středa 29. listopadu 2006

Krotitelé duchů (1984)

Ghostbusters
USA
režie: Ivan Reitman
scénář: Dan Aykroyd, Harold Ramis, Rick Moranis
hrají: Bill Murray, Harold Ramis, Sigourney Weaver
viděno 29. 11. 2006, komentář ze dne 2. 5. 2017

Komedie, u které jsem se nesmála. Možná je to tím, že jsem film poprvé viděla až v pozdějším věku, kdy už jsem měla osobní parametry pro humor nastavené úplně jinak a kolektivní nostalgie nemohla ovlivnit moje vidění. Místo toho se tak u Krotitelů vždycky všemu divím a nechápu, co se na tom všem líbí a proč to má tak kultovní status. Předně mi přijde, že se v tom filmu nic neděje a tak se místo zábavy mám čas divit nad tím, že ten svět jako takový má velmi nevyjasněná pravidla. Ti titulní duchové jsou duchové zemřelých? Démoni z pekla? Bohové paralelních realit? Divné zelené bloby s chutí na hot dog? Všechno dohromady? Co to je za guláš? (A protože se později hodlám věnovat srovnání s filmem z roku 2016, tak tady rovnou musím říct, že ten nový film tento nesmyslný mišmaš přebírá a taky to tam nechápu.)

Další věc, kterou nechápu, a zajímalo by mě, jestli je podmíněná dobou vzniku, protože možná trochu je, že scénář se velmi málo, nebo skoro vůbec, nevěnuje postavám a zobrazování vztahu mezi nimi. Ačkoliv sem tam padnou hlášky typu "sbírám spóry" nebo "musel jsem ti zabránit, aby sis vyvrtal díru do lebky", tak o jejich postavách skoro nic nevíme, nemají žádné vlastní identity a i jejich přátelství je značně fiktivní, předpokládá se, ale vlastně ve filmu není vidět. Místo dostaneme takové flákačky jako bezobsažné montáže generických záběrů podbarvených vlezlou hudbou, které jsou skoro vždycky průser, protože jenom vyplňují čas, během kterého by se mohlo dít něco doopravdy se vztahujícího k zápletce nebo k posílení fikčního světa. Například postava Ernieho Hudsona je tam připsána z nevysvětlených důvodů s neexistující kvalifikací a doopravdy by tam být nemusela, protože tam chudák celou dobu jenom je a nic nedělá, pokud se nepočítá hraní druhých houslí. A postava Billa Murrayho, které se dostává nejvíce nějakého vykreslení, je bohužel totální úchyl a sexuální loudil hraničící s porušováním nějakého zákona, takže jakkoliv mě může bavit hercova stoická tvář, jeho postava je prasák a prasáci mě nebaví. Největší sympatie si tak z mé strany vysloužil démon s dobrým vkusem na strážce brány a klíčníky, který se jenom chtěl dostat do zkaženého světa a celý ho zničit, to je vlastně pochopitelné. Celé je to takové divně sexuální, včetně té chlípně zpívané písničky, jako puberťácký film, kde omylem hrají úplně dospělí lidé.

A když říkám, že se tam nic neděje, tak myslím ta místa, kde to není záměrně. Je super, když hrdinové na své cestě za vítězstvím narazí na nečekaného protivníka a tím je schodiště do dvacátého druhého patra, které musí vyjít pěšky, ale co ta sekvence, která k tomu předchází? Krotitelé přichází k domu, nad kterým je podle všeho otevřená díra do pekla nebo ještě hůř, kolem domu stojí davy lidí a reportéři a ti všichni skandují jejich jména a chtějí si s nimi potřást rukou a získat rozhovor, zatímco oni se klaní a přijímají gratulace. Se vším profesionálním respektem mě k tomu napadá jediný komentář a to totiž: WTF? A potom praskne silnice, naše čtyřka spadne do díry, chvilka napětí, vylezou ven a dostanou další dávku potlesku a obdivu a teprve po tom se vydávají něco dělat... wtf? Jako kdyby film neměl dramaturga, který by komikům zakazoval dělat si, co se jim zachce, a hladit si ego na místě, kde by měl být propracovaný zábavný produkt. V podstatě pro mě platí, že nejvíce zábavná věc, která se týká tohoto filmu, je epizoda Epic Rap Battles Of History, která proti Ghosbusterům nasadila Mythbustery a je to skutečně epické.

