The Sixth Sense
režie, scénář: M. Night Shyamalan
hrají: Bruce Willis, Toni Collette, Haley Joel Osment, Olivia Williams
komentář ze dne 21. 12. 2014
Na Shyamalanovi mi přijde nejzábavnější to, že vlastně jenom kopíruje "staré mistry". Ať už jsou to úvodní titulky, hudba nebo práce s motivem a obecně přístup k vyprávění. A zajímavé na tom je, jak mu to čím dál tím míň prochází u diváků. Nicméně ke Smyslu, tady je zábavné to otočení, že Bruce si myslí, že pomáhá lidem myslet, zatímco ve skutečnosti jeho učí lidé cítit. Při opakované projekci jsem nejvíc ocenila postavu Toni Collette. Dále mě rovněž dojala epizoda s holčičkou, která přišla zachránit svoji mladší sestru. Nicméně chování ostatních postav a neustálé nadávání do freaků je dost chtěné, takhle se z mé zkušenosti lidé ke zlobivým dětem nechovají.
Štítky
"1001" filmů které musíte vidět než zemřete
(1)
1900s
(2)
1910s
(5)
1920s
(39)
1930s
(48)
1940s
(36)
1950s
(41)
1960s
(60)
1970s
(67)
1980s
(62)
1990s
(68)
2000s
(83)
2010s
(86)
2020s
(2)
akční
(17)
animovaný
(10)
Argentina
(1)
Austrálie
(2)
Belgie
(1)
BEZ CHUTI
(181)
Brazílie
(2)
Česko
(1)
Československo
(2)
Čína
(3)
Dánsko
(2)
dobrodružný
(23)
dokumentární
(4)
erotický
(3)
existenciální
(114)
experimentální
(2)
expresionismus
(2)
fantasy
(17)
film noir
(7)
Francie
(27)
historický
(14)
Hong Kong
(7)
horor
(20)
hudební
(10)
Chile
(1)
Indie
(1)
Írán
(1)
Irsko
(2)
Itálie
(10)
Japonsko
(4)
Jihoafrická republika
(1)
Jižní Korea
(1)
Jordánsko
(1)
Kanada
(7)
Katar
(1)
katastrofický
(3)
komedie
(41)
krimi
(29)
Libanon
(1)
Maďarsko
(3)
Mexiko
(4)
muzikál
(15)
mysteriózní
(20)
Německá říše
(1)
Německo
(11)
Nizozemsko
(2)
Nový Zéland
(2)
PALEC DOLŮ
(97)
PALEC NAHORU
(194)
podobenství
(4)
poetický
(2)
pohádka
(3)
PRVNÍ OKRUH PEKLA
(54)
příběh zrání
(23)
psychologický
(8)
Rakousko
(1)
road movie
(3)
rodinný
(8)
romantický
(48)
Rusko
(1)
satira
(6)
sci-fi
(28)
Sovětský svaz
(4)
sportovní
(3)
SRDÍČKO
(145)
Španělsko
(3)
Švýcarsko
(2)
thriller
(35)
Tchai-wan
(3)
Tunisko
(1)
USA
(195)
válečný
(21)
Velká Británie
(38)
western
(12)
Západní Německo
(2)
životopisný
(16)
neděle 21. prosince 2014
pátek 19. prosince 2014
Vykoupení z věznice Shawshank (1994)
The Shawshank Redemption
režie: Frank Darabont
scénář: Frank Darabont, Stephen King (povídka)
hrají: Tim Robbins, Morgan Freeman, Clancy Brown, Gil Bellows
komentář ze dne 19. 12. 2014
K filmu mám takový nostalgický vztah, protože můj tatínek pořád chodí po bytě a vykřikuje "právník to podělal!" a podobně. A když pláče i Morgan Freeman, kdo jsem já, abych neplakala! Zamlada byla moje oblíbená epizoda s mladým Elvisem, nyní si zejména užívám Clancyho Browna, jeho 192 centimetrů a bezkrevný obličej. Nicméně oficiální důvod, proč ten film oceňuji, je zobrazení mužského přátelství. Zajímalo by mě, jestli muži vidí toto zobrazení jako pravdivé. Oproti jiným filmům podobného charakteru mám dojem, že tady všechno tak nějak přirozeně zapadne do sebe, zvolení herci to neuvrhují do kýče, necítím křeč a nemám potřebu hledat chyby technického rázu. Navíc film dost sugeruje spíš než realitu jakési podobenství o touze po svobodě. A poslední scéna vypadá tak strašně divně, modře a ideálně, že čím jsem starší, tím víc mám utkvělý dojem, že se nikdy nestala a že je to jenom zoufalé přání zastiňující skutečné události. (Což mi přijde jako docela cool interpretace srážející náběh k předávkování sentimentem.) P. S.: S hrůzou jsem si vyzkoušela, že kdybych já byla Red, tak si "Zihuatanejo" několik let nevydržím pamatovat.
