Gravity
režie: Alfonso Cuarón
scénář: Alfonso Cuarón, Jonás Cuarón
hrají: Sandra Bullock, George Clooney, Ed Harris
viděno 30. 10. 2014
Ach jo, teď se mi hlavou honí tak protichůdné myšlenky, že ani nevím, kde mám začít. Tak předně jsem se na film chtěla podívat, protože ho stvořil Alfonso Cuarón, kterého mám ráda, ale když jsem potom viděla ten PŘÍŠERNÝ hype, který se kolem filmu zvedl (od bombastických inťoušských recenzí přes běžné diváky přidávající se do fanklubu až po oscarové sklizně), tak jsem si vytvořila averzi a žila spokojeně dál. Jenomže uběhl rok a páni editoři (dle očekávání) přidali film na seznam 1001 filmů. "Zatnula" jsem tedy zuby a zjistila, že není potřeba se přemáhat, protože na film se mi dívalo dobře a docela jsem se pobavila. Nedokážu ovšem pochopit, proč se udělalo takové haló kolem prostého příběhu, že když má člověk správné odhodlání, dokáže cokoliv, ale trauma z minulosti se mu bude vždycky vracet. Připadá mi to jako prezentace mocné síly reklamy, tak dlouho se o nějakém filmu říká, že je cool, až se cool prostě stane. Proč není cool film Moon se Samem Rockwellem, ale Gravitace se Sandrou jo? Showbyznys je strašný. A teď by se ráda věnovala dvěma postřehům svých známých. Jedna přirovnává Gravitaci k Počátku a já musím vehementně nesouhlasit. Moje nechuť k Počátku souvisí s tím, že jsem přestala respektovat Nolana jako režiséra. Trajektorie jeho kariéry je zřejmá - začal zajímavými, do sebe zahleděnými filmy a když si získal respekt (a podporu producentů), tak pokračuje bombastickými, do sebe zahleděnými filmy, které jsou navzdory zvyšujícímu se množství objektů před kamerou čím dál více prázdné. A právě kvůli tomu podle mě vůbec nejde Počátek přirovnávat ke Gravitaci, protože Gravitace je lineární, čistá, bez jinotajů a strohá, a to vše myslím v pozitivním smyslu. Taky mám docela chuť zvolat respekt a dát Cuarónovi fistbump za to, že vůbec nic nevysvětluje, skočí rovnou na to a v závěru nic nedoříkává. Myslím, že většina hollywoodských tvůrců by neodolala pokušení vrazit tam nějaký epilog nebo prolog nebo prostřihy na zarmoucený Huston nebo cokoliv, a fakt, že se tomu Cuaron vyhnul, mi přijde skvělý. Plus k tomu tedy výrazně spoléhá na vizuální stránku, která ale nevzkypí do žádných megalomanských rozměrů, ale zůstává v mezích služby ilustrace duševního rozpoložení hlavní postavy. Tím se dostávám k malé vnořené poznámce o Sandře - nepatřím k těm lidem, kteří by se vyžívali v tom, že ji kritizují jako herečku (Vzorec pro vraždu s ní mám ráda a u většiny ostatních filmů nepatřím mezi cílovou skupinu, takže je ani neznám), tudíž teď ani nemám důvod vykřikovat, jak mě překvapila svým výkonem a jak si napravila reputaci a jak ukázala, že v ní doopravdy je něco dobrého nebo až skvělého. Pravda ovšem je, že si myslím, že Sandra svým výkonem přispěla jenom minimálně k výsledné podobě filmu. Když jsem si četla, jaké další herečky byly pro roli zvažovány (Angelina, Scarlett, Natalie Portman, Olivia Wilde, Rebeca Hall a tak všelijak podobně), dovedla jsem si v tom skafandru představit každou z nich a vypadalo by to myslím podobně. Film velmi silně navozuje dojem "first point of view", divák na jejím místě stejně vidí sám sebe a Sandru tím pádem nevnímá ani jako postavu, ani jako herečku. Chvalozpěv na její výkon je v takovém případě podle mě lichý. Dále bych se ještě zmínila o Martinově postřehu o absenci zla v tomto filmu, on to popisuje jako negativní vlastnost a chybu tvůrců. Vyjadřuje se tak, že zlo případně představuje smrt a že vnímat smrt jako zlo je předsudek. To mi přijde hodně zajímavé, ačkoliv sama bych to interpretovala jinak. Hrdinka nebojuje se smrtí jako takovou, nechce být nesmrtelná, ona bojuje s pokušením zvolit si snadnější cestu. Ano, smrt je přirozeným koncem života, ale není potřeba jí nadbíhat. A úplně na závěr bych chtěla říct, že nejvíce mě stejně dojal můj tatínek, který mi pořád vyčítá, že od té doby, co mu dávám přednášky o tom, "jak číst film", si sledování některých filmů nemůže pořádně užít a že ho ruší, jak kvůli mě začíná u filmů přemýšlet. Tento tatínek mi vyprávěl o Gravitaci v době, kdy jsem ji ještě neviděla, a při popisu konce se rozhovořil o metafoře a o symbolu. Možná tento film nenabízí odpověď na základní odpovědi vesmíru, života a vůbec, ale v mém tatínkovi vzbudil představu, že věci občas můžou znamenat i něco jiného, než že kočka v nedbalkách leze z vody. A to se mi zdá krásné.
