The Sixth Sense
režie, scénář: M. Night Shyamalan
hrají: Bruce Willis, Toni Collette, Haley Joel Osment, Olivia Williams
komentář ze dne 21. 12. 2014
Na Shyamalanovi mi přijde nejzábavnější to, že vlastně jenom kopíruje "staré mistry". Ať už jsou to úvodní titulky, hudba nebo práce s motivem a obecně přístup k vyprávění. A zajímavé na tom je, jak mu to čím dál tím míň prochází u diváků. Nicméně ke Smyslu, tady je zábavné to otočení, že Bruce si myslí, že pomáhá lidem myslet, zatímco ve skutečnosti jeho učí lidé cítit. Při opakované projekci jsem nejvíc ocenila postavu Toni Collette. Dále mě rovněž dojala epizoda s holčičkou, která přišla zachránit svoji mladší sestru. Nicméně chování ostatních postav a neustálé nadávání do freaků je dost chtěné, takhle se z mé zkušenosti lidé ke zlobivým dětem nechovají.
Štítky
"1001" filmů které musíte vidět než zemřete
(1)
1900s
(2)
1910s
(5)
1920s
(39)
1930s
(48)
1940s
(36)
1950s
(41)
1960s
(60)
1970s
(67)
1980s
(62)
1990s
(68)
2000s
(83)
2010s
(86)
2020s
(2)
akční
(17)
animovaný
(10)
Argentina
(1)
Austrálie
(2)
Belgie
(1)
BEZ CHUTI
(181)
Brazílie
(2)
Česko
(1)
Československo
(2)
Čína
(3)
Dánsko
(2)
dobrodružný
(23)
dokumentární
(4)
erotický
(3)
existenciální
(114)
experimentální
(2)
expresionismus
(2)
fantasy
(17)
film noir
(7)
Francie
(27)
historický
(14)
Hong Kong
(7)
horor
(20)
hudební
(10)
Chile
(1)
Indie
(1)
Írán
(1)
Irsko
(2)
Itálie
(10)
Japonsko
(4)
Jihoafrická republika
(1)
Jižní Korea
(1)
Jordánsko
(1)
Kanada
(7)
Katar
(1)
katastrofický
(3)
komedie
(41)
krimi
(29)
Libanon
(1)
Maďarsko
(3)
Mexiko
(4)
muzikál
(15)
mysteriózní
(20)
Německá říše
(1)
Německo
(11)
Nizozemsko
(2)
Nový Zéland
(2)
PALEC DOLŮ
(97)
PALEC NAHORU
(194)
podobenství
(4)
poetický
(2)
pohádka
(3)
PRVNÍ OKRUH PEKLA
(54)
příběh zrání
(23)
psychologický
(8)
Rakousko
(1)
road movie
(3)
rodinný
(8)
romantický
(48)
Rusko
(1)
satira
(6)
sci-fi
(28)
Sovětský svaz
(4)
sportovní
(3)
SRDÍČKO
(145)
Španělsko
(3)
Švýcarsko
(2)
thriller
(35)
Tchai-wan
(3)
Tunisko
(1)
USA
(195)
válečný
(21)
Velká Británie
(38)
western
(12)
Západní Německo
(2)
životopisný
(16)
neděle 21. prosince 2014
pátek 19. prosince 2014
Vykoupení z věznice Shawshank (1994)
The Shawshank Redemption
režie: Frank Darabont
scénář: Frank Darabont, Stephen King (povídka)
hrají: Tim Robbins, Morgan Freeman, Clancy Brown, Gil Bellows
komentář ze dne 19. 12. 2014
K filmu mám takový nostalgický vztah, protože můj tatínek pořád chodí po bytě a vykřikuje "právník to podělal!" a podobně. A když pláče i Morgan Freeman, kdo jsem já, abych neplakala! Zamlada byla moje oblíbená epizoda s mladým Elvisem, nyní si zejména užívám Clancyho Browna, jeho 192 centimetrů a bezkrevný obličej. Nicméně oficiální důvod, proč ten film oceňuji, je zobrazení mužského přátelství. Zajímalo by mě, jestli muži vidí toto zobrazení jako pravdivé. Oproti jiným filmům podobného charakteru mám dojem, že tady všechno tak nějak přirozeně zapadne do sebe, zvolení herci to neuvrhují do kýče, necítím křeč a nemám potřebu hledat chyby technického rázu. Navíc film dost sugeruje spíš než realitu jakési podobenství o touze po svobodě. A poslední scéna vypadá tak strašně divně, modře a ideálně, že čím jsem starší, tím víc mám utkvělý dojem, že se nikdy nestala a že je to jenom zoufalé přání zastiňující skutečné události. (Což mi přijde jako docela cool interpretace srážející náběh k předávkování sentimentem.) P. S.: S hrůzou jsem si vyzkoušela, že kdybych já byla Red, tak si "Zihuatanejo" několik let nevydržím pamatovat.
režie: Frank Darabont
scénář: Frank Darabont, Stephen King (povídka)
hrají: Tim Robbins, Morgan Freeman, Clancy Brown, Gil Bellows
komentář ze dne 19. 12. 2014
K filmu mám takový nostalgický vztah, protože můj tatínek pořád chodí po bytě a vykřikuje "právník to podělal!" a podobně. A když pláče i Morgan Freeman, kdo jsem já, abych neplakala! Zamlada byla moje oblíbená epizoda s mladým Elvisem, nyní si zejména užívám Clancyho Browna, jeho 192 centimetrů a bezkrevný obličej. Nicméně oficiální důvod, proč ten film oceňuji, je zobrazení mužského přátelství. Zajímalo by mě, jestli muži vidí toto zobrazení jako pravdivé. Oproti jiným filmům podobného charakteru mám dojem, že tady všechno tak nějak přirozeně zapadne do sebe, zvolení herci to neuvrhují do kýče, necítím křeč a nemám potřebu hledat chyby technického rázu. Navíc film dost sugeruje spíš než realitu jakési podobenství o touze po svobodě. A poslední scéna vypadá tak strašně divně, modře a ideálně, že čím jsem starší, tím víc mám utkvělý dojem, že se nikdy nestala a že je to jenom zoufalé přání zastiňující skutečné události. (Což mi přijde jako docela cool interpretace srážející náběh k předávkování sentimentem.) P. S.: S hrůzou jsem si vyzkoušela, že kdybych já byla Red, tak si "Zihuatanejo" několik let nevydržím pamatovat.
úterý 16. prosince 2014
Million Dollar Baby (2004)
režie: Clint Eastwood
scénář: Paul Haggis
hrají: Hilary Swank, Clint Eastwood, Morgan Freeman
komentář ze dne 16. 12. 2014
Tak jistě, brečela jsem, ovšem v tomhle případě to nějak není zásluha autora nebo jak bych to řekla, spíš vlastně naopak je to zásluha autora až moc, zkrátka není to doklad geniality tvůrců jako jiné moje divácké slzy. Úplně na začátek mi vadí ten model (syndrom) povídkové adaptace. Protože jakkoliv bych mohla být členem spolku lidí volajících po svatořečení Morgana Freemana, tak už jsem vyrostla do té doby, že mi přijde trošku lenošské/odfláknuté spoléhat se na voiceover starého, unaveného a moudrého muže, a to zvláště v případě, že jeho vyprávění nijak nekontrastuje s příběhem a veškerý obsah se jím jen zdvojuje. Navíc se tím snímá břímě z herců, kteří nemusí být tak výmluvní řečí těla, když za ně jejich duševní pochody odvypráví hlas shůry. Tím přecházím k další hlavní výtce - hlavní postavou je totiž trenér Frankie a Clint jako jeho představitel je ve své roli neuvěřitelně nehybný a kožený, zvláště také proto, že po letech v businessu se prostě dopracoval k tomu, že už hraje jenom Clinta Eastwooda (protivného, ale v jádru dobráka). Jeho nulová expresivita extra vynikne vedle k zulíbání živelné Hilary, která ale žel bohu představuje jenom figurku v životním příběhu protivného trenéra, a nikoliv naopak. Poněkud umělé namontování "srdcařského" bojovníka Dangera do vyprávění za účelem vyrobit jednu z dalších point mi připadá jako další scenáristická lenost, stejně tak časté spoléhání na stmívačky není nic, z čeho bych si sedla na zadek. Nicméně je pravda, že po většinu svého dospělého života si plánuji, že druhá věc (a možná i první, záleží, jak to budu mít s akvárkem), kterou si pořídím do vlastního bydlení, bude boxovací pytel, takže po této stránce jsem si přišla na své. Sledovat muskulaturu na Hilary bylo příjemné potěšení, ještě větší blaho potom bylo sledovat dokonalý stroj Luciu Rijker v pohybu. Protože když se někomu říká nejnebezpečnější žena na světě, tak to mi sakra imponuje.
scénář: Paul Haggis
hrají: Hilary Swank, Clint Eastwood, Morgan Freeman
komentář ze dne 16. 12. 2014
Tak jistě, brečela jsem, ovšem v tomhle případě to nějak není zásluha autora nebo jak bych to řekla, spíš vlastně naopak je to zásluha autora až moc, zkrátka není to doklad geniality tvůrců jako jiné moje divácké slzy. Úplně na začátek mi vadí ten model (syndrom) povídkové adaptace. Protože jakkoliv bych mohla být členem spolku lidí volajících po svatořečení Morgana Freemana, tak už jsem vyrostla do té doby, že mi přijde trošku lenošské/odfláknuté spoléhat se na voiceover starého, unaveného a moudrého muže, a to zvláště v případě, že jeho vyprávění nijak nekontrastuje s příběhem a veškerý obsah se jím jen zdvojuje. Navíc se tím snímá břímě z herců, kteří nemusí být tak výmluvní řečí těla, když za ně jejich duševní pochody odvypráví hlas shůry. Tím přecházím k další hlavní výtce - hlavní postavou je totiž trenér Frankie a Clint jako jeho představitel je ve své roli neuvěřitelně nehybný a kožený, zvláště také proto, že po letech v businessu se prostě dopracoval k tomu, že už hraje jenom Clinta Eastwooda (protivného, ale v jádru dobráka). Jeho nulová expresivita extra vynikne vedle k zulíbání živelné Hilary, která ale žel bohu představuje jenom figurku v životním příběhu protivného trenéra, a nikoliv naopak. Poněkud umělé namontování "srdcařského" bojovníka Dangera do vyprávění za účelem vyrobit jednu z dalších point mi připadá jako další scenáristická lenost, stejně tak časté spoléhání na stmívačky není nic, z čeho bych si sedla na zadek. Nicméně je pravda, že po většinu svého dospělého života si plánuji, že druhá věc (a možná i první, záleží, jak to budu mít s akvárkem), kterou si pořídím do vlastního bydlení, bude boxovací pytel, takže po této stránce jsem si přišla na své. Sledovat muskulaturu na Hilary bylo příjemné potěšení, ještě větší blaho potom bylo sledovat dokonalý stroj Luciu Rijker v pohybu. Protože když se někomu říká nejnebezpečnější žena na světě, tak to mi sakra imponuje.
pondělí 8. prosince 2014
Amélie z Montmartru (2001)
Le Fabuleux destin d'Amélie Poulain/Amelie from Montmartre
režie: Jean-Pierre Jeunet
scénář: Guillaume Laurant, Jean-Pierre Jeunet
hrají: Audrey Tautou, Mathieu Kassovitz, Jamel Debbouze, Dominique Pinon
komentář ze dne 8. 12. 2014
Hned na začátek bych chtěla zmínit, že scéna ze strašidelné jízdy je jedním z mých nejoblíbenějších filmových erotických momentů. A dále bych chtěla říct, že každý film je ze zásady konstrukt, to jako reakci na některé zdejší komentáře. Následovat budou moje obvyklé plačtivé poznatky, ale tentokráte doslova, protože se mi snad ještě nestalo, že bych si k filmu musela přinést papírovou utěrku, protože mě pálily oči od toho všeho brečení a bez utěrky bych na film neviděla. Během mého problematického dospívání to byl jeden z prvních filmů s poselstvím "perverti jsou taky lidi", který jsem viděla, takže k němu mám zkrátka takový srdíčkový vztah. Plus ta dramaturgie budování postav skrz detaily a dramatického oblouku z "malých věcí" je promyšlená a políbeníhodná.
režie: Jean-Pierre Jeunet
scénář: Guillaume Laurant, Jean-Pierre Jeunet
hrají: Audrey Tautou, Mathieu Kassovitz, Jamel Debbouze, Dominique Pinon
komentář ze dne 8. 12. 2014
Hned na začátek bych chtěla zmínit, že scéna ze strašidelné jízdy je jedním z mých nejoblíbenějších filmových erotických momentů. A dále bych chtěla říct, že každý film je ze zásady konstrukt, to jako reakci na některé zdejší komentáře. Následovat budou moje obvyklé plačtivé poznatky, ale tentokráte doslova, protože se mi snad ještě nestalo, že bych si k filmu musela přinést papírovou utěrku, protože mě pálily oči od toho všeho brečení a bez utěrky bych na film neviděla. Během mého problematického dospívání to byl jeden z prvních filmů s poselstvím "perverti jsou taky lidi", který jsem viděla, takže k němu mám zkrátka takový srdíčkový vztah. Plus ta dramaturgie budování postav skrz detaily a dramatického oblouku z "malých věcí" je promyšlená a políbeníhodná.
sobota 6. prosince 2014
Hvězdné války: Epizoda IV - Nová naděje (1977)
Star Wars: Episode IV - A New Hope
režie, scénář: George Lucas
hrají: Mark Hamill, Harrison Ford, Carrie Fisher, Alec Guinness, Anthony Daniels, James Earl Jones
komentář ze dne 6. 12. 2014
Když jsem se teď nad tím zamyslela, tak mě stejně nejvíc dojímá tempo, ve kterém se to odehrává. Ten čas, který to všechno trvá. Protože když už nic, tak to aspoň vzbuzuje dojem, že dělají svoji práci pořádně. Třeba u scény, kdy Jawové spouští ze svého vozidla jakousi digestoř, aby nasáli R2D2 do kovového nitra, jsem prakticky zaslzela... To je celých několik vteřin vytváření napětí a budování přesvědčení, že sledujeme opravdický vesmír. Pravděpodobně to ze mě dělá v očích moderního filmového diváka prudérního staromilce, ale já si opravdu myslím, že filmař by měl čas používat jako spojence a ne se snažit bojovat proti němu. A současný trend, že body zápletky se odehrávají v mikrosekundách a vysvětlovacích dialozích a potom jsou desítky minut používány k retardačním atrakcím, mě tíží v žaludku a basta.
režie, scénář: George Lucas
hrají: Mark Hamill, Harrison Ford, Carrie Fisher, Alec Guinness, Anthony Daniels, James Earl Jones
komentář ze dne 6. 12. 2014
Když jsem se teď nad tím zamyslela, tak mě stejně nejvíc dojímá tempo, ve kterém se to odehrává. Ten čas, který to všechno trvá. Protože když už nic, tak to aspoň vzbuzuje dojem, že dělají svoji práci pořádně. Třeba u scény, kdy Jawové spouští ze svého vozidla jakousi digestoř, aby nasáli R2D2 do kovového nitra, jsem prakticky zaslzela... To je celých několik vteřin vytváření napětí a budování přesvědčení, že sledujeme opravdický vesmír. Pravděpodobně to ze mě dělá v očích moderního filmového diváka prudérního staromilce, ale já si opravdu myslím, že filmař by měl čas používat jako spojence a ne se snažit bojovat proti němu. A současný trend, že body zápletky se odehrávají v mikrosekundách a vysvětlovacích dialozích a potom jsou desítky minut používány k retardačním atrakcím, mě tíží v žaludku a basta.