A teď přijde ta opravdu rouhačská část. Když jsem se teď na film dívala znovu, abych mohla napsat o filmu víc než první větu tohoto komentáře, tak už jsem věděla, že existuje onen ženský reboot z roku 2016. A říkala jsem si: "Ou jé, nebaví mě originál, to by mě nemusel bavit ani reboot, podívám se na oba filmy po sobě a potom napíšu, proč mě to obojí nebavilo, a doporučím internetovým trollům, aby film nenáviděli z opravdových důvodů a nikoliv jen proto, že jsou v hlavní roli ženy." No a co se nestalo, navzdory všem předpokladům mě ten nový film bavil! Protože on není tomu roku 1984 zas tak moc podobný. Má své vlastní chyby (má hlavní výtka asi je, že by hlavní hrdinky nemusely být tolik hlasité - Melissa McCarthy nemá snad jedinou repliku pronesenou klidným hlasem), ale přináší i spoustu původních (a vtipných!) nápadů. Nabízí propracovanější a funkčnější fikční svět, představí nám všechny svoje protagonisty, ukáže v praxi jejich schopnosti a zabývá se sílou jejich vzájemného přátelství, ach, už brečím dojetím. A hlavně, hlavně žádné z nich žádný duch neolizuje klitoris, což se o původním filmu bohužel říct nedá.


pondělí 27. listopadu 2006

Ucho (1970)

The Ear
Československo
režie: Karel Kachyňa

scénář: Karel Kachyňa, Jan Procházka
hrají: Radoslav Brzobohatý, Jiřina Bohdalová, Bořivoj Navrátil
viděno 27. 11. 2006, komentář ze dne 29. 4. 2017

Ucho je skutečně děsuplný film, ale možná ještě děsivější možná bylo, když jsme na něm blahého roku 2006 byli výchovně v kině se střední školou a moji spolužáci si mysleli, že je to komedie, protože to v sobě má Jiřinu Bohdalovou mluvící pitvořivým hlasem. Pamatuji si, že jsem si říkala "Panebože, a takoví lidé chodí všude mezi námi!" a adresovala to filmu i spolužákům, ale já jsem na střední taky byla pěkný idiot a ráda bych věřila, že lidé se můžou změnit (k lepšímu).

Čím jsem starší, tím víc zbožňuji formální stránku Ucha. Ta tíseň je opravdu hmatatelná a je to tím, na co se kamera dívá a jak se na to dívá. Pro srovnání: Dnes je zřejmě velmi cool ukazovat určité scény ve slow motion, například hořící oheň nebo rozbíjení skla a oken. (A mám na mysli současné (české) filmy, které chtějí být umělecké, nikoliv akční filmy a podobně, na které platí úplně jiná pravidla.) V rámci příběhu ty scény ale nemají žádný hlubší smysl a jejich povyšování skrz vizuální odlišení od zbytku filmu ve výsledku působí extrémně směšně. Když v Uchu Jiřina Bohdalová rozbije okno a my vidíme v samostatném dlouhém záběru pomalu padat střepy k zemi, tak je k tomu panečku důvodů. Scéna se tím zřetelně odlišuje od ostatního filmu, byť díky konzistentnímu používání stylizovaných subjektivních pohledů je pořád stylisticky na místě a nepůsobí cizorodě. Sama o sobě je to banální věc, někdo rozbil okno a střepy padají na zem, akce a reakce, jenomže kontext a provedení z toho dělají (alespoň v mých očích) jeden z nejdůležitějších a nejkrásnějších záběrů v celém filmu.

A jako malou doušku na závěr si dovolím otázku, jestli by tento konkrétní druh filmu (mám na mysli asi jenom Ucho a Kdo se bojí Virginie Woolfové?) šel natočit, kdyby jeho protagonisty byl standardnější pár, který se například doopravdy miluje (bez tajné zášti) a nebo snad ani nemá šokující kostlivce ve skříni, které by na sebe v momentu největší deprese mohl začít vrhat? Ve Virginii Woolfové by to bez toho asi nešlo, protože ten kostlivec dává všechny věci do pohybu, ale v Uchu je prvotní hybatel externí, spouští to právě Ucho, které za manželi leze dovnitř. Možná bych ještě raději sledovala, jak to semele dva lidi, kteří jsou doopravdy čistí jako lilie. ♥♥♥


sobota 18. listopadu 2006

Tygr a drak (2000)

Wo hu cang long/Crouching Tiger, Hidden Dragon
Tchai-wan/Čína/Hong Kong/USA

režie: Ang Lee
scénář: Hui-Ling Wang, James Schamus, Kuo-jing Tsai + Du Lu Wang (kniha)
hrají: Yun-Fat Chow, Michelle Yeoh, Ziyi Zhang, Chen Chang
viděno 18. 11. 2006, komentář ze dne 17. 6. 2017

Ach můj bože, tenhle film je pro mě tak složitý na pochopení, zvlášť když vůbec nechápu, co na tom nechápu, protože je velmi jednoduchý.

