USA
režie: George Cukor
scénář: Alan Jay Lerner + George Bernard Shaw (hra)
hrají: Audrey Hepburn, Rex Harrison, Jeremy Brett
viděno 23. 12. 2007, komentář ze dne 23. 4. 2017
Když já prostě nechápu smysl (pointu) klasických filmových muzikálů. Nebo možná konkrétně tohoto filmového muzikálu, který se zdá být otrockým převodem
divadelní hry na plátno a na filmové vyjadřovací prostředky zvysoka kašle. Dál nechápu písničkovou/zpěvovou míchanici -
Higgins a Pickering ve svých "zpívaných" partech civilně mluví, Líza a Freddy jsou předabovaní profesionálními zpěváky, kteří exhibují neústrojnými stylizovanými
trylky, a otec Doolittle předvádí jednoduchý šumařský zpěv. Pokud si hrajeme na stylizovaná čísla (Ascot v provedení jednoznačně vede), proč jsou tam hudební čísla sestávající z
toho, že Higgins pět minut chodí po své knihovně nebo Freddy sám stojí pět minut na ulici?
A když už jsme u toho, vážně jsme potřebovali slyšel velmi
nabobtnalou svatební píseň otce Doolittlea a sledovat jeho nevinné dovádění s nevěstkami? Začlenění jeho dějové linky nechápu asi ze všeho úplně nejvíc, pravděpodobně ze stejného důvodu,
z jakého jsem nebyla schopná dočíst "Dobrý člověk ještě žije" od Romaina Rollanda. Respektive nejspíš rozumím tomu, proč ho do své hry zařadil G. B. Shaw, ale film
sociální kritiku používá jenom jako další papundeklovou rekvizitu neangažovaného spektáklu než jako opravdický příspěvek ke společenské debatě. O čemž ostatně svědčí i to,
že největší kontroverze vyvolalo "vystrnadění" Julie Andrewsové z její broadwayové role slavnější Audrey Hepburn.
Já na celém filmu považuji za nejcennější to,
že Líza sama se rozhodne za profesorem přijít, protože chce zlepšit svůj život. I proto mě mrzí, že film samotný se k postavě dívky chová stejně jako Higgins, považuje
ji za nejzářivější chloubu své práce, ale největší pozornost věnuje všemu kolem, jenom ne jí. Velká část její proměny se odehrává mimo záběr. Místo vyjádření svých
pocitů skrze nové schopnosti, které v sobě objevila, dostaneme záběr, jak strojeně schází ze schodů, je nastrojená a muži na ni zírají.
V přístupu k hlavní hrdince mi tedy film přijde hodně "předpotopní". Jiní filmaři ve stejné době o vztahu muže a ženy prezentovali filmy jako
Onibaba, Hnus, Písečná žena, Červená pustina, a já mám padat na zadek z toho, že pohledná žena je ještě pohlednější, když se na ni navěsí diamanty?
(A nezapomeňme, že 1964 je rok Perného dne, co se týče hudby.)
Zkrátka, My Fair Lady není film pro mě.
