čtvrtek 30. dubna 2015

Moderní doba (1936)

Modern Times
režie, scénář: Charles Chaplin
hrají: Charles Chaplin, Paulette Goddard, Henry Bergman
komentář ze dne 30. 4. 2015

V poslední době se dívám na dost depresivních filmů o válce, společnosti a emocích, ale že jeden z nejdepresivnějších bude poslední Chaplinova velká groteska, tak to mě nenapadlo. Co se týče humoru, tak tam byl a vždy bude mým favoritem Buster Keaton, a i toho Harolda Lloyda mám raději než CHCH, ale Chaplin z nich ze všech nejvíc vynikal v jiných než komediálních a uměleckých aspektech filmu. Představa reality za jeho šaškováním je mrazivá, protože je nadčasová.


středa 29. dubna 2015

Velká iluze (1937)

La grande illusion
režie: Jean Renoir
scénář: Jean Renoir, Charles Spaak
hrají: Jean Gabin, Dita Parlo, Pierre Fresnay, Erich von Stroheim
viděno 29. 4. 2015

Mám z toho podobný druh deprese jako z Čapkových her a skečů Voskovce a Wericha, protože je to dílo "předvečera" a já jako divák mám okno do budoucnosti a vím, co přijde. Renoir se zdá být optimističtější než Čapek, ale zároveň také více odtažitý, neměla jsem pocit žádné intimity a to mi v příběhu o lidskosti zásadně chybí.


úterý 28. dubna 2015

Dopis neznámé (1948)

Letter from an Unknown Woman
režie: Max Ophüls
scénář: Howard W. Koch, Stefan Zweig (kniha)
hrají: Joan Fontaine, Louis Jourdan, Mady Christians
viděno 28. 4. 2015

Neuvěřitelně moderně působící snímek. Ještě také krásný, střídmý, smutný, výmluvný. Miluji třeba to, jak často jsou v obraze přítomná zvířata - andulky v bytě, na ulicích toulavé kočky, v zahradě domácí psi, husy a holubi na náměstí a potom samozřejmě koně všude v ulicích. Jak se kamera pohybuje konkrétním prostorem. Jak se Joan Fontaine dívá na Louise Jourdana (který zemřel dříve tohoto roku, na Valentýna, v 93 letech věku). A způsob, jakým Louis Jourdan nevidí Joan Fontaine. Naprosto výjimečný snímek, nejen ve své době, ale i ve všech ostatních, a zejména potom v žánru melodramatu. ♥


pondělí 27. dubna 2015

Zlaté věže (1951)

The Lavender Hill Mob
režie: Charles Crichton
scénář: T.E.B. Clarke
hrají: Alec Guinness, Stanley Holloway, Sidney James, Alfie Bass
komentář ze dne 27. 4. 2015

-"Edgar." -"I beg your pardon?" -"Isn't one supposed to say that when one's being briefed? On my rare visits to the cinema..." -"The word is -roger-." -"Oh, roger. How silly of me." Takové velmi něžné pohlazení po tváři naplněné velmi dojemnými pány. Vypadá to trošku jako příprava na Pět lupičů a starou dámu, ale mému srdíčku jsou Zlaté věže možná ještě o trochu dražší, a to samozřejmě kvůli opojení na Eiffelovce. Humor dialogů i situací je takový, že kdybych je někomu popisovala, tak asi nebude chápat mé nadšení, ale kdyby se ten dotyčný sám díval, tak bude jistě pobaven.


neděle 26. dubna 2015

Rebel bez příčiny (1955)

Rebel Without a Cause
režie: Nicholas Ray
scénář: Stewart Stern
hrají: James Dean, Natalie Wood, Sal Mineo
komentář ze dne 26. 4. 2015

Poctivě jsem nad tím přemýšlela a dospěla jsem k závěru, že na mě je ten film příliš doslovný a příliš tlačí na pilu. Ve své době byl nejspíš potřebný, ale z dnešního pohledu působí zpracování jeho poselství dost neobratně. Když zůstaneme u Deana, tak Na východ od ráje je velmi podobný film, ale ve všem lepší. Je úspornější v postavách a proto si může dovolit víc hlubokých detailů a především je uměleckou vizí s výpovědí, kdežto zde se tvůrci pokoušejí o zdramatizovanou dokumentární sondu, která ale příliš očividně zinscenovaná a melodramatická na to, aby to mohlo fungovat. Také ústřední milenecká dvojice je pro mě absolutně nepřesvědčivá, jednak proto, že nemám ráda Natalii Woodovou, a také proto, že je napsaná dost neautenticky a ani Deanovo kouzlo tomu nepomůže. Obecně všechny postavy působí jako skeče (až karikatury), nikoliv živé bytosti.


