čtvrtek 13. listopadu 2014

Připoutejte se, prosím! (1980)

Airplane!
USA

režie, scénář: Jim Abrahams, David Zucker, Jerry Zucker
hrají: Robert Hays, Julie Hagerty, Leslie Nielsen
komentář ze dne 13. 11. 2014

"Od té doby jsem začal mít problémy s pitím." 

Moji rodiče na tom vyrůstali a proto mi jako malému dítěti vtloukali do hlavy některé hlášky tak dlouho, dokud nezískaly svoje vlastní rýhy v šedé kůře mozkové. A mě samostatně ještě fascinuje kombinace suchosti a nonsensu. (Ale nutno zároveň dodat, že tam je víc než malé množství momentů, kdy všechno jako by naznačovalo, že se schyluje k nějakému gagu, ale žádný nepřijde.)


středa 12. listopadu 2014

Psycho (1960)

USA
režie: Alfred Hitchcock

scénář: Joseph Stefano, Robert Bloch (kniha)
hrají: Anthony Perkins, Vera Miles, John Gavin, Martin Balsam, Janet Leigh
komentář ze dne 12. 11. 2014

Dodnes mám v živé paměti scénu, kdy mi moji rodiče asi jako desetileté dívence vysvětlovali, kdo je to Norman Bates, abych pochopila humornou narážku v seriálu Červený trpaslík. Dopustili se tím na mně kultovního spoileru a zároveň tím také zřejmě způsobili, že mám Psycho spojené spíše s komedií než s hororem. A na obranu mých rodičů, myslím si, že Hitch taky udělal hodně proto, aby tomu tak bylo. Protože čím jsem starší (a není to tím, že bych byla cyničtější, pokud něco, tak teď u filmů brečívám víc než zamlada), tím víc se moje percepce filmu blíží poťouchlé černé komedii. A není to jenom kvůli scéně se šéfem na přechodu. Hodně dialogu to též naznačuje. A taky to není tak, že bych se u filmu smála stylem "je to staré a hloupoučké", ale protože v tom vidím opravdickou tvůrcovu zlomyslnost a škodolibost.

Naprostá krása je například kontrast Perkinsova Normana a Gavinova boyfrienda. Gavin je muž skála, panák, prkno, dřevo, který mluvou i chováním patří do starého světa (filmu). Perkins se pořád hýbe a vrství ve svém projevu spoustu druhů emocí, je nesvůj a nejistý a přece i v těch nejvypjatějších momentech uvolněně žvýká nějaké bonbóny. Dále také pokud o někom platí, že má ramena přes celá záda, tak o Perkinsovi, a kolik víc důkazů člověk potřebuje, aby ho nazval budoucností kinematografie. (A říkám to samozřejmě v době, kdy se tato budoucnost už stala, herec a já jsme byli oba naživu jenom v jeden stejný rok a v těch následujících letech jsem já měla tu smůlu, že jsem viděla i béčkové až céčkové pokračování Psycha, které si ke vší hrůze i sám režíroval.)

Hudba je tak profláklá, že mám vždycky dojem, že si ji pamatuji z jiného života, ale co opravdu hodně obdivuji jsou pohyby kamery. A taky mám slabost pro to, jak Hitch neustále znejisťuje a pozměňuje, kdo je vlastně hlavní postava příběhu. Když jsem film viděla jako malá, zamilovala jsem se u něj do Perkinse. Nyní místo v mém srdci okupuje policista, který zaklepe na okno auta Marion po noci prospané na silnici a potom je její hrozivý stín.

-"A man should have a hobby." ♥


úterý 11. listopadu 2014

Drákula (1992)

Bram Stoker's Dracula
USA

režie: Francis Ford Coppola
scénář: James V. Hart + Bram Stoker (kniha)
hrají: Gary Oldman, Winona Ryder, Sadie Frost, Keanu Reeves
komentář ze dne 11. 11. 2014

Ve třinácti letech jsem ovlivněna Agathou Christie a její detektivkou Pět malých prasátek (ano, čtete správně) začala psát svou vlastní upíří novelu, jejímž obsahem v podstatě bylo, že dívka upírka ani za boha nemůže přesvědčit svého umírajícího milence, aby se stal rovněž upírem a sdílel s ní jejich nesmrtelnou lásku navždy. Ve svém pubertálním věku jsem ale nebyla schopna vymyslet uspokojivý závěr a příběh tak zůstal nedokončen. Několik let nato jsem si přečetla Drákulu a uvědomila si dvě věci: za á život bez konce postrádá význam (a nesmrtelnost se tím stává tužbou zbabělců/slabých) a za bé že opravdová (osudová) láska (ať už jako idea nebo skutečná a existující) není možná bez věrnosti.

