Okno do dvora (1954)

Rear Window
režie: Alfred Hitchcock
scénář: John Michael Hayes, Cornell Woolrich (kniha)
hrají: James Stewart, Grace Kelly, Wendell Corey, Thelma Ritter, Raymond Burr
komentář ze dne 16. 3. 2015

Ty neustálé zatmívačky! Příliš okaté ukončení obrazu, příliš málo času na rozeznění pocitu. Nad pohyblivými rozhledy z okna se pousměji, ale chybí mi gradace, napětí, nějaké odlišení od formálního cvičení. Když jsem viděla, že Grace Kelly hrdinu políbila rty natřenými výraznou rudou rtěnkou a na jeho tváři po nich nezůstaly žádné stopy, tak jsem se musela zabavit představou, že její figuru nikdo jiný než hlavní hrdina nevidí a že je to duch, který ho pomáhá strážit před pocitem bezmoci poté, co se jeho naivní pohled na dobrodružný svět z odstupu přes foťák začal hroutit, a co si uvědomil, že je malý chlapeček uvězněný v těle starého muže, po jehož smrti se na světě nic nezmění. Jimmy Stewart je totiž ve své roli velmi úsměvný a v jeho klatě modrých očích mi chybí jiskra inteligence nebo nějaké vědomé přítomnosti. Kdyby se tak tvůrci nezaobírali zaváděním tekoucí vody do všech fiktivních studiových bytů a raději se soustředili na to, aby ten vesmír vypadal skutečný i na plátně.

V pravé poledne (1952)

High Noon
USA
režie: Fred Zinnemann
scénář: Carl Foreman
hrají: Gary Cooper, Lloyd Bridges, Katy Jurado, Grace Kelly, Lee Van Cleef
komentář ze dne 10. 3. 2015

Takže, první z věcí, o kterých se nutně musím zmínit, je Katy Jurado. Pořád jsem si říkala, že tu její vzpurnou a fascinující tvář odněkud znám - a ona je to ta razantní pistolnice, která v Pattu Garretovi a Billu Kidovi pláče za zvuků "Knockin' On Heaven's Door", že jí zastřelili manžela. A manžel pláče s ní. Ačkoliv během sledování filmu jsem s tou scénou měla celkem problém, postupem času mi nějak přirostla k srdci. A ve spojení s jejím výkonem v "pravém poledni" (když říká Grace Kelly, že mít takového chlapa, tak si sežene zbraň a půjde bojovat po jeho boku!) se z ní stává jedna z mých oblíbených hereček/hrdinek. 

Ale k filmu samotnému. Na něm nemůžu nic než obdivovat tu nekompromisnost a přímost, s jakou se ubírá ke své pointě. Vypráví o zbabělosti hluboce zakořeněné v pohodlnosti, ale také mi líbí ten vzkaz, že cesta může být cíl - ve vztahu k tomu, jak dlouho se na závěrečnou konfrontaci připravujeme a jak dlouho souboj samotný nakonec trvá. 

Záběrování je klasické, ale pořád dost rozkošné. Je tam ta zlověstná scéna, kdy dvě ženy na voze projíždějí kolem stojícího šerifa a ohlížejí se za ním, jak se jim zmenšuje a zmenšuje v dáli, ach. Hodně se mi líbí práce s hudbou - temná variace na ústřední melodii, která hraje těsně před příjezdem vlaku, je božská. I úvodní intro je skvělé, díky hudbě i díky tomu, že Lee Van Cleef je možná zlý, ale rozhodně krásný.

Terminátor 2: Den zúčtování (1991)

Terminator 2: Judgment Day
USA/Francie
režie: James Cameron
scénář: James Cameron, William Wisher Jr.
hrají: Arnold Schwarzenegger, Linda Hamilton, Edward Furlong, Robert Patrick
komentář ze dne 3. 3. 2015

Ach jo, tohle je tak krásně zkomponovaný film. Co se děje se Sárou (fyzická transformace; obě scény rozhovoru s psychiatrem!; proměna ve zvíře a zpět ve člověka), co se děje s přátelstvím a láskou (jak John považovaný za takového dacánka naprosto automaticky a bezelstně vysvětluje terminátorovi, že některé věci se prostě nedělají a že některé věci se prostě nedají vysvětlit; když se Dysonův synek vrhne před tatínka a křičí "Neubližuj mu!"), jak se prohazují role (když divák během úvodu neví, kdo je zlý a kdo je hodný; když se ze Sářiných věznitelů stanou blázni), jak se pracuje s dvojčaty, jak se prochází mřížemi, jak se tisícovka dívá na stříbrné manekýny v obchodě s oblečením, a vůbec, tisícovka je asi můj nejoblíbenější typ terminátora. 

