Candyman (1992)

USA
režie: Bernard Rose
scénář: Bernard Rose + Clive Barker (povídka)
hrají: Virginia Madsen, Tony Todd, Vanessa Williams
viděno 21.11.2022

Chm, říkám si, jestli Tony Todd náhodou není nejvíc cool duch v historii lidstva. Každopádně, celou dobu jsem si byla poměrně jistá, že to budou velmi silné čtyři hvězdičky, protože to, v čem je film dobrý, je fakt děsně dobré, skoro až slovy nepopsatelné, ale zároveň je tam trocha zmatečnosti a nesmyslů a tak. Ale potom jsem se rozbrečela, když obyvatelé Cabrini-Green přišli na hřbitov, a vůbec se celkově zamyslela nad tím, jak výjimečný svou vrstevnatostí, možnými interpretacemi, ale hlavně temností a bezvýchodností příběhu mi film připadal. Hrdinka přijde opravdu úplně o všechno, a jak viscerálně... Candyman sice v závěru zakřičí "Ne-e!", ale já si ho přidám do sbírky filmů, kde záporák vyhraje. 

P.S.: Philip Glass!

Oči bez tváře (1960)

Les Yeux sans visage - Eyes Without a Face
Francie/Itálie
režie: Georges Franju
scénář: Pierre Boileau, Thomas Narcejac, Jean Redon, Claude Sautet, Pierre Gascar + Jean Redon (kniha)
hrají: Pierre Brasseur, Edith Scob, Alida Valli
viděno 3.10.2022

Ó můj bože, tak na tuto pohádku jsem nebyla v žádném případě připravena. (Hudba!) Během sledování jsem myslela na Spoorloos, další takový z kategorie filmů, které mi stačí vidět jednou a potom už se k nim nikdy nevrátit a přesto o nich navždy budu prohlašovat, že jsou moje nejoblíbenější. Oba filmy mají společné to, že navzdory svému "žánrovému zařazení" nijak nepoužívají zažité konvence a postupy, které jsou s danými žánry vědomě i podvědomě spojované. Vzniká tak výsostně nadskutečný, nadpozemský, nadčasový zážitek. A nakonec ještě musím zmínit Holy Motors, další ze slovy úplně nepopsatelných zážitků, protože teď zjišťuji, že žena s maskou tam odsud (jeden z mých nejoblíbenějších filmových konců vůbec) je právě zdejší žena s maskou Edith Scob.

The Phenix City Story (1955)

USA
režie: Phil Karlson
scénář: Daniel Mainwaring, Crane Wilbur
hrají: John McIntire, Richard Kiley, Kathryn Grant
viděno 5.9.2022

Na filmu je hodně vidět, že byl šitý horkou jehlou. Všechno od scénáře až po herecké výkony je v lepším případě šablonovité, v horším školácky prkenné. Zároveň je to načichlé typicky americkým druhem patriotismu a takovou tou aureolou úzkoprsého pánbíčkářství, až se mi ani nechce hlavním postavám fandit, ačkoliv bojují proti nepopiratelnému zlu. Také mám touhu ve spojení s tímto filmem použít slovo propaganda, ale nevím přesně, do které věty ho strčit.

Devět královen (2000)

Nueve reinas - Nine Queens
Argentina
režie, scénář: Fabián Bielinsky
hrají: Gastón Pauls, Ricardo Darín, Leticia Brédice
viděno 31.5.2022

Hehehe, za to, jak mě rozesmálo, když mu motorkář vytrhl kufřík z ruky, jim velmi ráda odpustím, že to hrají i na nás. Bezodpadková dramaturgie.

Rocks (2019)

Velká Británie
režie: Sarah Gavron
scénář: Theresa Ikoko, Claire Wilson
hrají: Bukky Bakray, Kosar Ali, D'angelou Osei Kissiedu
viděno 26.5.2022

Předem jsem se trochu bála, protože většina filmů s podobnou tématikou ukazuje školy dětí chudých imigrantů jako doslovné peklo na zemi. I Rocks si sáhne na dno, ale jiným způsobem, a co si budeme povídat, brečela jsem. The power of friendship. Mladé herečky byly úplně fantastické (a malý bratr samozřejmě též), spolu s režisérkou a scenáristkou se jim povedlo vytvořit něco tak přesné, citlivé a civilní, že to skoro bylo jako sledovat "opravdový život". Ode mě to bude nejspíš něco jako ultimátní pochvala, protože "sociální" žánr a filmy hrající si na realitu obvykle nevyhledávám, právě proto, že málokterý tvůrce (v mých očích) zvládá vybalancovat fakt, že to někdo navzdory všemu cíleně vyfabuloval, jistou míru amaterismu díky často nehereckému obsazení, a vybrání si pozice na cestě mezi empatií a exploitací. Tady ovšem štáb odvedl skvělou práci a ani jedna z těchto možných námitek mi během sledování nepřišla na mysl. A ne že by ty dva filmy šly stylisticky porovnávat, ale trochu mi to pocitově připomnělo Fish Tank.