Hvězdné války: Epizoda V - Impérium vrací úder (1980)
Star Wars: Episode V - The Empire Strikes Back
režie: Irvin Kershner
scénář: Leigh Brackett, Lawrence Kasdan
hrají: Mark Hamill, Harrison Ford, Carrie Fisher, Billy Dee Williams, Anthony Daniels, Frank Oz, Alec Guinness, James Earl Jones
komentář ze dne 6. 12. 2014
Tenhle film je jaksi poťouchle nejmilejší v tom, jaký badass se v jeho průběhu formuje z Darth Vadera. Takové ty jemné detaily typu: "Omluva přijata, kapitáne." Zmetek skoro nepatřičný do vesmíru, kde se na sebe všichni pořád usmívají i před nejtěžšími překážkami a diváci moc dobře vědí, že postavám žádné vážnější nebezpečí nehrozí. Potěšení z jeho zloduchovství mi ale nejvíc kazí (a teď vypustím jedno ze svých nejvíc rouhačských prohlášení, možná snad dokonce to nejvíc největší) hudba. Já se nijak netajím svou nechutí k Johnu Williamsovi, jasně, jeho "main themes" jsou legendární, ale při celkovém pohledu mi díky používaným nástrojům a melodickým postupům přijde jeho hudba repetitivní a nezajímavá, ať už jsou to Star Wars, Indy nebo Harry Potter, většina podkresové hudby mi přijde zaměnitelná a nezábavná. Já jsem zvyklá ve volném čase poslouchat hodně filmové hudby, ale od Williamse mám ve své sbírce jenom tři skladby: tu, kterou hraje kapela v kantýně, tu, kterou hraje kapela u Jabby a závěrečnou oslavu vítězství - a není to náhoda, že jsou to právě ty, které se absolutně liší od jeho obvyklé produkce. Zbytek jeho skladeb je pro mne pro poslech nepoužitelný. A ty jeho rozjásané motivy mi zkrátka nepřijdou jako vhodný doprovod pro někoho, kdo zabíjí miliony lidí, seká údy a celkově se chová jako pacholek par excellence. Jinak také oceňuji vzkaz, že člověk nemusí splňovat nějaké vnější parametry, aby mohl být vnitřně silný. -"I'm looking for a great warrior." -"Wars not make one great."
režie: Irvin Kershner
scénář: Leigh Brackett, Lawrence Kasdan
hrají: Mark Hamill, Harrison Ford, Carrie Fisher, Billy Dee Williams, Anthony Daniels, Frank Oz, Alec Guinness, James Earl Jones
komentář ze dne 6. 12. 2014
Tenhle film je jaksi poťouchle nejmilejší v tom, jaký badass se v jeho průběhu formuje z Darth Vadera. Takové ty jemné detaily typu: "Omluva přijata, kapitáne." Zmetek skoro nepatřičný do vesmíru, kde se na sebe všichni pořád usmívají i před nejtěžšími překážkami a diváci moc dobře vědí, že postavám žádné vážnější nebezpečí nehrozí. Potěšení z jeho zloduchovství mi ale nejvíc kazí (a teď vypustím jedno ze svých nejvíc rouhačských prohlášení, možná snad dokonce to nejvíc největší) hudba. Já se nijak netajím svou nechutí k Johnu Williamsovi, jasně, jeho "main themes" jsou legendární, ale při celkovém pohledu mi díky používaným nástrojům a melodickým postupům přijde jeho hudba repetitivní a nezajímavá, ať už jsou to Star Wars, Indy nebo Harry Potter, většina podkresové hudby mi přijde zaměnitelná a nezábavná. Já jsem zvyklá ve volném čase poslouchat hodně filmové hudby, ale od Williamse mám ve své sbírce jenom tři skladby: tu, kterou hraje kapela v kantýně, tu, kterou hraje kapela u Jabby a závěrečnou oslavu vítězství - a není to náhoda, že jsou to právě ty, které se absolutně liší od jeho obvyklé produkce. Zbytek jeho skladeb je pro mne pro poslech nepoužitelný. A ty jeho rozjásané motivy mi zkrátka nepřijdou jako vhodný doprovod pro někoho, kdo zabíjí miliony lidí, seká údy a celkově se chová jako pacholek par excellence. Jinak také oceňuji vzkaz, že člověk nemusí splňovat nějaké vnější parametry, aby mohl být vnitřně silný. -"I'm looking for a great warrior." -"Wars not make one great."
Hvězdné války: Epizoda VI - Návrat Jediho (1983)
Star Wars: Episode VI - Return of the Jedi
režie: Richard Marquand
scénář: Lawrence Kasdan, George Lucas
hrají: Mark Hamill, Harrison Ford, Carrie Fisher, Billy Dee Williams, Anthony Daniels, Ian McDiarmid, Frank Oz, James Earl Jones, Alec Guinness
komentář ze dne 6. 12. 2014
A tady zase musím říct, že se mi líbí, jak je vystavěný scénář. Stejně jako v prvním díle mi přijde úžasné, že nejdřív exponuje roboty jako hlavní postavy, zůstává s nimi a s jejich nejistotami, a teprve od nich se potom odráží k dalším postavám a větším věcem, tak tady jsem rovněž celá nadšená z toho, jak se všichni jeden po jednom slévají jako potůčky do hlavní řeky, aby potom mohli společně pokračovat. Zkrátka, že si dají tu práci s poctivou výstavbou příběhu, ačkoliv je to všechno vysvětlené už v úvodním žlutém písmu do vesmíru. Přivádí mě to ovšem k myšlence, že Lucas umí příběh začít, ale neumí ho uspokojivě ukončit, protože model "přiletíme k té velké věci, střelíme do ní, ona vybouchne a tím se naše všechny problémy vyřeší a nastane dobro", je nejenže recyklovaný, ale také pořád tak nějak nedostatečně sofistikovaný, řekla bych. A nyní osobní poznámka: Z dnešního pohledu pláču vždycky, když se Darth Vader dívá z Luka na Císaře, z Císaře na Luka, protože si říkám: "A teď si asi vzpomněl na Padmé..."
režie: Richard Marquand
scénář: Lawrence Kasdan, George Lucas
hrají: Mark Hamill, Harrison Ford, Carrie Fisher, Billy Dee Williams, Anthony Daniels, Ian McDiarmid, Frank Oz, James Earl Jones, Alec Guinness
komentář ze dne 6. 12. 2014
A tady zase musím říct, že se mi líbí, jak je vystavěný scénář. Stejně jako v prvním díle mi přijde úžasné, že nejdřív exponuje roboty jako hlavní postavy, zůstává s nimi a s jejich nejistotami, a teprve od nich se potom odráží k dalším postavám a větším věcem, tak tady jsem rovněž celá nadšená z toho, jak se všichni jeden po jednom slévají jako potůčky do hlavní řeky, aby potom mohli společně pokračovat. Zkrátka, že si dají tu práci s poctivou výstavbou příběhu, ačkoliv je to všechno vysvětlené už v úvodním žlutém písmu do vesmíru. Přivádí mě to ovšem k myšlence, že Lucas umí příběh začít, ale neumí ho uspokojivě ukončit, protože model "přiletíme k té velké věci, střelíme do ní, ona vybouchne a tím se naše všechny problémy vyřeší a nastane dobro", je nejenže recyklovaný, ale také pořád tak nějak nedostatečně sofistikovaný, řekla bych. A nyní osobní poznámka: Z dnešního pohledu pláču vždycky, když se Darth Vader dívá z Luka na Císaře, z Císaře na Luka, protože si říkám: "A teď si asi vzpomněl na Padmé..."
středa 3. prosince 2014
Nespoutaný Django (2012)
Django Unchained
režie, scénář: Quentin Tarantino
hrají: Jamie Foxx, Christoph Waltz, Leonardo DiCaprio, Kerry Washington, Samuel L. Jackson
viděno 3. 12. 2014
Bohužel už je to přesně deset let, co mi něco od Tarantina připadalo cool, takže podle toho taky vypadá, jak jsem si užila tenhle film. S tím souvisí i to, že Waltzovu kouzlu jsem nikdy nepodlehla, navíc mi jeho výkon přijde značně stereotypní. Jestli už bude chudáček pořád hrát jenom jednou stejnou roli, tak ho docela lituju. Velký problém jsem také měla s hudbou. Kromě toho, že se mi nelíbí konkrétní použité písničky, to čert vem, nemůže se každému líbit všechno, se mi spíš přestává líbit Tarantinovo spoléhání na to, že stačí k libovolnému celku pustit anachronickou píseň a "ono se to nějak udělá". A pokud je pravda, že Morricone řekl, že už s ním nebude spolupracovat, protože používá hudbu úplně nesmyslně, tak jsem ráda, že jsem dospěla ke stejnému názoru jako Morricone. A taky se tím kumulují bezobsažné, bezpřínosné pasáže, které zbytečně prodlužují hodně přepálenou stopáž. Je tam i dvakrát scéna s naprosto totožným obsahem - hajzlové nasírají Djanga, ten sahá na zbraň a potom ji pustí, když se situace uklidní. Místo toho, že by to působilo jako princip, to spíš vytváří dojem, že se někdo zapomněl ve střižně a pod dojmem, že je génius, zanevřel na řemeslo a jeho pravidla. Také už jsem dozajista dospěla do stádia, kdy mi nepřijde, že by situace, kdy někdo někoho střelí, a třeba několikrát, a ten někdo u toho řve, generovala humor či zábavu. Už aby Tarantinovi bylo šedesát a přestal točit filmy, jak slíbil, protože si nedovedu představit, kam by to chtěl ještě eskalovat. Je jasné, že hranici uměleckých záměrů už překročil. Nicméně se učím oceňovat takové malé věci jako debatu nad pytli s dírami na oči (i když je ve filmu vlastně dost navíc), nebo oznámení, že Alexandre Dumas byl černošského původu, ačkoli v Leově reakci na to se třeba mohl mnohem víc porochnit. Na závěr se snad už nabízí jen otázka, který film obsahuje "lepší statement", jestli Django, nebo 12 let v řetězech. Dle mého názoru jsou oba filmy bullshit, ale každý z trochu jiných důvodů. Doporučuji komentáře uživatelů Vitex a salahadin, kteří mi píšou úplně ze srdíčka, u Vitexe zejména pasáž o morálce autora a v případě salahadina ta část o srabství hlavní postavy.
režie, scénář: Quentin Tarantino
hrají: Jamie Foxx, Christoph Waltz, Leonardo DiCaprio, Kerry Washington, Samuel L. Jackson
viděno 3. 12. 2014
Bohužel už je to přesně deset let, co mi něco od Tarantina připadalo cool, takže podle toho taky vypadá, jak jsem si užila tenhle film. S tím souvisí i to, že Waltzovu kouzlu jsem nikdy nepodlehla, navíc mi jeho výkon přijde značně stereotypní. Jestli už bude chudáček pořád hrát jenom jednou stejnou roli, tak ho docela lituju. Velký problém jsem také měla s hudbou. Kromě toho, že se mi nelíbí konkrétní použité písničky, to čert vem, nemůže se každému líbit všechno, se mi spíš přestává líbit Tarantinovo spoléhání na to, že stačí k libovolnému celku pustit anachronickou píseň a "ono se to nějak udělá". A pokud je pravda, že Morricone řekl, že už s ním nebude spolupracovat, protože používá hudbu úplně nesmyslně, tak jsem ráda, že jsem dospěla ke stejnému názoru jako Morricone. A taky se tím kumulují bezobsažné, bezpřínosné pasáže, které zbytečně prodlužují hodně přepálenou stopáž. Je tam i dvakrát scéna s naprosto totožným obsahem - hajzlové nasírají Djanga, ten sahá na zbraň a potom ji pustí, když se situace uklidní. Místo toho, že by to působilo jako princip, to spíš vytváří dojem, že se někdo zapomněl ve střižně a pod dojmem, že je génius, zanevřel na řemeslo a jeho pravidla. Také už jsem dozajista dospěla do stádia, kdy mi nepřijde, že by situace, kdy někdo někoho střelí, a třeba několikrát, a ten někdo u toho řve, generovala humor či zábavu. Už aby Tarantinovi bylo šedesát a přestal točit filmy, jak slíbil, protože si nedovedu představit, kam by to chtěl ještě eskalovat. Je jasné, že hranici uměleckých záměrů už překročil. Nicméně se učím oceňovat takové malé věci jako debatu nad pytli s dírami na oči (i když je ve filmu vlastně dost navíc), nebo oznámení, že Alexandre Dumas byl černošského původu, ačkoli v Leově reakci na to se třeba mohl mnohem víc porochnit. Na závěr se snad už nabízí jen otázka, který film obsahuje "lepší statement", jestli Django, nebo 12 let v řetězech. Dle mého názoru jsou oba filmy bullshit, ale každý z trochu jiných důvodů. Doporučuji komentáře uživatelů Vitex a salahadin, kteří mi píšou úplně ze srdíčka, u Vitexe zejména pasáž o morálce autora a v případě salahadina ta část o srabství hlavní postavy.
pondělí 1. prosince 2014
Dobyvatelé ztracené archy (1981)
Raiders of the Lost Ark
režie: Steven Spielberg
scénář: Lawrence Kasdan
hrají: Harrison Ford, Karen Allen, John Rhys-Davies
komentář ze dne 1. 12. 2014
Naposledy jsem se dívala na film v takovém zvláštním rozpoložení, kdy jsem najednou bůhvíproč měla velmi intenzivní dojem, že se vlastně nedívám na komedii, respektive na něco, co by mělo být k smíchu. Bylo to jen takové chvilkové pomatení smyslů, protože Indy je okouzlující a všechno, ale bylo velmi poučné vidět film jinýma očima. Připomněly se mi Tarantinovy filmy, které jsou cool proto, že to o sobě svým stylem říkají, tak třeba se to Tarantino naučil od Spielberga. Jen ta úvodní sekvence "tajemných" záběrů, než se ukáže hrdinův obličej, to je něco, co by mi asi u jiného filmu podvědomě lezlo na nervy jako arogance tvůrců. Tarantina mi to také připomnělo v přístupu k zabíjení, protože jasně, je to film, je to inscenace, je to zábava, je to nadsázka a vůbec, ale když se člověk oprostí od znalostí popkultury a kontextu, tak smrt je zkrátka smrt a v tomto ohledu je ta slavná scéna se zastřelením muže, který se připravuje na šermovací souboj, hodně brutální. A ještě brutálnější, když si představím, že to vidím v kině plném lidí, kteří se všichni naráz zasmějí - ale to už se zase projevuje můj strach z většího množství lidí na jednom místě. Je to podobně brutální jako když nám hlavního záporáka Poslední křížové výpravy Donovana ukážou doma na večírku a v jeden moment do místnosti vstoupí jeho manželka a on ji políbí. Já potom celou dobu musím myslet na to, že z té paní bude vdova a že bude třeba celý zbytek života nešťastná. Co to se mnou je. Taky mi moc není po srsti zdejší damsel in distress, jejíž hlavním nástrojem je nekontrolované vřeštění, přece jenom to už působí trochu lacině. Co mi naopak připadalo nesmírně hypnotické a vlastně až jak obraz z jiného filmu, je právě moment, kdy je Marion zavrtaná mezi mumiemi a řve a čeká, až ji tam odsud Indy vytáhne, a je tam jeden několikavteřinový záběr na lebku, které se pomalým vlnitým pohybem plazí ústy silný had... To se probouzí ty deviace, jaké by člověk na povrchu nečekal při sledování lehkého dobrodružného filmu pro celou rodinu. A jaké psycho by všechna tato psycha mohlo korunovat? Samozřejmě závěrečný závěr ze skladiště, které je taky v prvním plánu takové to hahaha, hihihi, ale když to vezmu vážně, když to vezmu smrtelně vážně, tak je to síla, připomíná mi to takové ty neorealistické filmy typu Zloději kol nebo Ecce homo!, kdy celou dobu sledujeme jednoho člověka existenciálně trpět až do naprosté tragédie a misérie bez zdánlivé naděje na budoucnost, a potom od něj kamera odskočí a ukáže ho stát v proudícím davu lidí, čím nám naznačuje, že těch trpících je všude kolem nepočítaně a že vlastně možná všichni trpí a že vlastně nebude žádné zítra. Myslím, že se nějak potřebuji zbavit chmurů.
