Zachraňte vojína Ryana (1998)

Saving Private Ryan
režie: Steven Spielberg
scénář: Robert Rodat
hrají: Tom Sizemore, Barry Pepper, Giovanni Ribisi
komentář ze dne 29. 6. 2015

Krev není voda a o tomhle film vypovídá dostatečně (ach, bledý Giovanni Ribisi) a některé vizuální momenty v sobě mají určitou vnitřní sílu, ale ten celek, co celek, milý Watsone. A jakmile se začne mluvit, jde to celé už úplně do kytek. Vlastně si myslím, že je to docela kompletní/komplexní? katalog nadbytečných věcí. Co ovšem nikdy nepochopím, jak to, že já, milovník prostých věcí, se tolik vzpouzím tomu, když mi pan Spielberg servíruje prosté věci. On tam přivede svoji rodinu jako důkaz toho, že žil správný život! To je dle mého názoru nejsprávnější a nejčistější smysl života. A stejně se celému tomu áčkovému týmu podaří takovou myšlenku zprznit a ponížit do zcela nerespektovatelné míry.

Maltézský sokol (1941)

The Maltese Falcon
režie, scénář: John Huston
hrají: Humphrey Bogart, Mary Astor, Gladys George, Peter Lorre
viděno 25. 6. 2015

Božínku můj, Peter Lorre je tak božský. Vždycky jsem měla slabost pro muže, co vypadají jako padouši z Bonda, a on je přesně takový. Ještě kdyby tak měl holou hlavu, ale člověk nemůže mít všechno, například zajímavý zbytek filmu kromě jednoho z herců. Překomplikovanost komplikací je mírně úsměvná a vzhledem k celému žánru, který z toho vyrostl, je absence atmosféry vcelku překvapivá. Nikdy jsem příliš neměla v oblibě gangsterky a nyní začíná být zjevné, že ani tento příbuzný žánr mi k srdci nepřiroste. Celé to vypadá jako jednoaktová hra roztažená na celovečerní stopáž, aneb když je každý skutek stejně překvapivý, tak ve skutečnosti není překvapivý vůbec žádný a brzy se to omrzí. Ale jestli tohle není nejromantičtější věta, jakou kdy muž řekl ženě v nějakém filmu, tak to asi bude nějaká jiná věta: -"If they hang you, I'll always remember you."

Život Adele (2013)

La Vie d'Adèle - Chapitres 1 et 2 - Blue Is the Warmest Color
Francie/Tunisko/Belgie/Španělsko
režie: Abdellatif Kechiche
scénář: Abdellatif Kechiche, Ghalia Lacroix + Julie Maroh (komiks)
hrají: Adèle Exarchopoulos, Léa Seydoux, Salim Kechiouche, Jeremie Laheurte
viděno 24. 6. 2015

Celou dobu jsem si připadala, jako by mě někdo držel za krk a strkal mi obličej do obrazu. Až do takové míry, že jsem měla dojem, že se ani nemůžu pořádně nadechnout. Nemám ráda, když autor ukazuje pocity postavy skrze to, že ji nechá kouřit a nic nedělat, právě proto, že to nemá žádný význam, jenom se zdá, že by to nějaký význam mít mělo.

A už to říkám u několikátého filmu, asi si je špatně vybírám, ale opět jsem nechápala. Postavy mluví o lásce, ale vůbec nerozumím, co tím myslí, když to vnímám v souvislosti s tím, co je vidíme během jejich filmové existence dělat. Pod nočním životem si raději představím hřbitovy, rakve a vlkodlaky a nikoliv kluby, kde mě nikdo neslyší mluvit. Stejně tak při zobrazení vztahu bych raději viděla zásadnější detaily než kdo má co oholené, ale co už.

Nelíbily se mi ty obrazy, jejichž měla být Emma autorkou. Ta fotograficky realistická těla obklopená barevnými motýlky mě ubíjejí, a to se vztahuje i na zbytek filmu. Musím souhlasit s názorem pana Böhma, že ukazovat sex, když je to dobrý, a vynechat ho, když je to špatný, je značná zbabělost.

Jo a ještě bych chtěla doplnit jednu věc, co mě překvapila - film rozhodně nevypadá jako dílo, jehož režisér nechá jednu scénu opakovat třeba stokrát, aby dostál své pověsti perfekcionisty. Už jen proto, že všechny akce jsou milionkrát postříhané a zmanipulované a nic neplyne v delších záběrech, z čehož mi jasná představa o ideálním výsledku příliš nečiší.

Zakázaná zóna (2010)

Monsters
režie, scénář: Gareth Edwards
hrají: Whitney Able, Scoot McNairy
viděno 24. 6. 2015

