolik nezneužíval klišé vznešeného divokého západu, tak by to mohlo být celkem maso. Protože tam všechno je. Jenom tak podivně blockbusterově, kýčovitě a bíle zachraňujícně zmutované a otupěné. Nicméně Graham Greene, Rodney A. Grant a Nathan Lee Chasing His Horse for presidents.

2023: Tak Nathan Lee Chasing His Horse na prezidenta nakonec ne.


úterý 27. listopadu 2018

REVENANT Zmrtvýchvstání (2015)

The Revenant
USA/Hong Kong/Tchaj-wan
režie: Alejandro González Iñárritu
scénář: Mark L. Smith, Alejandro González Iñárritu + Michael Punke (kniha)
hrají: Domhnall Gleeson, Will Poulter, Forrest Goodluck
viděno 27. 11. 2018

-"I found God" he used to say. "And while sitting there and basking in the glory and sublimity of mercy... I shot and ate that son of a bitch." 

Před sledováním jsem si přečetla, že: Revenant in French also means (reverting to) "spirit" or "ghost". Což mě samozřejmě velmi natěšilo, ale i přese všechny horečkové snové vize jsem neměla pocit, že by se film dotkl duchovní roviny. Vlastně mám ve výsledku dojem, že se jedná o křížence Malickova Nového světa a Jarmuschova Mrtvého muže, přičemž se Revenantovi nedaří dosáhnout kvality ani jednoho z nich. A když to srovnám ještě s Birdmanem, do kterého se mi původně vůbec nechtělo, ale hned po prvních pár vteřinách jsem od filmu vůbec nemohla odlepit oči, jak byl hypnotizující, tak tady jsem se musela vyloženě nutit, abych se vůbec dokoukala do konce. A to jsem člověk, který by raději strávil celý život v lese, než aby jednou vkročil do víru velkoměsta. 

Vlastně nemám ani moc ráda, když v sobě Terrence Malick přespříliš probouzí svého vnitřního Terrence Malicka, natož abych to ještě snášela u ostatních režisérů. Iñárritu podle mě vlastně udělal nejzásadnější chybu v tom, že filmu dodal lidského záporáka a hrdinovi jinou motivaci než jednoslovné "přežít", protože mi přijde, že tím paradoxně mizí důvod, proč by ten film měl existovat. "Přežít, abych zabil vraha svého syna" je extrémně klišé motivace pro tak nehostinné, dravé a kruté prostředí, jaké se filmu podařilo poskládat dohromady. Slušel by tomu mnohem víc nihilistický příběh osamělého zálesáka, který bojuje o svůj život, protože nic jiného neumí a nezná. 

A ještě víc bych za něco takového bojovala s přihlédnutím k tomu, že Tom Hardy vypadá pořád moc inteligentně na to, abych mu takovou roli uvěřila, a tím pádem spadá jeho herecký výkon do kategorie nepříjemně se sledujícího pitvoření, které rozhodně není důstojnou protiváhou Leova minimalismu. (A taky tedy dodám, že jsem výjimečně ráda, že když už mu tu sošku chtěli mermomocí dát, tak že mu ji dali zrovna za tenhle film a ne třeba za Letce nebo Vlka z Wall Street. I když mě osobně jako herec nezajímá už tak patnáct let.) Domhnall Gleeson teprve podruhé přenáší trochu závaží ze strany "hezký muž" na stranu "dobrý herec". Forresta Goodlucka jdu sledovat na Instagramu. Willa Poultera si přidávám do sbírky herců, kteří krásně brečí. 

A jako poslední zmínku jsem si nechala poznatek, že mě úplně neskutečně rozčilovala kombinace té prvoplánovité "západní filmové" hudby, která jako by se snažila každý záběr, ke kterému hrála, nafouknout a dodat mu falešný pocit důležitosti, spolu s tím japonským hudebním minimalismem, který doprovázel například finální souboj, a který skvěle vystihoval primordiální pudy a emoce, o kterých pro mě celý film byl nebo měl být. Kdyby tak byl podkreslený celý film, nejspíš bych mluvila úplně jinak, a určitě i hodně dalších lidí, kteří mu vyčítají mělkost a pozérství. Inu, třebas se na Revenanta podívám znovu za deset let a zklamání mě přejde, ale zatím sbohem a šáteček.