režie: Steven Spielberg
scénář: Lawrence Kasdan
hrají: Harrison Ford, Karen Allen, John Rhys-Davies
komentář ze dne 1. 12. 2014
Naposledy jsem se dívala na film v takovém zvláštním rozpoložení, kdy jsem najednou bůhvíproč měla velmi intenzivní dojem, že se vlastně nedívám na komedii, respektive na něco, co by mělo být k smíchu. Bylo to jen takové chvilkové pomatení smyslů, protože Indy je okouzlující a všechno, ale bylo velmi poučné vidět film jinýma očima. Připomněly se mi Tarantinovy filmy, které jsou cool proto, že to o sobě svým stylem říkají, tak třeba se to Tarantino naučil od Spielberga. Jen ta úvodní sekvence "tajemných" záběrů, než se ukáže hrdinův obličej, to je něco, co by mi asi u jiného filmu podvědomě lezlo na nervy jako arogance tvůrců. Tarantina mi to také připomnělo v přístupu k zabíjení, protože jasně, je to film, je to inscenace, je to zábava, je to nadsázka a vůbec, ale když se člověk oprostí od znalostí popkultury a kontextu, tak smrt je zkrátka smrt a v tomto ohledu je ta slavná scéna se zastřelením muže, který se připravuje na šermovací souboj, hodně brutální. A ještě brutálnější, když si představím, že to vidím v kině plném lidí, kteří se všichni naráz zasmějí - ale to už se zase projevuje můj strach z většího množství lidí na jednom místě. Je to podobně brutální jako když nám hlavního záporáka Poslední křížové výpravy Donovana ukážou doma na večírku a v jeden moment do místnosti vstoupí jeho manželka a on ji políbí. Já potom celou dobu musím myslet na to, že z té paní bude vdova a že bude třeba celý zbytek života nešťastná. Co to se mnou je. Taky mi moc není po srsti zdejší damsel in distress, jejíž hlavním nástrojem je nekontrolované vřeštění, přece jenom to už působí trochu lacině. Co mi naopak připadalo nesmírně hypnotické a vlastně až jak obraz z jiného filmu, je právě moment, kdy je Marion zavrtaná mezi mumiemi a řve a čeká, až ji tam odsud Indy vytáhne, a je tam jeden několikavteřinový záběr na lebku, které se pomalým vlnitým pohybem plazí ústy silný had... To se probouzí ty deviace, jaké by člověk na povrchu nečekal při sledování lehkého dobrodružného filmu pro celou rodinu. A jaké psycho by všechna tato psycha mohlo korunovat? Samozřejmě závěrečný závěr ze skladiště, které je taky v prvním plánu takové to hahaha, hihihi, ale když to vezmu vážně, když to vezmu smrtelně vážně, tak je to síla, připomíná mi to takové ty neorealistické filmy typu Zloději kol nebo Ecce homo!, kdy celou dobu sledujeme jednoho člověka existenciálně trpět až do naprosté tragédie a misérie bez zdánlivé naděje na budoucnost, a potom od něj kamera odskočí a ukáže ho stát v proudícím davu lidí, čím nám naznačuje, že těch trpících je všude kolem nepočítaně a že vlastně možná všichni trpí a že vlastně nebude žádné zítra. Myslím, že se nějak potřebuji zbavit chmurů.
středa 26. listopadu 2014
Poslední štace (1924)
Der letzte Mann/The Last Laugh
režie: F. W. Murnau
scénář: Carl Mayer
hrají: Emil Jannings, Georg John, Maly Delschaft
komentář ze dne 26. 11. 2014
A ještě mu utrhnou knoflík z kabátu! Kruté a výmluvné. Kéž by víc dnešních filmařů umělo používat stíny, kameru, detaily, srdce. -"Normálně by náš film končil zde, protože malý člověk nemá moc co dělat v takové situaci. Avšak autor se nad ním smiloval..." Tomu říkám zcizovací efekt. Je to podobná představa ráje jako když Dustin Hoffman sní v Půlnočním kovbojovi, ale kdo by to takovým postavám mohl vyčítat. Skvělé je, že soucítí s ostatními stařečky.
režie: F. W. Murnau
scénář: Carl Mayer
hrají: Emil Jannings, Georg John, Maly Delschaft
komentář ze dne 26. 11. 2014
A ještě mu utrhnou knoflík z kabátu! Kruté a výmluvné. Kéž by víc dnešních filmařů umělo používat stíny, kameru, detaily, srdce. -"Normálně by náš film končil zde, protože malý člověk nemá moc co dělat v takové situaci. Avšak autor se nad ním smiloval..." Tomu říkám zcizovací efekt. Je to podobná představa ráje jako když Dustin Hoffman sní v Půlnočním kovbojovi, ale kdo by to takovým postavám mohl vyčítat. Skvělé je, že soucítí s ostatními stařečky.
úterý 18. listopadu 2014
Vetřelci (1986)
Aliens
režie, scénář: James Cameron
hrají: Sigourney Weaver, Michael Biehn, Paul Reiser, Lance Henriksen, Carrie Henn
komentář ze dne 18. 11. 2014
Prý čistě akční film! Pch. Když se Ripleyová zeptá: "Nějaké zprávy o mojí dceři?", tak můj slzný aparát vyhlásí červený poplach a začne produkovat slzy jako o život. Lance je zlatíčko. Kdo by byl řekl, že ho budu milovat víc než Biehna. A rozhodně bych si někdy měla vyšetřit čas a napsat mnohem rozsáhlejší obdivný komentář.
režie, scénář: James Cameron
hrají: Sigourney Weaver, Michael Biehn, Paul Reiser, Lance Henriksen, Carrie Henn
komentář ze dne 18. 11. 2014
Prý čistě akční film! Pch. Když se Ripleyová zeptá: "Nějaké zprávy o mojí dceři?", tak můj slzný aparát vyhlásí červený poplach a začne produkovat slzy jako o život. Lance je zlatíčko. Kdo by byl řekl, že ho budu milovat víc než Biehna. A rozhodně bych si někdy měla vyšetřit čas a napsat mnohem rozsáhlejší obdivný komentář.
pondělí 17. listopadu 2014
Vetřelec (1979)
Alien
režie: Ridley Scott
scénář: Dan O'Bannon
hrají: Sigourney Weaver, Veronica Cartwright, John Hurt, Ian Holm
komentář ze dne 17. 11. 2014
Další z kategorie filmů, u nichž člověk vzpomíná na to, jak v prepubescentním věku svým kamarádkám při sledování druhého Shreka znalecky vykládá, že něco je tam parodie na Vetřelce, aniž by sám Vetřelce někdy viděl. A potom také vzpomíná na to, jak se na to konečně podíval, v pubertě, potmě, doma sám, a potom se bál jít tmavou kuchyní a raději spal celou noc na gauči v obývacím pokoji. A potom také na to, jak jel s rodiči na Gigerovu výstavu zrovna ve svém gotickém období a od té doby si všechno zařízení v domácnosti představoval s černou viditelnou páteří a lebkami a nohami ve tvaru zvířecích pařátů. Ach, kdybych nebyla zaměstnána nekonečným analyzováním současnosti, tak bych snad řekla, že žiji jenom vzpomínkami. Co se týče sci-fi žen, tak jsem vždycky chtěla být spíš Linda Hamilton, nicméně Sigourney má nehynoucí respekt. A můj bože, mladý (mladší) John Hurt má páru! A taky úplně chápu, proč byla moje maminka rozladěná, že má Ian Holm hrát Bilba, protože ty jeho oči, do háje.
režie: Ridley Scott
scénář: Dan O'Bannon
hrají: Sigourney Weaver, Veronica Cartwright, John Hurt, Ian Holm
komentář ze dne 17. 11. 2014
Další z kategorie filmů, u nichž člověk vzpomíná na to, jak v prepubescentním věku svým kamarádkám při sledování druhého Shreka znalecky vykládá, že něco je tam parodie na Vetřelce, aniž by sám Vetřelce někdy viděl. A potom také vzpomíná na to, jak se na to konečně podíval, v pubertě, potmě, doma sám, a potom se bál jít tmavou kuchyní a raději spal celou noc na gauči v obývacím pokoji. A potom také na to, jak jel s rodiči na Gigerovu výstavu zrovna ve svém gotickém období a od té doby si všechno zařízení v domácnosti představoval s černou viditelnou páteří a lebkami a nohami ve tvaru zvířecích pařátů. Ach, kdybych nebyla zaměstnána nekonečným analyzováním současnosti, tak bych snad řekla, že žiji jenom vzpomínkami. Co se týče sci-fi žen, tak jsem vždycky chtěla být spíš Linda Hamilton, nicméně Sigourney má nehynoucí respekt. A můj bože, mladý (mladší) John Hurt má páru! A taky úplně chápu, proč byla moje maminka rozladěná, že má Ian Holm hrát Bilba, protože ty jeho oči, do háje.
čtvrtek 13. listopadu 2014
Připoutejte se, prosím! (1980)
Airplane!
USA
režie, scénář: Jim Abrahams, David Zucker, Jerry Zucker
hrají: Robert Hays, Julie Hagerty, Leslie Nielsen
komentář ze dne 13. 11. 2014
"Od té doby jsem začal mít problémy s pitím."
Moji rodiče na tom vyrůstali a proto mi jako malému dítěti vtloukali do hlavy některé hlášky tak dlouho, dokud nezískaly svoje vlastní rýhy v šedé kůře mozkové. A mě samostatně ještě fascinuje kombinace suchosti a nonsensu. (Ale nutno zároveň dodat, že tam je víc než malé množství momentů, kdy všechno jako by naznačovalo, že se schyluje k nějakému gagu, ale žádný nepřijde.)
USA
režie, scénář: Jim Abrahams, David Zucker, Jerry Zucker
hrají: Robert Hays, Julie Hagerty, Leslie Nielsen
komentář ze dne 13. 11. 2014
"Od té doby jsem začal mít problémy s pitím."
Moji rodiče na tom vyrůstali a proto mi jako malému dítěti vtloukali do hlavy některé hlášky tak dlouho, dokud nezískaly svoje vlastní rýhy v šedé kůře mozkové. A mě samostatně ještě fascinuje kombinace suchosti a nonsensu. (Ale nutno zároveň dodat, že tam je víc než malé množství momentů, kdy všechno jako by naznačovalo, že se schyluje k nějakému gagu, ale žádný nepřijde.)
středa 12. listopadu 2014
Psycho (1960)
USA
režie: Alfred Hitchcock
scénář: Joseph Stefano, Robert Bloch (kniha)
hrají: Anthony Perkins, Vera Miles, John Gavin, Martin Balsam, Janet Leigh
komentář ze dne 12. 11. 2014
Dodnes mám v živé paměti scénu, kdy mi moji rodiče asi jako desetileté dívence vysvětlovali, kdo je to Norman Bates, abych pochopila humornou narážku v seriálu Červený trpaslík. Dopustili se tím na mně kultovního spoileru a zároveň tím také zřejmě způsobili, že mám Psycho spojené spíše s komedií než s hororem. A na obranu mých rodičů, myslím si, že Hitch taky udělal hodně proto, aby tomu tak bylo. Protože čím jsem starší (a není to tím, že bych byla cyničtější, pokud něco, tak teď u filmů brečívám víc než zamlada), tím víc se moje percepce filmu blíží poťouchlé černé komedii. A není to jenom kvůli scéně se šéfem na přechodu. Hodně dialogu to též naznačuje. A taky to není tak, že bych se u filmu smála stylem "je to staré a hloupoučké", ale protože v tom vidím opravdickou tvůrcovu zlomyslnost a škodolibost.
Naprostá krása je například kontrast Perkinsova Normana a Gavinova boyfrienda. Gavin je muž skála, panák, prkno, dřevo, který mluvou i chováním patří do starého světa (filmu). Perkins se pořád hýbe a vrství ve svém projevu spoustu druhů emocí, je nesvůj a nejistý a přece i v těch nejvypjatějších momentech uvolněně žvýká nějaké bonbóny. Dále také pokud o někom platí, že má ramena přes celá záda, tak o Perkinsovi, a kolik víc důkazů člověk potřebuje, aby ho nazval budoucností kinematografie. (A říkám to samozřejmě v době, kdy se tato budoucnost už stala, herec a já jsme byli oba naživu jenom v jeden stejný rok a v těch následujících letech jsem já měla tu smůlu, že jsem viděla i béčkové až céčkové pokračování Psycha, které si ke vší hrůze i sám režíroval.)
Hudba je tak profláklá, že mám vždycky dojem, že si ji pamatuji z jiného života, ale co opravdu hodně obdivuji jsou pohyby kamery. A taky mám slabost pro to, jak Hitch neustále znejisťuje a pozměňuje, kdo je vlastně hlavní postava příběhu. Když jsem film viděla jako malá, zamilovala jsem se u něj do Perkinse. Nyní místo v mém srdci okupuje policista, který zaklepe na okno auta Marion po noci prospané na silnici a potom je její hrozivý stín.
-"A man should have a hobby." ♥
režie: Alfred Hitchcock
scénář: Joseph Stefano, Robert Bloch (kniha)
hrají: Anthony Perkins, Vera Miles, John Gavin, Martin Balsam, Janet Leigh
komentář ze dne 12. 11. 2014
Dodnes mám v živé paměti scénu, kdy mi moji rodiče asi jako desetileté dívence vysvětlovali, kdo je to Norman Bates, abych pochopila humornou narážku v seriálu Červený trpaslík. Dopustili se tím na mně kultovního spoileru a zároveň tím také zřejmě způsobili, že mám Psycho spojené spíše s komedií než s hororem. A na obranu mých rodičů, myslím si, že Hitch taky udělal hodně proto, aby tomu tak bylo. Protože čím jsem starší (a není to tím, že bych byla cyničtější, pokud něco, tak teď u filmů brečívám víc než zamlada), tím víc se moje percepce filmu blíží poťouchlé černé komedii. A není to jenom kvůli scéně se šéfem na přechodu. Hodně dialogu to též naznačuje. A taky to není tak, že bych se u filmu smála stylem "je to staré a hloupoučké", ale protože v tom vidím opravdickou tvůrcovu zlomyslnost a škodolibost.
Naprostá krása je například kontrast Perkinsova Normana a Gavinova boyfrienda. Gavin je muž skála, panák, prkno, dřevo, který mluvou i chováním patří do starého světa (filmu). Perkins se pořád hýbe a vrství ve svém projevu spoustu druhů emocí, je nesvůj a nejistý a přece i v těch nejvypjatějších momentech uvolněně žvýká nějaké bonbóny. Dále také pokud o někom platí, že má ramena přes celá záda, tak o Perkinsovi, a kolik víc důkazů člověk potřebuje, aby ho nazval budoucností kinematografie. (A říkám to samozřejmě v době, kdy se tato budoucnost už stala, herec a já jsme byli oba naživu jenom v jeden stejný rok a v těch následujících letech jsem já měla tu smůlu, že jsem viděla i béčkové až céčkové pokračování Psycha, které si ke vší hrůze i sám režíroval.)
Hudba je tak profláklá, že mám vždycky dojem, že si ji pamatuji z jiného života, ale co opravdu hodně obdivuji jsou pohyby kamery. A taky mám slabost pro to, jak Hitch neustále znejisťuje a pozměňuje, kdo je vlastně hlavní postava příběhu. Když jsem film viděla jako malá, zamilovala jsem se u něj do Perkinse. Nyní místo v mém srdci okupuje policista, který zaklepe na okno auta Marion po noci prospané na silnici a potom je její hrozivý stín.
-"A man should have a hobby." ♥
úterý 11. listopadu 2014
Drákula (1992)
Bram Stoker's Dracula
USA
režie: Francis Ford Coppola
scénář: James V. Hart + Bram Stoker (kniha)
hrají: Gary Oldman, Winona Ryder, Sadie Frost, Keanu Reeves
komentář ze dne 11. 11. 2014
Ve třinácti letech jsem ovlivněna Agathou Christie a její detektivkou Pět malých prasátek (ano, čtete správně) začala psát svou vlastní upíří novelu, jejímž obsahem v podstatě bylo, že dívka upírka ani za boha nemůže přesvědčit svého umírajícího milence, aby se stal rovněž upírem a sdílel s ní jejich nesmrtelnou lásku navždy. Ve svém pubertálním věku jsem ale nebyla schopna vymyslet uspokojivý závěr a příběh tak zůstal nedokončen. Několik let nato jsem si přečetla Drákulu a uvědomila si dvě věci: za á život bez konce postrádá význam (a nesmrtelnost se tím stává tužbou zbabělců/slabých) a za bé že opravdová (osudová) láska (ať už jako idea nebo skutečná a existující) není možná bez věrnosti.
USA
režie: Francis Ford Coppola
scénář: James V. Hart + Bram Stoker (kniha)
hrají: Gary Oldman, Winona Ryder, Sadie Frost, Keanu Reeves
komentář ze dne 11. 11. 2014
Ve třinácti letech jsem ovlivněna Agathou Christie a její detektivkou Pět malých prasátek (ano, čtete správně) začala psát svou vlastní upíří novelu, jejímž obsahem v podstatě bylo, že dívka upírka ani za boha nemůže přesvědčit svého umírajícího milence, aby se stal rovněž upírem a sdílel s ní jejich nesmrtelnou lásku navždy. Ve svém pubertálním věku jsem ale nebyla schopna vymyslet uspokojivý závěr a příběh tak zůstal nedokončen. Několik let nato jsem si přečetla Drákulu a uvědomila si dvě věci: za á život bez konce postrádá význam (a nesmrtelnost se tím stává tužbou zbabělců/slabých) a za bé že opravdová (osudová) láska (ať už jako idea nebo skutečná a existující) není možná bez věrnosti.
