Ďáblové (1971)

The Devils
Velká Británie
režie: Ken Russell
scénář: Ken Russell + John Whiting (divadelní hra) + Aldous Huxley (kniha)
hrají: Vanessa Redgrave, Oliver Reed, Michael Gothard
viděno 14.1.2023

Pane bože.

Candyman (1992)

USA
režie: Bernard Rose
scénář: Bernard Rose + Clive Barker (povídka)
hrají: Virginia Madsen, Tony Todd, Vanessa Williams
viděno 21.11.2022

Chm, říkám si, jestli Tony Todd náhodou není nejvíc cool duch v historii lidstva. Každopádně, celou dobu jsem si byla poměrně jistá, že to budou velmi silné čtyři hvězdičky, protože to, v čem je film dobrý, je fakt děsně dobré, skoro až slovy nepopsatelné, ale zároveň je tam trocha zmatečnosti a nesmyslů a tak. Ale potom jsem se rozbrečela, když obyvatelé Cabrini-Green přišli na hřbitov, a vůbec se celkově zamyslela nad tím, jak výjimečný svou vrstevnatostí, možnými interpretacemi, ale hlavně temností a bezvýchodností příběhu mi film připadal. Hrdinka přijde opravdu úplně o všechno, a jak viscerálně... Candyman sice v závěru zakřičí "Ne-e!", ale já si ho přidám do sbírky filmů, kde záporák vyhraje. 

P.S.: Philip Glass!

Oči bez tváře (1960)

Les Yeux sans visage - Eyes Without a Face
Francie/Itálie
režie: Georges Franju
scénář: Pierre Boileau, Thomas Narcejac, Jean Redon, Claude Sautet, Pierre Gascar + Jean Redon (kniha)
hrají: Pierre Brasseur, Edith Scob, Alida Valli
viděno 3.10.2022

Ó můj bože, tak na tuto pohádku jsem nebyla v žádném případě připravena. (Hudba!) Během sledování jsem myslela na Spoorloos, další takový z kategorie filmů, které mi stačí vidět jednou a potom už se k nim nikdy nevrátit a přesto o nich navždy budu prohlašovat, že jsou moje nejoblíbenější. Oba filmy mají společné to, že navzdory svému "žánrovému zařazení" nijak nepoužívají zažité konvence a postupy, které jsou s danými žánry vědomě i podvědomě spojované. Vzniká tak výsostně nadskutečný, nadpozemský, nadčasový zážitek. A nakonec ještě musím zmínit Holy Motors, další ze slovy úplně nepopsatelných zážitků, protože teď zjišťuji, že žena s maskou tam odsud (jeden z mých nejoblíbenějších filmových konců vůbec) je právě zdejší žena s maskou Edith Scob.

The Phenix City Story (1955)

USA
režie: Phil Karlson
scénář: Daniel Mainwaring, Crane Wilbur
hrají: John McIntire, Richard Kiley, Kathryn Grant
viděno 5.9.2022

Na filmu je hodně vidět, že byl šitý horkou jehlou. Všechno od scénáře až po herecké výkony je v lepším případě šablonovité, v horším školácky prkenné. Zároveň je to načichlé typicky americkým druhem patriotismu a takovou tou aureolou úzkoprsého pánbíčkářství, až se mi ani nechce hlavním postavám fandit, ačkoliv bojují proti nepopiratelnému zlu. Také mám touhu ve spojení s tímto filmem použít slovo propaganda, ale nevím přesně, do které věty ho strčit.

Devět královen (2000)

Nueve reinas - Nine Queens
Argentina
režie, scénář: Fabián Bielinsky
hrají: Gastón Pauls, Ricardo Darín, Leticia Brédice
viděno 31.5.2022

Hehehe, za to, jak mě rozesmálo, když mu motorkář vytrhl kufřík z ruky, jim velmi ráda odpustím, že to hrají i na nás. Bezodpadková dramaturgie.

Rocks (2019)

Velká Británie
režie: Sarah Gavron
scénář: Theresa Ikoko, Claire Wilson
hrají: Bukky Bakray, Kosar Ali, D'angelou Osei Kissiedu
viděno 26.5.2022

Předem jsem se trochu bála, protože většina filmů s podobnou tématikou ukazuje školy dětí chudých imigrantů jako doslovné peklo na zemi. I Rocks si sáhne na dno, ale jiným způsobem, a co si budeme povídat, brečela jsem. The power of friendship. Mladé herečky byly úplně fantastické (a malý bratr samozřejmě též), spolu s režisérkou a scenáristkou se jim povedlo vytvořit něco tak přesné, citlivé a civilní, že to skoro bylo jako sledovat "opravdový život". Ode mě to bude nejspíš něco jako ultimátní pochvala, protože "sociální" žánr a filmy hrající si na realitu obvykle nevyhledávám, právě proto, že málokterý tvůrce (v mých očích) zvládá vybalancovat fakt, že to někdo navzdory všemu cíleně vyfabuloval, jistou míru amaterismu díky často nehereckému obsazení, a vybrání si pozice na cestě mezi empatií a exploitací. Tady ovšem štáb odvedl skvělou práci a ani jedna z těchto možných námitek mi během sledování nepřišla na mysl. A ne že by ty dva filmy šly stylisticky porovnávat, ale trochu mi to pocitově připomnělo Fish Tank.

Jackie (2016)

USA/Chile/Francie
režie: Pablo Larraín
scénář: Noah Oppenheim
hrají: Natalie Portman, Greta Gerwig, Billy Crudup
viděno 2.5.2022

Billy Crudup byl prý fascinovaný tím, jak představitelka hlavní role zmizela ve své postavě. Nevím, jak to vypadalo z jeho pozice pár kroků od ní, ale z mé s pořádným odstupem jsem neviděla příběh skutečné živoucí ženy, ale pouze Natalii Portman snaživě napodobující něčí přízvuk a řeč těla. Její styl mechanického, vydřeného herectví i nadále nemám ráda, a protože s tím režisér ani nepracuje jako se záměrem a proti srsti toho výkonu se snaží film směrovat do bizarně nevhodné dojemné/poetické stylizace, získává kvůli tomu film nepříjemnou, nevyspělou pachuť. Rozhodně tomu nepomáhá dvojité rámování komentářem, jednou novináři a jednou knězi. Z toho mám pocit, že film tak málo věří tomu, co zobrazuje, že má nutkavou potřebu to ještě raději dodatečně vysvětlovat, a rovnou dvakrát, což prostě žádnou důvěru ve tvůrčí schopnosti/záměry autorů nevzbuzuje. Když už, tak bych určitě raději viděla jednu z dříve zamýšlených verzí s Aronofskym jako režisérem a Rachel Weisz jako Jackie.