Lovec lidí/Červený drak (1986)

Manhunter/Red Dragon
USA
režie: Michael Mann
scénář: Michael Mann + Thomas Harris (kniha)
hrají: William Petersen, Kim Greist, Joan Allen
viděno 25.4.2018

-"I know that I'm not smarter than you." -"Then how did you catch me?" -"You had disadvantages." -"What disadvantages?" -"You're insane."

No do háje, tomu říkám atmosférický zážitek. A budovaný tak skvěle, jak to dokáže jenom filmové médium. Ačkoliv jsem měla párkrát dojem, že je film trošičku naivní a trošičku (dobově) úsměvný, tak spousta přenádherně komponovaných detailů to bohatě zakryla. Hlas zavražděné ze záznamníku v domě s podlahami a zdmi potřísněnými krví její rodiny, řeči o snech a fantazii a na pozadí zelené světlo za šedými žaluziemi, subjektivní vnímání a velkoformátové obrazy měsíčního povrchu, blankytné nebe a noční les a bílá vězeňská cela a slepá žena cítící dech spícího tygra na svojí holé kůži, ach ano.

Rozhodně jeden z těch případů filmu, na který by mě samu od sebe nikdy nenapadlo podívat se, ale kvůli seznamu 1001 jsem se rozhodla "zatnout zuby a nějak to přetrpět" a on se z toho vyklubal lahůdkový klenot. Moji původní neochotu způsobuje to, že já totiž skoro až nesnáším Mlčení jehňátek, které považuji za nevkusný, odporný a bulvárně natočený film, a teď tedy kvalifikovaně můžu prohlásit, že se Demme může jít zahrabat, protože Mann mu ve všech směrech nakopal zadek. 

I v provedení dr. Hannibala, sorry Anthony, ale teď už mi tvůj výkon navždy bude připadat jako napodobenina Briana Coxe - À propos, ještě několik dalších věcí ve mně vzbuzovalo dojem, že Jehňátka vykrádají Draka, včetně vzhledu a celkového pojetí hledaného záporáka. A to navíc říkám s vědomím, že se mi žádný jiný Mannův film nelíbil a některé taky vyloženě nesnáším (např. Poslední Mohykán), takže zkrátka co se týče Červeného draka, dobrá práce, Michaeli. Ale navzdory vší svojí pochvale bych stejně byla zvědavá, jak by film vypadal v pojetí Lynche v jeho osmdesátkové kondici, neboť byl taky prý zvažován na post režiséra.

-"What you movin' in slow motion for, man?"

Barva granátového jablka (1969)

The Color of Pomegranates - Tsvet granata - Sayat Nova
Sovětský svaz
režie: Sergei Parajanov
scénář: Sergei Parajanov + Sayat Nova (básně)
hrají: Sofiko Chiaureli, Melkon Alekyan, Vilen Galstyan, Gogi Gegechkori
viděno 18. 4. 2018

Teď si nejsem vůbec jistá, zda je moje mysl zcela uklidněná nebo naopak výsostně rozjitřená.

 -"You are fire. Your dress is fire. You are fire. Your dress is black. Which of these two fires can I endure?"

Přineste mi hlavu Alfreda Garcii (1974)

Bring Me the Head of Alfredo Garcia
Mexiko/USA
režie: Sam Peckinpah
scénář: Sam Peckinpah, Gordon T. Dawson
hrají: Warren Oates, Isela Vega, Janine Maldonado
viděno 16. 4. 2018

Přiznám se bez mučení, že jsem se u filmu věnovala ručním pracím, takže neměl moji naprostou a nepřerušenou pozornost, ale i tak si myslím, že to nebyla jenom moje vina, že jsem měla celou dobu velmi silný pocit, jako bych náhodně přepínala mezi několika nesouvisejícími filmy na různých kanálech.

Prolog a konec shodně dost božské, a kdyby mi někdo teoreticky odvykládal premisu a obecný děj, tak by mi to připadalo jako super nápad, ale když se na to doopravdy podívám, tak wtf? Skoro všechno, o čem jiní kritici píšou, že je na filmu cenné, mi připadá nesmyslné, a to je ještě ke všemu stejný pocit, jaký ve mně vyvolával i zatím jediný další film, který jsem od Peckinpaha viděla, a to Pat Garrett a Billy Kid. (A Warren Oates je zde ve své roli stejně machisticky nechutně oslizlý jako James Coburn tam, takže to je asi ten Peckinpahův proslulý rukopis?)

Jestli je pravda, že Oates režiséra během natáčení naučil brát kokain, tak se ovšem nedivím, že vůbec nechápu, o čem tento film medituje, a taky se tím vlastně dost vysvětluje. Jako by neexistovala žádná korelace mezi milionem těch defilujících emocí, respektive mezi těmi způsoby, jakými se je rozhodl režisér před kamerou organizovat.

Tři billboardy kousek za Ebbingem (2017)

Three Billboards Outside Ebbing, Missouri
USA/Velká Británie
režie, scénář: Martin McDonagh
hrají: Frances McDormand, Caleb Landry Jones, Lucas Hedges
viděno 5. 3. 2018

Olala, don't funk with my billboardy. Musím o tom ještě přemýšlet a čekala jsem něco trochu jiného, což není chyba samotného filmu. Možná se mi časem rozloží, o čem to bylo. Vývoj postav nepochopitelný v daném časovém rámci. S některou doprovodnou hudbou jsem měla mírné problémy, zejména s těmi písničkami, kousky napsané Carterem Burwellem jsou the top. A ještě mi tam neseděla spousta podivných detailů, jakože třeba v rámci poslední scény v autě je z jednoho úhlu vidět ve tváři Frances spoustu nervozity, pohybuje pusou a sahá si rukou na tvář a hned v dalším navazujícím záběru z jiného úhlu je její obličej kamenný, nehybný, ruku má někde jinde... Nevím, no. Ve filmu o niterním prožitku mi takovéhle věci přijdou přinejmenším velmi rušivé. Nebo třeba celá ta scéna, kde všichni jako jedna šťastná klaka vylepují na shořelé billboardy duplikáty plakátů je náladou a vším úplně mimo kontext všeho, co se zatím stalo, a ze zpětného pohledu i co se ještě stane. Takové skoky a výkyvy mi dost maří snahu se na film napojit, respektive celý projekt ve mně vytváří velmi nedefinovatelný dojem.