Dokonce mi ani nevadí, že se film bez ustání pohybuje dopředu, protože mám dost času se v každé situaci zorientovat a uvědomit si všechny emoce a pohnutky, které to rozhýbávají. Nejvíce pohnutá jsem asi v momentu, kdy se Sára probudí a vidí, že vyryla do dřevěného stolu "NO FATE". A potom mě ještě nevýslovně dojímá scéna, ve které už je Arnold hodně rozmlácený, padne k zemi, má jen jednu ručičku a přesto se pořád plazí dál, plazí kupředu a my vidíme, že se natahuje pro zbraň, která tam předtím dolů spadla. Myslím si totiž, že v současných filmech je poměrně těžké najít podobnou scénu, která by vyvolávala emoce nonverbálně, pouze za pomoci herecké akce a kontextu. A nebo mě prostě jen dojímají hrdinové s odhodláním, i když je jen naprogramované. 

-"The unknown future rolls toward us. I face it, for the first time, with a sense of hope. Because if a machine, a Terminator, can learn the value of human life, maybe we can too."

Bonnie a Clyde (1967)

Bonnie and Clyde
režie: Arthur Penn
scénář: David Newman, Robert Benton
hrají: Warren Beatty, Faye Dunaway, Michael J. Pollard
komentář ze dne 2. 3. 2015

Na film jsem se dívala kdysi dávno s tátou a od té doby jsem ho měla zafixovaný jako skvělý. Dnes jsem si uvědomila, že vlastně nevím, jak ho hodnotit, protože mě na něm dojímají jenom tři věci: Když Faye čte báseň, kterou napsala skutečná Bonnie Parker, když Gene Wilder zakopne o plůtek obrostlý růžemi a křičí: "To je moje auto!" a potom samozřejmě střihová skladba závěrečné odpravy. Že je to úkrok stranou ke kritice "establishmentu" s vedlejším účinkem manipulování s charaktery a významem postav mi vůbec nevadí, naopak linka s překonáváním impotence už je něco, co mi v kontextu polidšťování vrahů přijde silně mimo mísu. Stejně jako že ta ženština představující Blanche dostala za svůj výkon Oscara. (A přečetla jsem si, že skutečná Blanche byla se svým zobrazením ve filmu hrubě nespokojená.) "Some day they'll go down together; And they'll bury them side by side; To few it'll be grief / To the law a relief. But it's death for Bonnie and Clyde." (Sakra, pár veršů a už brečím. Bonnie Parker byla stejně stará jako já jsem teď, když to napsala. A když zemřela.)

Zatmění (1962)

L'Eclisse/The Eclipse
režie: Michelangelo Antonioni
scénář: Michelangelo Antonioni, Tonino Guerra
hrají: Monica Vitti, Alain Delon, Francisco Rabal
viděno 1. 3. 2015

V podstatě nevím, jak to slovně vyjádřit, kromě toho, že mě to velmi bolelo. Aniž bych si myslela, že by to byl symptom choroby, jsem v některých situacích silně nonverbální člověk. Antonioni dobře postihuje tu neschopnost jakkoliv to vysvětlit člověku, který to nevycítí sám. V mých očích ho to staví na žebříčku režisérů, kteří rozumí ženám (lidem), na hodně vysokou pozici. Jen pro srovnání, Bergman je na tomto žebříčku hodně nízko. Polanski je někde mezi nimi, ale blíž Antonionimu, nejspíš - respektive hlavně na základě jeho starších filmů. Nad jinými režiséry jsem se v tomto kontextu zatím příliš nezamýšlela. Respektive u některých filmů nemám potřebu zamýšlet se, jak moc tvůrci vlastně rozumí tomu, co ukazují, a jenom mi z toho srdce krvácí.