Předně je třeba říct, že co se týče wu-šu filmů, tak moje srdce vždy patřilo a patří Yimou Zhangovi. Jeho filmy jsou dramaturgicky přesné jako atomové hodiny, sveřepé, přímé, nekompromisní. Ang Lee svůj příběh vypráví jinak, Tygr a drak je rozvolněný a uhýbavý a neustále balancuje na hranici nedořečeného a nevysloveného. Aspekt, který mi v hlavě dělá asi nejvíc nepořádku, je striktní oddělení konverzačních částí, kde se posouvá příběh, a bojových scén, které trochu dokreslují postavy, zároveň mi ale také připadají i notně samoúčelné.

Nejsem obeznámená s knižní předlohou ani mýtem, který kolem sebe jednotlivé postavy zřejmě mají mít, ve výsledku je to ale samostatný příběh o hledání svobody a tak mi k jeho docenění žádný kontext fikčního světa nechybí. A přenádherná hudba Tana Duna je tam jako závoj na oči, abych si neuvědomila, jak intenzivně depresivní ten příběh je.

-"I wish that we'll be in the desert together again."



Batman (1989)

režie: Tim Burton
scénář: Sam Hamm, Warren Skaaren
hrají: Michael Keaton, Jack Nicholson, Kim Basinger
viděno 18. 11. 2006

Burton si bere komixovou předlohu a KONGENIÁLNĚ ji převádí do filmového média. (Ha, celý život jsem čekala, až budu moct tohle slovo použít ve větě.) Nevím, jestli tohle nějaký jiný režisér na poli komixové adaptace kdy dokázal. Takhle z hlavy mě napadá snad jenom první Vrána Alexe Proyase. Dle mého názoru je klíčem to, že oba režiséři vytvářejí působivé obrazy založené na jednoduchosti, kontrastu světla a stínu, výrazné výtvarné stylizaci, živoucích postavách a hmatatelných kulisách. Současný trend hyper-realistických, digitálně nablýskaných, opozlátkovaných manekýnovitých pseudopsychologických blábolů jde zcela mimo mě a snad by měl být i trestný ve jménu blaha. A zpátky k Burtonovi, první film vytyčuje směr a teprve druhý tvoří opravdový kult.


Hrdina (2002)

Ying xiong/Hero
Čína/Hong Kong
režie: Yimou Zhang
scénář: Yimou Zhang, Wang Bin
hrají: Jet Li, Tony Leung Chiu Wai, Maggie Cheung, Ziyi Zhang
viděno 18. 11. 2006, komentář ze dne 28. 9. 2016

Každá voda nakonec steče dolů. Ačkoliv zrovna včera jsem se bavila se svým tatínkem, že v jaderné elektrárně mají vodu pod takovým tlakem, že teče sama od sebe a klidně by tekla i do kopce. Ale to odbíhám od tématu. Líbí se mi, jak dokáže být Zhang Yimou sveřepý. Uprostřed vší té stylizované krásy mi totiž stejně přijde tento film zejména surový a divoký. A nebezpečný.

2019: Dnes přišel ten den, kdy snižuji hodnocení z pěti hvězdiček na tři, protože z ideologických důvodů jsem nejednomu filmu napálila odpad či velmi nízké hodnocení a tudíž by pět hvězdiček pro Hrdinu bylo z mého hlediska pokrytectvím. Dospěla jsem definitivně k tomu, že nelze (tento) film hodnotit jen jako umění (pro umění), ale rovněž je třeba vědět/vidět, kde a kdy a komu a o čem pojednává.


Monty Python a Svatý grál (1975)

Monty Python and the Holy Grail
režie: Terry Jones, Terry Gilliam
scénář: Graham Chapman, Terry Gilliam, Terry Jones, Eric Idle, John Cleese, Michael Palin
hrají: Graham Chapman, John Cleese, Eric Idle, Terry Gilliam, Terry Jones, Michael Palin, Carol Cleveland, Julian Doyle, Connie Booth, Neil Innes
viděno 18. 11. 2006

Mým životním snem je po shlédnutí toho filmu stát se animátorem, který dostane infarkt při rozpohybovávání děsivých příšer. Toho povolání ovšem jenom o fous vyhrálo nad přáním stát se Černým rytířem. Ni!