režie: Frank Darabont
scénář: Frank Darabont, Stephen King (povídka)
hrají: Tim Robbins, Morgan Freeman, Clancy Brown, Gil Bellows
komentář ze dne 19. 12. 2014
K filmu mám takový nostalgický vztah, protože můj tatínek pořád chodí po bytě a vykřikuje "právník to podělal!" a podobně. A když pláče i Morgan Freeman, kdo jsem já, abych neplakala! Zamlada byla moje oblíbená epizoda s mladým Elvisem, nyní si zejména užívám Clancyho Browna, jeho 192 centimetrů a bezkrevný obličej. Nicméně oficiální důvod, proč ten film oceňuji, je zobrazení mužského přátelství. Zajímalo by mě, jestli muži vidí toto zobrazení jako pravdivé. Oproti jiným filmům podobného charakteru mám dojem, že tady všechno tak nějak přirozeně zapadne do sebe, zvolení herci to neuvrhují do kýče, necítím křeč a nemám potřebu hledat chyby technického rázu. Navíc film dost sugeruje spíš než realitu jakési podobenství o touze po svobodě. A poslední scéna vypadá tak strašně divně, modře a ideálně, že čím jsem starší, tím víc mám utkvělý dojem, že se nikdy nestala a že je to jenom zoufalé přání zastiňující skutečné události. (Což mi přijde jako docela cool interpretace srážející náběh k předávkování sentimentem.) P. S.: S hrůzou jsem si vyzkoušela, že kdybych já byla Red, tak si "Zihuatanejo" několik let nevydržím pamatovat.
úterý 16. prosince 2014
Million Dollar Baby (2004)
režie: Clint Eastwood
scénář: Paul Haggis
hrají: Hilary Swank, Clint Eastwood, Morgan Freeman
komentář ze dne 16. 12. 2014
Tak jistě, brečela jsem, ovšem v tomhle případě to nějak není zásluha autora nebo jak bych to řekla, spíš vlastně naopak je to zásluha autora až moc, zkrátka není to doklad geniality tvůrců jako jiné moje divácké slzy. Úplně na začátek mi vadí ten model (syndrom) povídkové adaptace. Protože jakkoliv bych mohla být členem spolku lidí volajících po svatořečení Morgana Freemana, tak už jsem vyrostla do té doby, že mi přijde trošku lenošské/odfláknuté spoléhat se na voiceover starého, unaveného a moudrého muže, a to zvláště v případě, že jeho vyprávění nijak nekontrastuje s příběhem a veškerý obsah se jím jen zdvojuje. Navíc se tím snímá břímě z herců, kteří nemusí být tak výmluvní řečí těla, když za ně jejich duševní pochody odvypráví hlas shůry. Tím přecházím k další hlavní výtce - hlavní postavou je totiž trenér Frankie a Clint jako jeho představitel je ve své roli neuvěřitelně nehybný a kožený, zvláště také proto, že po letech v businessu se prostě dopracoval k tomu, že už hraje jenom Clinta Eastwooda (protivného, ale v jádru dobráka). Jeho nulová expresivita extra vynikne vedle k zulíbání živelné Hilary, která ale žel bohu představuje jenom figurku v životním příběhu protivného trenéra, a nikoliv naopak. Poněkud umělé namontování "srdcařského" bojovníka Dangera do vyprávění za účelem vyrobit jednu z dalších point mi připadá jako další scenáristická lenost, stejně tak časté spoléhání na stmívačky není nic, z čeho bych si sedla na zadek. Nicméně je pravda, že po většinu svého dospělého života si plánuji, že druhá věc (a možná i první, záleží, jak to budu mít s akvárkem), kterou si pořídím do vlastního bydlení, bude boxovací pytel, takže po této stránce jsem si přišla na své. Sledovat muskulaturu na Hilary bylo příjemné potěšení, ještě větší blaho potom bylo sledovat dokonalý stroj Luciu Rijker v pohybu. Protože když se někomu říká nejnebezpečnější žena na světě, tak to mi sakra imponuje.