pondělí 16. dubna 2018

Přineste mi hlavu Alfreda Garcii (1974)

Bring Me the Head of Alfredo Garcia
Mexiko/USA
režie: Sam Peckinpah
scénář: Sam Peckinpah, Gordon T. Dawson
hrají: Warren Oates, Isela Vega, Janine Maldonado
viděno 16. 4. 2018

Přiznám se bez mučení, že jsem se u filmu věnovala ručním pracím, takže neměl moji naprostou a nepřerušenou pozornost, ale i tak si myslím, že to nebyla jenom moje vina, že jsem měla celou dobu velmi silný pocit, jako bych náhodně přepínala mezi několika nesouvisejícími filmy na různých kanálech.

Prolog a konec shodně dost božské, a kdyby mi někdo teoreticky odvykládal premisu a obecný děj, tak by mi to připadalo jako super nápad, ale když se na to doopravdy podívám, tak wtf? Skoro všechno, o čem jiní kritici píšou, že je na filmu cenné, mi připadá nesmyslné, a to je ještě ke všemu stejný pocit, jaký ve mně vyvolával i zatím jediný další film, který jsem od Peckinpaha viděla, a to Pat Garrett a Billy Kid. (A Warren Oates je zde ve své roli stejně machisticky nechutně oslizlý jako James Coburn tam, takže to je asi ten Peckinpahův proslulý rukopis?)

Jestli je pravda, že Oates režiséra během natáčení naučil brát kokain, tak se ovšem nedivím, že vůbec nechápu, o čem tento film medituje, a taky se tím vlastně dost vysvětluje. Jako by neexistovala žádná korelace mezi milionem těch defilujících emocí, respektive mezi těmi způsoby, jakými se je rozhodl režisér před kamerou organizovat.


čtvrtek 21. září 2017

Tenkrát na Západě (1968)

Once Upon A Time In The West
Itálie/USA
režie: Sergio Leone
scénář: Sergio Donati, Sergio Leone, Dario Argento, Bernardo Bertolucci

hrají: Charles Bronson, Henry Fonda, Jason Robards
komentář ze dne 21. 9. 2017

Jak moc velké rouhání by to z mojí strany bylo, kdybych prohlásila, že bych byla úplně nejraději, kdyby z filmu úplně zmizela postava Claudie Cardinale a většina děje souvisejícího s ní? Nejspíš velké a také by to dokazovalo, co si sama tajně myslím, a totiž že vlastně skoro vůbec nechápu, o čem tento film vypráví a o čem vlastně má být. Úplně a nejlépe rozumím Harmonikově lince, a ta by si krásně vystačila se stopáží o hodinu a půl kratší. Ve filmu je sice pár skvělých scén (a já mám nejraději úvodní lov křepelek na McBainově farmě a potom samozřejmě osudovou vzpomínku), ale celek mě nechává chladnou.

Leonův styl dosahuje brilantního vrcholu v "Hodném, zlém a ošklivém" a tady už se skrze mou optiku pomalu, ale nevyhnutelně přelévá do opulentní samoúčelnosti. Přemíra odkazů na ostatní kinematografické počiny a zalíbení v bezobsažné "coolovosti" postav naplňuje prázdnotou ta místa, kde bych normálně přemýšlela o těžkosti lidského údělu nebo o tom, jaká je ideální teplota pro vychutnání pomsty. Tady přemýšlím nad tím, jestli bych o něco přišla, kdybych si na chvíli zdřímla, a jestli náhodou nemám morální problém s romantizováním všech těch zidealizovaných trablů daného historického období.

A z čeho mě úplně nejvíc bolí srdce je to, že se musím kriticky až negativně vyjádřit i k Morriconeho hudbě. Ta jedna harmoniková skladba je zcela fenomenální, ale žádná ostatní už se mi tolik nelíbí, také i proto, že velmi často sklouzává k sentimentalitě, kterou si neumím vyložit ve vztahu k příběhu a jeho brutalitě. A co mi už trošičku připadá i jako parodie sebe sama je to, jak má každá postava svou vlastní znělku a ta začne hrát při každém jejím zjevení na scéně - aniž by se nějak promyšleněji pracovalo s tím, jak tyto motivy na sebe navazují a jak se ovlivňují, respektive ony na sebe nenavazují vůbec, vždycky natvrdo jeden přestane a druhý začne.