Jackie (2016)

USA/Chile/Francie
režie: Pablo Larraín
scénář: Noah Oppenheim
hrají: Natalie Portman, Greta Gerwig, Billy Crudup
viděno 2.5.2022

Billy Crudup byl prý fascinovaný tím, jak představitelka hlavní role zmizela ve své postavě. Nevím, jak to vypadalo z jeho pozice pár kroků od ní, ale z mé s pořádným odstupem jsem neviděla příběh skutečné živoucí ženy, ale pouze Natalii Portman snaživě napodobující něčí přízvuk a řeč těla. Její styl mechanického, vydřeného herectví i nadále nemám ráda, a protože s tím režisér ani nepracuje jako se záměrem a proti srsti toho výkonu se snaží film směrovat do bizarně nevhodné dojemné/poetické stylizace, získává kvůli tomu film nepříjemnou, nevyspělou pachuť. Rozhodně tomu nepomáhá dvojité rámování komentářem, jednou novináři a jednou knězi. Z toho mám pocit, že film tak málo věří tomu, co zobrazuje, že má nutkavou potřebu to ještě raději dodatečně vysvětlovat, a rovnou dvakrát, což prostě žádnou důvěru ve tvůrčí schopnosti/záměry autorů nevzbuzuje. Když už, tak bych určitě raději viděla jednu z dříve zamýšlených verzí s Aronofskym jako režisérem a Rachel Weisz jako Jackie.

Příběh odkvetlých chryzantém (1939)

The Story of the Last Chrysanthemums/Zangiku monogatari
Japonsko
režie: Kenji Mizoguchi
scénář: Matsutarô Kawaguchi, Yoshikata Yoda + Shôfû Muramatsu (kniha)
hrají: Shôtarô Hanayagi, Kakuko Mori, Kôkichi Takada
viděno 28.2.2022

Nemůžu říct, že bych věděla, co napsat, i když mi během sledování hlava pracovala na plné obrátky a i slzy se dostavily v několika vlnách. Snažím se po každém filmu, co vidím, nějak pojmenovat svoje myšlenky a shrnout svoje dojmy, aby ta práce nevyšla "nadarmo", ale někdy to vložit do slov úplně nejde.

Duše (2020)

Soul
USA
režie: Pete Docter, Kemp Powers
scénář: Pete Docter, Mike Jones, Kemp Powers
hrají: Jamie Foxx, Richard Ayoade, Rachel House
viděno 18.2.2022

Jeden divácký komentář na IMDB byl opatřen nadpisem "děckám bych to nepouštěl" a s tím se dá myslím celkem souhlasit. Brečela jsem několikrát jako želva, spíš v průběhu než na konci. Jediné, co se mi vlastně "nelíbilo" byla postava 22, protože škatulka ukecaného otravného side-kicka je trošku ohraná, a Tina Fey jí nedokázala vtisknout nějaké charisma nebo vlastní osobnost, oproti ostatním postavám/hlasům působí opravdu hodně genericky. Byla jsem na sebe velmi pyšná, že jsem poznala po hlase Rachel House. Ta žena je fantastická a šla bych za ní do kamkoliv.

Královna (2006)

The Queen
Velká Británie/Francie/Itálie
režie: Stephen Frears
scénář: Peter Morgan
hrají: Helen Mirren, Michael Sheen, Helen McCrory
komentář 1.2.2022

Když se na to nedívám z filmařského hlediska, tak mi to přijde nedůstojné i zdvořilé zároveň. Takový ten střední proud, vlastně jsou všichni trochu sympaťáci, trochu idioti, že, to jsme si poplakali, jdeme dál. Nakonec si říkám, že je to pro mě nejzajímavější jako film o kontextu, a tak o něm budu i nadále přemýšlet.

Edith Piaf (2007)

La Vie en rose - La Môme
Francie/Velká Británie/Česko
režie: Olivier Dahan
scénář: Isabelle Sobelman, Olivier Dahan
hrají: Marion Cotillard, Sylvie Testud, Emmanuelle Seigner
komentář 24.01.2022

Mám ráda, když jsou podobné filmy víc o díle než o umělcově životě. (K čemuž tady nedošlo.) Aspoň že film nabídl srovnání, jak píseň vyzní, když ji u klavíru zpívá skladatel, a jak to vypadá, když ji uchopí portrétovaná interpretka. 

Po určitém polemizování si říkám, že mi skoky v čase, kterým někteří přičítají na vrub odtažitost a nemožnost napojit se na dění, nevadily. Byl to nástroj, jak "obyčejnému" (Předvídatelnému? Přísahám, že všechny životní osudy všech skvělých zpěváků jsou totožné.) příběhu dodat alespoň nějakou autorskou strukturu a nádech hvězdné tajemnosti. 

Když mě konec dojal a rozplakal, bylo to hudbou, která mu dala obrysy i obsah, a nikoliv životem, který mu předcházel.

Krásná hašteřilka (1991)

The Beautiful Troublemaker - La Belle noiseuse
Francie/Švýcarsko
režie: Jacques Rivette
scénář: Jacques Rivette, Pascal Bonitzer, Christine Laurent + Honoré de Balzac (povídka)
hrají: Michel Piccoli, Emmanuelle Béart, Jane Birkin
viděno 19. 1. 2022

Když jsem Hašteřilku viděla poprvé (14. 5. 2011), měla jsem dojem, že mě to nebaví nebo že tomu nerozumím. Dnes vím, že mě dráždil ten princip umělce, který trpí (nebo ještě hůř, trápí ostatní), aby měl o čem tvořit. Zatím jsem ale v procesu zjišťování, jaký postoj k němu zaujmu. Pořád se mi ještě nechce vidět ten obraz.