scénář: Paul Haggis
hrají: Hilary Swank, Clint Eastwood, Morgan Freeman
komentář ze dne 16. 12. 2014
Tak jistě, brečela jsem, ovšem v tomhle případě to nějak není zásluha autora nebo jak bych to řekla, spíš vlastně naopak je to zásluha autora až moc, zkrátka není to doklad geniality tvůrců jako jiné moje divácké slzy. Úplně na začátek mi vadí ten model (syndrom) povídkové adaptace. Protože jakkoliv bych mohla být členem spolku lidí volajících po svatořečení Morgana Freemana, tak už jsem vyrostla do té doby, že mi přijde trošku lenošské/odfláknuté spoléhat se na voiceover starého, unaveného a moudrého muže, a to zvláště v případě, že jeho vyprávění nijak nekontrastuje s příběhem a veškerý obsah se jím jen zdvojuje. Navíc se tím snímá břímě z herců, kteří nemusí být tak výmluvní řečí těla, když za ně jejich duševní pochody odvypráví hlas shůry. Tím přecházím k další hlavní výtce - hlavní postavou je totiž trenér Frankie a Clint jako jeho představitel je ve své roli neuvěřitelně nehybný a kožený, zvláště také proto, že po letech v businessu se prostě dopracoval k tomu, že už hraje jenom Clinta Eastwooda (protivného, ale v jádru dobráka). Jeho nulová expresivita extra vynikne vedle k zulíbání živelné Hilary, která ale žel bohu představuje jenom figurku v životním příběhu protivného trenéra, a nikoliv naopak. Poněkud umělé namontování "srdcařského" bojovníka Dangera do vyprávění za účelem vyrobit jednu z dalších point mi připadá jako další scenáristická lenost, stejně tak časté spoléhání na stmívačky není nic, z čeho bych si sedla na zadek. Nicméně je pravda, že po většinu svého dospělého života si plánuji, že druhá věc (a možná i první, záleží, jak to budu mít s akvárkem), kterou si pořídím do vlastního bydlení, bude boxovací pytel, takže po této stránce jsem si přišla na své. Sledovat muskulaturu na Hilary bylo příjemné potěšení, ještě větší blaho potom bylo sledovat dokonalý stroj Luciu Rijker v pohybu. Protože když se někomu říká nejnebezpečnější žena na světě, tak to mi sakra imponuje.
pondělí 8. prosince 2014
Amélie z Montmartru (2001)
Le Fabuleux destin d'Amélie Poulain/Amelie from Montmartre
režie: Jean-Pierre Jeunet
scénář: Guillaume Laurant, Jean-Pierre Jeunet
hrají: Audrey Tautou, Mathieu Kassovitz, Jamel Debbouze, Dominique Pinon
komentář ze dne 8. 12. 2014
Hned na začátek bych chtěla zmínit, že scéna ze strašidelné jízdy je jedním z mých nejoblíbenějších filmových erotických momentů. A dále bych chtěla říct, že každý film je ze zásady konstrukt, to jako reakci na některé zdejší komentáře. Následovat budou moje obvyklé plačtivé poznatky, ale tentokráte doslova, protože se mi snad ještě nestalo, že bych si k filmu musela přinést papírovou utěrku, protože mě pálily oči od toho všeho brečení a bez utěrky bych na film neviděla. Během mého problematického dospívání to byl jeden z prvních filmů s poselstvím "perverti jsou taky lidi", který jsem viděla, takže k němu mám zkrátka takový srdíčkový vztah. Plus ta dramaturgie budování postav skrz detaily a dramatického oblouku z "malých věcí" je promyšlená a políbeníhodná.
režie: Jean-Pierre Jeunet
scénář: Guillaume Laurant, Jean-Pierre Jeunet
hrají: Audrey Tautou, Mathieu Kassovitz, Jamel Debbouze, Dominique Pinon
komentář ze dne 8. 12. 2014
Hned na začátek bych chtěla zmínit, že scéna ze strašidelné jízdy je jedním z mých nejoblíbenějších filmových erotických momentů. A dále bych chtěla říct, že každý film je ze zásady konstrukt, to jako reakci na některé zdejší komentáře. Následovat budou moje obvyklé plačtivé poznatky, ale tentokráte doslova, protože se mi snad ještě nestalo, že bych si k filmu musela přinést papírovou utěrku, protože mě pálily oči od toho všeho brečení a bez utěrky bych na film neviděla. Během mého problematického dospívání to byl jeden z prvních filmů s poselstvím "perverti jsou taky lidi", který jsem viděla, takže k němu mám zkrátka takový srdíčkový vztah. Plus ta dramaturgie budování postav skrz detaily a dramatického oblouku z "malých věcí" je promyšlená a políbeníhodná.