Dala jsem filmu několik šancí v průběhu několika let a to, co jsem si myslela po prvním shlédnutí, si myslím i teď. Považuji tedy tuto kapitolu za uzavřenou a jdu se dlouhodobě trápit jinými filmy, amen.


středa 6. září 2017

Za každou cenu (2016)

Hell Or High Water
USA
režie: David Mackenzie
scénář: Taylor Sheridan
hrají: Jeff Bridges, Ben Foster, Chris Pine, Gil Birmingham
viděno 6. 9. 2017

Nick Cave a Warren Ellis zase řádí. To jsem chtěla říct předem.

Za každou cenu je jeden z těch filmů, kde určitě každý druhý a možná že i každý první záběr vypadá, jako že všichni lidé v něm pózují na plakát, ale když je to chytrý meditativní moderní western o vztahu bratra k bratru, jedince k předkům a všech k půdě, tak to nejenže odpustím, ale snad i trošku vnímám jako přednost.

Také je to po nějaké době zase film, kde jsem si opravdu užila dialogy a obdivovala, jak byly napsané a používané. O to, o čem se mluví, úplně nejde, ale přece je důležité, že to zaznělo. O charakterech všech čtyř mužů mi to říká velmi mnoho, buduje to sympatie k oběma dvojicím a zároveň vytváří podvědomý strach z jejich nevyhnutelné konfrontace. Film nechává každé emoci dost času, aby dostatečně ukázala svůj efekt na svého prociťovatele. Velmi pomalu a pozvolna buduje napětí a divácké očekávání, aniž by to přetáhl do neúnosné délky nebo nudy. A potom ještě pořád dokáže nabourat očekávání a překvapit svým vývojem.

Bena Fostera, Gila Birminghama i Jeffa Bridgese (v tomto pořadí) jsem již milovala, a nyní ke svému překvapení na tento seznam asi budu muset zařadit i Chrise Pinea. A taky miluju, že je to zároveň absolutně civilní a výsostně žánrové.

pondělí 19. září 2016

Psanec Josey Wales (1976)

The Outlaw Josey Wales
USA

režie: Clint Eastwood
scénář: Philip Kaufman, Sonia Chernus + Forrest Carter (kniha)
hrají: Clint Eastwood, Chief Dan George, Sam Bottoms, Will Sampson
komentář ze dne 19. 9. 2016

Ta románová struktura zůstává opravdu hodně, hm, kašel, románová, ale říct to Clintovi do očí jako výtku bych si netroufla. Taky jsem si nedávno uvědomila, že mám nějak naučeno vnímat všechnu jeho tvorbu jako osobní politické prohlášení, zatímco on skrze filmy provozuje osobní politický komentář - což v pokoji moji hlavy značně mění situaci a zatím na to musím vědomě myslet, abych mu nekřivdila.

V mezičase si dojetím pláču nad plejádou vedlejších postav utvářejících výslednou formu. Postřelený Jamie, monologující Watie a hrdě vztyčený Deset medvědů jsou mí jasní favorité, z uvedených důvodů. Se samotnou postavou Joseyho to bude komplikovanější - je to zvláštní hybrid mezi Clintovým bezejmenným a regulérní postavou z filmů založených na charakterech - oproti bezejmennému známe jeho původ, zázemí, okolnosti, ale přesto z něj (a zejména mimo kameru) vznikla legenda s kvazi nadpřirozenými schopnostmi, pro kterou neplatí stejné zákony a pravidla jako pro lidi, kteří pijí stejnou vodu a bojují stejné boje jako on.

Srdíčkem prozatím preferuji sevřenost, pojmenovanost a přiznanou magičnost Tuláka z širých plání, ale uvidíme, k čemu dospěji časem - můj tatínek si Psance pouští minimálně jednou do roka, takže příležitostí k revizi bude víc než dost.


