Devět královen (2000)

Nueve reinas - Nine Queens
Argentina
režie, scénář: Fabián Bielinsky
hrají: Gastón Pauls, Ricardo Darín, Leticia Brédice
viděno 31.5.2022

Hehehe, za to, jak mě rozesmálo, když mu motorkář vytrhl kufřík z ruky, jim velmi ráda odpustím, že to hrají i na nás. Bezodpadková dramaturgie.

Rocks (2019)

Velká Británie
režie: Sarah Gavron
scénář: Theresa Ikoko, Claire Wilson
hrají: Bukky Bakray, Kosar Ali, D'angelou Osei Kissiedu
viděno 26.5.2022

Předem jsem se trochu bála, protože většina filmů s podobnou tématikou ukazuje školy dětí chudých imigrantů jako doslovné peklo na zemi. I Rocks si sáhne na dno, ale jiným způsobem, a co si budeme povídat, brečela jsem. The power of friendship. Mladé herečky byly úplně fantastické (a malý bratr samozřejmě též), spolu s režisérkou a scenáristkou se jim povedlo vytvořit něco tak přesné, citlivé a civilní, že to skoro bylo jako sledovat "opravdový život". Ode mě to bude nejspíš něco jako ultimátní pochvala, protože "sociální" žánr a filmy hrající si na realitu obvykle nevyhledávám, právě proto, že málokterý tvůrce (v mých očích) zvládá vybalancovat fakt, že to někdo navzdory všemu cíleně vyfabuloval, jistou míru amaterismu díky často nehereckému obsazení, a vybrání si pozice na cestě mezi empatií a exploitací. Tady ovšem štáb odvedl skvělou práci a ani jedna z těchto možných námitek mi během sledování nepřišla na mysl. A ne že by ty dva filmy šly stylisticky porovnávat, ale trochu mi to pocitově připomnělo Fish Tank.

Jackie (2016)

USA/Chile/Francie
režie: Pablo Larraín
scénář: Noah Oppenheim
hrají: Natalie Portman, Greta Gerwig, Billy Crudup
viděno 2.5.2022

Billy Crudup byl prý fascinovaný tím, jak představitelka hlavní role zmizela ve své postavě. Nevím, jak to vypadalo z jeho pozice pár kroků od ní, ale z mé s pořádným odstupem jsem neviděla příběh skutečné živoucí ženy, ale pouze Natalii Portman snaživě napodobující něčí přízvuk a řeč těla. Její styl mechanického, vydřeného herectví i nadále nemám ráda, a protože s tím režisér ani nepracuje jako se záměrem a proti srsti toho výkonu se snaží film směrovat do bizarně nevhodné dojemné/poetické stylizace, získává kvůli tomu film nepříjemnou, nevyspělou pachuť. Rozhodně tomu nepomáhá dvojité rámování komentářem, jednou novináři a jednou knězi. Z toho mám pocit, že film tak málo věří tomu, co zobrazuje, že má nutkavou potřebu to ještě raději dodatečně vysvětlovat, a rovnou dvakrát, což prostě žádnou důvěru ve tvůrčí schopnosti/záměry autorů nevzbuzuje. Když už, tak bych určitě raději viděla jednu z dříve zamýšlených verzí s Aronofskym jako režisérem a Rachel Weisz jako Jackie.