Zachraňte vojína Ryana (1998)

Saving Private Ryan
režie: Steven Spielberg
scénář: Robert Rodat
hrají: Tom Sizemore, Barry Pepper, Giovanni Ribisi
komentář ze dne 29. 6. 2015

Krev není voda a o tomhle film vypovídá dostatečně (ach, bledý Giovanni Ribisi) a některé vizuální momenty v sobě mají určitou vnitřní sílu, ale ten celek, co celek, milý Watsone. A jakmile se začne mluvit, jde to celé už úplně do kytek. Vlastně si myslím, že je to docela kompletní/komplexní? katalog nadbytečných věcí. Co ovšem nikdy nepochopím, jak to, že já, milovník prostých věcí, se tolik vzpouzím tomu, když mi pan Spielberg servíruje prosté věci. On tam přivede svoji rodinu jako důkaz toho, že žil správný život! To je dle mého názoru nejsprávnější a nejčistější smysl života. A stejně se celému tomu áčkovému týmu podaří takovou myšlenku zprznit a ponížit do zcela nerespektovatelné míry.

Maltézský sokol (1941)

The Maltese Falcon
režie, scénář: John Huston
hrají: Humphrey Bogart, Mary Astor, Gladys George, Peter Lorre
viděno 25. 6. 2015

Božínku můj, Peter Lorre je tak božský. Vždycky jsem měla slabost pro muže, co vypadají jako padouši z Bonda, a on je přesně takový. Ještě kdyby tak měl holou hlavu, ale člověk nemůže mít všechno, například zajímavý zbytek filmu kromě jednoho z herců. Překomplikovanost komplikací je mírně úsměvná a vzhledem k celému žánru, který z toho vyrostl, je absence atmosféry vcelku překvapivá. Nikdy jsem příliš neměla v oblibě gangsterky a nyní začíná být zjevné, že ani tento příbuzný žánr mi k srdci nepřiroste. Celé to vypadá jako jednoaktová hra roztažená na celovečerní stopáž, aneb když je každý skutek stejně překvapivý, tak ve skutečnosti není překvapivý vůbec žádný a brzy se to omrzí. Ale jestli tohle není nejromantičtější věta, jakou kdy muž řekl ženě v nějakém filmu, tak to asi bude nějaká jiná věta: -"If they hang you, I'll always remember you."

Život Adele (2013)

La Vie d'Adèle - Chapitres 1 et 2 - Blue Is the Warmest Color
Francie/Tunisko/Belgie/Španělsko
režie: Abdellatif Kechiche
scénář: Abdellatif Kechiche, Ghalia Lacroix + Julie Maroh (komiks)
hrají: Adèle Exarchopoulos, Léa Seydoux, Salim Kechiouche, Jeremie Laheurte
viděno 24. 6. 2015

Celou dobu jsem si připadala, jako by mě někdo držel za krk a strkal mi obličej do obrazu. Až do takové míry, že jsem měla dojem, že se ani nemůžu pořádně nadechnout. Nemám ráda, když autor ukazuje pocity postavy skrze to, že ji nechá kouřit a nic nedělat, právě proto, že to nemá žádný význam, jenom se zdá, že by to nějaký význam mít mělo.

A už to říkám u několikátého filmu, asi si je špatně vybírám, ale opět jsem nechápala. Postavy mluví o lásce, ale vůbec nerozumím, co tím myslí, když to vnímám v souvislosti s tím, co je vidíme během jejich filmové existence dělat. Pod nočním životem si raději představím hřbitovy, rakve a vlkodlaky a nikoliv kluby, kde mě nikdo neslyší mluvit. Stejně tak při zobrazení vztahu bych raději viděla zásadnější detaily než kdo má co oholené, ale co už.

Nelíbily se mi ty obrazy, jejichž měla být Emma autorkou. Ta fotograficky realistická těla obklopená barevnými motýlky mě ubíjejí, a to se vztahuje i na zbytek filmu. Musím souhlasit s názorem pana Böhma, že ukazovat sex, když je to dobrý, a vynechat ho, když je to špatný, je značná zbabělost.

Jo a ještě bych chtěla doplnit jednu věc, co mě překvapila - film rozhodně nevypadá jako dílo, jehož režisér nechá jednu scénu opakovat třeba stokrát, aby dostál své pověsti perfekcionisty. Už jen proto, že všechny akce jsou milionkrát postříhané a zmanipulované a nic neplyne v delších záběrech, z čehož mi jasná představa o ideálním výsledku příliš nečiší.

