Jak jsem balil učitelku (1998)

Rushmore
USA
režie: Wes Anderson
scénář: Wes Anderson, Owen Wilson
hrají: Jason Schwartzman, Bill Murray, Olivia Williams, Luke Wilson
komentář ze dne 13. 2. 2017

Ze všech filmů Wese Andersona tomuhle rozumím nejméně, a to i po opakovaných sledováních v odstupu mnoha let. U jeho ostatních filmů (Život pod vodou, Darjeeling a Až vyjde měsíc) jsem to měla tak, že se mi nejprve líbily hlavou a postupem času jsem se do nich zamilovala i srdcem.

Ale u Rushmore zatím nenastala ani ta první fáze. Nejspíš je to kvůli tomu, že se nejsem schopna napojit na hlavního hrdinu a sama pro sebe si identifikovat, čím si v průběhu filmu prochází. Jeho emoce jsou pro mě absolutní a kompletní záhada. Nepoznám rozdíl mezi jeho upřímnými reakcemi a naplánovanými akcemi. Dělá to, co si myslí, že by měl dělat, nebo dělá to, co doopravdy chce dělat? V tom ten můj problém nejspíš vězí. Mám pocit falše ze všeho, co udělá. A když nemám žádný záchytný bod, ze kterého bych se se na film mohla podívat s odstupem, tak jsem ztracená.

Jih proti Severu (1939)

Gone With The Wind
USA
režie: Victor Fleming, George Cukor
scénář: Sidney Howard + Margaret Mitchell (kniha)
hrají: Vivien Leigh, Olivia de Havilland, Rand Brooks
komentář ze dne 12. 2. 2017

Mám velký problém vcítit se, nebo alespoň napojit na Scarlett. Rozhodně se neztotožňuji s názory, že to je nejlépe vykreslená postava, jaká kdy poctila svou přítomností stříbrné plátno, a podobně. A když jsem tenhle minizáchvěv zášti dostala ze svého systému, tak musím přiznat, že i přes to na mě Jih proti Severu zapůsobil.

Některé záležitosti, které se týkají války, jsou tak ostré, že kdyby byly v realistickém (používám jenom proto, že mě zatím nenapadá vhodnější slovo) filmu, tak by byly hodně, hodně ostré a Dagmar by nejspíš i plakala. Nejvíc na mě zapůsobil plačící flétnista, kněz udělující za dělostřelby poslední pomazání a sbor zpívajících otroků odcházejících na frontu. Problém je v tom, že tohle jsou všechno věci jenom se míhající na pozadí hlavního příběhu. A ten mě nezajímá.

O Scarlett už jsem mluvila. Když stojí před prudérní společností v karmínových šatech, tak obdivuji šaty, ale nikoliv Scarlett. Když flirtuje s mladíky na barbecue, tak obdivují její resting bitch face, ale už nikoliv to, co v té situaci doopravdy znamená. Celým čtyřhodinovým příběhem propluje bez důležitějšího charakterového zrání a katarze prožívá na místech, kterým nerozumím. Kouzlu Rhetta Butlera jsem také nepropadla a Ashley je trestuhodně scenáristicky i herecky zanedbaný. Jenom Olivia de Havilland v roli Melanie je naprostá bohyně, a chce se mi říci, že navzdory tomu, jak je Melanie napsaná ploše a účelově jako naprostý opak Scarlett.

Do rozboru morálních stanovisek filmu se ani nechci pouštět, protože na to nejspíš nejsem dost erudovaná. Jenom se mi zdá, že film sám něco jako morální stanoviska více či méně nenápadně vyměňuje za společenskou upjatost a romantické pletky.

Wrestler (2008)

The Wrestler
USA/Francie
režie: Darren Aronofsky
scénář: Robert D. Siegel
hrají: Mickey Rourke, Marisa Tomei, Evan Rachel Wood
komentář ze dne 6. 2. 2017

V hlavě Clinta Mansella musí sedět někdo, kdo se chce neustále zabít. Nemám tušení, kdo sedí v hlavě Darrena Aronofskyho. A myslím, že jsem částečně zamilovaná do toho, kdo mluví z odbarvené hlavy Mickeyho Rourka. A byla bych nejspíš mnohem raději, kdyby byl celý film jenom o tom, jak chodí z místa na místo, a nikoliv tady o tom fieldovském "příběhu" s pravidelným střídáním peripetií a plot pointů.

Struktura filmu je tím hodně poznamenaná (a v mých očích to nejspíš znamená i pošpiněná (vnořená závorka: a on je to scenáristův debut, tak to by dost vysvětlovalo)) a na pár místech to prosáklo i do dialogů. Když poprvé mluví se striptérkou a říká ji o svých plánech, tak řekne: "Jsem teď docela ve formě." A já pláču nad plastičností jeho postavy a nad nadějí v jeho hlase a nad jejími propíchnutými bradavkami a nad vším. Ale on hned potom pokračuje: "Mohlo by to být to postrčení, co mě zase dostane na výsluní." A já okamžitě přestávám plakat a jsem nahněvaná, protože to nemluví on, to za něj mluví scenárista.

A ještě bych si trochu postěžovala na postavu dcery, za jedno mi nepřišla dobře napsaná, protože na ní nejvíc ze všech bylo vidět to manipulativní chování hnané potřebami dramatického oblouku a nikoliv psychologií propracované postavy, a za druhé si myslím, že Evan Rachel Wood nemá dostatek hereckého talentu ani charismatu, aby tento povinný papírový konstrukt posunula někam dál.

Když to shrnu, tak se mi ten koncept zřejmě líbí, rozhodně to vypadá, že se Darren snažil potlačit svoje ego, seč mohl, ale osobně bych na režisérský post najala Guse Van Santa.