Francis Ford ve své adaptaci pochopil jenom za á (ale díky bohu aspoň za to, protože dnes se svět zaplavuje upírskými příběhy, kterým to uvědomění dodnes uniká) . Osudovou lásku si vzal jako hnací motor příběhu, ale věrnost se mu vytratila, maximálně ji ústy Van Helsinga cynicky komentuje. Vznikl mu tím film o tom, že muži nerozumí ani lásce, ani ženám. A jestli ženy něčemu rozumí, tak to se nedozvíme, protože žijí ve světě opanovaném muži. Závěr, kdy Keanu nechá Winonu odejít, ovšem naznačuje, že by něčemu rozumět mohly.
Alespoň se toho chápe s humorem a jeho zobrazení souboje racio versus neracio je příjemně vtipné. Samozřejmě mě velmi dojal Gary a všechny jeho podoby (zejména zelená mlha a netopýří monstrum). Nejraději mám asi celou tu epizodu s bojem o duši slečny Lucy. Sbližování Míny s hrabětem má své momenty (hladí spolu divokého vlka, ach), ale nemůžu se prostě zbavit dojmu, že protože ona zrazuje Jonathána a rovněž hrabě svou pozornost rozmělňuje mezi mnoho žen, tak je v mých očích ta láska ponížená a neplatná. Líbily se mi zvířecí zvuky vycházející z hrdel sličných dívek, jak říká sám hrabě, od šelem se máme ještě mnoho co učit. Ale pořád jsem byla víc ohromena očima, než srdcem.
P.S.: A ušima! Wojciech Kilar!
P.S.: A ušima! Wojciech Kilar!
Štítky:
1990s,
horor,
PALEC NAHORU,
romantický,
USA
čtvrtek 6. listopadu 2014
Smrt čeká všude (2009)
The Hurt Locker
režie: Kathryn Bigelow
scénář: Mark Boal
hrají: Jeremy Renner, Anthony Mackie, Brian Geraghty
viděno 6. 11. 2014
Ta nervózní kamera mě silně znervózňovala. Jinak asi nejsem nejlepší druh diváka pro takový film, protože za á, jich podobných nemám mnoho nasledovaných (a kolik jich vůbec kvalitních vzniká?) a za bé, můžu leda posoudit, jak režisérka zachází s filmovými postupy, ale nemám dostatek znalostí (dost velký přehled, vyhraněný názor) na to, abych dokázala rozklíčovat, jakým způsobem zachází s realitou, informacemi, (pravdou?). Protože z tohohle hlediska mám dojem, že její cenová senoseč byla zapříčiněna tím, že jde více méně o produkt, který se trefil do momentální poptávky. Trošku ve stylu toho, co ve svém komentáři praví uživatel verbal: (Parafrázuji:) Kdyby v roce 2009 Američané válčili s Německem, tak Oscara dostane Quentin Tarantino za Hanebný pancharty. Tolik jen poznámka k politice Akademie. Musím nicméně říct, že jsem si vcelku užívala, jak si nikdo nevšímá "příběhu" a že jde více méně o kresbu. Na druhou stranu si ale nemyslím, že by se tady podařilo dosáhnout takové míry univerzálnosti, za jakou člověk obdivuje Četu, Apokalypsu nebo Olověnou vestu (protože takovými přirovnáním se to všudemožně hýří). Pokud se jim Smrt vyrovná, posoudím to až s větším odstupem, ale osobně si spíš myslím, že s dalším během času na tenhle film spíš zapomenu, než že by se mi některé jeho obrazy měly vracet. Řekla bych, že "na vině" je určitě práce se zvukem a hudebním doprovodem, protože já jsem ten typ, který dává přednost výrazné manipulaci místo nenápadného dokreslování. Od Marca Beltramiho se mi hodně líbila hudba k Vlaku do Yumy, ale od té doby to s ním šlo celkem do kytek. Hudba u scény prohledávání "prázdné budovy" mě možná udržela v napětí, ale žádný moment mě nezabil do sedačky a nedal mi najevo, že sleduji něco zásadního. Noční inferno obrazově působivé, ale zvuk nevyužitý naplno a tím pádem pro mě ta scéna opět spíš vyšuměla do prázdna. Možná je to taky tím, že se mu v ten moment kamera nepodívá do očí, které to všechno vidí. Možná je to taky tím, že scény nedostanou potřebný čas, aby se mohly proměnit v něco víc. Nevěřila bych, že si někdy budu stěžovat u filmu, který mě úplně nenadchnul, že je moc krátký, zvlášť když má dvě hodiny, ale je to tak: V některých případech to má dobrý důvod, proč jsou všechny ty "zásadní eposy" tříhodinové. A ten konec je obzvlášť taková zkratka na ránu. Doufám, že to byla nějaká znouzectnost a ne záměr.
režie: Kathryn Bigelow
scénář: Mark Boal
hrají: Jeremy Renner, Anthony Mackie, Brian Geraghty
viděno 6. 11. 2014
Ta nervózní kamera mě silně znervózňovala. Jinak asi nejsem nejlepší druh diváka pro takový film, protože za á, jich podobných nemám mnoho nasledovaných (a kolik jich vůbec kvalitních vzniká?) a za bé, můžu leda posoudit, jak režisérka zachází s filmovými postupy, ale nemám dostatek znalostí (dost velký přehled, vyhraněný názor) na to, abych dokázala rozklíčovat, jakým způsobem zachází s realitou, informacemi, (pravdou?). Protože z tohohle hlediska mám dojem, že její cenová senoseč byla zapříčiněna tím, že jde více méně o produkt, který se trefil do momentální poptávky. Trošku ve stylu toho, co ve svém komentáři praví uživatel verbal: (Parafrázuji:) Kdyby v roce 2009 Američané válčili s Německem, tak Oscara dostane Quentin Tarantino za Hanebný pancharty. Tolik jen poznámka k politice Akademie. Musím nicméně říct, že jsem si vcelku užívala, jak si nikdo nevšímá "příběhu" a že jde více méně o kresbu. Na druhou stranu si ale nemyslím, že by se tady podařilo dosáhnout takové míry univerzálnosti, za jakou člověk obdivuje Četu, Apokalypsu nebo Olověnou vestu (protože takovými přirovnáním se to všudemožně hýří). Pokud se jim Smrt vyrovná, posoudím to až s větším odstupem, ale osobně si spíš myslím, že s dalším během času na tenhle film spíš zapomenu, než že by se mi některé jeho obrazy měly vracet. Řekla bych, že "na vině" je určitě práce se zvukem a hudebním doprovodem, protože já jsem ten typ, který dává přednost výrazné manipulaci místo nenápadného dokreslování. Od Marca Beltramiho se mi hodně líbila hudba k Vlaku do Yumy, ale od té doby to s ním šlo celkem do kytek. Hudba u scény prohledávání "prázdné budovy" mě možná udržela v napětí, ale žádný moment mě nezabil do sedačky a nedal mi najevo, že sleduji něco zásadního. Noční inferno obrazově působivé, ale zvuk nevyužitý naplno a tím pádem pro mě ta scéna opět spíš vyšuměla do prázdna. Možná je to taky tím, že se mu v ten moment kamera nepodívá do očí, které to všechno vidí. Možná je to taky tím, že scény nedostanou potřebný čas, aby se mohly proměnit v něco víc. Nevěřila bych, že si někdy budu stěžovat u filmu, který mě úplně nenadchnul, že je moc krátký, zvlášť když má dvě hodiny, ale je to tak: V některých případech to má dobrý důvod, proč jsou všechny ty "zásadní eposy" tříhodinové. A ten konec je obzvlášť taková zkratka na ránu. Doufám, že to byla nějaká znouzectnost a ne záměr.
úterý 4. listopadu 2014
Vlk z Wall Street (2013)
The Wolf of Wall Street
režie: Martin Scorsese
scénář: Terence Winter, Jordan Belfort (kniha)
hrají: Leonardo DiCaprio, Jonah Hill, Margot Robbie
viděno 4. 11. 2014
Můj první odchod z promítání, myslím, že ani ne po deseti minutách. Jediný důvod, co by mě udržel po celou dobu stopáže v kině, by byl ten, kdyby mi někdo zaplatil za to, abych se dívala. Hlavní hrdina by asi byl pyšný. --- A když už jsem se tedy musela dívat až do konce kvůli 1001 seznamu, tak jen jednotlivé postřehy: Bože, sexy nahaté ženské jsou nechutné. Leonardo je hodně oranžový. Líbil se mi ten pán, co vyráběl ty boty, protože vypadal úplně přesně jako moje první a nejzásadnější láska. Tento fakt mě trochu rozptýlil na prostřední hodinu nebo dvě, ale nějak tuším, že jsem o mnoho nepřišla. Vedlo to ale k myšlence, že vlastně nevím, o čem to je. O čem to je? Jako jedinou scénu s přidanou hodnotou jsem ohodnotila Leonardův trip z country klubu domů s hlubokým posláním, které požaduje přemožení všech tělesných, fyzických, psychologických a metafyzických překážek. Spolužáci se mě v diskuzi po mém tvrzení, že mě nebaví takovéhle věci, ptali, co mě teda baví. Odpověděla jsem, že upíři a čarodějnice. Možná tedy přece jen nejsem intelektuál. Kdo ví. Každopádně mi vadí, že nezúčastněnému pozorovateli by se snad mohlo zdát, že ten film devalvuje význam slova cool, které jinak sama ráda používám, a také že v drtivé většině případů Scorsese používá humor úplně jinak, než jak humor chápu já.
režie: Martin Scorsese
scénář: Terence Winter, Jordan Belfort (kniha)
hrají: Leonardo DiCaprio, Jonah Hill, Margot Robbie
viděno 4. 11. 2014
Můj první odchod z promítání, myslím, že ani ne po deseti minutách. Jediný důvod, co by mě udržel po celou dobu stopáže v kině, by byl ten, kdyby mi někdo zaplatil za to, abych se dívala. Hlavní hrdina by asi byl pyšný. --- A když už jsem se tedy musela dívat až do konce kvůli 1001 seznamu, tak jen jednotlivé postřehy: Bože, sexy nahaté ženské jsou nechutné. Leonardo je hodně oranžový. Líbil se mi ten pán, co vyráběl ty boty, protože vypadal úplně přesně jako moje první a nejzásadnější láska. Tento fakt mě trochu rozptýlil na prostřední hodinu nebo dvě, ale nějak tuším, že jsem o mnoho nepřišla. Vedlo to ale k myšlence, že vlastně nevím, o čem to je. O čem to je? Jako jedinou scénu s přidanou hodnotou jsem ohodnotila Leonardův trip z country klubu domů s hlubokým posláním, které požaduje přemožení všech tělesných, fyzických, psychologických a metafyzických překážek. Spolužáci se mě v diskuzi po mém tvrzení, že mě nebaví takovéhle věci, ptali, co mě teda baví. Odpověděla jsem, že upíři a čarodějnice. Možná tedy přece jen nejsem intelektuál. Kdo ví. Každopádně mi vadí, že nezúčastněnému pozorovateli by se snad mohlo zdát, že ten film devalvuje význam slova cool, které jinak sama ráda používám, a také že v drtivé většině případů Scorsese používá humor úplně jinak, než jak humor chápu já.
čtvrtek 30. října 2014
Gravitace (2013)
Gravity
režie: Alfonso Cuarón
scénář: Alfonso Cuarón, Jonás Cuarón
hrají: Sandra Bullock, George Clooney, Ed Harris
viděno 30. 10. 2014
Ach jo, teď se mi hlavou honí tak protichůdné myšlenky, že ani nevím, kde mám začít. Tak předně jsem se na film chtěla podívat, protože ho stvořil Alfonso Cuarón, kterého mám ráda, ale když jsem potom viděla ten PŘÍŠERNÝ hype, který se kolem filmu zvedl (od bombastických inťoušských recenzí přes běžné diváky přidávající se do fanklubu až po oscarové sklizně), tak jsem si vytvořila averzi a žila spokojeně dál. Jenomže uběhl rok a páni editoři (dle očekávání) přidali film na seznam 1001 filmů. "Zatnula" jsem tedy zuby a zjistila, že není potřeba se přemáhat, protože na film se mi dívalo dobře a docela jsem se pobavila. Nedokážu ovšem pochopit, proč se udělalo takové haló kolem prostého příběhu, že když má člověk správné odhodlání, dokáže cokoliv, ale trauma z minulosti se mu bude vždycky vracet. Připadá mi to jako prezentace mocné síly reklamy, tak dlouho se o nějakém filmu říká, že je cool, až se cool prostě stane. Proč není cool film Moon se Samem Rockwellem, ale Gravitace se Sandrou jo? Showbyznys je strašný. A teď by se ráda věnovala dvěma postřehům svých známých. Jedna přirovnává Gravitaci k Počátku a já musím vehementně nesouhlasit. Moje nechuť k Počátku souvisí s tím, že jsem přestala respektovat Nolana jako režiséra. Trajektorie jeho kariéry je zřejmá - začal zajímavými, do sebe zahleděnými filmy a když si získal respekt (a podporu producentů), tak pokračuje bombastickými, do sebe zahleděnými filmy, které jsou navzdory zvyšujícímu se množství objektů před kamerou čím dál více prázdné. A právě kvůli tomu podle mě vůbec nejde Počátek přirovnávat ke Gravitaci, protože Gravitace je lineární, čistá, bez jinotajů a strohá, a to vše myslím v pozitivním smyslu. Taky mám docela chuť zvolat respekt a dát Cuarónovi fistbump za to, že vůbec nic nevysvětluje, skočí rovnou na to a v závěru nic nedoříkává. Myslím, že většina hollywoodských tvůrců by neodolala pokušení vrazit tam nějaký epilog nebo prolog nebo prostřihy na zarmoucený Huston nebo cokoliv, a fakt, že se tomu Cuaron vyhnul, mi přijde skvělý. Plus k tomu tedy výrazně spoléhá na vizuální stránku, která ale nevzkypí do žádných megalomanských rozměrů, ale zůstává v mezích služby ilustrace duševního rozpoložení hlavní postavy. Tím se dostávám k malé vnořené poznámce o Sandře - nepatřím k těm lidem, kteří by se vyžívali v tom, že ji kritizují jako herečku (Vzorec pro vraždu s ní mám ráda a u většiny ostatních filmů nepatřím mezi cílovou skupinu, takže je ani neznám), tudíž teď ani nemám důvod vykřikovat, jak mě překvapila svým výkonem a jak si napravila reputaci a jak ukázala, že v ní doopravdy je něco dobrého nebo až skvělého. Pravda ovšem je, že si myslím, že Sandra svým výkonem přispěla jenom minimálně k výsledné podobě filmu. Když jsem si četla, jaké další herečky byly pro roli zvažovány (Angelina, Scarlett, Natalie Portman, Olivia Wilde, Rebeca Hall a tak všelijak podobně), dovedla jsem si v tom skafandru představit každou z nich a vypadalo by to myslím podobně. Film velmi silně navozuje dojem "first point of view", divák na jejím místě stejně vidí sám sebe a Sandru tím pádem nevnímá ani jako postavu, ani jako herečku. Chvalozpěv na její výkon je v takovém případě podle mě lichý. Dále bych se ještě zmínila o Martinově postřehu o absenci zla v tomto filmu, on to popisuje jako negativní vlastnost a chybu tvůrců. Vyjadřuje se tak, že zlo případně představuje smrt a že vnímat smrt jako zlo je předsudek. To mi přijde hodně zajímavé, ačkoliv sama bych to interpretovala jinak. Hrdinka nebojuje se smrtí jako takovou, nechce být nesmrtelná, ona bojuje s pokušením zvolit si snadnější cestu. Ano, smrt je přirozeným koncem života, ale není potřeba jí nadbíhat. A úplně na závěr bych chtěla říct, že nejvíce mě stejně dojal můj tatínek, který mi pořád vyčítá, že od té doby, co mu dávám přednášky o tom, "jak číst film", si sledování některých filmů nemůže pořádně užít a že ho ruší, jak kvůli mě začíná u filmů přemýšlet. Tento tatínek mi vyprávěl o Gravitaci v době, kdy jsem ji ještě neviděla, a při popisu konce se rozhovořil o metafoře a o symbolu. Možná tento film nenabízí odpověď na základní odpovědi vesmíru, života a vůbec, ale v mém tatínkovi vzbudil představu, že věci občas můžou znamenat i něco jiného, než že kočka v nedbalkách leze z vody. A to se mi zdá krásné.
