Kmotr (1972)

The Godfather
režie: Francis Ford Coppola
scénář: Francis Ford Coppola, Mario Puzo (+ kniha)
hrají: Al Pacino, Marlon Brando, Diane Keaton, John Cazale
viděno 17. 10. 2010, aktualizace komentáře 23. 8. 2016

Film jsem viděla několikrát v domnění, že se na něj dívám poprvé. Mezi jednotlivými promítání jsem vždy zapomněla, že už jsem to viděla, a uvědomila jsem si to až někdy ke konci, umrtvena procesem sledování. Vlastně se tomu ani nedivím, protože jsem postupem času dospěla k tomu, že mafiánské filmy nejsou pro mě. Většinou jsou o penězích, moci a strachu ze smrti, což mě nezajímá. Postupem času jsem se naučila ocenit Alovu démonicky děsivou proměnu, která ale tkví pouze v čím dál víc vyprázdněné krutosti jeho pohledu. Na plátně ze všech individuálních postav tráví asi nejvíc času, ale přesto se k němu film/scénář/Coppola nechová jako k hlavní postavě. Mám problém s tím, že na to, jak je film celkově doslovný, tak v jeho psychologii dělá mlčenlivé skoky přes spoustu důležitých kroků, možná i důležitějších než ty, které jsou vidět. Brando mě zase tolik nehypnotizuje, jiné jeho spontánnější polohy mám raději. John Cazale se vyskytuje všeho všudy asi ve čtyřech scénách a kromě pozvání děvek na pokoj neudělá nic, z toho jsem byla zklamaná. S Diane Keaton se zametá jako s koštětem, což má souvislost s násilím páchaném na Pacinově lince. Takže bych kolem a kolem byla raději za sevřenější formát než pokus o epickou fresku. A záměrně/rouhačsky jsem použila slovo pokus, ano.

Divoká planeta (1973)

La Planète sauvage/Fantastic Planet 
režie: René Laloux 
scénář: Roland Topor, Stefan Wul (kniha) 
hrají: Jean Topart, Hubert de Lapparent, Gérard Hernandez, Miroslav Masopust, Hana Maciuchová, Jorga Kotrbová 
viděno 13. 10. 2010

Zjevení z jiného světa, téměř doslova. Pamatuji si, že už před lety jsem obdivovala tento kolektivní výtrysk fantazie prakticky na hranici závisti, a platí to pořád. Tehdy jsem byla fascinovaná tím, jak to všechno vypadá (koneckonců, promítání bylo v rámci dějin animace jako příklad dokreslovaného papírku). Dneska jsem na film omylem narazila v televizi, tak jsem si ho dala znovu a mnohem víc mě tentokrát zarazilo, o čem to vlastně je! Kam se hrabe jiný nejmenovaný film o velkých modrých ufonech. Ale to srovnání mě napadlo až teď, během sledování jsem na takové blbosti neměla vůbec čas. Tento film si bere celou pozornost. ♥

Falešná hra s králíkem Rogerem (1988)

Who Framed Roger Rabbit
USA
režie: Robert Zemeckis
scénář: Peter S. Seaman, Jeffrey Price + Gary K. Wolf (kniha)
hrají: Bob Hoskins, Christopher Lloyd, Joanna Cassidy
viděno 2. 10. 2010

Kéž by si 1001 filmů odpustilo zařazovat podobné snímky. Dívala jsem na Prasátko Babe, dívala jsem se na Lvího králee, vydržela jsem i tohle, u čeho všeho ještě budu trpět? A docela mě naštvalo, že femme fatale vůbec není sexy a potom mě taky... naštvalo všechno ostatní.

Pořád si myslím, že i děti mají mozek a proto by se pro ně měly točit takové filmy, které s tím počítají. Ale já vlastně nevím, má tohle být film pro děti? Nebo pro dospělé? Nebo je to jedno, protože bych asi nerozuměla ani jedné možnosti.

Pořád se alespoň snažím přijít na to, jestli je ta formální vychytávka použitá chytře, ale taky mi přijde, že ne. Jedině začátek si trochu hraje s očekáváním a převrací ho, ale kromě Baby Hermana jsou všichni tooňáci přesně tak pitomí, jako se na první pohled zdají. Asi bych byla ráda, kdyby se film nějak pořádněji postavil k tomu očividnému rasismu (a sexismu), jímž se jeho vnitřní vesmír zcela oddává. Sice možná porazili toho jednoho kapitalistického záporáka, ale celá ta znepokojivá segregovaná společnost pokračuje neotřesena. Ale to neznamená, že bych nerespektovala Chhristophera Lloyda. Pořád bych ho chtěla za muže, ale to není nic nového, zvlášť když mu prakticky létají blesky z očí.