Potomci lidí (2006)

Children Of Men
USA/Velká Británie
režie: Alfonso Cuarón
scénář: Alfonso Cuarón, David Arata, Mark Fergus, Hawk Ostby, Timothy J. Sexton + P. D. James (kniha)
hrají: Clive Owen, Clare-Hope Ashitey, Pam Ferris, Charlie Hunnam
komentář ze dne 30. 9. 2017

Dokud někde nepotkám živého a nepoškozeného Clivea Owena, tak budu věřit, že vše v tomto filmu je pravda, co se skutečně stala. Film děsivý a dokonalý ve všech ohledech, a také značně věštecký. ♥♥♥

-"Ok, the Human Project gives this great, big dinner for all the scientists and sages in the world. They're tossing around theories about the ultimate mystery: why are all the women infertile? Why can't we make babies anymore? So, some say it's genetic experiments, gamma rays, pollution, same ol', same ol'. So, anyway, in the corner, this Englishman's sitting, he hasn't said a word, he's just tuckin' in his dinner. So, they decide to ask him, they say, "Well, why do you think we can't make babies anymore?" And he looks up at 'em, he's chewin' on this great big wing and he says "I haven't the faintest idea," he said, "but this stork is quite tasty isn't he?"

Poltergeist (1982)

USA
režie: Tobe Hooper
scénář: Steven Spielberg, Michael Grais, Mark Victor
hrají: Craig T. Nelson, JoBeth Williams, Heather O'Rourke
viděno 28. 9. 2017

Nevím, jestli je to proto, že se na Poltergeista dívám zcela mimo jeho dobový kontext, ale přijde mi, že v tomto filmu funguje opravdu velmi málo. V podstatě je to jen okopírovaný Vymítač ďábla, ale bez toho "něčeho", co Vymítači dodávalo nadčasový přesah, a mnohem béčkovější. Polovina dialogů zní jako neúmyslná komedie a třetina záběrů by se dala vystříhat a filmu by to jenom prospělo. Pár těch kultovních záběrů je cool, ale na to, že film má dvě hodiny (!) jich tam zase tolik není. (Můj nejoblíbenější záběr - když bagr hloubící bazén vykope krabici s pohřbeným ptáčkem.) I nadále se mi potvrzuje, že Spielbergovy filmy jdou v naprosté většině mimo mě.

Tenkrát na Západě (1968)

Once Upon A Time In The West
Itálie/USA
režie: Sergio Leone
scénář: Sergio Donati, Sergio Leone, Dario Argento, Bernardo Bertolucci
hrají: Charles Bronson, Henry Fonda, Jason Robards
komentář ze dne 21. 9. 2017

Jak moc velké rouhání by to z mojí strany bylo, kdybych prohlásila, že bych byla úplně nejraději, kdyby z filmu úplně zmizela postava Claudie Cardinale a většina děje souvisejícího s ní? Nejspíš velké a také by to dokazovalo, co si sama tajně myslím, a totiž že vlastně skoro vůbec nechápu, o čem tento film vypráví a o čem vlastně má být. Úplně a nejlépe rozumím Harmonikově lince, a ta by si krásně vystačila se stopáží o hodinu a půl kratší. Ve filmu je sice pár skvělých scén (a já mám nejraději úvodní lov křepelek na McBainově farmě a potom samozřejmě osudovou vzpomínku), ale celek mě nechává chladnou.

Leonův styl dosahuje brilantního vrcholu v "Hodném, zlém a ošklivém" a tady už se skrze mou optiku pomalu, ale nevyhnutelně přelévá do opulentní samoúčelnosti. Přemíra odkazů na ostatní kinematografické počiny a zalíbení v bezobsažné "coolovosti" postav naplňuje prázdnotou ta místa, kde bych normálně přemýšlela o těžkosti lidského údělu nebo o tom, jaká je ideální teplota pro vychutnání pomsty. Tady přemýšlím nad tím, jestli bych o něco přišla, kdybych si na chvíli zdřímla, a jestli náhodou nemám morální problém s romantizováním všech těch zidealizovaných trablů daného historického období.