režie: Alfonso Cuarón
scénář: Alfonso Cuarón, Jonás Cuarón
hrají: Sandra Bullock, George Clooney, Ed Harris
viděno 30. 10. 2014
Ach jo, teď se mi hlavou honí tak protichůdné myšlenky, že ani nevím, kde mám začít. Tak předně jsem se na film chtěla podívat, protože ho stvořil Alfonso Cuarón, kterého mám ráda, ale když jsem potom viděla ten PŘÍŠERNÝ hype, který se kolem filmu zvedl (od bombastických inťoušských recenzí přes běžné diváky přidávající se do fanklubu až po oscarové sklizně), tak jsem si vytvořila averzi a žila spokojeně dál. Jenomže uběhl rok a páni editoři (dle očekávání) přidali film na seznam 1001 filmů. "Zatnula" jsem tedy zuby a zjistila, že není potřeba se přemáhat, protože na film se mi dívalo dobře a docela jsem se pobavila. Nedokážu ovšem pochopit, proč se udělalo takové haló kolem prostého příběhu, že když má člověk správné odhodlání, dokáže cokoliv, ale trauma z minulosti se mu bude vždycky vracet. Připadá mi to jako prezentace mocné síly reklamy, tak dlouho se o nějakém filmu říká, že je cool, až se cool prostě stane. Proč není cool film Moon se Samem Rockwellem, ale Gravitace se Sandrou jo? Showbyznys je strašný. A teď by se ráda věnovala dvěma postřehům svých známých. Jedna přirovnává Gravitaci k Počátku a já musím vehementně nesouhlasit. Moje nechuť k Počátku souvisí s tím, že jsem přestala respektovat Nolana jako režiséra. Trajektorie jeho kariéry je zřejmá - začal zajímavými, do sebe zahleděnými filmy a když si získal respekt (a podporu producentů), tak pokračuje bombastickými, do sebe zahleděnými filmy, které jsou navzdory zvyšujícímu se množství objektů před kamerou čím dál více prázdné. A právě kvůli tomu podle mě vůbec nejde Počátek přirovnávat ke Gravitaci, protože Gravitace je lineární, čistá, bez jinotajů a strohá, a to vše myslím v pozitivním smyslu. Taky mám docela chuť zvolat respekt a dát Cuarónovi fistbump za to, že vůbec nic nevysvětluje, skočí rovnou na to a v závěru nic nedoříkává. Myslím, že většina hollywoodských tvůrců by neodolala pokušení vrazit tam nějaký epilog nebo prolog nebo prostřihy na zarmoucený Huston nebo cokoliv, a fakt, že se tomu Cuaron vyhnul, mi přijde skvělý. Plus k tomu tedy výrazně spoléhá na vizuální stránku, která ale nevzkypí do žádných megalomanských rozměrů, ale zůstává v mezích služby ilustrace duševního rozpoložení hlavní postavy. Tím se dostávám k malé vnořené poznámce o Sandře - nepatřím k těm lidem, kteří by se vyžívali v tom, že ji kritizují jako herečku (Vzorec pro vraždu s ní mám ráda a u většiny ostatních filmů nepatřím mezi cílovou skupinu, takže je ani neznám), tudíž teď ani nemám důvod vykřikovat, jak mě překvapila svým výkonem a jak si napravila reputaci a jak ukázala, že v ní doopravdy je něco dobrého nebo až skvělého. Pravda ovšem je, že si myslím, že Sandra svým výkonem přispěla jenom minimálně k výsledné podobě filmu. Když jsem si četla, jaké další herečky byly pro roli zvažovány (Angelina, Scarlett, Natalie Portman, Olivia Wilde, Rebeca Hall a tak všelijak podobně), dovedla jsem si v tom skafandru představit každou z nich a vypadalo by to myslím podobně. Film velmi silně navozuje dojem "first point of view", divák na jejím místě stejně vidí sám sebe a Sandru tím pádem nevnímá ani jako postavu, ani jako herečku. Chvalozpěv na její výkon je v takovém případě podle mě lichý. Dále bych se ještě zmínila o Martinově postřehu o absenci zla v tomto filmu, on to popisuje jako negativní vlastnost a chybu tvůrců. Vyjadřuje se tak, že zlo případně představuje smrt a že vnímat smrt jako zlo je předsudek. To mi přijde hodně zajímavé, ačkoliv sama bych to interpretovala jinak. Hrdinka nebojuje se smrtí jako takovou, nechce být nesmrtelná, ona bojuje s pokušením zvolit si snadnější cestu. Ano, smrt je přirozeným koncem života, ale není potřeba jí nadbíhat. A úplně na závěr bych chtěla říct, že nejvíce mě stejně dojal můj tatínek, který mi pořád vyčítá, že od té doby, co mu dávám přednášky o tom, "jak číst film", si sledování některých filmů nemůže pořádně užít a že ho ruší, jak kvůli mě začíná u filmů přemýšlet. Tento tatínek mi vyprávěl o Gravitaci v době, kdy jsem ji ještě neviděla, a při popisu konce se rozhovořil o metafoře a o symbolu. Možná tento film nenabízí odpověď na základní odpovědi vesmíru, života a vůbec, ale v mém tatínkovi vzbudil představu, že věci občas můžou znamenat i něco jiného, než že kočka v nedbalkách leze z vody. A to se mi zdá krásné.
čtvrtek 9. října 2014
Mrtvá a živá (1940)
Rebecca
režie: Alfred Hitchcock
scénář: Michael Hogan, Philip MacDonald, Joan Harrison, Robert E. Sherwood, Daphne Du Maurier (kniha)
hrají: Laurence Olivier, Joan Fontaine, George Sanders, Judith Anderson
komentář ze dne 9. 10. 2014
Vím, že tohle není zrovna nejintelektuálnější způsob, jak začít přemýšlet o tomhle filmu, a také se netýká jenom tohoto díla, ale nemohu si pomoci: Jak je to sakra možné, že je Laurence Olivier tak démonicky krásný i s tím příšerným knírkem? A co se týče těch vznešenějších výplodů, tak tohle je jeden z těch filmů, které se mne nikterak vnitřně nedotýkají, na které se dívám jako na okno do minulosti - ale ne v tom pozitivním smyslu. Tenhle film pro mě zkrátka není nadčasový, je zatížený až hanba a to mi znemožňuje se na něj napojit nebo ho nějak prožít. Ta terapie láskou tady pro mě není funkční (oproti Langovu modrovousovštějšímu Secret Beyond The Door, kde nová žena opravdu pomůže svému muži z labyrintu předchozích nejistot) a jako jediné ponaučení mi z filmu trčí "nežeňte/neprovdávejte se k čertu za někoho, o kom nic nevíte".
režie: Alfred Hitchcock
scénář: Michael Hogan, Philip MacDonald, Joan Harrison, Robert E. Sherwood, Daphne Du Maurier (kniha)
hrají: Laurence Olivier, Joan Fontaine, George Sanders, Judith Anderson
komentář ze dne 9. 10. 2014
Vím, že tohle není zrovna nejintelektuálnější způsob, jak začít přemýšlet o tomhle filmu, a také se netýká jenom tohoto díla, ale nemohu si pomoci: Jak je to sakra možné, že je Laurence Olivier tak démonicky krásný i s tím příšerným knírkem? A co se týče těch vznešenějších výplodů, tak tohle je jeden z těch filmů, které se mne nikterak vnitřně nedotýkají, na které se dívám jako na okno do minulosti - ale ne v tom pozitivním smyslu. Tenhle film pro mě zkrátka není nadčasový, je zatížený až hanba a to mi znemožňuje se na něj napojit nebo ho nějak prožít. Ta terapie láskou tady pro mě není funkční (oproti Langovu modrovousovštějšímu Secret Beyond The Door, kde nová žena opravdu pomůže svému muži z labyrintu předchozích nejistot) a jako jediné ponaučení mi z filmu trčí "nežeňte/neprovdávejte se k čertu za někoho, o kom nic nevíte".
úterý 7. října 2014
Špinavý trik (2013)
American Hustle
režie: David O. Russell
scénář: Eric Warren Singer, David O. Russell
hrají: Christian Bale, Bradley Cooper, Amy Adams, Jeremy Renner, Jennifer Lawrence
viděno 7. 10. 2014
Mám problém s tady tím retrem, kdy každé vlasy jsou očividně paruka a každý výkon je očividně oscarový. A taky nemám ráda filmy, kde všichni mluví zaráz a nikdo se neposlouchá. Mám potom problém poznat, jestli je to karikatura a nebo jestli to vážně myslí vážně. Uff. A taky nemám ráda ty filmy, co pouští k filmu hudbu proto, aby se nemuseli obtěžovat s vyprávěním jinak. Nejvíc směšné mi ovšem přijde mluvit o tom, že tu jde o syrové emoce. Já jsem se na film dívala pouze kvůli Rennerovi a ten byl aspoň roztomilý, takže to nebyl úplně promrhaný čas. Ovšem měla bych se nejspíš zamyslet nad způsobem, jakým činím životní rozhodnutí (nebo aspoň rozhodnutí, na jaké filmy se podívat), protože jsem se právě dívala na téměř dvou a půl hodinový film, abych mohla vidět čtyřsekundový záběr, jak Jeremy Renner líbá ručičku svojí opravdové novorozené dcery. A jediná opravdická věta mi připadala ta Baleova nad spálenou mikrovlnkou: "Já nechci novou, já chci tu, co mi dal Carmine."
režie: David O. Russell
scénář: Eric Warren Singer, David O. Russell
hrají: Christian Bale, Bradley Cooper, Amy Adams, Jeremy Renner, Jennifer Lawrence
viděno 7. 10. 2014
Mám problém s tady tím retrem, kdy každé vlasy jsou očividně paruka a každý výkon je očividně oscarový. A taky nemám ráda filmy, kde všichni mluví zaráz a nikdo se neposlouchá. Mám potom problém poznat, jestli je to karikatura a nebo jestli to vážně myslí vážně. Uff. A taky nemám ráda ty filmy, co pouští k filmu hudbu proto, aby se nemuseli obtěžovat s vyprávěním jinak. Nejvíc směšné mi ovšem přijde mluvit o tom, že tu jde o syrové emoce. Já jsem se na film dívala pouze kvůli Rennerovi a ten byl aspoň roztomilý, takže to nebyl úplně promrhaný čas. Ovšem měla bych se nejspíš zamyslet nad způsobem, jakým činím životní rozhodnutí (nebo aspoň rozhodnutí, na jaké filmy se podívat), protože jsem se právě dívala na téměř dvou a půl hodinový film, abych mohla vidět čtyřsekundový záběr, jak Jeremy Renner líbá ručičku svojí opravdové novorozené dcery. A jediná opravdická věta mi připadala ta Baleova nad spálenou mikrovlnkou: "Já nechci novou, já chci tu, co mi dal Carmine."
středa 20. srpna 2014
Secret Beyond the Door (1948)
režie: Fritz Lang
scénář: Silvia Richards
hrají: Joan Bennett, Michael Redgrave, Anne Revere
viděno 20. 8. 2014
Takový průměrný Lang, řekla bych. Kamerový šerosvit krásný, ale hlavní démon není moc démonický a tím to všechno trochu ztrácí na působivosti. Ale je tam šílená ženská se závěsem, což je vždy plus.
scénář: Silvia Richards
hrají: Joan Bennett, Michael Redgrave, Anne Revere
viděno 20. 8. 2014
Takový průměrný Lang, řekla bych. Kamerový šerosvit krásný, ale hlavní démon není moc démonický a tím to všechno trochu ztrácí na působivosti. Ale je tam šílená ženská se závěsem, což je vždy plus.
pondělí 11. srpna 2014
Pat Garrett a Billy Kid (1973)
Pat Garrett and Billy the Kid
USA
režie: Sam Peckinpah
scénář: Rudy Wurlitzer
hrají: James Coburn, Kris Kristofferson, Bob Dylan
viděno 11. 8. 2014
Ta hudba z toho dělá něco tak výsostně nepříjemného. Proč mají sakra všechny filmy Nového Hollywoodu tak optimisticky znějící durový soundtrack, který se očividně bije s realistickým laděním zápletek. "Proč" možná není úplně relevatní otázka, protože to vyloženě nepotřebuji vědět, jisté je to, že mi to většinou zkazí zážitek z filmu. Ale kurnik přece nejde, aby k "drsnému" westernu v jednom kuse hrála hudba s anglicky zpívaným textem, vždyť to z toho filmu regulérně dělá muzikál a tím víc mi to přijde směšné. Asi mám ráda svoje westerny depresivní a melancholické.
A když rovnou navážu na svůj předchozí tón - co je tohle proboha za film? Mám být zasažena smrtí postav, které neznám a nejsou mi sympatické. Většina záběrů začne totálně staticky a teprve potom se lidičky rozhýbou, jenom chybí, aby přímo na plátně někdo zařval "akce!". Nikdo se nechová přirozeně. Nikdo nemluví přirozeně. A co ty wtf scény typu Garrettovo hromadné pelešení?
Myslím si, že jsem docela vnímavá k takovým věcem jako tanec se smrtí, přátelské zrazování a podobné pletichy, ale tady jsem z toho necítila nic. Alias mi přišel roztomilý, když se culil, a obecně jeho postava bude nejspíš jediný důvod, proč jsem se i těšila na to, jak se film (a on v něm) bude dál vyvíjet. Ale měl to být spíš čtrnáctiletý kluk a ne třicetiletý Bob Dylan. A ještě na mě trochu zapůsobil ten děsivý šilhavý muž. A potom se mi ještě líbilo, jak jeden z těch zastřelených zloduchů zvláštně odletěl. Ale pořád to nějak nejsou ty výsledné dojmy, jaké jsem si představovala od filmu s takovouhle pověstí.
USA
režie: Sam Peckinpah
scénář: Rudy Wurlitzer
hrají: James Coburn, Kris Kristofferson, Bob Dylan
viděno 11. 8. 2014
Ta hudba z toho dělá něco tak výsostně nepříjemného. Proč mají sakra všechny filmy Nového Hollywoodu tak optimisticky znějící durový soundtrack, který se očividně bije s realistickým laděním zápletek. "Proč" možná není úplně relevatní otázka, protože to vyloženě nepotřebuji vědět, jisté je to, že mi to většinou zkazí zážitek z filmu. Ale kurnik přece nejde, aby k "drsnému" westernu v jednom kuse hrála hudba s anglicky zpívaným textem, vždyť to z toho filmu regulérně dělá muzikál a tím víc mi to přijde směšné. Asi mám ráda svoje westerny depresivní a melancholické.
A když rovnou navážu na svůj předchozí tón - co je tohle proboha za film? Mám být zasažena smrtí postav, které neznám a nejsou mi sympatické. Většina záběrů začne totálně staticky a teprve potom se lidičky rozhýbou, jenom chybí, aby přímo na plátně někdo zařval "akce!". Nikdo se nechová přirozeně. Nikdo nemluví přirozeně. A co ty wtf scény typu Garrettovo hromadné pelešení?
Myslím si, že jsem docela vnímavá k takovým věcem jako tanec se smrtí, přátelské zrazování a podobné pletichy, ale tady jsem z toho necítila nic. Alias mi přišel roztomilý, když se culil, a obecně jeho postava bude nejspíš jediný důvod, proč jsem se i těšila na to, jak se film (a on v něm) bude dál vyvíjet. Ale měl to být spíš čtrnáctiletý kluk a ne třicetiletý Bob Dylan. A ještě na mě trochu zapůsobil ten děsivý šilhavý muž. A potom se mi ještě líbilo, jak jeden z těch zastřelených zloduchů zvláštně odletěl. Ale pořád to nějak nejsou ty výsledné dojmy, jaké jsem si představovala od filmu s takovouhle pověstí.
Štítky:
1970s,
BEZ CHUTI,
existenciální,
hudební,
PALEC DOLŮ,
USA,
western
neděle 27. července 2014
Terminátor (1984)
The Terminator
USA/Velká Británie
režie: James Cameron
scénář: James Cameron, Gale Anne Hurd
hrají: Arnold Schwarzenegger, Michael Biehn, Linda Hamilton
viděno 27. 7. 2014
Aha, tak jsem zjistila, že jsem ten film poprvé viděla až v roce 2014, tomu říkám ostuda. Jinak je docela děsivé vidět ty osmdesátkové lidi dělat osmdesátkové věci. Ale plakala jsem jako miminko, obrazy budoucnosti jsou dost působivé (sestry, které sledují v rozbité televizi hořící plamen!), Michael s Lindou jsou spolu krásní a Arnold je drahouškový. (A ještě je třeba dodat, že málokdo mě přesvědčil, že syntetizátory jsou skvělé, tak rychle (a že vůbec) jako Brad Fiedel.)