Ještě před měsícem bych nemyslela, že něco takového řeknu, ale já teď držím pěsti tomu Dunkerku, ať vyhraje, co se dá. (Lucas Hedges zase skvělý, ten mi udělal velkou radost.)

Lady Bird (2017)

USA
režie, scénář: Greta Gerwig
hrají: Saoirse Ronan, Lucas Hedges, Timothée Chalamet
viděno 5. 3. 2018

Film mi silně připomněl dobu, kdy jsem každý den přemýšlela o tom, jaké by to bylo zabít se, takže asi správně zachycuje ducha určité životní etapy, řekla bych. Za nejcennější momenty filmu považuji nedůležité důležité rozhovory o pár větách: s Dannym, s tou cool holkou, s bratrovou přítelkyní, s tátou, roztroušené mezi pokusy spojit všechno jednou fabulí - která by podle mě nakonec nebyla ani potřeba, vzhledem k tomu, že stejně moc nefunguje.

Malá Miss Sunshine (2006)

Little Miss Sunshine
USA
režie: Jonathan Dayton, Valerie Faris
scénář: Michael Arndt
hrají: Abigail Breslin, Paul Dano, Steve Carell 
komentář ze dne 2. 3. 2018

Zatraceně, nikdy bych neřekla, že zrovna u filmu, jako je Little Miss Sunshine, budu potřebovat tolik času, abych si utřídila, co vůbec napsat. Na film jsem se dívala už kdysi dávno hned po premiéře a zapamatovala jsem si jenom to, že mi přišlo absolutně nepochopitelné, proč o Olive všichni říkají, že je tlustá, když ta holčička očividně není tlustá ani trochu, jenom jí nasadili falešné břicho. (Ale aby nedošlo k mýlce, tak si myslím, že Abigail Breslin podává nejlepší a nejupřímnější výkon tohoto filmu a jí s radostí vyseknu srdečnou poklonu.)

Zbytek filmu mi od upřímnosti přijde tak vzdálený, jak jenom to jde. I u Juno mi vadily uměle vytvořené dějové zvraty přesně podle syd-fieldovské logiky, a LMS v tomto směru tlačí na pilu ještě mnohem víc. Jestli si se samotným institutem "indie filmu" spojuji nějaké kategorie/kvality, tak by to byla odlišnost a spontaneita, a tady postrádám jedno i druhé. Všechny postavy (kromě matky a nejspíš i Olive) jsou obdařeny trojitou dávkou typických podivínských kvalit, aby nám bylo jasné, že větší lůzry bychom doopravdy nepohledali, skoky v tónu od lehké náladovky po depresi nejtěžšího zrna jsou nečekané a nelogické, a hlavně se opravdu slepě následují všechna ta vypravěčská pravidla, která by se za daných okolností měla spíš bořit. Díky tomu je pro mě závěrečný (znovu?)nalezený pocit rodinné sounáležitosti neuvěřitelný a nedostatečně zasloužený.

Pár plusových bodů dodám za to, že film depresivnímu puberťákovi přisoudil barvoslepost a tedy opravdový důvod, proč mu svět kolem přijde škaredý a neúplný. A taky za to, že se tito filmoví sourozenci mají rádi, vycházejí spolu a záleží jim na sobě, protože mám tak trochu až po krk stereotypní filmové sourozenecké rivality.

The Eagle (1925)

USA
režie: Clarence Brown
scénář: George Marion Jr. + A. S. Puškin (kniha)
hrají: Rudolph Valentino, Vilma Banky, Louise Dresser
viděno 6. 2. 2018

Hm, tak v porovnávací exkurzi mezi proslulými milovníky němého filmu v mém žebříčku i nadále povede Douglas Fairbanks (pokud tedy nepočítám Bustera Keatona, protože ten strčí do kapsy všechny). Valentino mne svým charismatem příliš neokouzlil a celkově první polovina filmu, která stojí víceméně jenom na něm, postrádala nějaké to "něco", co by mě přikovalo do sedačky.

To se ovšem změnilo s nástupem Vilmy Banky. Nevím, jestli jí scénář předepisoval o trochu víc k hraní, nebo čím to bylo, že působila mnohem "električtěji", živěji a zajímavěji než její protějšek. Rozhodně se mi ale líbilo, že, alespoň v porovnání s průměrnou ženou v nesnázích němého filmu či červené knihovny obecně, byla její postava napsaná jako chytrá a (do jisté míry) soběstačná, což jí jenom přidávalo na výsledném šmrncu. A hlavně jakmile do akce nastoupil trojúhelník Kyril - jeho dcera - Černý orel, tak se film konečně pořádně rozjel a najednou jsem chvílemi ani nevěděla, čím se kochat dřív.

Ačkoliv na mě tedy Clarence Brown přílišný dojem neudělal, rozhodně si zaslouží palec nahoru za to, že svoje esa vytasil až v druhé části filmu, než že by je všechny vyplýtval už na začátku.

-"I'd rather die on my feet than ride on your horse."