 Francis Ford ve své adaptaci pochopil jenom za á (ale díky bohu aspoň za to, protože dnes se svět zaplavuje upírskými příběhy, kterým to uvědomění dodnes uniká) . Osudovou lásku si vzal jako hnací motor příběhu, ale věrnost se mu vytratila, maximálně ji ústy Van Helsinga cynicky komentuje. Vznikl mu tím film o tom, že muži nerozumí ani lásce, ani ženám. A jestli ženy něčemu rozumí, tak to se nedozvíme, protože žijí ve světě opanovaném muži. Závěr, kdy Keanu nechá Winonu odejít, ovšem naznačuje, že by něčemu rozumět mohly. 

Alespoň se toho chápe s humorem a jeho zobrazení souboje racio versus neracio je příjemně vtipné. Samozřejmě mě velmi dojal Gary a všechny jeho podoby (zejména zelená mlha a netopýří monstrum). Nejraději mám asi celou tu epizodu s bojem o duši slečny Lucy. Sbližování Míny s hrabětem má své momenty (hladí spolu divokého vlka, ach), ale nemůžu se prostě zbavit dojmu, že protože ona zrazuje Jonathána a rovněž hrabě svou pozornost rozmělňuje mezi mnoho žen, tak je v mých očích ta láska ponížená a neplatná. Líbily se mi zvířecí zvuky vycházející z hrdel sličných dívek, jak říká sám hrabě, od šelem se máme ještě mnoho co učit. Ale pořád jsem byla víc ohromena očima, než srdcem.

P.S.: A ušima! Wojciech Kilar!

čtvrtek 6. listopadu 2014

Smrt čeká všude (2009)

The Hurt Locker
režie: Kathryn Bigelow
scénář: Mark Boal
hrají: Jeremy Renner, Anthony Mackie, Brian Geraghty
viděno 6. 11. 2014

Ta nervózní kamera mě silně znervózňovala. Jinak asi nejsem nejlepší druh diváka pro takový film, protože za á, jich podobných nemám mnoho nasledovaných (a kolik jich vůbec kvalitních vzniká?) a za bé, můžu leda posoudit, jak režisérka zachází s filmovými postupy, ale nemám dostatek znalostí (dost velký přehled, vyhraněný názor) na to, abych dokázala rozklíčovat, jakým způsobem zachází s realitou, informacemi, (pravdou?). Protože z tohohle hlediska mám dojem, že její cenová senoseč byla zapříčiněna tím, že jde více méně o produkt, který se trefil do momentální poptávky. Trošku ve stylu toho, co ve svém komentáři praví uživatel verbal: (Parafrázuji:) Kdyby v roce 2009 Američané válčili s Německem, tak Oscara dostane Quentin Tarantino za Hanebný pancharty. Tolik jen poznámka k politice Akademie. Musím nicméně říct, že jsem si vcelku užívala, jak si nikdo nevšímá "příběhu" a že jde více méně o kresbu. Na druhou stranu si ale nemyslím, že by se tady podařilo dosáhnout takové míry univerzálnosti, za jakou člověk obdivuje Četu, Apokalypsu nebo Olověnou vestu (protože takovými přirovnáním se to všudemožně hýří). Pokud se jim Smrt vyrovná, posoudím to až s větším odstupem, ale osobně si spíš myslím, že s dalším během času na tenhle film spíš zapomenu, než že by se mi některé jeho obrazy měly vracet. Řekla bych, že "na vině" je určitě práce se zvukem a hudebním doprovodem, protože já jsem ten typ, který dává přednost výrazné manipulaci místo nenápadného dokreslování. Od Marca Beltramiho se mi hodně líbila hudba k Vlaku do Yumy, ale od té doby to s ním šlo celkem do kytek. Hudba u scény prohledávání "prázdné budovy" mě možná udržela v napětí, ale žádný moment mě nezabil do sedačky a nedal mi najevo, že sleduji něco zásadního. Noční inferno obrazově působivé, ale zvuk nevyužitý naplno a tím pádem pro mě ta scéna opět spíš vyšuměla do prázdna. Možná je to taky tím, že se mu v ten moment kamera nepodívá do očí, které to všechno vidí. Možná je to taky tím, že scény nedostanou potřebný čas, aby se mohly proměnit v něco víc. Nevěřila bych, že si někdy budu stěžovat u filmu, který mě úplně nenadchnul, že je moc krátký, zvlášť když má dvě hodiny, ale je to tak: V některých případech to má dobrý důvod, proč jsou všechny ty "zásadní eposy" tříhodinové. A ten konec je obzvlášť taková zkratka na ránu. Doufám, že to byla nějaká znouzectnost a ne záměr.


