neděle 22. března 2009

Harold a Maude (1971)

Harold and Maude
režie: Hal Ashby
scénář: Colin Higgins
hrají: Ruth Gordon, Bud Cort, Cyril Cusack
viděno 22. 3. 2009

If you wanna be free, be free. ♥♥♥ My bledí mladiství intelektuálové s myšlenkami jednostrannějšími než Svaz sovětských socialistických republik se musíme podporovat. Druhý břeh, ach druhý břeh. Kdo by se tam nechtěl podívat. Občas si ovšem člověk říká, že se to zase nemusí uspěchat. Nicméně si myslím, že kdybych se s Haroldem potkala, tak si s ním moc nepokecám... on zkrátka potřebuje svou Maude a já zase jiného extroverta. Ale takhle zpovzdálí se nám po sobě dobře pokukuje.


úterý 17. března 2009

Brazil (1985)

Velká Británie
režie: Terry Gilliam

scénář: Terry Gilliam, Tom Stoppard, Charles McKeown
hrají: Jonathan Pryce, Robert De Niro, Katherine Helmond, Ian Holm, Bob Hoskins, Michael Palin
viděno 17. 3. 2009, komentář ze dne 27.9.2017

Ach, to je složité. Už víc než týden se snažím vymyslet, jak popsat, co ve mě Brazil vyvolává. Před sedmi lety jsem napsala, že je to asi nejlepší Gilliam, že chci, aby trubky v mém bytě dýchaly a naříkaly, a že patří do kategorie mých srdíčkových filmů. Dnes už neplatí ani jedno. Za nejlepšího Gilliama bych označila Dvanáct opic, v bytě mám ráda ticho, protože na šílenství není nic romantického, a i z toho důvodu už do mého srdce patří jiné věci.

Ale jak tak přemýšlím nad těmi Opicemi, bylo by celkem zajímavé ty filmy porovnat. Oba jsou o neutěšené budoucnosti, do které lidstvo samo sebe nažene, oba vkládají naději na vysvobození na bedra idealizované osudové ženy a oba nakonec podtrhnou samotné ideji vysvobození pod nohami stoličku. A taky jsou oba více či méně přiznanými a více či méně věrnými adaptacemi jiných děl, která jsou ve svých kategoriích perfektní (1984 v případě Brazil a Rampa v případě Opic).

Oba odbíhají od vzoru a přinášejí nové a vlastní myšlenky a posouvají význam trochu jinam. Ale zatímco Opice jsou pro mě s každým dalším sledováním pokaždé inspirativní a tím pádem nadčasové, tak Brazil zůstává při každém novém promítání stejná a tím pádem se jí myšlenkově a souzněním vzdaluji. Třeba se víc dívám na to, jak je Jill neživotná a potlačovaná postava. Ta scéna, kde je vyloženě redukovaná na dlouhé vlasy a prosvítající bradavku, je úplně šílená, ale možná jsem jenom úchyl, co to tam chce vidět. Ale zase velká spousta různých detailů je skvělá, takže opravdickou síru rozhodně nedštím. A rozhodně se mi zdá zajímavé, jak je ten film vizuálně krásný a fantazijně bohatý a zároveň úplně přesně zprostředkovává omšelost a nevalnost světa, ze kterého si Gilliam dělá husí kůži nahánějící srandu.


pondělí 16. března 2009

Podivuhodný případ Benjamina Buttona (2008)

The Curious Case of Benjamin Button
režie: David Fincher
scénář: Eric Roth, F. Scott Fitzgerald (povídka)
hrají: Brad Pitt, Cate Blanchett, Tilda Swinton
viděno 16. 3. 2009

Kromě použití aliterace v názvu neshledávám na filmu nic zajímavého. Ba naopak, vlastně by se dalo říct, že mě tam všechno štve. A nebudu to nijak zvlášť rozvádět, stejně mi do pošty aspoň jednou za měsíc chodí nadávky, jak můžu dát takovéhle hodnocení TAK SKVĚLÉMU filmu. Mám ráda filmy, které mají koule, a tenhle má tak stěží kouličky. Nejlépe to řekl jistý uživatel ČSFD: "Forrest Gump pro 21. století." Děkuji, nechci.


pátek 6. března 2009

Útěk do divočiny (2007)

Into The Wild
USA
režie, scénář: Sean Penn
námět: Jon Krakauer (kniha)
hrají: Emile Hirsch, Jena Malone, Hal Holbrook
viděno 6. 3. 2009, komentář ze dne 19. 3. 2019

Je úžasné, jak se Seanu Pennovi podařilo vyrobit film o lese, přírodě a samotě, aneb všech věcech, které mám ráda, a přitom zřejmě nerozumět ani trochu ani jedné z těch věcí. Jako kdyby to naschvál podvratně točil tak, aby hlavní hrdina vypadal jako největší naivní/arogantní blbec, co kdy žil. A obsazení Emila Hirsche ničemu nepomáhá, protože ten mi v jakékoliv roli vždycky přijde trochu jako záporák. A tady tedy hodně. Má takový ten maniakální pohled očí, který je možná vhodný pro druh tohohle hrdiny, ale taky mi prostě zabraňuje se do něj vcítit a jít příběhem s ním. A je mi jedno, kolik záběrů mocné přírody tam pan režisér nastrká, když to vypadá jako prohlížení pohlednic a ne jako že je divočina (druhou) hlavní postavou filmu. (Což by měla být, podle mě. A jde to udělat, viz např. Debra Granik - Beze stop, Iñárritu - Revenant, Coenovi - Tahle země není pro starý, Sheridan - Wind River, a tak dále a tak dále.) Když si tedy stěžuji, že se mi tento film nelíbí, vlastně si tím víc než na cokoliv jiného stěžuji, že mi přijde, že Sean Penn nemá fantazii a že Eric Gautier je jako kameraman docela kýčař.

Ale když jsem se zamyslela, jestli něco Penn dělá správně, tak jsem dospěla k názoru, že je velmi dobrou volbou, že je vypravěčem příběhu (když už tam nutně chce vypravěče příběhu) hrdinova sestra a nikoliv on sám, protože v tu chvíli by se to troušení mouder a životních pravd stalo absolutně nesnesitelným. Takhle je tam alespoň nějaké síto a odstup, i když se pořád jedná o postavu do příběhu silně angažovanou. Už ale nevím, jestli na to Penn přišel sám a nebo jestli si to jen půjčil od Krakauera, protože ten, pokud vím, se sestrou na své knize spolupracoval velmi úzce.

(A kruci, ještě si neodpustím poznámku o hudbě, protože správně zvolený soundtrack pro mě dokáže pozvednout i film, který po jiných filmařských stránkách v mých očích pokulhává. A hudba "Útěku do divočiny" podle mne selhává v tom, že je extrémně monotónní a v průběhu filmu se nijak nemění její poloha/povaha. Píseň, která hraje k úplnému konci, se nijak neliší od písní, které jsme slyšeli u přátelství s hipíky či se staříky, jízd vlakem, práce s kombajnem, zakládání tábora, nijak se prostě neodlišuje, negraduje, nepřekládá velmi zásadní emocionální informace, jichž jsme právě byli svědky. A to je pro mě poslední hřebíček do rakve.)

P.S.: Hal Holbrook rules.