úterý 28. července 2015

Šílený Max: Zběsilá cesta (2015)

Mad Max: Fury Road
Austrálie/USA

režie: George Miller
scénář: George Miller, Nick Lathouris, Brendan McCarthy
hrají: Charlize Theron, Tom Hardy, Rosie Huntington-Whiteley, Zoë Kravitz, Riley Keough, Nicholas Hoult, Hugh Keays-Byrne
viděno 28. 7. 2015, komentář rozšířen 28. 8. 2017

Na úplném začátku mě napadaly takové myšlenky jako "co to sakra je?", "kdo to sakra je?" a "co se to sakra děje?", než si můj mozek vůbec uvědomil, do čeho že se to George Miller vlastně pouští. Nejprve jsem se nechala vtáhnout sentimentem (cit, silné a bezprostřední hnutí mysli, náklonnost nebo odpor, který není závislý na rozumové úvaze) a říkala si, že za Furiosou bych šla. (Charlize Theron tímto filmem udělala pro moje feministické smýšlení o ní mnohem víc než prvoplánovitě "women power" filmy jako Její případ). Během filmu nikdo z jejích protivníků nepoužije fakt, že je žena, jako příležitost k urážce, ach ano. A taky jsem u filmu vydržela 82 minut na rotopedu, což musí být můj osobní rekord. Tak poutavý je to film.

Teprve později a postupně mi začalo docházet, že jsem svědkem master class o ukazovat, neříkat. Jemné dramaturgické nuance, kdy se všechny úvodní situace zrcadlí v závěrečných situacích, s pozměněným významem a jasným vývojem. Postavy, postavení, ideologie zachycené in medias res, s kontextem, který je možno uhádnout nebo si ho domyslet. Tenhle zběsilý fantazijní svět mi svými pravidly přišel podobný tomu v Tarantinově Kill Billovi: Tam platí, že když přijmu jako fakt, že gangsteři a nájemní zabijáci používají katany a dodržují kód cti, nemusím se vůbec zaobírat logikou a všechno do sebe perfektně zapadá. Svět Mad Maxe je v tomto ohledu stejný. Civilizace si v pustině žije vlastním životem. Diktátor si s sebou na válečné výpravy bere speciální vůz s bubeníky a kytaristou z pekla. Muž s nadpozemskou silou má rozum malého dítěte a kolem krku nosí náhrdelník z hlaviček dětských panenek. Tvář nejcennější manželky zdobí jizvy, kterými se sama ze vzdoru chtěla zohavit.

úterý 10. března 2015

V pravé poledne (1952)

High Noon
USA

režie: Fred Zinnemann
scénář: Carl Foreman
hrají: Gary Cooper, Lloyd Bridges, Katy Jurado, Grace Kelly, Lee Van Cleef
komentář ze dne 10. 3. 2015

Takže, první z věcí, o kterých se nutně musím zmínit, je Katy Jurado. Pořád jsem si říkala, že tu její vzpurnou a fascinující tvář odněkud znám - a ona je to ta razantní pistolnice, která v Pattu Garretovi a Billu Kidovi pláče za zvuků "Knockin' On Heaven's Door", že jí zastřelili manžela. A manžel pláče s ní. Ačkoliv během sledování filmu jsem s tou scénou měla celkem problém, postupem času mi nějak přirostla k srdci. A ve spojení s jejím výkonem v "pravém poledni" (když říká Grace Kelly, že mít takového chlapa, tak si sežene zbraň a půjde bojovat po jeho boku!) se z ní stává jedna z mých oblíbených hereček/hrdinek. 

Ale k filmu samotnému. Na něm nemůžu nic než obdivovat tu nekompromisnost a přímost, s jakou se ubírá ke své pointě. Vypráví o zbabělosti hluboce zakořeněné v pohodlnosti, ale také mi líbí ten vzkaz, že cesta může být cíl - ve vztahu k tomu, jak dlouho se na závěrečnou konfrontaci připravujeme a jak dlouho souboj samotný nakonec trvá. 