Zakázaná zóna (2010)

Monsters
režie, scénář: Gareth Edwards
hrají: Whitney Able, Scoot McNairy
viděno 24. 6. 2015

Tak jo, když se film o ufounech jmenuje "Příšery", tak by jeden očekával, že to ve skutečnosti bude o tom, že ty opravdové příšery jsou lidé. Potom jsem taky předpokládala, že současní post-postmoderní autoři by to mohli nějak rafinovaně otočit. Inu, pan Gareth Edwards mě překvapil tím, že je to o ničem. (A možná tedy o tom, že ani příšery nejsou příšery, ať nejsem příliš protivná.) To souvisí s tím, že hlavní náplní filmu jsou postavy - a ty jsou kompletně nezajímavé. Použití takových herců může "fungovat" v Paranormal Activity, kde je hlavní atrakcí formální stránka, ale tady ne. A proč byla ta hudba tak šťastná? Taky je úžasné, jak se ústřední dvojici, která spolu v reálném světě v té době chodila a teď jsou dokonce manželé, podařilo před kamerou dokonalé ukrýt všechny náznaky společné chemie. A proč se pořád tváří, jako kdyby byli v indie road movie? Na druhou stranu právě takovýhle film je asi opravdově nefalšovaná hipster road movie, ale stejně se divím, že na nich není vidět strach nebo nějaké pnutí. Ano, když vidí chapadla, tak se schoulí do klubíčka, ale kdyby si člověk pustil jenom ty scény mezi tím, tak z jejich body language pravděpodobně nepozná, v jaké situaci se nacházejí. Dále mi přišlo, že fotky, které fotil hlavní hrdina fotograf nejspíš nebudou moc dobré fotky, podle toho, odkud ty věci snímal a celkově jak se kolem sebe díval. A taky si říkám, že ujít třináct kilometrů po rovné silnici bez překážek by jim mělo trvat dvě a půl hodiny a rozhodně ne tolik času, kolik je vidět ve filmu. Takže, abych shrnula své myšlenky: Teze je přijatelná a ve spojení s vyprázdněnou narací a romantikou vlastně geniální, ale skoro všechno na faktickém provedení mě odpuzuje.

Dotek hříchu (2013)

Tian zhu ding/A Touch Of Sin
režie, scénář: Zhangke Jia
hrají: Wu Jiang, Baoqiang Wang, Tao Zhao
viděno 23. 6. 2015

Nepochopila jsem skoro nic. Film je sociální, ale není sociální. Lidé jsou lidé, ale nejsou lidé. Nepodařilo se mi rozklíčovat, s jakým záměrem to režisér vypráví. Když se člověk zamyslí nad souvislostmi, tak brečí celé dvě hodiny, ale nemám dojem, že by režisér předkládal hotovou výpověď, což se mi nelíbí.

Provaz (1948)

Rope
režie: Alfred Hitchcock
scénář: Arthur Laurents, Patrick Hamilton (divadelní hra)
hrají: John Dall, Farley Granger, James Stewart
komentář ze dne 22. 6. 2015

