Taxikář (1976)

Taxi Driver
USA
režie: Martin Scorsese
scénář: Paul Schrader
hrají: Robert De Niro, Jodie Foster, Cybill Shepherd
komentář ze dne 27. 11. 2017

Já mám takové podezření, že mi téměř všechny zásadní filmy Nového Hollywoodu nic neříkají, a Taxikář je jenom další hřebíček do rakve, který to potvrzuje. Sice mám o tom filmu nastudované první poslední a všechno jsem četla, přelomové tohle, syrové tamto, kariéru definující všechno, ale když se na něj dívám, tak prostě a jednoduše nechápu, o čem to je a co se tam děje.

O hlavním hrdinovi nevím vůbec nic a on celým filmem projde kompletně nezměněný: nezmoudří, nezesílí, nevyléčí se, nenajde spojení se světem, nezblázní se, neumře. Nic. Postava Jodie Foster (i Cybill Shepherd, když jsme u toho) je tam tak málo, že velmi špatně rozumím tomu, proč je tak často dávána do souvislosti s reputací filmu. Je to sice ona, jejíž život kvůli filmu projde největší změnou, ale tadá, je to mimo plátno a někdo to odříká v nespolehlivě emocionálně neprůhledném dopise. Nechápu tento film.

Místo u moře (2016)

Manchester By The Sea
USA
režie, scénář: Kenneth Lonergan
hrají: Casey Affleck, Lucas Hedges, Kyle Chandler
viděno 19. 9. 2017

-"Who you gonna shoot? You or me?"

Jakožto osoba s vlastním traumatem z minulosti velmi oceňuji příběh o smrti rodiče, který se zcela vyhýbá většině klišé a zavedených přihlouplých schémat, v jakých se obvykle takové filmy z americké produkce odehrávají. Postava Patrika mi přišla výjimečně dobře napsaná i zahraná a jestli si někdo za tento film zasloužil Oscara, tak by to určitě byl herec Lucas Hedges. Je tak osvěžujicí vidět na plátně dospívajícího mladíka, který se chová rozumně, osobitě a uvěřitelně a svoje emoce prožívá hlavně vnitřně a nikoliv "rebelským" řvaním na svoje nejbližší.

Caseyho Afflecka mám v srdíčku už od Zabití Jesseho Jamese a i nyní musím obdivovat jeho schopnost vyjadřovat nejrůznější spektrum emocí bez zřejmého pohnutí brvou. Bohužel s jeho postavou souvisí můj osobní největší problém s tímto filmem, a to je dle mého velmi nezvládnuté zprostředkování onoho konkrétního nejdůležitějšího flashbacku. Filmu se předtím i potom daří zůstávat velmi civilní (vzhledem k tomu, jakých témat se dotýká), ale prostřihy z advokátovy kanceláře od statického sedícího Afflecka do tragické minulosti podkreslené patetickou hudbou a ukazující vše vyděračsky a chce se mi říct i zbaběle citově zabarvené se velmi odlišují od stylistického pojetí zbytku filmu, a ne dobrým způsobem. Zároveň to také signalizuje soustředění autorské pozornosti více na minulost než současnost (a já bych to chtěla naopak) a upřednostňování Affleckova vztahu k jeho ženě na úkor vztahu k synovci (a já bych to chtěla naopak).

Na druhou stranu mě velmi potěšil odkaz na můj oblíbený Freudův sen o hořícím dítěti, ačkoliv ten taky do realisticky pojatého příběhu příliš nezapadá. Ve výsledku na mě Místo u moře působí jako řemeslně dobře zvládnutý produkt s jistými kvalitami, který v sobě ale po troše přemýšlení a cítění neobsahuje nic, kvůli čemu bych jej chtěla kdy vidět znovu, myšlenkově se k němu vracet nebo ho obdivovat.