sobota 6. prosince 2014
Hvězdné války: Epizoda IV - Nová naděje (1977)
Star Wars: Episode IV - A New Hope
režie, scénář: George Lucas
hrají: Mark Hamill, Harrison Ford, Carrie Fisher, Alec Guinness, Anthony Daniels, James Earl Jones
komentář ze dne 6. 12. 2014
Když jsem se teď nad tím zamyslela, tak mě stejně nejvíc dojímá tempo, ve kterém se to odehrává. Ten čas, který to všechno trvá. Protože když už nic, tak to aspoň vzbuzuje dojem, že dělají svoji práci pořádně. Třeba u scény, kdy Jawové spouští ze svého vozidla jakousi digestoř, aby nasáli R2D2 do kovového nitra, jsem prakticky zaslzela... To je celých několik vteřin vytváření napětí a budování přesvědčení, že sledujeme opravdický vesmír. Pravděpodobně to ze mě dělá v očích moderního filmového diváka prudérního staromilce, ale já si opravdu myslím, že filmař by měl čas používat jako spojence a ne se snažit bojovat proti němu. A současný trend, že body zápletky se odehrávají v mikrosekundách a vysvětlovacích dialozích a potom jsou desítky minut používány k retardačním atrakcím, mě tíží v žaludku a basta.
režie, scénář: George Lucas
hrají: Mark Hamill, Harrison Ford, Carrie Fisher, Alec Guinness, Anthony Daniels, James Earl Jones
komentář ze dne 6. 12. 2014
Když jsem se teď nad tím zamyslela, tak mě stejně nejvíc dojímá tempo, ve kterém se to odehrává. Ten čas, který to všechno trvá. Protože když už nic, tak to aspoň vzbuzuje dojem, že dělají svoji práci pořádně. Třeba u scény, kdy Jawové spouští ze svého vozidla jakousi digestoř, aby nasáli R2D2 do kovového nitra, jsem prakticky zaslzela... To je celých několik vteřin vytváření napětí a budování přesvědčení, že sledujeme opravdický vesmír. Pravděpodobně to ze mě dělá v očích moderního filmového diváka prudérního staromilce, ale já si opravdu myslím, že filmař by měl čas používat jako spojence a ne se snažit bojovat proti němu. A současný trend, že body zápletky se odehrávají v mikrosekundách a vysvětlovacích dialozích a potom jsou desítky minut používány k retardačním atrakcím, mě tíží v žaludku a basta.
Hvězdné války: Epizoda V - Impérium vrací úder (1980)
Star Wars: Episode V - The Empire Strikes Back
režie: Irvin Kershner
scénář: Leigh Brackett, Lawrence Kasdan
hrají: Mark Hamill, Harrison Ford, Carrie Fisher, Billy Dee Williams, Anthony Daniels, Frank Oz, Alec Guinness, James Earl Jones
komentář ze dne 6. 12. 2014
Tenhle film je jaksi poťouchle nejmilejší v tom, jaký badass se v jeho průběhu formuje z Darth Vadera. Takové ty jemné detaily typu: "Omluva přijata, kapitáne." Zmetek skoro nepatřičný do vesmíru, kde se na sebe všichni pořád usmívají i před nejtěžšími překážkami a diváci moc dobře vědí, že postavám žádné vážnější nebezpečí nehrozí. Potěšení z jeho zloduchovství mi ale nejvíc kazí (a teď vypustím jedno ze svých nejvíc rouhačských prohlášení, možná snad dokonce to nejvíc největší) hudba. Já se nijak netajím svou nechutí k Johnu Williamsovi, jasně, jeho "main themes" jsou legendární, ale při celkovém pohledu mi díky používaným nástrojům a melodickým postupům přijde jeho hudba repetitivní a nezajímavá, ať už jsou to Star Wars, Indy nebo Harry Potter, většina podkresové hudby mi přijde zaměnitelná a nezábavná. Já jsem zvyklá ve volném čase poslouchat hodně filmové hudby, ale od Williamse mám ve své sbírce jenom tři skladby: tu, kterou hraje kapela v kantýně, tu, kterou hraje kapela u Jabby a závěrečnou oslavu vítězství - a není to náhoda, že jsou to právě ty, které se absolutně liší od jeho obvyklé produkce. Zbytek jeho skladeb je pro mne pro poslech nepoužitelný. A ty jeho rozjásané motivy mi zkrátka nepřijdou jako vhodný doprovod pro někoho, kdo zabíjí miliony lidí, seká údy a celkově se chová jako pacholek par excellence. Jinak také oceňuji vzkaz, že člověk nemusí splňovat nějaké vnější parametry, aby mohl být vnitřně silný. -"I'm looking for a great warrior." -"Wars not make one great."