sobota 25. dubna 2015

Vertigo (1958)

režie: Alfred Hitchcock
scénář: Samuel A. Taylor, Alec Coppel
hrají: James Stewart, Kim Novak, Barbara Bel Geddes
komentář ze dne 25. 4. 2015

Nikdy bych neřekla, že zrovna Hitchcockovy filmy mě budou inspirovat k psaní básní, ale už je tomu tak: "vběhnout do prázdného kostela/zahlédnout tam lem jejích šatů//ta možnost tady je". Jinak je Vertigo hrdým členem jednoho filmového klubu, který jsem založila. Jmenuje se "Klub filmů o (starých) mužích, kteří jsou pro mě nesmyslně a dětinsky posedlí neživotnými a neskutečnými ženami" a jeho dalšími členy jsou třeba Lesní jahody nebo Velká nádhera. Z posměšného tónu názvu klubu vyplývá, že tento typ filmů nemám příliš v oblibě, ale u Vertiga tomu tak úplně není, protože v jeho případě se mi velmi líbí, jak to všechno vypadá. Práce s kamerou a střihem se mi totiž zdá tak zajímavá, že u toho zapomínám na to, že nemám příliš pochopení pro téma. Jsem pod vlivem dojmu, že Stewartova topornost a herecká bezradnost (Je vážně pravda, že je považován za jednoho z nejlepších amerických herců v historii? Cary Grant říká, že prošlapal cestu Marlondu Brandovi a jeho stylu mluvy. Nemůžu tomu vůbec uvěřit.) dodává filmu nádech takového zoufalství a tápání v údělu, jaké tam Hitchcock snad ani neměl v úmyslu vkládat.


Most přes řeku Kwai (1957)

The Bridge on the River Kwai
režie: David Lean
scénář: Michael J. Wilson, Carl Foreman, Pierre Boulle (kniha)
hrají: William Holden, Alec Guinness, Jack Hawkins, Sessue Hayakawa
komentář ze dne 25. 4. 2015

Už v první scéně pohřbu postava nad hrobem vojáka pronese, že neví, za co vlastně umřel. Pointa celého díla se definuje, aby se v závěrečné scéně stejně palčivě zopakovala. Vždycky říkám, že mám speciální místo v srdci pro filmy, které končí začátkem, a tady to rozhodně platí taky. Film mi sledováním dokázal navodit pocity fyzické bolesti - a stačil k tomu jediný pohled do bledé tváře Jacka Hawkinse. Cítím se tu líp než v amerických filmech o válce.


pátek 24. dubna 2015

Na sever severozápadní linkou (1959)

North by Northwest
režie: Alfred Hitchcock
scénář: Ernest Lehman
hrají: Cary Grant, Eva Marie Saint, James Mason, Martin Landau
komentář ze dne 24. 4. 2015

Opilý Cary Grant má své kouzlo, ne že ne, a celkově ta noční jízda autem byla velmi estetická, skoro jako z mých snů, stejně jako Martin Landau, ale to už je jiná pohádka. Člověk 21. století také musí mít na mysli Kusturicu a Vincenta Gallo. A potom je nechá spolu hovořit, ale divák tomu nerozumí, protože tam rámusí motor letadla. Hitch je drahoušek. A na konci vlak vjede do tunelu, sprosťák. Když se tak nad tím zamyslím, tak je těžké uvěřit, že je to skoro šedesát let starý film.


úterý 21. dubna 2015

Zakázaná planeta (1956)

Forbidden Planet
režie: Fred M. Wilcox
scénář: Cyril Hume, William Shakespeare (hra Bouře)
hrají: Walter Pidgeon, Anne Francis, Leslie Nielsen
viděno 21. 4. 2015

Jen co se objevila dcera, freneticky jsem si opakovala: "Ať ji nikdo neučí líbat. Ať ji nikdo neučí líbat. Ať ji nikdo neučí líbat, prosím." Ale ne, takhle filmy nefungují. Rozčílila jsem se, jak nonšalantně se k tomu film staví, vzpomněla si na Červeného trpaslíka a dále také navštívila dilema, jestli se paradigma filmů 50. let má při hodnocení kvality filmů vyloučit, a nebo jestli ho můžu kvůli šovinismu a plochosti bez těžkých myšlenek odsoudit. A potom mi přišlo na mysl, že ploché a šovinistické filmy se točí i dneska, takže to s tím pravděpodobně nemá zase takovou souvislost. Inspirace Shakespearem je úsměvná. "Ze stejné látky jsme, z níž spřádají se sny..." Haha.