A z čeho mě úplně nejvíc bolí srdce je to, že se musím kriticky až negativně vyjádřit i k Morriconeho hudbě. Ta jedna harmoniková skladba je zcela fenomenální, ale žádná ostatní už se mi tolik nelíbí, také i proto, že velmi často sklouzává k sentimentalitě, kterou si neumím vyložit ve vztahu k příběhu a jeho brutalitě. A co mi už trošičku připadá i jako parodie sebe sama je to, jak má každá postava svou vlastní znělku a ta začne hrát při každém jejím zjevení na scéně - aniž by se nějak promyšleněji pracovalo s tím, jak tyto motivy na sebe navazují a jak se ovlivňují, respektive ony na sebe nenavazují vůbec, vždycky natvrdo jeden přestane a druhý začne.

Dala jsem filmu několik šancí v průběhu několika let a to, co jsem si myslela po prvním shlédnutí, si myslím i teď. Považuji tedy tuto kapitolu za uzavřenou a jdu se dlouhodobě trápit jinými filmy, amen.

Místo u moře (2016)

Manchester By The Sea
USA
režie, scénář: Kenneth Lonergan
hrají: Casey Affleck, Lucas Hedges, Kyle Chandler
viděno 19. 9. 2017

-"Who you gonna shoot? You or me?"

Jakožto osoba s vlastním traumatem z minulosti velmi oceňuji příběh o smrti rodiče, který se zcela vyhýbá většině klišé a zavedených přihlouplých schémat, v jakých se obvykle takové filmy z americké produkce odehrávají. Postava Patrika mi přišla výjimečně dobře napsaná i zahraná a jestli si někdo za tento film zasloužil Oscara, tak by to určitě byl herec Lucas Hedges. Je tak osvěžujicí vidět na plátně dospívajícího mladíka, který se chová rozumně, osobitě a uvěřitelně a svoje emoce prožívá hlavně vnitřně a nikoliv "rebelským" řvaním na svoje nejbližší.

Caseyho Afflecka mám v srdíčku už od Zabití Jesseho Jamese a i nyní musím obdivovat jeho schopnost vyjadřovat nejrůznější spektrum emocí bez zřejmého pohnutí brvou. Bohužel s jeho postavou souvisí můj osobní největší problém s tímto filmem, a to je dle mého velmi nezvládnuté zprostředkování onoho konkrétního nejdůležitějšího flashbacku. Filmu se předtím i potom daří zůstávat velmi civilní (vzhledem k tomu, jakých témat se dotýká), ale prostřihy z advokátovy kanceláře od statického sedícího Afflecka do tragické minulosti podkreslené patetickou hudbou a ukazující vše vyděračsky a chce se mi říct i zbaběle citově zabarvené se velmi odlišují od stylistického pojetí zbytku filmu, a ne dobrým způsobem. Zároveň to také signalizuje soustředění autorské pozornosti více na minulost než současnost (a já bych to chtěla naopak) a upřednostňování Affleckova vztahu k jeho ženě na úkor vztahu k synovci (a já bych to chtěla naopak).

Na druhou stranu mě velmi potěšil odkaz na můj oblíbený Freudův sen o hořícím dítěti, ačkoliv ten taky do realisticky pojatého příběhu příliš nezapadá. Ve výsledku na mě Místo u moře působí jako řemeslně dobře zvládnutý produkt s jistými kvalitami, který v sobě ale po troše přemýšlení a cítění neobsahuje nic, kvůli čemu bych jej chtěla kdy vidět znovu, myšlenkově se k němu vracet nebo ho obdivovat.

Spotlight (2015)

USA/Kanada
režie: Tom McCarthy
scénář: Tom McCarthy, Josh Singer
hrají: Mark Ruffalo, Michael Keaton, Rachel McAdams, Brian D’Arcy James, Stanley Tucci
viděno 12. 9. 2017

"If the church had one neck, I would wring it." - Primordial, The Seed of Tyrants

Za každou cenu (2016)

Hell Or High Water
USA
režie: David Mackenzie
scénář: Taylor Sheridan
hrají: Jeff Bridges, Ben Foster, Chris Pine, Gil Birmingham
viděno 6. 9. 2017

Nick Cave a Warren Ellis zase řádí. To jsem chtěla říct předem.

Za každou cenu je jeden z těch filmů, kde určitě každý druhý a možná že i každý první záběr vypadá, jako že všichni lidé v něm pózují na plakát, ale když je to chytrý meditativní moderní western o vztahu bratra k bratru, jedince k předkům a všech k půdě, tak to nejenže odpustím, ale snad i trošku vnímám jako přednost.