režie: Irvin Kershner
scénář: Leigh Brackett, Lawrence Kasdan
hrají: Mark Hamill, Harrison Ford, Carrie Fisher, Billy Dee Williams, Anthony Daniels, Frank Oz, Alec Guinness, James Earl Jones
komentář ze dne 6. 12. 2014
Tenhle film je jaksi poťouchle nejmilejší v tom, jaký badass se v jeho průběhu formuje z Darth Vadera. Takové ty jemné detaily typu: "Omluva přijata, kapitáne." Zmetek skoro nepatřičný do vesmíru, kde se na sebe všichni pořád usmívají i před nejtěžšími překážkami a diváci moc dobře vědí, že postavám žádné vážnější nebezpečí nehrozí. Potěšení z jeho zloduchovství mi ale nejvíc kazí (a teď vypustím jedno ze svých nejvíc rouhačských prohlášení, možná snad dokonce to nejvíc největší) hudba. Já se nijak netajím svou nechutí k Johnu Williamsovi, jasně, jeho "main themes" jsou legendární, ale při celkovém pohledu mi díky používaným nástrojům a melodickým postupům přijde jeho hudba repetitivní a nezajímavá, ať už jsou to Star Wars, Indy nebo Harry Potter, většina podkresové hudby mi přijde zaměnitelná a nezábavná. Já jsem zvyklá ve volném čase poslouchat hodně filmové hudby, ale od Williamse mám ve své sbírce jenom tři skladby: tu, kterou hraje kapela v kantýně, tu, kterou hraje kapela u Jabby a závěrečnou oslavu vítězství - a není to náhoda, že jsou to právě ty, které se absolutně liší od jeho obvyklé produkce. Zbytek jeho skladeb je pro mne pro poslech nepoužitelný. A ty jeho rozjásané motivy mi zkrátka nepřijdou jako vhodný doprovod pro někoho, kdo zabíjí miliony lidí, seká údy a celkově se chová jako pacholek par excellence. Jinak také oceňuji vzkaz, že člověk nemusí splňovat nějaké vnější parametry, aby mohl být vnitřně silný. -"I'm looking for a great warrior." -"Wars not make one great."
Hvězdné války: Epizoda VI - Návrat Jediho (1983)
Star Wars: Episode VI - Return of the Jedi
režie: Richard Marquand
scénář: Lawrence Kasdan, George Lucas
hrají: Mark Hamill, Harrison Ford, Carrie Fisher, Billy Dee Williams, Anthony Daniels, Ian McDiarmid, Frank Oz, James Earl Jones, Alec Guinness
komentář ze dne 6. 12. 2014
A tady zase musím říct, že se mi líbí, jak je vystavěný scénář. Stejně jako v prvním díle mi přijde úžasné, že nejdřív exponuje roboty jako hlavní postavy, zůstává s nimi a s jejich nejistotami, a teprve od nich se potom odráží k dalším postavám a větším věcem, tak tady jsem rovněž celá nadšená z toho, jak se všichni jeden po jednom slévají jako potůčky do hlavní řeky, aby potom mohli společně pokračovat. Zkrátka, že si dají tu práci s poctivou výstavbou příběhu, ačkoliv je to všechno vysvětlené už v úvodním žlutém písmu do vesmíru. Přivádí mě to ovšem k myšlence, že Lucas umí příběh začít, ale neumí ho uspokojivě ukončit, protože model "přiletíme k té velké věci, střelíme do ní, ona vybouchne a tím se naše všechny problémy vyřeší a nastane dobro", je nejenže recyklovaný, ale také pořád tak nějak nedostatečně sofistikovaný, řekla bych. A nyní osobní poznámka: Z dnešního pohledu pláču vždycky, když se Darth Vader dívá z Luka na Císaře, z Císaře na Luka, protože si říkám: "A teď si asi vzpomněl na Padmé..."