úterý 4. listopadu 2014

Vlk z Wall Street (2013)

The Wolf of Wall Street
režie: Martin Scorsese
scénář: Terence Winter, Jordan Belfort (kniha)
hrají: Leonardo DiCaprio, Jonah Hill, Margot Robbie
viděno 4. 11. 2014

Můj první odchod z promítání, myslím, že ani ne po deseti minutách. Jediný důvod, co by mě udržel po celou dobu stopáže v kině, by byl ten, kdyby mi někdo zaplatil za to, abych se dívala. Hlavní hrdina by asi byl pyšný. --- A když už jsem se tedy musela dívat až do konce kvůli 1001 seznamu, tak jen jednotlivé postřehy: Bože, sexy nahaté ženské jsou nechutné. Leonardo je hodně oranžový. Líbil se mi ten pán, co vyráběl ty boty, protože vypadal úplně přesně jako moje první a nejzásadnější láska. Tento fakt mě trochu rozptýlil na prostřední hodinu nebo dvě, ale nějak tuším, že jsem o mnoho nepřišla. Vedlo to ale k myšlence, že vlastně nevím, o čem to je. O čem to je? Jako jedinou scénu s přidanou hodnotou jsem ohodnotila Leonardův trip z country klubu domů s hlubokým posláním, které požaduje přemožení všech tělesných, fyzických, psychologických a metafyzických překážek. Spolužáci se mě v diskuzi po mém tvrzení, že mě nebaví takovéhle věci, ptali, co mě teda baví. Odpověděla jsem, že upíři a čarodějnice. Možná tedy přece jen nejsem intelektuál. Kdo ví. Každopádně mi vadí, že nezúčastněnému pozorovateli by se snad mohlo zdát, že ten film devalvuje význam slova cool, které jinak sama ráda používám, a také že v drtivé většině případů Scorsese používá humor úplně jinak, než jak humor chápu já.


čtvrtek 30. října 2014

Gravitace (2013)

Gravity
režie: Alfonso Cuarón
scénář: Alfonso Cuarón, Jonás Cuarón
hrají: Sandra Bullock, George Clooney, Ed Harris
viděno 30. 10. 2014