Záběrování je klasické, ale pořád dost rozkošné. Je tam ta zlověstná scéna, kdy dvě ženy na voze projíždějí kolem stojícího šerifa a ohlížejí se za ním, jak se jim zmenšuje a zmenšuje v dáli, ach. Hodně se mi líbí práce s hudbou - temná variace na ústřední melodii, která hraje těsně před příjezdem vlaku, je božská. I úvodní intro je skvělé, díky hudbě i díky tomu, že Lee Van Cleef je možná zlý, ale rozhodně krásný.

pondělí 11. srpna 2014

Pat Garrett a Billy Kid (1973)

Pat Garrett and Billy the Kid
USA
režie: Sam Peckinpah
scénář: Rudy Wurlitzer
hrají: James Coburn, Kris Kristofferson, Bob Dylan
viděno 11. 8. 2014

Ta hudba z toho dělá něco tak výsostně nepříjemného. Proč mají sakra všechny filmy Nového Hollywoodu tak optimisticky znějící durový soundtrack, který se očividně bije s realistickým laděním zápletek. "Proč" možná není úplně relevatní otázka, protože to vyloženě nepotřebuji vědět, jisté je to, že mi to většinou zkazí zážitek z filmu. Ale kurnik přece nejde, aby k "drsnému" westernu v jednom kuse hrála hudba s anglicky zpívaným textem, vždyť to z toho filmu regulérně dělá muzikál a tím víc mi to přijde směšné. Asi mám ráda svoje westerny depresivní a melancholické.

A když rovnou navážu na svůj předchozí tón - co je tohle proboha za film? Mám být zasažena smrtí postav, které neznám a nejsou mi sympatické. Většina záběrů začne totálně staticky a teprve potom se lidičky rozhýbou, jenom chybí, aby přímo na plátně někdo zařval "akce!". Nikdo se nechová přirozeně. Nikdo nemluví přirozeně. A co ty wtf scény typu Garrettovo hromadné pelešení?

Myslím si, že jsem docela vnímavá k takovým věcem jako tanec se smrtí, přátelské zrazování a podobné pletichy, ale tady jsem z toho necítila nic. Alias mi přišel roztomilý, když se culil, a obecně jeho postava bude nejspíš jediný důvod, proč jsem se i těšila na to, jak se film (a on v něm) bude dál vyvíjet. Ale měl to být spíš čtrnáctiletý kluk a ne třicetiletý Bob Dylan. A ještě na mě trochu zapůsobil ten děsivý šilhavý muž. A potom se mi ještě líbilo, jak jeden z těch zastřelených zloduchů zvláštně odletěl. Ale pořád to nějak nejsou ty výsledné dojmy, jaké jsem si představovala od filmu s takovouhle pověstí.




neděle 14. února 2010

Hanebný pancharti (2009)

Inglorious Basterds
USA/Německo
režie, scénář: Quentin Tarantino
hrají: Mélanie Laurent, Daniel Brühl, Christoph Waltz, August Diehl
viděno 14. 2. 2010, komentář aktualizace 11. 2. 2018

Ach jo, znovu a znovu se dívám na Hanebný pancharty ve snaze zjistit, jestli se mi ten film líbí nebo ne. A nejvíc mému úsilí hází klacky pod nohy mistr režisér osobně, protože na každou skvělou věc přijde se dvěma mínus-skvělými. Vynalezl si speciální šablonu/formu na dělání filmů a tu teď pravděpodobně až do skonání světa bude znovu a znovu naplňovat. A paradoxně při tom bude čím dál víc a víc vyprázdněný. V Panchartech se velmi nebezpečně přibližuje hranici mezi snesitelností a nesnesitelností, a protože jsem cestovatel z budoucnosti, tak vím, že už to bude jenom horší. Tak jako lord Voldemort při každé další vraždě roztrhne svou duši a stane se víc zrůdou a méně člověkem, tak i Tarantino při každé další opakované, nekonečně dlouhé, ne tolik vtipné, a ani ne tolik nutné promluvě některého ze svých hrdinů přichází o kousek pověsti inovátora a geniálního kombinátora, za nějž jsem ho kdysi považovala.

