Kniha džunglí (2016)

The Jungle Book
USA/Velká Británie
režie: Jon Favreau
scénář: Justin Marks + Rudyard Kipling (kniha)
hrají: Neel Sethi, Bill Murray, Ben Kingsley
viděno 18. 10. 2017

Největší odvahou takto vizuálně pojatého světa by bylo, kdyby se zvířata chovala zcela jako zvířata a tedy kdyby nemluvila. (A nepřecházela spontánně do jazzových popěvků, wtf?!) Když už realismus, tak pořádný. Nejvíc působivé stejně byly ty momenty, které se obešly bez dialogu (pomoc slonům, posedlost ohněm). Žvatlavé proslovy, komické karikatury a vysvětlující rozhovory ponižují úroveň filmu, který by bez toho mohl být jako rána mezi oči v tom dobrém slova smyslu.

Pamatuji si, že jako dítěti se mi ve filmech, i těch primárně zaměřených právě na mladé publikum, nejvíc líbily "strašidelné, kruté a opravdové" věci a byla jsem schopná leccos chápat a sama si vysvětlit. Takže když už vidím takhle badass příběh o zvířatech z džungle, tak div neroním slzy nad promarněnou příležitostí vyprávět opravdu o zvířatech z džungle, třeba i s tím vysvětlujícím voiceoverem, kdyby na tom studio z důvodů srozumitelnosti moc trvalo, ale aby komunikace mezi hrdiny probíhala autenticky jejich vlastní, realistickou řečí.

A na závěr musím oznámit, že kvituji s povděkem myšlenkový přístup režiséra Favreaua: "In Kipling's time, nature was something to be overcome. Now nature is something to be protected."

Blade Runner (1982)

USA/Hong Kong/Velká Británie
režie: Ridley Scott
scénář: Hampton Fancher, David Webb Peoples + Philip K. Dick (kniha)
hrají: Harrison Ford, Rutger Hauer, Sean Young
komentář ze dne 13. 10. 2017

Emocionální zátěž tohoto filmu je pro mě úplně nepochopitelně nepochopitelná. Když by se to všechno slovně popsalo, tak jsou to samé věci, co mám ráda: Sci-fi o konci světa (lidství), láska na nečekaných místech, místnost plná děsivých panenek, vyprázdněné vyprávění, robotická sova, brečící Rutger Hauer, spousta teoretické zábavy. Ale když se na to doopravdy dívám, tak mi nic z toho nedává smysl a vůbec nevím, jestli mě něco z toho má bavit nebo jestli mám někomu snad fandit? Deckard je hloupý znásilňovač a ostatní postavy jsou jenom děsivé panenky v obecné místnosti pozérského světa filmu, nikdo tam není opravdový a většina událostí vypadá jako nacvičená pro kameru a ne že by se doopravdy musela stát, kdyby tento systém postav někdo doopravdy vypustil do světa a nechal je, ať si žijí.

Místo brečení v dešti mě tak napadají jenom otázky jako jak se dostal replikant s jednou bouchačkou z úřadu plného agentů? Proč se původ mechanických výrobků určuje psychotestem? Pokud je Země místo, kde zůstává už jenom nemocný lidský odpad, který si nemůže dovolit odletět do "statečného nového světa", proč je vůbec replikantům zakázán pohyb? Ale ne že by mě doopravdy zajímaly odpovědi na tyto otázky. Nezajímají. A finální a možná největší zklamání pro mě bylo, že mě soundtrack s tak dobrou pověstí vůbec nezaujal.

Blade Runner 2049 (2017)

USA/Velká Británie/Maďarsko/Kanada
režie: Denis Villeneuve
scénář: Hampton Fancher, Michael Green + Philip K. Dick (předloha)
hrají: Ryan Gosling, Sylvia Hoeks, Ana de Armas
viděno 11. 10. 2017

Na film se budu muset někdy podívat znovu, abych zjistila, jestli se mi podaří replikovat výsledek, ale na první podívání v dobře ozvučeném kině (a bohužel i ve 3D, což mi naopak přišlo úplně zbytečné, nejsem děcko, abych nepochopila, že věci, co jsou vepředu, jsou vepředu, a ty vzadu jsou vzadu, ale to s kvalitou filmu nemá nic společného) se mi to líbilo, a to dokonce hodně, a dokonce o dost víc, než původní Blade Runner (který je pro mě definicí "meh" filmu). Perfektní kombinace inťoušského filmu a komerční zábavy.

V Příchozích mi vadil naivní a předvídatelný příběh se vztahy mezi postavami, které sice hrají důležitou roli, ale není jim věnován čas, aby se přiměřeně rozehrály. Tady je příběh vyprázdněný až na půdu a času je na všechno tolik, že jsem občas zapomínala, o čem to vlastně je, ale sakra, jak mě bavilo se na to dívat a taky to poslouchat a taky, ruku na srdce, si to trošku procítit.

Nejvíc mě asi štval Jared Leto, on už se prostě jenom předvádí pro kameru a vůbec se nesnaží svým postavám dávat nějakou vnitřní konzistenci. Sylvia Hoeks byla ďábelská, a vůbec tam bylo víc pořádných ženských než mužských postav, asi je to trend, ale když je smysluplně použitý, tak jsem s tím zcela v pohodě. No ale jak jsem říkala, musím se na tom podívat znova, jestli ten dobrý pocit nebyla jenom podivná kino halucinace.

Muž, který spadl na Zemi (1976)

The Man Who Fell to Earth
Velká Británie
režie: Nicolas Roeg
scénář: Paul Mayersberg + Walter Tevis (kniha)
hrají: David Bowie, Rip Torn, Candy Clark
viděno 6. 10. 2017

Myslela jsem si, že nic nezní jako potenciálně nejlepší film v dějinách než "psychedelický dokument o příchodu velebného Davida Bowieho mezi pozemšťany a popis požehnání a kleteb, které s sebou Nejvyšší přináší". Bohužel jsem si o filmu dělala přehnané naděje. Co vypadalo v první čtvrthodině jako dechberoucí použití surrealismu ve službách existenciální sci-fi se postupně proměnilo v nesouvislé, nezajímavé a neumělé klopýtání, které by mohlo skončit v jakémkoliv místě a nebo pokračovat navždy, tzn. moje touha po smyslu a myšlenkovém přesahu zůstala neukojena.

Z filmu mám podobný pocit jako z Bezstarostné jízdy, ergo zdá se mi tak přeplněn drogovým spoléháním, že "to podstatné" se vyjeví samo bez cílené snahy filmařů, a spojen s dobou vzniku, že je pro mě, střízlivou a vymaněnou z toku času, z velké části nesrozumitelný. Jako nejzásadnější zjištění jsem si tedy odnesla fakt, že už vím, odkud si Snyderovi Watchmeni vypůjčili tu brilantně opulentní místnost se stromovými tapetami (včetně suchého listí na umělém tráva koberci), tenisovým stolem a křišťálovým lustrem.