Ach jo, teď se mi hlavou honí tak protichůdné myšlenky, že ani nevím, kde mám začít. Tak předně jsem se na film chtěla podívat, protože ho stvořil Alfonso Cuarón, kterého mám ráda, ale když jsem potom viděla ten PŘÍŠERNÝ hype, který se kolem filmu zvedl (od bombastických inťoušských recenzí přes běžné diváky přidávající se do fanklubu až po oscarové sklizně), tak jsem si vytvořila averzi a žila spokojeně dál. Jenomže uběhl rok a páni editoři (dle očekávání) přidali film na seznam 1001 filmů. "Zatnula" jsem tedy zuby a zjistila, že není potřeba se přemáhat, protože na film se mi dívalo dobře a docela jsem se pobavila. Nedokážu ovšem pochopit, proč se udělalo takové haló kolem prostého příběhu, že když má člověk správné odhodlání, dokáže cokoliv, ale trauma z minulosti se mu bude vždycky vracet. Připadá mi to jako prezentace mocné síly reklamy, tak dlouho se o nějakém filmu říká, že je cool, až se cool prostě stane. Proč není cool film Moon se Samem Rockwellem, ale Gravitace se Sandrou jo? Showbyznys je strašný. A teď by se ráda věnovala dvěma postřehům svých známých. Jedna přirovnává Gravitaci k Počátku a já musím vehementně nesouhlasit. Moje nechuť k Počátku souvisí s tím, že jsem přestala respektovat Nolana jako režiséra. Trajektorie jeho kariéry je zřejmá - začal zajímavými, do sebe zahleděnými filmy a když si získal respekt (a podporu producentů), tak pokračuje bombastickými, do sebe zahleděnými filmy, které jsou navzdory zvyšujícímu se množství objektů před kamerou čím dál více prázdné. A právě kvůli tomu podle mě vůbec nejde Počátek přirovnávat ke Gravitaci, protože Gravitace je lineární, čistá, bez jinotajů a strohá, a to vše myslím v pozitivním smyslu. Taky mám docela chuť zvolat respekt a dát Cuarónovi fistbump za to, že vůbec nic nevysvětluje, skočí rovnou na to a v závěru nic nedoříkává. Myslím, že většina hollywoodských tvůrců by neodolala pokušení vrazit tam nějaký epilog nebo prolog nebo prostřihy na zarmoucený Huston nebo cokoliv, a fakt, že se tomu Cuaron vyhnul, mi přijde skvělý. Plus k tomu tedy výrazně spoléhá na vizuální stránku, která ale nevzkypí do žádných megalomanských rozměrů, ale zůstává v mezích služby ilustrace duševního rozpoložení hlavní postavy. Tím se dostávám k malé vnořené poznámce o Sandře - nepatřím k těm lidem, kteří by se vyžívali v tom, že ji kritizují jako herečku (Vzorec pro vraždu s ní mám ráda a u většiny ostatních filmů nepatřím mezi cílovou skupinu, takže je ani neznám), tudíž teď ani nemám důvod vykřikovat, jak mě překvapila svým výkonem a jak si napravila reputaci a jak ukázala, že v ní doopravdy je něco dobrého nebo až skvělého. Pravda ovšem je, že si myslím, že Sandra svým výkonem přispěla jenom minimálně k výsledné podobě filmu. Když jsem si četla, jaké další herečky byly pro roli zvažovány (Angelina, Scarlett, Natalie Portman, Olivia Wilde, Rebeca Hall a tak všelijak podobně), dovedla jsem si v tom skafandru představit každou z nich a vypadalo by to myslím podobně. Film velmi silně navozuje dojem "first point of view", divák na jejím místě stejně vidí sám sebe a Sandru tím pádem nevnímá ani jako postavu, ani jako herečku. Chvalozpěv na její výkon je v takovém případě podle mě lichý. Dále bych se ještě zmínila o Martinově postřehu o absenci zla v tomto filmu, on to popisuje jako negativní vlastnost a chybu tvůrců. Vyjadřuje se tak, že zlo případně představuje smrt a že vnímat smrt jako zlo je předsudek. To mi přijde hodně zajímavé, ačkoliv sama bych to interpretovala jinak. Hrdinka nebojuje se smrtí jako takovou, nechce být nesmrtelná, ona bojuje s pokušením zvolit si snadnější cestu. Ano, smrt je přirozeným koncem života, ale není potřeba jí nadbíhat. A úplně na závěr bych chtěla říct, že nejvíce mě stejně dojal můj tatínek, který mi pořád vyčítá, že od té doby, co mu dávám přednášky o tom, "jak číst film", si sledování některých filmů nemůže pořádně užít a že ho ruší, jak kvůli mě začíná u filmů přemýšlet. Tento tatínek mi vyprávěl o Gravitaci v době, kdy jsem ji ještě neviděla, a při popisu konce se rozhovořil o metafoře a o symbolu. Možná tento film nenabízí odpověď na základní odpovědi vesmíru, života a vůbec, ale v mém tatínkovi vzbudil představu, že věci občas můžou znamenat i něco jiného, než že kočka v nedbalkách leze z vody. A to se mi zdá krásné.


čtvrtek 9. října 2014

Mrtvá a živá (1940)

Rebecca
režie: Alfred Hitchcock
scénář: Michael Hogan, Philip MacDonald, Joan Harrison, Robert E. Sherwood, Daphne Du Maurier (kniha)
hrají: Laurence Olivier, Joan Fontaine, George Sanders, Judith Anderson
komentář ze dne 9. 10. 2014

Vím, že tohle není zrovna nejintelektuálnější způsob, jak začít přemýšlet o tomhle filmu, a také se netýká jenom tohoto díla, ale nemohu si pomoci: Jak je to sakra možné, že je Laurence Olivier tak démonicky krásný i s tím příšerným knírkem? A co se týče těch vznešenějších výplodů, tak tohle je jeden z těch filmů, které se mne nikterak vnitřně nedotýkají, na které se dívám jako na okno do minulosti - ale ne v tom pozitivním smyslu. Tenhle film pro mě zkrátka není nadčasový, je zatížený až hanba a to mi znemožňuje se na něj napojit nebo ho nějak prožít. Ta terapie láskou tady pro mě není funkční (oproti Langovu modrovousovštějšímu Secret Beyond The Door, kde nová žena opravdu pomůže svému muži z labyrintu předchozích nejistot) a jako jediné ponaučení mi z filmu trčí "nežeňte/neprovdávejte se k čertu za někoho, o kom nic nevíte".