USA/Velká Británie
režie: James Cameron
scénář: James Cameron, Gale Anne Hurd
hrají: Arnold Schwarzenegger, Michael Biehn, Linda Hamilton
viděno 27. 7. 2014
Aha, tak jsem zjistila, že jsem ten film poprvé viděla až v roce 2014, tomu říkám ostuda. Jinak je docela děsivé vidět ty osmdesátkové lidi dělat osmdesátkové věci. Ale plakala jsem jako miminko, obrazy budoucnosti jsou dost působivé (sestry, které sledují v rozbité televizi hořící plamen!), Michael s Lindou jsou spolu krásní a Arnold je drahouškový. (A ještě je třeba dodat, že málokdo mě přesvědčil, že syntetizátory jsou skvělé, tak rychle (a že vůbec) jako Brad Fiedel.)
Štítky:
1980s,
akční,
romantický,
sci-fi,
SRDÍČKO,
USA,
Velká Británie
čtvrtek 29. května 2014
Člověk ze železa (1981)
Czlowiek z zelaza/Man of Iron
režie: Andrzej Wajda
scénář: Aleksander Scibor-Rylski
hrají: Jerzy Radziwiłowicz, Krystyna Janda, Marian Opania
viděno 29. 5. 2014
Film opakuje vypravěčské schéma Člověka z mramoru a ve filmařském slova smyslu není ani tak svěží a ohromující jako předchůdce, ale styl zrovna u tohoto díla není podle mě důležitý, protože se jedná o trochu jinou kategorii. Zatímco Člověk z mramoru je film intelektuální, Člověk ze železa je film ze srdce. Hlavní hrdina a zjišťované informace nejsou tentokrát tím nejdůležitějším, nejzajímavější je celá situace a všechny okolnosti. Jak řekla moje kamarádka: Když si člověk představí, že by v té době u nás vznikl film, ve kterém by hrál Havel, natož aby žehnal svatebčanům bílými karafiáty demokratické manželství...
režie: Andrzej Wajda
scénář: Aleksander Scibor-Rylski
hrají: Jerzy Radziwiłowicz, Krystyna Janda, Marian Opania
viděno 29. 5. 2014
Film opakuje vypravěčské schéma Člověka z mramoru a ve filmařském slova smyslu není ani tak svěží a ohromující jako předchůdce, ale styl zrovna u tohoto díla není podle mě důležitý, protože se jedná o trochu jinou kategorii. Zatímco Člověk z mramoru je film intelektuální, Člověk ze železa je film ze srdce. Hlavní hrdina a zjišťované informace nejsou tentokrát tím nejdůležitějším, nejzajímavější je celá situace a všechny okolnosti. Jak řekla moje kamarádka: Když si člověk představí, že by v té době u nás vznikl film, ve kterém by hrál Havel, natož aby žehnal svatebčanům bílými karafiáty demokratické manželství...
úterý 27. května 2014
Popel a démant (1958)
Popiól i diament/Ashes and Diamonds
režie, scénář: Andrzej Wajda
hrají: Zbigniew Cybulski, Ewa Krzyzewska, Jan Ciecierski
viděno 27. 5. 2014
Oceňuji velké množství detailů nejen o hlavních, ale i o vedlejších postavách, které z filmu dělají vskutku horoucí podívanou. Hodně se mi líbila postava nacamraného náměstka, který díky své slabosti zkazil, co mohl, aniž by o to usiloval nebo vůbec věděl. Nejvíc mě ovšem dojal starý portýr vybíhají před dveře s přáním, aby mladík pozdravoval aleje v jeho rodném městě.
režie, scénář: Andrzej Wajda
hrají: Zbigniew Cybulski, Ewa Krzyzewska, Jan Ciecierski
viděno 27. 5. 2014
Oceňuji velké množství detailů nejen o hlavních, ale i o vedlejších postavách, které z filmu dělají vskutku horoucí podívanou. Hodně se mi líbila postava nacamraného náměstka, který díky své slabosti zkazil, co mohl, aniž by o to usiloval nebo vůbec věděl. Nejvíc mě ovšem dojal starý portýr vybíhají před dveře s přáním, aby mladík pozdravoval aleje v jeho rodném městě.
Člověk z mramoru (1977)
Czlowiek z marmuru/Man of Marble
režie: Andrzej Wajda
scénář: Aleksander Scibor-Rylski
hrají: Jerzy Radziwiłowicz, Krystyna Janda, Tadeusz Łomnicki
viděno 27. 5. 2014
Už je to několik měsíců, co jsem Člověka z mramoru viděla poprvé, a pořád nepřestávám žasnout, co je vlastně možné filmem dokázat. Na filmy, které jdou strukturou po stopách Občana Kanea, jsem speciálně zatížená, a tenhle je jeden z mých nejmilejších. On totiž asi neexistuje více šokující (odzbrojující) přístup k tématu pravdy než ukazovat jednu za druhou a navzájem je jimi popírat a podvracet. A Wajda má všechno perfektně připravené a přesné, takže pevně drží v ruce výsledný tvar. Z historického hlediska je navíc ještě dojemné, jak si tady ještě v závěru může dovolit škodolibou poslední sekvenci naplněnou nadějí, kdežto následující Člověk ze železa tu samou scénu obrátí a okomentuje s jiným obsahem. Hodně mě bavila hudba, ale speciálně zasažená jsem byla tím, co předvádějí oba hlavní herečtí představitelé. Krystyna Janda je zosobnění vášně a touhy a nutkavosti a Jerzy Radziwilowicz je zase čistota, nevinnost, tichá síla. Užila jsem si to také proto, že v tradičním filmu by člověk ty role čekal u muže a ženy obráceně, takhle to bylo ale dokonalé.
režie: Andrzej Wajda
scénář: Aleksander Scibor-Rylski
hrají: Jerzy Radziwiłowicz, Krystyna Janda, Tadeusz Łomnicki
viděno 27. 5. 2014
Už je to několik měsíců, co jsem Člověka z mramoru viděla poprvé, a pořád nepřestávám žasnout, co je vlastně možné filmem dokázat. Na filmy, které jdou strukturou po stopách Občana Kanea, jsem speciálně zatížená, a tenhle je jeden z mých nejmilejších. On totiž asi neexistuje více šokující (odzbrojující) přístup k tématu pravdy než ukazovat jednu za druhou a navzájem je jimi popírat a podvracet. A Wajda má všechno perfektně připravené a přesné, takže pevně drží v ruce výsledný tvar. Z historického hlediska je navíc ještě dojemné, jak si tady ještě v závěru může dovolit škodolibou poslední sekvenci naplněnou nadějí, kdežto následující Člověk ze železa tu samou scénu obrátí a okomentuje s jiným obsahem. Hodně mě bavila hudba, ale speciálně zasažená jsem byla tím, co předvádějí oba hlavní herečtí představitelé. Krystyna Janda je zosobnění vášně a touhy a nutkavosti a Jerzy Radziwilowicz je zase čistota, nevinnost, tichá síla. Užila jsem si to také proto, že v tradičním filmu by člověk ty role čekal u muže a ženy obráceně, takhle to bylo ale dokonalé.
sobota 10. května 2014
Grandhotel Budapešť (2014)
The Grand Budapest Hotel
USA/Německo/Velká Británie
režie, scénář: Wes Anderson
hrají: Ralph Fiennes, Tony Revolori, Saoirse Ronan
viděno 10. 5. 2014
Na film jsem šla s migrénou jako bič a stejně jsem se smála nahlas jako praštěná. Hádám, že čím míň je Wes reálný, tím víc mě baví/ve mně vzbuzuje sympatie. Možná je pravda, že idea se pod povrchem vytrácí, ale když vidím ostatní režiséry, kteří už ve svých nových filmech nedávají ani formu (moje zklamání z poslední doby, která si takhle zfleku vybavuji, představují Jarmusch, McQueen, Burton, Jackson), tak jsem ráda, že pořád o někom můžu říct, že "umí".
2018: Ale zpětně si ani nemyslím, že by byla pravda, že se idea ztrácí pod povrchem. Není nic špatného na tom, že existují různé žánry vyprávěných příběhů. (A ještě musím udělit čestnou zmínku Saoirse Ronan, kterou jsem hned od dob Pokání podvědomě nenáviděla kvůli její tamní postavě. Díky její zdejší roli moje nenávist vyvanula a už si i v ostatních filmech všímám, že je to vlastně velmi zajímavá herečka.)
USA/Německo/Velká Británie
režie, scénář: Wes Anderson
hrají: Ralph Fiennes, Tony Revolori, Saoirse Ronan
viděno 10. 5. 2014
Na film jsem šla s migrénou jako bič a stejně jsem se smála nahlas jako praštěná. Hádám, že čím míň je Wes reálný, tím víc mě baví/ve mně vzbuzuje sympatie. Možná je pravda, že idea se pod povrchem vytrácí, ale když vidím ostatní režiséry, kteří už ve svých nových filmech nedávají ani formu (moje zklamání z poslední doby, která si takhle zfleku vybavuji, představují Jarmusch, McQueen, Burton, Jackson), tak jsem ráda, že pořád o někom můžu říct, že "umí".
2018: Ale zpětně si ani nemyslím, že by byla pravda, že se idea ztrácí pod povrchem. Není nic špatného na tom, že existují různé žánry vyprávěných příběhů. (A ještě musím udělit čestnou zmínku Saoirse Ronan, kterou jsem hned od dob Pokání podvědomě nenáviděla kvůli její tamní postavě. Díky její zdejší roli moje nenávist vyvanula a už si i v ostatních filmech všímám, že je to vlastně velmi zajímavá herečka.)
Štítky:
2010s,
dobrodružný,
komedie,
Německo,
SRDÍČKO,
USA,
Velká Británie
úterý 6. května 2014
Půlnoční kovboj (1969)
Midnight Cowboy
režie: John Schlesinger
scénář: Waldo Salt
hrají: Dustin Hoffman, Jon Voight, Sylvia Miles
viděno 6. 5. 2014
Kvůli Dustinovi se mi srdíčko sevřelo, ale jinak to šlo zcela mimo mě až do té míry, že jsem měla dojem, že je to i špatně udělané. Nesedla mi hudba ani zapojení avantgardních snů. Na tak nekonzistentní náladu jsem se nebyla schopná vůbec naladit. Jestli je to tím, že žiju v době, kdy ideály už jsou dávno zničené, takže nemůžu pochopit, co film svým zjevením rozbil a jak rezonoval společností...
režie: John Schlesinger
scénář: Waldo Salt
hrají: Dustin Hoffman, Jon Voight, Sylvia Miles
viděno 6. 5. 2014
Kvůli Dustinovi se mi srdíčko sevřelo, ale jinak to šlo zcela mimo mě až do té míry, že jsem měla dojem, že je to i špatně udělané. Nesedla mi hudba ani zapojení avantgardních snů. Na tak nekonzistentní náladu jsem se nebyla schopná vůbec naladit. Jestli je to tím, že žiju v době, kdy ideály už jsou dávno zničené, takže nemůžu pochopit, co film svým zjevením rozbil a jak rezonoval společností...
pondělí 31. března 2014
V nitru Llewyna Davise (2013)
Inside Llewyn Davis
režie, scénář: Ethan Coen, Joel Coen
hrají: Oscar Isaac, Carey Mulligan, John Goodman
viděno 31. 3. 2014
Myslím, že bych věřila, že tomuhle hudebníkovi je pět set let (ano, mluvím k tobě, Jime Jarmuschi). A pro pána, co mu nabízel svůj zimní kabát, to byla poslední role, them feels.
Byla jsem na komentované projekci, které předcházel úvod hudebního odborníka, já si ale čím dál víc říkám, že v tu chvíli pánové akademici příliš nevěděli, co dělají, či lépe řečeno nevidím vnitřní souvislost. Nemyslím si, že by záměrem bratří Coenů bylo vytvořit dokument určité doby nebo rekonstrukci nějakých konkrétních událostí. Jejich film si sice propůjčuje základy z reality, staví na nich ale něco jiného, možný svět umělce „salieriovského“ typu, portrét jeho nitra, který se vztahuje k abstraktnějším pojmům, než jakými jsou „pouhé“ dějiny folkové muziky.
Hlavní hrdina je unavenou duší, která zoufale hledá smysl pro vlastní skutky (existenci), respektive naráží na nekončící řetězec důkazů o tom, že žádný takový smysl neexistuje. V písni, která hraje k závěrečným titulkům filmu, se zpívá: „Řekněte mi, koho milujete.“ K našemu hrdinovi Llewynu Davisovi mi to přijde velmi přiléhavé, protože to je přesně jeho problém. Všechno důležité se mu děje na dosah, všichni slavní začínají vedle něj, ale on si na nic z toho sáhnout nemůže. Dobře o něm vypovídají také dva venkovní záběry z epizody v Chigagu, kde se při cestě přes parkoviště zmrzlý a unavený prodírá závějí sněhu – jediného hlubšího sněhu v okolí. Kdyby udělal několik kroků stranou, šel by po pevné zemi. Nejsem si ovšem jistá, jak moc je tato symbolika záměrná (a jestli to jenom nevypovídá o tom, že si produkce nemohla dovolit „zasněžit“ větší část lokací). A potom, kdyby je udělal, kdyby jeho cesta byla lehčí, jaký vliv by to mělo na jeho hudbu? Stal by se komerčně úspěšný jako jeho přítel Jim a nebo by se z něj stal opěvovaný génius jako z „mladého Boba“, který jej v závěru filmu vystřídá na pódiu v The Gaslight?
Hrdinovo „nekonečné“ putování lemuje větší množství figurek odpovídajících různým lidským typům, ať už jde o běžné prosté lidi (hrdinova sestra) nebo stereotypizované intelektuály (všichni hosté u Gorfeinových), folkové muzikanty, více čí méně úspěšné (Jim a Jean, mladý voják, kovboj s hlubokým hlasem), a nebo bizarní stylizovanější postavy (Goodmanův Roland Turner a jeho mlčenlivý řidič). Film má epizodní strukturu a každé setkání je samo o sobě vypointované. Tyto jednotlivé pointy se potom skládají do poselství celého filmu. Komedie Coenů tentokrát není taková, že by se u ní člověk popadal za břicho, přesto si při sledování připadá pobaven. Možná díky tomu, že i hlavní hrdina jako kdyby byl od všech ostatních odstřižen, a většinu času při kontaktu s ostatními nevěří svým očím a uším a nestíhá se divit. Čím větší odstup od filmu ale vzniká, tím víc přestává být komedií a tím spíš z něj diváka bolí srdce. Protože hlavním tématem je autentičnost versus odhodlání, osud versus ironie, cesta versus výsledek, a pro hlavního hrdinu všechny tyto souboje končí vcelku špatně. Jeho vinou ovšem, což je ještě smutnější. On sám si také protiřečí, při rozhovoru s Jean jí vyčítá, že je kariéristka a bere hudbu jen jako cestu k pohodlnému rodinnému životu na předměstí, při hádce s Gorfeinovými potom ale křičí, že hudba je jeho profese, to, co ho živí, a ne předmět nějakých emocionálních výlevů.
Velmi zábavná mi přijde celá linie s kočkou (která se příznačně jmenuje Ulysses, protože také hledá cestu „domů“), a to kvůli ironii, kterou v sobě obsahuje. Když Llewynovi poprvé kočka uteče z bytu profesora, považuje to za špatnou událost, která ho zpomaluje a ochromuje, kterou musí řešit, místo aby se soustředil na svoje putování za kariérou. Proto ji nechá v autě u démonicky směšného Turnera a pokračuje sám. Jeho život ale od toho momentu není nijak lepší, ba dokonce je ještě horší. Jeho naděje, že se prosadí pod hlavičkou vlivnějšího filmového producenta, se ukáže jako lichá. Když během zpáteční cesty mine odbočku ke městu, kde nyní pravděpodobně vyrůstá jeho dítě, srazí na silnici tvora, který by mohl být tou opuštěnou kočkou. Nepoučil se, že připoutat se k ostatním živým tvorům by mohla být cesta, jak se vymanit z životního marastu, ve kterém se ocitl. A když se v závěru filmu opakuje úvodní sekvence a kočka mu opět málem uteče z bytu, ale tentokrát se mu ji podaří zastavit včas a doslova ji odkopne zpátky, považuje to za vítězství, za znamení, že se mu konečně něco povedlo. Ale díky tomu ho jeho život jenom rychleji zavede po stejných kolejích na stejná místa jako předtím, kde ho za jeho hloupost zbijí ve špinavé uličce a kde sláva na pódiu patří jiným.