Páni mají radši blondýnky (1953)

Gentlemen Prefer Blondes
režie: Howard Hawks
scénář: Charles Lederer
hrají: Jane Russell, Marilyn Monroe, Charles Coburn
viděno 21. 4. 2015

Shrňme si to: Na tento druh těchto muzikálových čísel mě nikdo neutáhne a na komiku typu "Marilyn skáče na posteli a bohatý trouba se tak nemůže soustředit na mluvu" si taky nijak zvlášť nepotrpím. A ničím jiným tento film neoplývá. Posledním lákadlem by ještě mohla být móda, ale tahle okázalost spojená s hranatostí mi taky srdéčko nerozehřeje. Marilyn je rozhodně krásnější v černobílé a rovněž se mi začíná zdát nad slunce jasnější, že jedině v Někdo to rád horké mi ten její typ postavy přijde správně a snesitelně využitý. Celkově mi přijde, že film postrádá jakoukoliv šťávu. Jediný trošku přitažlivý výstup je taneček Jane Russellové u soudu, protože se dá vnímat jako provokace, jinak je to celé pouhý soubor důkazů o tom, jak moc není v Hollywoodu žena považována za opravdového člověka a jak stačí blyštivé tretky, aby se nikdo nepozastavoval nad tristní plochostí filmového řemesla.


sobota 18. dubna 2015

Nadějné vyhlídky (1946)

Great Expectations
režie: David Lean
scénář: David Lean, Ronald Neame, Anthony Havelock-Allan, Kay Walsh, Cecil McGivern, Charles Dickens (kniha)
hrají: John Mills, Valerie Hobson, Jean Simmons, Finlay Currie, Martita Hunt, Alec Guinness
viděno 18. 4. 2015

Ó můj bože, jak já nenávidím Estellu. Tato nenávist se ve mě usadila před sedmi lety, kdy jsem se setkala s látkou poprvé, a nyní zjišťuji, že se mě nedrží o nic slaběji než tehdy. A pravděpodobně ze stejných pohnutek, z jakých jsem v pubertálním věku mlčky obdivovala Písničku o škaredých holkách od Žáčka. Trochu mě překvapilo, že ze všech kritických hlasů je zrovna tenhle nejsilnější, ale co už. Další věc, se kterou jsem nepočítala, bude to, že druhý nejvášnivější hlas se bude týkat toho, že mě skoro až fyzicky bolelo, jak někdo může dopustit, aby se takhle zacházelo s dítětem (a tím mám na mysli výchovu všech těch dětí, tedy i Estelly). K věcem, co rozehřály mé srdce: pěstní bitka chlapců a pan uprchlý trestanec. A co se týče konce: Vždycky mi bylo líto, jakým způsobem se rozhodl Dickens nakonec ukončit tenhle příběh. (Teď budu mluvit o knižní předloze.) Jakýsi literární kritik o tom napsal: "Bylo by neadekvátním morálním ponaučením upřít Pipovi jeho odměnu, když předvedl růst svého charakteru." Tahle věta mě velmi rozlítila z toho hlediska, že autor za touto odměnou vidí Estellu. Estella není odměna, je to lidská bytost podobně ztýraná a zmanipulovaná jako Pip a zaslouží si vlastní rozpletení osudu a nikoliv ještě hlubší objektivizaci, a navíc to není vhodná "odměna" pro Pipa, protože Dickens strávil celou novelu až do té doby popisováním a vysvětlováním toho, že ti dva se k sobě nehodí. Jejich spojení by tudíž nepředstavovalo odměnu, ale jen další trest nebo spíš zvrácený vtípek. Toliko k literární předloze a teď k tomu, jak se s tím vypořádali filmaři. Jejich adaptační rozhodnutí totiž posunulo konec k lepšímu a to oceňuji. Pipovo gesto strhání závěsů a rozbití okenic je přímé a čisté a nepokřivuje tolik jeho charakter jako to knižní skočení po její ruce, když je konečně volná. A Estella se svou reakcí (přiznáním strachu) také zachová člověk a je jako šablona. Muhahaha, a teď jak nad tím přemýšlím, tak se mi v hlavě objevila analogie k seriálu Jak jsem poznal vaši matku, kde se rovněž řeší celoživotní posedlost muže (Teda) jednou konkrétní zidealizovanou ženou (Robin). Tvůrci seriálu osnovali intriky této posedlosti devět let a nakonec se je rozhodli zakončit tak, jak si od začátku naplánovali, a zcela tím spláchli do koše veškerý vývoj charakterů, kterým postavy během těch let nutně prošly. Ale kdybych tady měla jít do větších podrobností, tak se zase příliš rozčílím, a to se mi teď nechce. Každopádně bych to měla uzavřít tím, že David Lean, jeho scenáristický tým a jeho žena Kay Walsh zcela určitě našli přijatelnější způsob, jak nechat hrdiny spolu, aby to příliš nepošlapalo pečlivě budovanou čest protagonistů.