Ach, mužové zhluboka dýchající, předklonění, o sebe se čely opírající, tohle je skvělý film pro filmové fanatiky a i bytosti jiným způsobem latentní. A jak jsou legrační v těch velikých hranatých oblecích, když se snaží mluvit o filosofii a svobodě. Na Hitchcockovi miluji zejména to, jak se jako přerostlé děcko radostně pouští do pokusů, a nenávidím zejména to, jak ty pokusy pojmenovává a vysvětluje v dialozích mezi postavami (jako třeba v Rozdvojené duši, další noční můra). Tehdejší diváci by to nepochopili a nebo si teprve tříbil styl? Okno do dvora už je v tom jiné. Kdyby se víc soustředil na herce a minimálně na to, co říkají, byla bych úplně nejšťastnější. Mám na mysli třeba scénu, kdy hosté štěbetají jakési obvyklé řeči a roztřesený chlapeček kvůli tomu rozdrtí skleničku v dlani a pořeže si ruku. A potom jde a dělá jako že nic, dokud si toho někdo nevšimne. A potom, potom mu někdo věští budoucnost z dlaní a rána tam není! Čas na konspirační teorie v podobném stylu, jako když Trier jen tak nenápadně umístí na své golfové hřiště devatenáctou jamku. Jenže hra náznaků a mlčení a rozvolnění struktury by v klasické dramaturgii nebyla možné, tam to prostě muselo být tak, že všichni nepotřební odejdou a dojde k pěstnímu/slovnímu souboji mezi idejemi. Myslím si ale, že Hitchcock udělal všechno ve svých silách pro subverzi tehdejších konvencí a za to má můj obdiv. (A ještě poslední výkřik v závorce nakonec - oba studenti předvádějí něco nevídaného, ale James Stewart je vedle nich jako pěst naoko, postava z úplně jiného filmu, s jinou chemií, s jinými pravidly univerza. Podle Farleyho Grangera by se pro tu roli hodil James Mason a s tím z celého srdce souhlasím, za á by byl schopen být citlivý a ironický zároveň a nikoliv tezovitý a suchý jako Stewart a za bé když si vzpomenu jak přirozeně působil vztah mezi ním a Martinem Landauem v Na sever severozápadní linkou, tak zdejší trojúhelník by se jeho přispěním nejspíš vznesl rovnou do nebes.)

San Pietro (1945)

The Battle of San Pietro
režie, scénář, hrají: John Huston
viděno 18. 6. 2015

San Pietro je myslím příkladem filmu, kde skutečná hodnota leží v divákově přemýšlení nad kontextem spíš než v díle samotném. Zajímalo by mě, jak by vypadala původní dlouhá verze filmu, která byla tehdejšími autoritami považována za příliš protiválečnou, aby na ní mohlo oko běžného člověka spočinout. Nějaká re-edice s modernizovanou hudební složkou by nejspíš nebyla od věci. Také hlas a styl vypravěče film hodně postaršuje, záběry samotné jsou dostatečně syrové na to, aby s sebou přinášely nadčasové (nesmrtelné?) sdělení. A kdyby byl film jenom sledem dlouhých statických záběrů zničené krajiny, tak by to bylo nejkrásnější, ačkoliv samozřejmě v souvislosti s tímto tématem používat slovo "krásný" je nemožné. Takže nejjasnější?

Čtyři lvi (2010)

Four Lions
režie: Christopher Morris
scénář: Christopher Morris, Jesse Armstrong, Sam Bain
hrají: Kayvan Novak, Riz Ahmed, Benedict Cumberbatch
komentář ze dne 17. 6. 2015

-"That's not a bear, that's a wookie. We have a wookie down." Nejdřív se mi zdálo, že mám spoustu různých argumentů z různých stran, než jsem si uvědomila, že doopravdy nevím, co říct. Snad kromě toho, že tohle u mě vždycky povede desetkrát víc než podobné americké pokusy o satiru.

Děti ráje (1945)

Les enfants du paradis/Children of Paradise
režie: Marcel Carné
scénář: Jacques Prévert
hrají: Arletty, Jean-Louis Barrault, Pierre Brasseur
viděno 16. 6. 2015

-"Paříž je příliš malá pro takové milence, jako jsme my dva." Kdo by to řekl, že upadnu do lásky jen tak zničehož nic a proti své vůli, ačkoliv básníci by myslím řekli, že jinak to nejde. Už několikrát jsem v rozhovorech četla, jak moji oblíbení tvůrci citují tento film jako ten, který jim způsobil lásku k (dramatickému) umění, a okamžitě jsem pochopila, co tím mysleli. Kdo by čekal takovéhle věci ve filmu z roku 1945, respektive proč se někdo namáhá s obdivováním Casablancy, když by mohl obdivovat tohle! V poslední době jsem si hodně stěžovala na bezmyšlenkové používání dialogu ve filmech a Děti století mi nabídly lék z té mizérie. Občas mají slova opačný význam k celkovému smyslu promluvy, občas popisují přesně to, co mají, občas se opakují a plynutí filmového i fikčního času jim dodává jiný význam. Dohromady je to blaho pro moji hlavu. ♥ -"Ztichni, neslyšíme přes tebe pantomimu!"