Recyklování příběhových, stylistických i hudebních motivů z předchozích filmů je vůbec choroba, kterou jsou Pancharti prolezlí skrz naskrz. Možná je to tím, že mu scénář uzrával v hlavě během dlouhých let, kdy pracoval na jiných věcech, každopádně to ale následný dojem nepůvodnosti neomlouvá. Takže když slyším hudbu, která Nevěstu doprovázela při boji s Šílenou Osmaosmdesátkou, nebo zase jednou při napjaté přestřelce novopečený rodič používá svého statusu k vyjednání své osobní záchrany, jsem tím vlastně otrávená, i když bych třeba nechtěla být, protože jiné momenty filmu mi přijdou super.

Ale když už jsem u toho vyčítání mu, že dělá ty samé věci pořád dokola, tak zrovna jedna věc, kterou neudělal, by mě zajímala, kdyby ji zkusil udělat. A totiž že by uskutečnil původní plán a po vzoru Kill Billa vyrobil Pancharty jako dvojdílo, jehož jednotlivé části by byly stylově i tematicky trochu jiné a vzájemně by se spíše doplňovaly, než že by se navzájem vyloženě potřebovaly. (Ovšem za předpokladu, že by měl pro oba filmy dost opravdového obsahu a nebyl by to jenom rádoby cool znějící balast.) Protože tím, že od tohoto plánu upustil, získal jeden film, jehož jednotlivé součásti spolu pohromadě úplně nedrží, a pro mne je to občas silně frustrující.

Film hodně vzbuzuje dojem, že se jedná o hrubý sestřih z většího celku a že v plánu bylo mnohem víc věcí, o kterých divák nic neví, ale postavy to zažily a nejspíš počítají s tím, že my to také víme. A hlavně tím vzniká ta podivná nerovnováha mezi hlavními postavami a jejich skutečným a domnělým vlivem na příběh, který se ve filmu odehrává. Ano, ten starý dobrý argument, že titulní Pancharti by ve filmu nemuseli vůbec být a skoro nic by se nezměnilo. V tenhle moment je potřeba zmínit to, že já jsem velký fanda toho, když se filmaři nekoukají na příručky a "pravidla" a dělají si, co chtějí (když to ve výsledku funguje a dopadne tak, "jak má"). Kill Billovi bych si nedovolila ani na vteřinu vyčítat odbočky k epizodám vedlejších postav, které nejsou fatálně spojené s hlavním konfliktem, protože tam do sebe ta mozaika dokonale zapadá a nikde nemám pocit hluchého místa a konec rozumově i pocitově vyplývá z předchozích viděných událostí. V Panchartech to naopak skřípe, a občas hodně hlasitě.

Já za hlavní postavu filmu považuji Shoshannu. Její osud je nosným rámcem celého kolosu. Její ruka doslova roztáčí celou tu mašinerii. A film se k ní tak po značnou část svého trvání i chová. Velmi se mi líbí, jak je neustále nucena přizpůsobovat se neočekávaným a brutálním zásahům zvenčí. Velmi velmi moc se mi líbí, jak je navržena a použita postava Fredricka Zollera a jak si ji Daniel Brühl vychutnává. A vysloveně zbožňuji, jak Tarantino použije mediální obraz obou dvou, aby dopověděl jejich příběh do hořce triumfálního konce. Jenomže pan režisér jako by pořád  neměl dost a nebo ho to snad někdy před chvílí přestalo bavit a prostě se najednou rozhodne, že hlavní postavy jsou vlastně Pancharti a Landa a odskočí si s nimi pryč ukončit film někde jinde a ještě navíc i v trochu jiném žánru a to je pro mne najednou gargantuovské zklamání. A Tarantino si ani nedokáže odpustit poznámku o mistrovském díle na úplném konci, a to už mám vyloženě pocit, že mě naschvál provokuje, jenom mě, která se krčím pod tím obrovským plátnem ve tmě. Tak víš co, ty pacholku, na mě to tedy nefunguje, abys věděl. Tenhle film pro mě osobně postrádá onen metaforický kufřík svítící zlatě a o masterpiecu si můžeš nechat zdát.

P.S.: Z těch mnoha situací tohoto filmu, ve kterých herci předvádí svoje schopnosti vrstvit, co všechno jejich postavy vědí a nevědí, ukazují a neukazují, co hrají jako herci a co hrají jako postavy, jsem se rozhodla udělil zlaté medaile Melanii Laurent a Augustu Diehlovi, kteří byli v mých očích prostě nejskvělejší.