režie: Richard Marquand
scénář: Lawrence Kasdan, George Lucas
hrají: Mark Hamill, Harrison Ford, Carrie Fisher, Billy Dee Williams, Anthony Daniels, Ian McDiarmid, Frank Oz, James Earl Jones, Alec Guinness
komentář ze dne 6. 12. 2014
A tady zase musím říct, že se mi líbí, jak je vystavěný scénář. Stejně jako v prvním díle mi přijde úžasné, že nejdřív exponuje roboty jako hlavní postavy, zůstává s nimi a s jejich nejistotami, a teprve od nich se potom odráží k dalším postavám a větším věcem, tak tady jsem rovněž celá nadšená z toho, jak se všichni jeden po jednom slévají jako potůčky do hlavní řeky, aby potom mohli společně pokračovat. Zkrátka, že si dají tu práci s poctivou výstavbou příběhu, ačkoliv je to všechno vysvětlené už v úvodním žlutém písmu do vesmíru. Přivádí mě to ovšem k myšlence, že Lucas umí příběh začít, ale neumí ho uspokojivě ukončit, protože model "přiletíme k té velké věci, střelíme do ní, ona vybouchne a tím se naše všechny problémy vyřeší a nastane dobro", je nejenže recyklovaný, ale také pořád tak nějak nedostatečně sofistikovaný, řekla bych. A nyní osobní poznámka: Z dnešního pohledu pláču vždycky, když se Darth Vader dívá z Luka na Císaře, z Císaře na Luka, protože si říkám: "A teď si asi vzpomněl na Padmé..."
středa 3. prosince 2014
Nespoutaný Django (2012)
Django Unchained
režie, scénář: Quentin Tarantino
hrají: Jamie Foxx, Christoph Waltz, Leonardo DiCaprio, Kerry Washington, Samuel L. Jackson
viděno 3. 12. 2014
Bohužel už je to přesně deset let, co mi něco od Tarantina připadalo cool, takže podle toho taky vypadá, jak jsem si užila tenhle film. S tím souvisí i to, že Waltzovu kouzlu jsem nikdy nepodlehla, navíc mi jeho výkon přijde značně stereotypní. Jestli už bude chudáček pořád hrát jenom jednou stejnou roli, tak ho docela lituju. Velký problém jsem také měla s hudbou. Kromě toho, že se mi nelíbí konkrétní použité písničky, to čert vem, nemůže se každému líbit všechno, se mi spíš přestává líbit Tarantinovo spoléhání na to, že stačí k libovolnému celku pustit anachronickou píseň a "ono se to nějak udělá". A pokud je pravda, že Morricone řekl, že už s ním nebude spolupracovat, protože používá hudbu úplně nesmyslně, tak jsem ráda, že jsem dospěla ke stejnému názoru jako Morricone. A taky se tím kumulují bezobsažné, bezpřínosné pasáže, které zbytečně prodlužují hodně přepálenou stopáž. Je tam i dvakrát scéna s naprosto totožným obsahem - hajzlové nasírají Djanga, ten sahá na zbraň a potom ji pustí, když se situace uklidní. Místo toho, že by to působilo jako princip, to spíš vytváří dojem, že se někdo zapomněl ve střižně a pod dojmem, že je génius, zanevřel na řemeslo a jeho pravidla. Také už jsem dozajista dospěla do stádia, kdy mi nepřijde, že by situace, kdy někdo někoho střelí, a třeba několikrát, a ten někdo u toho řve, generovala humor či zábavu. Už aby Tarantinovi bylo šedesát a přestal točit filmy, jak slíbil, protože si nedovedu představit, kam by to chtěl ještě eskalovat. Je jasné, že hranici uměleckých záměrů už překročil. Nicméně se učím oceňovat takové malé věci jako debatu nad pytli s dírami na oči (i když je ve filmu vlastně dost navíc), nebo oznámení, že Alexandre Dumas byl černošského původu, ačkoli v Leově reakci na to se třeba mohl mnohem víc porochnit. Na závěr se snad už nabízí jen otázka, který film obsahuje "lepší statement", jestli Django, nebo 12 let v řetězech. Dle mého názoru jsou oba filmy bullshit, ale každý z trochu jiných důvodů. Doporučuji komentáře uživatelů Vitex a salahadin, kteří mi píšou úplně ze srdíčka, u Vitexe zejména pasáž o morálce autora a v případě salahadina ta část o srabství hlavní postavy.