Nebraska (2013)

režie: Alexander Payne
scénář: Bob Nelson
hrají: Bruce Dern, Will Forte, June Squibb, Bob Odenkirk
viděno 16. 6. 2015

Ach, kdyby jen prakticky celou rodinu nehráli herci ze sitcomu Jak jsem poznal vaši matku, hned bych si k nim lépe hledala vztah. I něco v provedení mi brání se napojit. Možná jakási úporná snaha o hyperrealismus, ačkoliv jako divák vím, že se jedná „pouze“ o drama ve světě reflektorů. Taky mi celkem vadila kamera, hlavně v první polovině filmu, jako by snímala úplně všechno, ale nic z toho doopravdy nestálo za vidění: skáče z jednoho mluvícího obličeje na druhý nebo ukazuje, kde zrovna všichni sedí nebo chodí. Žádné informace mezi řádky. Ale jako úplně největší zlo (a to se netýká jen tohoto filmu, ale hodlám se pustit do obecnější kontemplace nad stavem současné kinematografie) bych viděla to, že si filmaři neumí říct méně je více. Dvě hodiny stopáže na takovýhle film je prostě moc. Bylo pro mě vcelku utrpením sledovat první hodinu, rozhodovat se, kterou postavu nesnáším nejvíc a kterým žánrovým směrem se to mělo vydat, abych byla milosrdnější. A potom haleluja, zázrak, jen co jsou matka s otcem a oběma syny pohromadě se najednou bavím a směju některým situacím nahlas. Pořád si myslím, že k tomuto stavu to mohlo dojít mnohem dřív a všichni by byli spokojenější. A taky je klíčové slovo „situacím“, protože jakmile se scénář přestane soustředit na pouhé sdělování informací dialogem a dostane se například k rozdílu mezi tím, jak se postavy chovají a co říkají, nebo nabídne hlubší způsob intimity a reflexe mezi otcem a synem skrz kontext v podobě vybydleného rodného domu, hned film získá úplně jiné grády. Jenže potom se vrátí do městečka a zase kecají nad lahvemi piva a to je tak ubíjející z hlediska obsahu i formy, až mě to skoro doopravdy bolí. Ale nakonec se ukáže, že to je o dobrém srdci, takže všechno moje reptání budiž odpuštěno. –„I just want to leave you something.“

Casablanca (1942)

režie: Michael Curtiz
scénář: Julius J. Epstein, Philip G. Epstein, Casey Robinson
hrají: Humphrey Bogart, Ingrid Bergman, Paul Henreid
viděno 15. 6. 2015

Když velmi slavný a kultovní film běží půl hodiny a pořád se tam nestala jediná věc, která by mě zajímala, tak je skoro jisté, že mě nebude zajímat ani zbytek filmu. Film stojí na dialozích a zápletce a ačkoliv to tak při prvním pohledu nevypadá, mohl by se odehrávat kdekoli a komukoli. Nevidím v něm osobní kouzlo ani přílišnou touhu pracovat s podprahovými významy situace. Žádná chemie mezi postavami je poslední hřebíček do rakve. Protože když někdo definuje osudovou lásku několikavteřinovým výletem po lodi a pár přípitky, není v tom nic, čemu bych já mohla rozumět. Samozřejmě kromě geniální vágusovské parodie finálního aktu, kterou provozují v Červeném trpaslíkovi. ("Na řečičky nejsem, holka, ale vím jistě, že problémy dvou slizek a jednoho androida nejsou v tomhle bláznivém kosmu důležité.") Bitva písní mě ovšem rozplakala.

Ať vejde ten pravý (2008)

Låt den rätte komma in/Let the Right One In
režie: Tomas Alfredson
scénář: John Ajvide Lindqvist (+kniha)
hrají: Kåre Hedebrant, Lina Leandersson, Elif Ceylan
komentář ze dne 14. 6. 2015

Vůbec mi nedělalo dobrý pocit se na to dívat. Stejný pocit nepříjemna, jako když vidím jakoukoli adaptaci knihy "Pošťák vždy zvoní dvakrát". A dále tomu nerozumím. Buďto jsou skuteční jenom hlavní hrdinové a potom nedává smysl, proč jsou tam scény s obyčejnými lidmi bez hlavních hrdinů, a nebo jsou skuteční i obyčejní lidé a potom nedává smysl vůbec nic. Pozitiva: Vždycky ocením, když něco končí začátkem. Líbí se mi komentář k sexualitě.