Autoři se o filmu vyjádřili tak, že si inspiraci při tvoření díla brali zejména ze samotné dobové hudby, nikoli z osudů jejích autorů. Celý film tomu formálně velmi odpovídá, protože největší důraz je kladen na atmosféru, která dokresluje hlavní parametry písní, které v něm zazní: Melancholie, jednoduchost a z toho plynoucí intenzita a zásadnost jednotlivých obrazů. Záběrování velmi často sugeruje detaily, které Llewyn během svého putování pozoruje. V ostatních případech zůstává kamera odtažitější, snímaným objektům se příliš nepřibližuje. Zejména se soustředí na výrazy tváří a řeč těla pečlivě vybraných a typově přesných herců. Barevnost obrazu je velmi utlumená, místy na hranici černobílosti, což pomáhá vytvořit dojem místa, které je vytržené z toku času a ve kterém jsou časové i prostorové souvislosti nějakým způsobem narušené. Písně, hudba a jejich texty, dostávají prostor zaznít v úplné délce a v syrové, neupravené podobě. Několikrát hudba hraje jen jako podkres scény, jejímž obsahem je něco jiného, ale ve většině ostatních případů je sdělením dané scény právě hudba samotná: nejspíš právě proto, že je to jediný způsob filmařů, jak přímo ukázat, co se doopravdy nachází v tom hrdinově diskutovaném nitru. Celý zbývající prostor filmu o tom vypovídá zprostředkovaně. Svět jeho mysli je vystavěn kompaktně a důvěryhodně.
Během sledování tohoto snímku mi několikrát přišel na mysl Jim Jarmusch a jeho „Přežijí jen milenci“, a to z toho důvodu, že jejich dva hlavní mužští hrdinové řeší podobný problém: ocitli se díky vlastní vině a několika okolnostem v situaci, kdy je jejich život věčný (pořád se opakující) a tím vlastně beze smyslu. Zatímco Jarmusch mě ale zklamal pubertálním pojetím svého rozhněvaného muzikanta, který vůbec nepůsobí jako opotřebovaný dlouhým žitím/hledáním, u Coenů bych věřila bez mrknutí oka, že jejich hudebník už bloudí světem několik století a stejně dlouho ještě bloudit bude. Dokud nepřijde na to, kde dělá chybu.
režie, scénář: Ethan Coen, Joel Coen
hrají: Oscar Isaac, Carey Mulligan, John Goodman
viděno 31. 3. 2014
Myslím, že bych věřila, že tomuhle hudebníkovi je pět set let (ano, mluvím k tobě, Jime Jarmuschi). A pro pána, co mu nabízel svůj zimní kabát, to byla poslední role, them feels.
Byla jsem na komentované projekci, které předcházel úvod hudebního odborníka, já si ale čím dál víc říkám, že v tu chvíli pánové akademici příliš nevěděli, co dělají, či lépe řečeno nevidím vnitřní souvislost. Nemyslím si, že by záměrem bratří Coenů bylo vytvořit dokument určité doby nebo rekonstrukci nějakých konkrétních událostí. Jejich film si sice propůjčuje základy z reality, staví na nich ale něco jiného, možný svět umělce „salieriovského“ typu, portrét jeho nitra, který se vztahuje k abstraktnějším pojmům, než jakými jsou „pouhé“ dějiny folkové muziky.
Hlavní hrdina je unavenou duší, která zoufale hledá smysl pro vlastní skutky (existenci), respektive naráží na nekončící řetězec důkazů o tom, že žádný takový smysl neexistuje. V písni, která hraje k závěrečným titulkům filmu, se zpívá: „Řekněte mi, koho milujete.“ K našemu hrdinovi Llewynu Davisovi mi to přijde velmi přiléhavé, protože to je přesně jeho problém. Všechno důležité se mu děje na dosah, všichni slavní začínají vedle něj, ale on si na nic z toho sáhnout nemůže. Dobře o něm vypovídají také dva venkovní záběry z epizody v Chigagu, kde se při cestě přes parkoviště zmrzlý a unavený prodírá závějí sněhu – jediného hlubšího sněhu v okolí. Kdyby udělal několik kroků stranou, šel by po pevné zemi. Nejsem si ovšem jistá, jak moc je tato symbolika záměrná (a jestli to jenom nevypovídá o tom, že si produkce nemohla dovolit „zasněžit“ větší část lokací). A potom, kdyby je udělal, kdyby jeho cesta byla lehčí, jaký vliv by to mělo na jeho hudbu? Stal by se komerčně úspěšný jako jeho přítel Jim a nebo by se z něj stal opěvovaný génius jako z „mladého Boba“, který jej v závěru filmu vystřídá na pódiu v The Gaslight?
Hrdinovo „nekonečné“ putování lemuje větší množství figurek odpovídajících různým lidským typům, ať už jde o běžné prosté lidi (hrdinova sestra) nebo stereotypizované intelektuály (všichni hosté u Gorfeinových), folkové muzikanty, více čí méně úspěšné (Jim a Jean, mladý voják, kovboj s hlubokým hlasem), a nebo bizarní stylizovanější postavy (Goodmanův Roland Turner a jeho mlčenlivý řidič). Film má epizodní strukturu a každé setkání je samo o sobě vypointované. Tyto jednotlivé pointy se potom skládají do poselství celého filmu. Komedie Coenů tentokrát není taková, že by se u ní člověk popadal za břicho, přesto si při sledování připadá pobaven. Možná díky tomu, že i hlavní hrdina jako kdyby byl od všech ostatních odstřižen, a většinu času při kontaktu s ostatními nevěří svým očím a uším a nestíhá se divit. Čím větší odstup od filmu ale vzniká, tím víc přestává být komedií a tím spíš z něj diváka bolí srdce. Protože hlavním tématem je autentičnost versus odhodlání, osud versus ironie, cesta versus výsledek, a pro hlavního hrdinu všechny tyto souboje končí vcelku špatně. Jeho vinou ovšem, což je ještě smutnější. On sám si také protiřečí, při rozhovoru s Jean jí vyčítá, že je kariéristka a bere hudbu jen jako cestu k pohodlnému rodinnému životu na předměstí, při hádce s Gorfeinovými potom ale křičí, že hudba je jeho profese, to, co ho živí, a ne předmět nějakých emocionálních výlevů.
Velmi zábavná mi přijde celá linie s kočkou (která se příznačně jmenuje Ulysses, protože také hledá cestu „domů“), a to kvůli ironii, kterou v sobě obsahuje. Když Llewynovi poprvé kočka uteče z bytu profesora, považuje to za špatnou událost, která ho zpomaluje a ochromuje, kterou musí řešit, místo aby se soustředil na svoje putování za kariérou. Proto ji nechá v autě u démonicky směšného Turnera a pokračuje sám. Jeho život ale od toho momentu není nijak lepší, ba dokonce je ještě horší. Jeho naděje, že se prosadí pod hlavičkou vlivnějšího filmového producenta, se ukáže jako lichá. Když během zpáteční cesty mine odbočku ke městu, kde nyní pravděpodobně vyrůstá jeho dítě, srazí na silnici tvora, který by mohl být tou opuštěnou kočkou. Nepoučil se, že připoutat se k ostatním živým tvorům by mohla být cesta, jak se vymanit z životního marastu, ve kterém se ocitl. A když se v závěru filmu opakuje úvodní sekvence a kočka mu opět málem uteče z bytu, ale tentokrát se mu ji podaří zastavit včas a doslova ji odkopne zpátky, považuje to za vítězství, za znamení, že se mu konečně něco povedlo. Ale díky tomu ho jeho život jenom rychleji zavede po stejných kolejích na stejná místa jako předtím, kde ho za jeho hloupost zbijí ve špinavé uličce a kde sláva na pódiu patří jiným.
Autoři se o filmu vyjádřili tak, že si inspiraci při tvoření díla brali zejména ze samotné dobové hudby, nikoli z osudů jejích autorů. Celý film tomu formálně velmi odpovídá, protože největší důraz je kladen na atmosféru, která dokresluje hlavní parametry písní, které v něm zazní: Melancholie, jednoduchost a z toho plynoucí intenzita a zásadnost jednotlivých obrazů. Záběrování velmi často sugeruje detaily, které Llewyn během svého putování pozoruje. V ostatních případech zůstává kamera odtažitější, snímaným objektům se příliš nepřibližuje. Zejména se soustředí na výrazy tváří a řeč těla pečlivě vybraných a typově přesných herců. Barevnost obrazu je velmi utlumená, místy na hranici černobílosti, což pomáhá vytvořit dojem místa, které je vytržené z toku času a ve kterém jsou časové i prostorové souvislosti nějakým způsobem narušené. Písně, hudba a jejich texty, dostávají prostor zaznít v úplné délce a v syrové, neupravené podobě. Několikrát hudba hraje jen jako podkres scény, jejímž obsahem je něco jiného, ale ve většině ostatních případů je sdělením dané scény právě hudba samotná: nejspíš právě proto, že je to jediný způsob filmařů, jak přímo ukázat, co se doopravdy nachází v tom hrdinově diskutovaném nitru. Celý zbývající prostor filmu o tom vypovídá zprostředkovaně. Svět jeho mysli je vystavěn kompaktně a důvěryhodně.
Během sledování tohoto snímku mi několikrát přišel na mysl Jim Jarmusch a jeho „Přežijí jen milenci“, a to z toho důvodu, že jejich dva hlavní mužští hrdinové řeší podobný problém: ocitli se díky vlastní vině a několika okolnostem v situaci, kdy je jejich život věčný (pořád se opakující) a tím vlastně beze smyslu. Zatímco Jarmusch mě ale zklamal pubertálním pojetím svého rozhněvaného muzikanta, který vůbec nepůsobí jako opotřebovaný dlouhým žitím/hledáním, u Coenů bych věřila bez mrknutí oka, že jejich hudebník už bloudí světem několik století a stejně dlouho ještě bloudit bude. Dokud nepřijde na to, kde dělá chybu.
sobota 15. března 2014
A Throw Of Dice (1929)
Prapancha Pash
režie: Franz Osten
scénář: W. A. Burton
hrají: Seeta Devi, Himansu Rai, Charu Roy
viděno 15. 3. 2014
Moderní hudební stopa dává té velkolepé epické atrakci jiný rozměr, takže to vlastně nakonec nějakým způsobem funguje. Princip okouzlení ale stejně převládal nad jakýmkoliv jiným přístupem.
režie: Franz Osten
scénář: W. A. Burton
hrají: Seeta Devi, Himansu Rai, Charu Roy
viděno 15. 3. 2014
Moderní hudební stopa dává té velkolepé epické atrakci jiný rozměr, takže to vlastně nakonec nějakým způsobem funguje. Princip okouzlení ale stejně převládal nad jakýmkoliv jiným přístupem.
neděle 9. března 2014
Nepohodlný (2005)
The Constant Gardener
režie: Fernando Meirelles
scénář: Jeffrey Caine
hrají: Ralph Fiennes, Rachel Weisz, Hubert Koundé
viděno 9. 3. 2014
Já teda vím, že pořád blábolím o tom, že budoucnost kinematografie leží ve slučování neslučitelných žánrů, ale když se doprostřed politického/korupčního thrilleru vloží čtyřminutová scéna, během které šedý muž za sklem brečí, protože přes sklo vidí do růžové zamilované minulosti, kde on a jeho růžová zamilovaná žena leží v posteli a říkají si růžové zamilované věci (což už jsme navíc v jednom předcházejícím flashbacku všechno viděli!!!), tak si jako divák připadám obtěžovaná záměrem polidšťovat postavy za každou cenu a manipulovaná k soustředění se na krávoviny místo na ty věci, které jsou důležité. Což se přirozeně projeví mou hněvivostí a pohrdáním směrem k celému filmu. Zkrátka provedení je hodně líbivé, což mě znechucuje, protože při pohledu na třeba Tinker Tailor Soldier Spy lze spatřit, že to jde i jinak.
režie: Fernando Meirelles
scénář: Jeffrey Caine
hrají: Ralph Fiennes, Rachel Weisz, Hubert Koundé
viděno 9. 3. 2014
Já teda vím, že pořád blábolím o tom, že budoucnost kinematografie leží ve slučování neslučitelných žánrů, ale když se doprostřed politického/korupčního thrilleru vloží čtyřminutová scéna, během které šedý muž za sklem brečí, protože přes sklo vidí do růžové zamilované minulosti, kde on a jeho růžová zamilovaná žena leží v posteli a říkají si růžové zamilované věci (což už jsme navíc v jednom předcházejícím flashbacku všechno viděli!!!), tak si jako divák připadám obtěžovaná záměrem polidšťovat postavy za každou cenu a manipulovaná k soustředění se na krávoviny místo na ty věci, které jsou důležité. Což se přirozeně projeví mou hněvivostí a pohrdáním směrem k celému filmu. Zkrátka provedení je hodně líbivé, což mě znechucuje, protože při pohledu na třeba Tinker Tailor Soldier Spy lze spatřit, že to jde i jinak.
čtvrtek 6. března 2014
Modrý samet (1986)
Blue Velvet
režie, scénář: David Lynch
hrají: Kyle MacLachlan, Isabella Rossellini, Dennis Hopper, Laura Dern
komentář ze dne 6. 3. 2014
Ach, dalo by se říci, že celá léta řeším ve svém srdci otázku, jestli Modrý samet je nebo není pro mne. Dnes jsem si nechala stranou čtyři hodiny na intenzívní přemýšlení a dospěla jsem k tomu, že není. Moje dětství si s sebou nese úplně jinou sadu traumat, takže je pro mě celý zážitek těžko pochopitelný, už jen to, že jsem holčička a do Oidipáku se neumím úplně vcítit. Největší atrakcí se tak pro mě stává bílá kůže Kyla MacLachlana. S postupem času také oceňuji, jaká byla Isabella kočka. Ale ty oficiální věci, které mám obdivovat, Dennis Hopper a tak, mě zanechávají v rozpacích až chladnou. Takže ve výsledku respektuji Lynchovo gesto jít pod povrch mezi ty červy, ale osobně si raději oblíbím depky od jiných autorů.
režie, scénář: David Lynch
hrají: Kyle MacLachlan, Isabella Rossellini, Dennis Hopper, Laura Dern
komentář ze dne 6. 3. 2014
Ach, dalo by se říci, že celá léta řeším ve svém srdci otázku, jestli Modrý samet je nebo není pro mne. Dnes jsem si nechala stranou čtyři hodiny na intenzívní přemýšlení a dospěla jsem k tomu, že není. Moje dětství si s sebou nese úplně jinou sadu traumat, takže je pro mě celý zážitek těžko pochopitelný, už jen to, že jsem holčička a do Oidipáku se neumím úplně vcítit. Největší atrakcí se tak pro mě stává bílá kůže Kyla MacLachlana. S postupem času také oceňuji, jaká byla Isabella kočka. Ale ty oficiální věci, které mám obdivovat, Dennis Hopper a tak, mě zanechávají v rozpacích až chladnou. Takže ve výsledku respektuji Lynchovo gesto jít pod povrch mezi ty červy, ale osobně si raději oblíbím depky od jiných autorů.
středa 5. března 2014
Velká nádhera (2013)
La Grande Bellezza/The Great Beauty
režie: Paolo Sorrentino
scénář: Paolo Sorrentino, Umberto Contarello
hrají: Toni Servillo, Sabrina Ferilli, Carlo Verdone
viděno 5. 3. 2014
Nepobrala jsem úvodní citát. Rozčiluje mě neustálý pohyb kamery a iritující doprovodná hudba. Hlavní postava v průběhu filmu v souvislosti s ohřátou rýží pronese větu: "The older is better than the new." S tímto podáním nemůžu souhlasit, takže jsem vlastně ráda, že jsem film viděla, abych si to uvědomila. Nezáleží na stáří, záleží na obsahu a smyslu. V poslední době jsem se zabývala filmy, kde dialogy postav sloužily zejména jako jeden z prvků zvukové složky, jejich obsah nebyl z narativního hlediska důležitý. Tady režisér chce, abychom poslouchali pozorně každé slovo, a stejně ty rozhovory nic neznamenají. Místo neustálého dívání do kamery bych chtěla obsah. Vidíme Jepa plakat příliš mnoho na to, aby to mohlo mít nějaký smysl. Film ve mě vytváří stejný pocit jako fotografie muže (Ivana Fraňka, haha), který se fotí každý den. Jeho tvář má na každém snímku tak rozdílný, zaranžovaný, nespontánní výraz, že to nevypovídá vůbec o ničem - nebo přinejmenším mě to vůbec nezajímá.