režie, scénář: Quentin Tarantino
hrají: Jamie Foxx, Christoph Waltz, Leonardo DiCaprio, Kerry Washington, Samuel L. Jackson
viděno 3. 12. 2014
Bohužel už je to přesně deset let, co mi něco od Tarantina připadalo cool, takže podle toho taky vypadá, jak jsem si užila tenhle film. S tím souvisí i to, že Waltzovu kouzlu jsem nikdy nepodlehla, navíc mi jeho výkon přijde značně stereotypní. Jestli už bude chudáček pořád hrát jenom jednou stejnou roli, tak ho docela lituju. Velký problém jsem také měla s hudbou. Kromě toho, že se mi nelíbí konkrétní použité písničky, to čert vem, nemůže se každému líbit všechno, se mi spíš přestává líbit Tarantinovo spoléhání na to, že stačí k libovolnému celku pustit anachronickou píseň a "ono se to nějak udělá". A pokud je pravda, že Morricone řekl, že už s ním nebude spolupracovat, protože používá hudbu úplně nesmyslně, tak jsem ráda, že jsem dospěla ke stejnému názoru jako Morricone. A taky se tím kumulují bezobsažné, bezpřínosné pasáže, které zbytečně prodlužují hodně přepálenou stopáž. Je tam i dvakrát scéna s naprosto totožným obsahem - hajzlové nasírají Djanga, ten sahá na zbraň a potom ji pustí, když se situace uklidní. Místo toho, že by to působilo jako princip, to spíš vytváří dojem, že se někdo zapomněl ve střižně a pod dojmem, že je génius, zanevřel na řemeslo a jeho pravidla. Také už jsem dozajista dospěla do stádia, kdy mi nepřijde, že by situace, kdy někdo někoho střelí, a třeba několikrát, a ten někdo u toho řve, generovala humor či zábavu. Už aby Tarantinovi bylo šedesát a přestal točit filmy, jak slíbil, protože si nedovedu představit, kam by to chtěl ještě eskalovat. Je jasné, že hranici uměleckých záměrů už překročil. Nicméně se učím oceňovat takové malé věci jako debatu nad pytli s dírami na oči (i když je ve filmu vlastně dost navíc), nebo oznámení, že Alexandre Dumas byl černošského původu, ačkoli v Leově reakci na to se třeba mohl mnohem víc porochnit. Na závěr se snad už nabízí jen otázka, který film obsahuje "lepší statement", jestli Django, nebo 12 let v řetězech. Dle mého názoru jsou oba filmy bullshit, ale každý z trochu jiných důvodů. Doporučuji komentáře uživatelů Vitex a salahadin, kteří mi píšou úplně ze srdíčka, u Vitexe zejména pasáž o morálce autora a v případě salahadina ta část o srabství hlavní postavy.
pondělí 1. prosince 2014
Dobyvatelé ztracené archy (1981)
Raiders of the Lost Ark
režie: Steven Spielberg
scénář: Lawrence Kasdan
hrají: Harrison Ford, Karen Allen, John Rhys-Davies
komentář ze dne 1. 12. 2014
Naposledy jsem se dívala na film v takovém zvláštním rozpoložení, kdy jsem najednou bůhvíproč měla velmi intenzivní dojem, že se vlastně nedívám na komedii, respektive na něco, co by mělo být k smíchu. Bylo to jen takové chvilkové pomatení smyslů, protože Indy je okouzlující a všechno, ale bylo velmi poučné vidět film jinýma očima. Připomněly se mi Tarantinovy filmy, které jsou cool proto, že to o sobě svým stylem říkají, tak třeba se to Tarantino naučil od Spielberga. Jen ta úvodní sekvence "tajemných" záběrů, než se ukáže hrdinův obličej, to je něco, co by mi asi u jiného filmu podvědomě lezlo na nervy jako arogance tvůrců. Tarantina mi to také připomnělo v přístupu k zabíjení, protože jasně, je to film, je to inscenace, je to zábava, je to nadsázka a vůbec, ale když se člověk oprostí od znalostí popkultury a kontextu, tak smrt je zkrátka smrt a v tomto ohledu je ta slavná scéna se zastřelením muže, který se připravuje na šermovací souboj, hodně brutální. A ještě brutálnější, když si představím, že to vidím v kině plném lidí, kteří se všichni naráz zasmějí - ale to už se zase projevuje můj strach z většího množství lidí na jednom místě. Je to podobně brutální jako když nám hlavního záporáka Poslední křížové výpravy Donovana ukážou doma na večírku a v jeden moment do místnosti vstoupí jeho manželka a on ji políbí. Já potom celou dobu musím myslet na to, že z té paní bude vdova a že bude třeba celý zbytek života nešťastná. Co to se mnou je. Taky mi moc není po srsti zdejší damsel in distress, jejíž hlavním nástrojem je nekontrolované vřeštění, přece jenom to už působí trochu lacině. Co mi naopak připadalo nesmírně hypnotické a vlastně až jak obraz z jiného filmu, je právě moment, kdy je Marion zavrtaná mezi mumiemi a řve a čeká, až ji tam odsud Indy vytáhne, a je tam jeden několikavteřinový záběr na lebku, které se pomalým vlnitým pohybem plazí ústy silný had... To se probouzí ty deviace, jaké by člověk na povrchu nečekal při sledování lehkého dobrodružného filmu pro celou rodinu. A jaké psycho by všechna tato psycha mohlo korunovat? Samozřejmě závěrečný závěr ze skladiště, které je taky v prvním plánu takové to hahaha, hihihi, ale když to vezmu vážně, když to vezmu smrtelně vážně, tak je to síla, připomíná mi to takové ty neorealistické filmy typu Zloději kol nebo Ecce homo!, kdy celou dobu sledujeme jednoho člověka existenciálně trpět až do naprosté tragédie a misérie bez zdánlivé naděje na budoucnost, a potom od něj kamera odskočí a ukáže ho stát v proudícím davu lidí, čím nám naznačuje, že těch trpících je všude kolem nepočítaně a že vlastně možná všichni trpí a že vlastně nebude žádné zítra. Myslím, že se nějak potřebuji zbavit chmurů.