Rozdvojená duše (1945)

Spellbound
režie: Alfred Hitchcock
scénář: Ben Hecht, Angus MacPhail, Frances Beeding
hrají: Ingrid Bergman, Gregory Peck, Michael Chekhov
komentář ze dne 14. 6. 2015

I když to je ze začátku trochu zábavné, sledovat ploché bezkrevné figurky pokoušet se vyvozovat z detailů bez kontextu pravdy o životě, tak při celovečerním formátu to může diváka silně unavit a neuspokojit. Ale možná jsem jenom zaujatá, protože film, co takhle znevažuje básníky, si o to vyloženě říká. U filmu s tímto přístupem k emocím nemám moc možností k rozjímání kromě zasněných odhadů, kolik centimetrů asi měří Gregory Peck. Můj další problém je v tom, že velmi špatně přijímám temnotu ve filmech, které jsou doplněny rozjásaným orchestrálním doprovodem. Proslulý sen je rozkošný, ale zbytek filmu je hodně statický, drama příliš chtěné v kontrastu s tím, jak nechtěně směšně některé (klíčové) situace působí.

Bylo jednou zelené údolí (1941)

How Green Was My Valley
režie: John Ford
scénář: Philip Dunne
hrají: Roddy McDowall, Walter Pidgeon, Maureen O'Hara, Donald Crisp
viděno 13. 6. 2015

-"'Tis a coward I am, but I will hold your coat." Takových bratrů, až z toho jednomu jde hlava kolem. Filmu myslím postupem času zůstane jenom pověst toho díla, které ve své době dostalo víc lásky než Občan Kane, ale s přibývajícími léty už nedostalo žádnou další, zatímco k Orsonovi se jí valí víc a víc. Kdyby se mi chtělo, pustím si oba filmy po sobě a vrhnu se na poukazování na to, jak Ford je minulost a Orson budoucnost, ale nemyslím si, že je to nutné. Pro někoho, kdo o filmové formě nemá přílišný rozhled, by každopádně mohlo být velmi zajímavé například porovnat, jak oba filmy pracují s vypravěčem a retrospektivním vyprávěním, mimo dalších věcí. Ford všechno používá za účelem uctívat sentiment, což si v mém srdci žádnou pozici nevybuduje. (Moje vědomí pracuje na principu sentiment=špatné, pathos=dobré, jen tak pro pořádek.) Když opustím mudrování o formě a obrátím se k obsahu, tak postava reverenda Gruffydda mne dojala. A vztahuje se to i ke dnešku, protože v současné době sotva někde v mainstreamu člověk narazí na mužský vzor cti a pravdy pro malé chlapce. -"By prayer, Huw. And by prayer, I don't mean shouting, mumbling, and wallowing like a hog in religious sentiment. Prayer is only another name for good, clean, direct thinking."

Senna (2010)

režie: Asif Kapadia
scénář: Manish Pandey
hrají: Ayrton Senna, Alain Prost, John Bisignano
viděno 12. 6. 2015

Motorismus je jedna vášeň, kterou jsem nikdy nechápala, a toto se nezměnilo ani po tomto dokumentu. Ze všeho nejvíc nerozumím tomu, když mluví o přítomnosti boha. Tím nechci říct, že bych si myslela, že to neříká upřímně, ale zkrátka to nedokážu pochopit. Je to ode mne nespravedlivé, že odpírám duši strojům? Moje vědomí se nemůže, nebo nechce, přenést přes tuto základní překážku. Co jsem ovšem fascinovaně sledovala, to byl ten zrychlený proces totálního zničení lidského individua procesem kariéry. Když říká, že není šťastný člověk, ale doufá, že má ještě dost času to napravit, tak mám jako cestovatel časem problém vyhnat pryč všechny ty existencialistické myšlenky, co se k možnosti být šťastný vztahují. -"He wouldn't have done anything differently."

Fires Were Started (1943)

I Was A Fireman
režie, scénář: Humphrey Jennings
hrají: Philip Dickson, George Gravett, Johnny Houghton
viděno 3. 6. 2015

Film je bohužel zmrzačený žánrový hybrid, který možná posloužil ve své době, ale dnešní divák už se na něj příliš nenapojí. Nejspíš jsem rozmazlená všemi těmi ostatními (dobovými) filmy o válce, které nabízí kromě dokumentace i reflexi. Tento strohý a rezervovaný procedurální snímek vedle nich připomíná spíš instruktážní video než umělecké dílo.