USA/Velká Británie
režie: Stanley Kubrick
scénář: Stanley Kubrick, Diane Johnson + Stephen King (kniha)
hrají: Jack Nicholson, Shelley Duvall, Danny Lloyd, Scatman Crothers
viděno 4. 10. 2007, komentář ze dne 27. 4. 2017
-„All day work and no play makes Jack a dull boy.“ Pokaždé, když přijde řeč na tento film, začne můj taťka o tom, že super super, Nicholson maniakální k zbláznění (muhaha), ale že si určitě musím přečíst ještě tu knížku, protože tam se teprve dozvím, proč a jak se to všechno děje, a že se tam King mnohem víc věnuje historii hotelu a bývalým mafiánským majitelům a vůbec. A já si pro sebe říkám, že právě to by pro mě byl možná problém, protože King často neví, kdy přestat, a nahlas se snažím vysvětlit, že o to Kubrickovi nejde, že on překládá slova vysvětlení do pocitů a pocity do obrazů a ve výsledném filmu tak nechybí nic, co člověk potřebuje, aby byl proti vlastní vůli vzdělán (rozuměj vystrašen k smrti). Vždycky, když si vzpomenu na "redrum", tak se bojím jít v noci potmě na záchod. Jinými slovy, film, u kterého se leknu, i když se objeví pouze titulek "úterý".
Líbí se mi, jak Kubrick v jenom rozhovoru zmiňuje Kafku, když popisuje svoje rozhodnutí být civilní a realistický při adaptování výchozího materiálu: „Jeho (Kafkovy) povídky jsou fantastické a alegorické, ale jeho styl psaní je jednoduchý a přímý, skoro žurnalistický. Většina lidí, co se ho pokouší adaptovat, to úplně ignoruje a snaží se udělat všechno co nejvíc divné a snové.“ Ten rozhovor jsem si přečetla teprve poté, co jsem narazila na nějakou příšerně dlouhou a extrémně podrobnou fanouškovskou analýzu filmového Osvícení (analýza má dvacet jedna kapitol a k tomu několik dalších souborů s poznámkami a rešeršemi a několik hodin doprovodných videí). Namátkou: Autor v ní rozebírá třeba význam štaflí stojících na začátku filmu v chodbě (padne i přirovnání k pyramidě na americké jednodolarovce) nebo to, že Jack Torrance symbolizuje amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, protože dva lidé na závěrečné fotografii z večírku roku 1921 jsou v obličeji mírně podobní Wilsonovi a jeho ženě Edith a že žena na fotografii má na šatech brož ve tvaru srdce zkříženého s holubicí a že skutečná Edith Wilson dostala od Francouzů diamantovou brož Holubice míru. Náhoda? Nemyslím si! Obvykle rozhovory s režiséry nevyhledávám, protože si myslím, že všechno podstatné už by mělo být ve filmu samotném. Po přečtení této analýzy jsem potřebovala trochu uklidnit a Kubrickův styl přemýšlení mě rozhodně uklidnil a dovolil mi nedbat na holubice a pyramidy. Zpátky k mé vlastní recenzi.
Realistický, ale svým způsobem velmi podvratný přístup k filmu ústí v to, že největší děsivá síla filmu tkví v sérii nenápadných detailů. Například už od prvního zhlédnutí před mnoha a mnoha lety jsem si říkala, že vidím největší problém v tom, že Nicholson vypadá jako blázen ještě předtím, než se oficiálně zblázní. A teprve poměrně nedávno mě dostihlo plíživé uvědomění, že ona to je pravda. Jack se s příchodem do hotelu nijak nezměnil, všechno zlo si už přinesl uvnitř sebe a hotel mu jenom poradil, jakým způsobem svou zlost soustředěně ventilovat. To je kruté. To je zlé. Jen si poslechněte, co v jednu chvíli řekne barmanovi: "Just a little problem with the old sperm bank upstairs." Jéžišku, on je tak odporný člověk, že mávání sekerou skoro vypadá jako projev jeho něžnější stránky. A je to zvlášť působivé, protože Wendy v podání Shelley Duvall je jedna z mých nejoblíbenějších filmových matek a Danny v podání Dannyho Lloyda je jeden z mých nejoblíbenějších filmových synů. Při scéně, kdy spolu tito dva bloudí zeleným bludištěm, Dagmar pravidelně brečí prostým dojetím z toho, jak krásný vztah spolu ti dva mají. Jak on je vedle ní malý a jak se drží za ruce. Kdyby ti dva neměli ani sebe, bylo by to absolutně nelidské. A speciálně miluji, že chlapec je svým rodičům rovnocenný partner, chová se velmi chytře a je aktivním účastníkem probíhajících událostí, tzn. že netrpí klasickými neduhy malých dětí v (amerických) filmech.
A jako myšlenkové cvičení si odnáším představu, jaké to je vidět úryvky minulosti a budoucnosti, ale nevědět, co je co, co se už stalo a co se teprve stane.