režie: Steven Spielberg
scénář: Lawrence Kasdan
hrají: Harrison Ford, Karen Allen, John Rhys-Davies
komentář ze dne 1. 12. 2014
Naposledy jsem se dívala na film v takovém zvláštním rozpoložení, kdy jsem najednou bůhvíproč měla velmi intenzivní dojem, že se vlastně nedívám na komedii, respektive na něco, co by mělo být k smíchu. Bylo to jen takové chvilkové pomatení smyslů, protože Indy je okouzlující a všechno, ale bylo velmi poučné vidět film jinýma očima. Připomněly se mi Tarantinovy filmy, které jsou cool proto, že to o sobě svým stylem říkají, tak třeba se to Tarantino naučil od Spielberga. Jen ta úvodní sekvence "tajemných" záběrů, než se ukáže hrdinův obličej, to je něco, co by mi asi u jiného filmu podvědomě lezlo na nervy jako arogance tvůrců. Tarantina mi to také připomnělo v přístupu k zabíjení, protože jasně, je to film, je to inscenace, je to zábava, je to nadsázka a vůbec, ale když se člověk oprostí od znalostí popkultury a kontextu, tak smrt je zkrátka smrt a v tomto ohledu je ta slavná scéna se zastřelením muže, který se připravuje na šermovací souboj, hodně brutální. A ještě brutálnější, když si představím, že to vidím v kině plném lidí, kteří se všichni naráz zasmějí - ale to už se zase projevuje můj strach z většího množství lidí na jednom místě. Je to podobně brutální jako když nám hlavního záporáka Poslední křížové výpravy Donovana ukážou doma na večírku a v jeden moment do místnosti vstoupí jeho manželka a on ji políbí. Já potom celou dobu musím myslet na to, že z té paní bude vdova a že bude třeba celý zbytek života nešťastná. Co to se mnou je. Taky mi moc není po srsti zdejší damsel in distress, jejíž hlavním nástrojem je nekontrolované vřeštění, přece jenom to už působí trochu lacině. Co mi naopak připadalo nesmírně hypnotické a vlastně až jak obraz z jiného filmu, je právě moment, kdy je Marion zavrtaná mezi mumiemi a řve a čeká, až ji tam odsud Indy vytáhne, a je tam jeden několikavteřinový záběr na lebku, které se pomalým vlnitým pohybem plazí ústy silný had... To se probouzí ty deviace, jaké by člověk na povrchu nečekal při sledování lehkého dobrodružného filmu pro celou rodinu. A jaké psycho by všechna tato psycha mohlo korunovat? Samozřejmě závěrečný závěr ze skladiště, které je taky v prvním plánu takové to hahaha, hihihi, ale když to vezmu vážně, když to vezmu smrtelně vážně, tak je to síla, připomíná mi to takové ty neorealistické filmy typu Zloději kol nebo Ecce homo!, kdy celou dobu sledujeme jednoho člověka existenciálně trpět až do naprosté tragédie a misérie bez zdánlivé naděje na budoucnost, a potom od něj kamera odskočí a ukáže ho stát v proudícím davu lidí, čím nám naznačuje, že těch trpících je všude kolem nepočítaně a že vlastně možná všichni trpí a že vlastně nebude žádné zítra. Myslím, že se nějak potřebuji zbavit chmurů.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)