Tak jo, když se film o ufounech jmenuje "Příšery", tak by jeden očekával, že to ve skutečnosti bude o tom, že ty opravdové příšery jsou lidé. Potom jsem taky předpokládala, že současní post-postmoderní autoři by to mohli nějak rafinovaně otočit. Inu, pan Gareth Edwards mě překvapil tím, že je to o ničem. (A možná tedy o tom, že ani příšery nejsou příšery, ať nejsem příliš protivná.) To souvisí s tím, že hlavní náplní filmu jsou postavy - a ty jsou kompletně nezajímavé. Použití takových herců může "fungovat" v Paranormal Activity, kde je hlavní atrakcí formální stránka, ale tady ne. A proč byla ta hudba tak šťastná? Taky je úžasné, jak se ústřední dvojici, která spolu v reálném světě v té době chodila a teď jsou dokonce manželé, podařilo před kamerou dokonalé ukrýt všechny náznaky společné chemie. A proč se pořád tváří, jako kdyby byli v indie road movie? Na druhou stranu právě takovýhle film je asi opravdově nefalšovaná hipster road movie, ale stejně se divím, že na nich není vidět strach nebo nějaké pnutí. Ano, když vidí chapadla, tak se schoulí do klubíčka, ale kdyby si člověk pustil jenom ty scény mezi tím, tak z jejich body language pravděpodobně nepozná, v jaké situaci se nacházejí. Dále mi přišlo, že fotky, které fotil hlavní hrdina fotograf nejspíš nebudou moc dobré fotky, podle toho, odkud ty věci snímal a celkově jak se kolem sebe díval. A taky si říkám, že ujít třináct kilometrů po rovné silnici bez překážek by jim mělo trvat dvě a půl hodiny a rozhodně ne tolik času, kolik je vidět ve filmu. Takže, abych shrnula své myšlenky: Teze je přijatelná a ve spojení s vyprázdněnou narací a romantikou vlastně geniální, ale skoro všechno na faktickém provedení mě odpuzuje.

Dotek hříchu (2013)

Tian zhu ding/A Touch Of Sin
režie, scénář: Zhangke Jia
hrají: Wu Jiang, Baoqiang Wang, Tao Zhao
viděno 23. 6. 2015

Nepochopila jsem skoro nic. Film je sociální, ale není sociální. Lidé jsou lidé, ale nejsou lidé. Nepodařilo se mi rozklíčovat, s jakým záměrem to režisér vypráví. Když se člověk zamyslí nad souvislostmi, tak brečí celé dvě hodiny, ale nemám dojem, že by režisér předkládal hotovou výpověď, což se mi nelíbí.

Provaz (1948)

Rope
režie: Alfred Hitchcock
scénář: Arthur Laurents, Patrick Hamilton (divadelní hra)
hrají: John Dall, Farley Granger, James Stewart
komentář ze dne 22. 6. 2015

Ach, mužové zhluboka dýchající, předklonění, o sebe se čely opírající, tohle je skvělý film pro filmové fanatiky a i bytosti jiným způsobem latentní. A jak jsou legrační v těch velikých hranatých oblecích, když se snaží mluvit o filosofii a svobodě. Na Hitchcockovi miluji zejména to, jak se jako přerostlé děcko radostně pouští do pokusů, a nenávidím zejména to, jak ty pokusy pojmenovává a vysvětluje v dialozích mezi postavami (jako třeba v Rozdvojené duši, další noční můra). Tehdejší diváci by to nepochopili a nebo si teprve tříbil styl? Okno do dvora už je v tom jiné. Kdyby se víc soustředil na herce a minimálně na to, co říkají, byla bych úplně nejšťastnější. Mám na mysli třeba scénu, kdy hosté štěbetají jakési obvyklé řeči a roztřesený chlapeček kvůli tomu rozdrtí skleničku v dlani a pořeže si ruku. A potom jde a dělá jako že nic, dokud si toho někdo nevšimne. A potom, potom mu někdo věští budoucnost z dlaní a rána tam není! Čas na konspirační teorie v podobném stylu, jako když Trier jen tak nenápadně umístí na své golfové hřiště devatenáctou jamku. Jenže hra náznaků a mlčení a rozvolnění struktury by v klasické dramaturgii nebyla možné, tam to prostě muselo být tak, že všichni nepotřební odejdou a dojde k pěstnímu/slovnímu souboji mezi idejemi. Myslím si ale, že Hitchcock udělal všechno ve svých silách pro subverzi tehdejších konvencí a za to má můj obdiv. (A ještě poslední výkřik v závorce nakonec - oba studenti předvádějí něco nevídaného, ale James Stewart je vedle nich jako pěst naoko, postava z úplně jiného filmu, s jinou chemií, s jinými pravidly univerza. Podle Farleyho Grangera by se pro tu roli hodil James Mason a s tím z celého srdce souhlasím, za á by byl schopen být citlivý a ironický zároveň a nikoliv tezovitý a suchý jako Stewart a za bé když si vzpomenu jak přirozeně působil vztah mezi ním a Martinem Landauem v Na sever severozápadní linkou, tak zdejší trojúhelník by se jeho přispěním nejspíš vznesl rovnou do nebes.)

San Pietro (1945)

The Battle of San Pietro
režie, scénář, hrají: John Huston
viděno 18. 6. 2015

San Pietro je myslím příkladem filmu, kde skutečná hodnota leží v divákově přemýšlení nad kontextem spíš než v díle samotném. Zajímalo by mě, jak by vypadala původní dlouhá verze filmu, která byla tehdejšími autoritami považována za příliš protiválečnou, aby na ní mohlo oko běžného člověka spočinout. Nějaká re-edice s modernizovanou hudební složkou by nejspíš nebyla od věci. Také hlas a styl vypravěče film hodně postaršuje, záběry samotné jsou dostatečně syrové na to, aby s sebou přinášely nadčasové (nesmrtelné?) sdělení. A kdyby byl film jenom sledem dlouhých statických záběrů zničené krajiny, tak by to bylo nejkrásnější, ačkoliv samozřejmě v souvislosti s tímto tématem používat slovo "krásný" je nemožné. Takže nejjasnější?