Také je to po nějaké době zase film, kde jsem si opravdu užila dialogy a obdivovala, jak byly napsané a používané. O to, o čem se mluví, úplně nejde, ale přece je důležité, že to zaznělo. O charakterech všech čtyř mužů mi to říká velmi mnoho, buduje to sympatie k oběma dvojicím a zároveň vytváří podvědomý strach z jejich nevyhnutelné konfrontace. Film nechává každé emoci dost času, aby dostatečně ukázala svůj efekt na svého prociťovatele. Velmi pomalu a pozvolna buduje napětí a divácké očekávání, aniž by to přetáhl do neúnosné délky nebo nudy. A potom ještě pořád dokáže nabourat očekávání a překvapit svým vývojem.

Bena Fostera, Gila Birminghama i Jeffa Bridgese (v tomto pořadí) jsem již milovala, a nyní ke svému překvapení na tento seznam asi budu muset zařadit i Chrise Pinea. A taky miluju, že je to zároveň absolutně civilní a výsostně žánrové.

Straight Outta Compton (2015)

USA
režie: F. Gary Gray
scénář: Andrea Berloff, Jonathan Herman
hrají: Jason Mitchell, Corey Hawkins, O'Shea Jackson Jr.
viděno 4. 9. 2017

Řekněme, že by mi nevadilo, že film předkládá v podstatě fiktivní verzi kapely, kdyby byl upřímný ve svém poselství a pevný ve filmařských kramflecích. A to on není. Prolog byl extrémně navnazující, ale poměrně brzy se ta iluze nekompromisnosti začala bortit. Celý film svírá podivná schizofrenie a projevuje se to na více úrovních. Na té nejširší nebo všeobjímající mi není jasné, o čem film vlastně chce vyprávět. Protože chvílemi (zhruba tak první polovinu) vypadá jako zajímavý a potřebný sociálně-politický příspěvek do debaty, která je v Americe horká dodnes a pořád přihořívá, protože když dělali svou hudbu a bojovali za právo ji dělat, byla jsem za film i za ně nejšťastnější.

Potom tenhle aspekt úplně vymizí a zůstane jenom ten nejstandardnější biopic včetně obvyklých atributů jako je manipulace historie a libovolné vynechávání lidí přítomných reálným událostem, zapojení portrétovaných do výroby a s tím související pofidérní výběr zobrazovaného (smrt Dreho bratra nemá žádnou funkci vzhledem k vyprávěnému příběhu, ale přesto je jí dán prominentní prostor, kdežto například jeho mlácení partnerek je "cesta, kterou se filmaři rozhodli nejít") a mix pietní úcty a zuboženého zeslaboštění zesnulého člena, který se sám nemůže vyjádřit a za kterého jedná vdova.

A přitom právě Eazy-E udává tempo celému výtvoru, je představen jako první a jeho životní oblouk supluje dramatický oblouk filmu. (A Jason Mitchell také podle mého předvedl zdaleka nejlepší výkon. Co si budeme nalhávat, když jel autem a koukal na bilboardy, tak mi i slzička ukápla, jak byl krásně smutný, ale zase skutečný Eazy-E byl prý spíš "fuck you" než že by ronil slzy, ach jo.) Na ten jeho oblouk jsou podivně roubovaná křišťálově vyčištěná promo videa pro Ice Cubea a Dr. Dreho, kulminující v doslovu a v tom, jaká videa se rozhodli o sobě na konec zařadit - je to až trošku legrační.

O filmovém řemesle toho potom nemám moc co říct, protože film se formálně nijak nesnaží najít a vynalézt a ničím se nevymyká ze zažitých zvyklostí a obvyklostí. Konec se rozpadá, protože o hudbu už nejde a ústřední trio je od sebe izolované. Film ztrácí půdu pod nohama a tempo jde do kytek (viděla jsem jenom kratší kinoverzi a nedovedu si představit, že by dvacet minut navíc dokázalo všemu tomu potácení dodat řád, spíš bych řekla, že se to musí táhnout ještě víc, ale kdo ví), ačkoliv tvůrci měli šanci alespoň naznačit, že zpomalování a rozpad děje zrcadlí rozpad kapely a ochlazování vztahů. A právě jakákoliv absence sebereflexe a nadhledu znamená, že film si možná dobře vede jako produkt zábavního průmyslu, ale nemůže se prosadit v tom uměleckém.