režie: Paolo Sorrentino
scénář: Paolo Sorrentino, Umberto Contarello
hrají: Toni Servillo, Sabrina Ferilli, Carlo Verdone
viděno 5. 3. 2014
Nepobrala jsem úvodní citát. Rozčiluje mě neustálý pohyb kamery a iritující doprovodná hudba. Hlavní postava v průběhu filmu v souvislosti s ohřátou rýží pronese větu: "The older is better than the new." S tímto podáním nemůžu souhlasit, takže jsem vlastně ráda, že jsem film viděla, abych si to uvědomila. Nezáleží na stáří, záleží na obsahu a smyslu. V poslední době jsem se zabývala filmy, kde dialogy postav sloužily zejména jako jeden z prvků zvukové složky, jejich obsah nebyl z narativního hlediska důležitý. Tady režisér chce, abychom poslouchali pozorně každé slovo, a stejně ty rozhovory nic neznamenají. Místo neustálého dívání do kamery bych chtěla obsah. Vidíme Jepa plakat příliš mnoho na to, aby to mohlo mít nějaký smysl. Film ve mě vytváří stejný pocit jako fotografie muže (Ivana Fraňka, haha), který se fotí každý den. Jeho tvář má na každém snímku tak rozdílný, zaranžovaný, nespontánní výraz, že to nevypovídá vůbec o ničem - nebo přinejmenším mě to vůbec nezajímá.
pondělí 3. února 2014
12 let v řetězech (2013)
Twelve Years a Slave
režie: Steve McQueen
scénář: John Ridley, Solomon Northup (kniha)
hrají: Chiwetel Ejiofor, Michael Fassbender, Brad Pitt, Benedict Cumberbatch, Paul Dano, Lupita Nyong'o
viděno 3. 2. 2014
Ještě si to nechám projít hlavou. Byla jsem hodně zklamaná a asi nejvíc se mi teď zatím honí hlavou, že vlastně nechápu, co tím chtěl režisér říct. A tím nemyslím téma jako takové, ale tvůrčí přístup k němu. Nerozumím použité hudbě, nerozumím, podle čeho se rozhoduje, komu se dá kolik prostoru, nerozumím závěrečnému bohu na mašině. Jedná se o epizodické vyprávění, tak proč si Fassbender oproti ostatním pánům (hercům) hraje na boha. Vadil mi způsob snímání, který je sice hodně blízký, ale vlastně nezainteresovaný, jako by nesledoval žádný záměr. V tom zanikne spousta věcí, které by mohly a měly být vidět (lynčování, ukecávání Fassbendera) Chvíli je zvuk manipulovaný a potom už vůbec, proč. Jak může udělat tak parádní střihovou pasáž, jako tu zpívací Danovu/kázající Cumberbatchovu, a potom už v podobném smyslu nijak nekomponovat. Je-li to osobní příběh, proč nezůstáváme s tou osobou více beze slov a mnohem bolestněji (a víme, že to McQueen umí). Já doufám, že to má všechno nějaký vnitřní smysl, který jsem nepostřehla, hlavně ať to prosím není ústupek výtkám, že jeho filmy nebývají příliš divácké.
režie: Steve McQueen
scénář: John Ridley, Solomon Northup (kniha)
hrají: Chiwetel Ejiofor, Michael Fassbender, Brad Pitt, Benedict Cumberbatch, Paul Dano, Lupita Nyong'o
viděno 3. 2. 2014
Ještě si to nechám projít hlavou. Byla jsem hodně zklamaná a asi nejvíc se mi teď zatím honí hlavou, že vlastně nechápu, co tím chtěl režisér říct. A tím nemyslím téma jako takové, ale tvůrčí přístup k němu. Nerozumím použité hudbě, nerozumím, podle čeho se rozhoduje, komu se dá kolik prostoru, nerozumím závěrečnému bohu na mašině. Jedná se o epizodické vyprávění, tak proč si Fassbender oproti ostatním pánům (hercům) hraje na boha. Vadil mi způsob snímání, který je sice hodně blízký, ale vlastně nezainteresovaný, jako by nesledoval žádný záměr. V tom zanikne spousta věcí, které by mohly a měly být vidět (lynčování, ukecávání Fassbendera) Chvíli je zvuk manipulovaný a potom už vůbec, proč. Jak může udělat tak parádní střihovou pasáž, jako tu zpívací Danovu/kázající Cumberbatchovu, a potom už v podobném smyslu nijak nekomponovat. Je-li to osobní příběh, proč nezůstáváme s tou osobou více beze slov a mnohem bolestněji (a víme, že to McQueen umí). Já doufám, že to má všechno nějaký vnitřní smysl, který jsem nepostřehla, hlavně ať to prosím není ústupek výtkám, že jeho filmy nebývají příliš divácké.
středa 29. ledna 2014
Dobrodružství prince Achmeda (1926)
Die Abenteuer des Prinzen Achmed/The Adventures of Prince Achmed
režie, scénář: Lotte Reiniger
viděno 29. 1. 2014
Čarokrásné v každém významu slova. Nevím, jestli jsem kdy jindy viděla krásnější a smyslnější princezny. A o princích to vlastně platí taky. Myslím si, že animovaným filmům by mělo jít rozumět i beze slov. (A možná i hraným, tam jsem ale na rozdíl od animace ochotna připustit nějaké výjimky.) Ty současné na to často zanevírají, ale tady je to pošušňáníčko.
režie, scénář: Lotte Reiniger
viděno 29. 1. 2014
Čarokrásné v každém významu slova. Nevím, jestli jsem kdy jindy viděla krásnější a smyslnější princezny. A o princích to vlastně platí taky. Myslím si, že animovaným filmům by mělo jít rozumět i beze slov. (A možná i hraným, tam jsem ale na rozdíl od animace ochotna připustit nějaké výjimky.) Ty současné na to často zanevírají, ale tady je to pošušňáníčko.
pondělí 27. ledna 2014
Jeden musí z kola ven (2011)
Tinker Tailor Soldier Spy
režie: Tomas Alfredson
scénář: Bridget O'Connor, Peter Straughan
hrají: Gary Oldman, Colin Firth, Benedict Cumberbatch
viděno 27. 1. 2014
Chichichi, tak předně bych všechny lidičky, co považují Bourneovo ultimátum za realistickou kinematografii ("Ty rvačky, to je jako bych tam byl s nimi!), povinně připoutávala k židlím a pouštěla jim tento film - a možná bych ho povinně pouštěla všem lidem, co si myslí, že běžná kinematografie, na kterou jsou zvyklí, je realistická, zvláště když se "zakládá na skutečných událostech". A teprve až si dosyta užiju představu, že by se tento snímek dal používat jako mučící nástroj, začnu ze sebe sypat chytré komentáře. Ale taky si vlastně říkám, že k tomuto dílu možná už není potřeba nic chytrého dodávat. Je totiž dost možné, že mě stejně nejvíc baví to, jak se film neobtěžuje nic komentovat a potom ilustruje věci, na které se nikdo neptal. Líbí se mi, že si dali záležet, jak to všechno vypadá. "THE FUTURE IS FEMALE"
režie: Tomas Alfredson
scénář: Bridget O'Connor, Peter Straughan
hrají: Gary Oldman, Colin Firth, Benedict Cumberbatch
viděno 27. 1. 2014
Chichichi, tak předně bych všechny lidičky, co považují Bourneovo ultimátum za realistickou kinematografii ("Ty rvačky, to je jako bych tam byl s nimi!), povinně připoutávala k židlím a pouštěla jim tento film - a možná bych ho povinně pouštěla všem lidem, co si myslí, že běžná kinematografie, na kterou jsou zvyklí, je realistická, zvláště když se "zakládá na skutečných událostech". A teprve až si dosyta užiju představu, že by se tento snímek dal používat jako mučící nástroj, začnu ze sebe sypat chytré komentáře. Ale taky si vlastně říkám, že k tomuto dílu možná už není potřeba nic chytrého dodávat. Je totiž dost možné, že mě stejně nejvíc baví to, jak se film neobtěžuje nic komentovat a potom ilustruje věci, na které se nikdo neptal. Líbí se mi, že si dali záležet, jak to všechno vypadá. "THE FUTURE IS FEMALE"
neděle 19. ledna 2014
Cesta smrti kapitána Scotta k jižní točně (Velké bílé ticho) (1924)
The Great White Silence
režie, scénář: Herbert G. Ponting
hrají: Edward Adrian Wilson, Robert Falcon Scott, Lawrence Oates, Edgar Evans, Henry Robertson Bowers
viděno 19. 1. 2014
Dokument na mě působí hodně moderně, ale snad ještě víc nadreálně. Myslím si o sobě, že jsem dospělá, emocionálně zralá a docela chytrá dívka, ale přesto jsem pár dní po shlédnutí seděla strnule doma na gauči a slabým hlasem svojí sestře říkala: "Mně je vážně líto, že tam ti chlápci umrzli." A potom jsme se spolu dívaly na tučňáky.
režie, scénář: Herbert G. Ponting
hrají: Edward Adrian Wilson, Robert Falcon Scott, Lawrence Oates, Edgar Evans, Henry Robertson Bowers
viděno 19. 1. 2014
Dokument na mě působí hodně moderně, ale snad ještě víc nadreálně. Myslím si o sobě, že jsem dospělá, emocionálně zralá a docela chytrá dívka, ale přesto jsem pár dní po shlédnutí seděla strnule doma na gauči a slabým hlasem svojí sestře říkala: "Mně je vážně líto, že tam ti chlápci umrzli." A potom jsme se spolu dívaly na tučňáky.
sobota 18. ledna 2014
Dokonalý trik (2006)
The Prestige
režie: Christopher Nolan
scénář: Jonathan Nolan, Christopher Nolan
hrají: Hugh Jackman, Christian Bale, Rebecca Hall, Scarlett Johansson
viděno po premiéře, komentář z 18. 1. 2014
"Are you watching closely?" Posedlost. Šílenství. Opravdové osudové ženy. Je zajímavé sledovat, jak jsou na první pohled každá jiná - blondýnka a zrzka, jiné role a jinak načrtnuté životní dráhy, čím blíž se ale film posunuje spirálou k tragédii, tím více se sobě začínají přibližovat, osudem, povahou i rysy v obličeji najednou tvoří jedinou bytost. Jejich muži jsou na tom podobně. Místo popisu jejich proměny bych ale chtěla mluvit o proměně, která se za osm let odehrála ve mně jako divákovi. V době premiéry jsem vášnivě milovala Christiana Balea (díky výkonům, které prováděl ve svých raných filmech, jmenovitě třeba Equilibrium, Swing Kids, Americké psycho, Mechanik) a proto u mě nad Hughem Jackmanem vyhrával na celé čáře. Potom, jak se čas posunul a Christiánova kariéra šla dál čím dál podivnějším směrem (Temný rytíř povstal, Veřejní nepřátelé, Fighter, čtvrtý Terminátor), se mi jeho herecký styl něčím znechutil (hlavně ten Fighter byla poslední kapka) a teď zpětně zjišťuju, že když se nyní podívám na Dokonalý trik, moje sympatie se úplně samovolně přesunuly na stranu Hugha Jackmana. A tím nemluvím o výběru mezi jejich postavami, Velkým Dantonem a Profesorem, protože oba se do svých rolí fyzicky hodí perfektně, ale o preferenci hereckého přístupu nebo nějaké tvůrčí aury nebo jak bych to řekla. Protože ve výsledku, když srovnám jejich pohledy, tak u Christiána vidím býčí, tupé oči, kdežto u Hugha lze najít jakousi jiskru. Bratři Nolanové jsou zejména konstruktéři a toto je poslední film v jejich kariéře, kde je pro mě jejich komplikovaný výtvor ještě snesitelný, a dokonce ho snáším s radostí. Bohužel postupem času získali dojem, že si mohou dovolit cokoliv, a já jako divák už si z jejich projektů nemám co vzít. Nicméně to tady ještě neplatí. Zbožňuji prohlášení: "Abrakadabra." ♥♥♥
režie: Christopher Nolan
scénář: Jonathan Nolan, Christopher Nolan
hrají: Hugh Jackman, Christian Bale, Rebecca Hall, Scarlett Johansson
viděno po premiéře, komentář z 18. 1. 2014
"Are you watching closely?" Posedlost. Šílenství. Opravdové osudové ženy. Je zajímavé sledovat, jak jsou na první pohled každá jiná - blondýnka a zrzka, jiné role a jinak načrtnuté životní dráhy, čím blíž se ale film posunuje spirálou k tragédii, tím více se sobě začínají přibližovat, osudem, povahou i rysy v obličeji najednou tvoří jedinou bytost. Jejich muži jsou na tom podobně. Místo popisu jejich proměny bych ale chtěla mluvit o proměně, která se za osm let odehrála ve mně jako divákovi. V době premiéry jsem vášnivě milovala Christiana Balea (díky výkonům, které prováděl ve svých raných filmech, jmenovitě třeba Equilibrium, Swing Kids, Americké psycho, Mechanik) a proto u mě nad Hughem Jackmanem vyhrával na celé čáře. Potom, jak se čas posunul a Christiánova kariéra šla dál čím dál podivnějším směrem (Temný rytíř povstal, Veřejní nepřátelé, Fighter, čtvrtý Terminátor), se mi jeho herecký styl něčím znechutil (hlavně ten Fighter byla poslední kapka) a teď zpětně zjišťuju, že když se nyní podívám na Dokonalý trik, moje sympatie se úplně samovolně přesunuly na stranu Hugha Jackmana. A tím nemluvím o výběru mezi jejich postavami, Velkým Dantonem a Profesorem, protože oba se do svých rolí fyzicky hodí perfektně, ale o preferenci hereckého přístupu nebo nějaké tvůrčí aury nebo jak bych to řekla. Protože ve výsledku, když srovnám jejich pohledy, tak u Christiána vidím býčí, tupé oči, kdežto u Hugha lze najít jakousi jiskru. Bratři Nolanové jsou zejména konstruktéři a toto je poslední film v jejich kariéře, kde je pro mě jejich komplikovaný výtvor ještě snesitelný, a dokonce ho snáším s radostí. Bohužel postupem času získali dojem, že si mohou dovolit cokoliv, a já jako divák už si z jejich projektů nemám co vzít. Nicméně to tady ještě neplatí. Zbožňuji prohlášení: "Abrakadabra." ♥♥♥
úterý 14. ledna 2014
Me And My Gal (1932)
režie: Raoul Walsh
scénář: Arthur Kober
hrají: Spencer Tracy, Joan Bennett, Marion Burns
viděno 14. 1. 2014
Místo kolik Američanů je třeba k vytažení jednoho opilce z řeky bych se spíš zeptala, kolik minut filmového času na to vypotřebují. Ale jestli to byla taková atrakce, jako jsou dneska výbuchy, tak to bylo ještě málo. Na můj vkus příliš nesourodé.
scénář: Arthur Kober
hrají: Spencer Tracy, Joan Bennett, Marion Burns
viděno 14. 1. 2014
Místo kolik Američanů je třeba k vytažení jednoho opilce z řeky bych se spíš zeptala, kolik minut filmového času na to vypotřebují. Ale jestli to byla taková atrakce, jako jsou dneska výbuchy, tak to bylo ještě málo. Na můj vkus příliš nesourodé.
sobota 11. ledna 2014
Válečný kůň (2011)
War Horse
režie: Steven Spielberg
scénář: Lee Hall, Richard Curtis
hrají: Jeremy Irvin, Tom Hiddleston, Benedict Cumberbatch
viděno 11. 1. 2014
Toto je film, ve kterém má speciální detailní záběr běžící husa. A ne jeden. A jak jsem se dočetla, tak husa se jmenuje Harold. Osobně nechápu, jak může někdo, kdo si očividně dává práci se světlem a vzhledem obrazu, vytvořit něco, co absolutně postrádá atmosféru. -"A nebo si řeknou: Ta čepice se mi líbí, zabiju tě prvního."
režie: Steven Spielberg
scénář: Lee Hall, Richard Curtis
hrají: Jeremy Irvin, Tom Hiddleston, Benedict Cumberbatch
viděno 11. 1. 2014
Toto je film, ve kterém má speciální detailní záběr běžící husa. A ne jeden. A jak jsem se dočetla, tak husa se jmenuje Harold. Osobně nechápu, jak může někdo, kdo si očividně dává práci se světlem a vzhledem obrazu, vytvořit něco, co absolutně postrádá atmosféru. -"A nebo si řeknou: Ta čepice se mi líbí, zabiju tě prvního."
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)