Obchod na korze (1965)

The Shop on Main Street
Československo
režie: Ján Kadár, Elmar Klos
scénář: Ladislav Grosman, Ján Kadár, Elmar Klos + Ladislav Grosman (kniha)
hrají: Ida Kamińska, Jozef Kroner, František Zvarík, Hana Slivková
komentář ze dne 7. 2. 2015

Pamatuji si, že když jsem film viděla před mnoha lety poprvé, tak mě velmi výrazně poznamenala scéna snu - a to dokonce tak, že snad každá věc, kterou jsem od té doby napsala, v sobě obsahuje snovou scénu, dnes už je často přetahuju i do bdělosti. Když bych měla říct proč, tak asi proto, že sen je velmi prostý způsob, jak z prozaického útvaru vyrobit poezii, okomentovat skutečnost jinak, aniž by se její podstata změnila. Obchod na korze se kromě poezie mění také na divadlo, a na jaké! Takový krásný dramatický trychtýř člověka pohladí po srdci, aby ho tedy následně svým obsahem rozcupoval na kousky.

-"Já... já tomu nerozumím. Vy jste moudrý člověk, pane Katz, co se to tak najednou stalo?" -"Já nejsem moudrý. A nepřišlo to najednou."

Poslední tango v Paříži (1972)

Last Tango in Paris / Ultimo tango a Parigi / Le dernier Tango à Paris
Itálie / Francie
režie, scénář: Bernardo Bertolucci
hrají: Marlon Brando, Maria Schneider, Maria Michi
komentář ze dne 25. 11. 2016

Nemyslím, že vůbec můžu pochopit, o čem ten film je. Kdybych se měla za takového předpokladu pokusit ho přece jenom pochopit, tak mi přijde veskrze špatný.

Při prvním setkání hlavních postav se oba pohybují v jedné polovině plátna a skrz celou druhou půlku projíždí auto. Proč? Proč je zabírá z takového úhlu? Při detailech se Marlon šourá pomalu co noha nohu mine, při navazujícím velkém celku jde přes most rychle a bez zastavování. Proč jsou všechny záběry na "prázdné" ulice Paříže tak náhodné a nic neznamenající, jako by je vybíral někdo, kdo to město vůbec nezná a nemá k němu žádný vztah?

Proč hraje Maria hlavní roli, když není schopna slovy ani bez nich vyjádřit jednotlivé emoce, natož přechod mezi nimi? Co bylo smyslem její dějové linky s režisérem - mně připadala jenom směšná. Co vůbec znamenal ten konec, opravdu měl být její dějový oblouk o tom, že je hloupá bezcitná sobecká bestie, nebo jsem si to jen špatně vyložila? Měli jsme jí fandit?

Ale cítím, že už se dostávám do hodně negativních otáček, což nějak úplně nechci. Nechám film těm, pro které něco znamená, a sama se půjdu znovu podívat na Tramvaj do stanice Touha. Ale nedá mi to, abych nevynesla poslední soud: Tango mi jedním slovem přijde nepřipravené. Scénář působí jako první nástřel, většina dialogů jako improvizace, nic jako by nemělo své místo nebo důvod. Prostě tomu filmu nerozumím.

Memento (2000)

USA
režie: Christopher Nolan
scénář: Christopher Nolan + Jonathan Nolan (povídka)
hrají: Guy Pearce, Carrie-Anne Moss, Joe Pantoliano
viděno 17. 8. 2009, komentář aktualizován 8. 3. 2018

Memento je tak formálně roztomilé, až se úplně zdráhám dát plný počet hvězdiček. Když jsem přemýšlela, co se mi na filmu líbilo úplně nejvíc, tak jsem dospěla k tomu, že využití Guye Pearce. Nejsem si jistá, jestli jsem ho vůbec viděla někde jinde hrát pořádně, ale tady s ním Nolan čaruje takovým způsobem, až by jeden mohl být ošálen, že se jedná o áčkového herce. A Carrie-Anne je tu tak ďábelská mrcha, až se divím, že ji nevídáme na plátnech častěji. (Ale to zase říkám zpětně, asi je třeba uznat, že na přelomu tisíciletí byla obsazovaná do zajímavých projektů.)

"Hele, honím toho chlapa. Prásk, prásk. Ne, on honí mě." - Asi takový ten film je. Nekoukám na něj, on kouká na mě.

Až na krev (2007)

There Will Be Blood
USA
režie, scénář: Paul Thomas Anderson
hrají: Daniel Day-Lewis, Paul Dano, Ciarán Hinds
viděno 21. 7. 2009

Dveře vnímání otevřené hudebním doprovodem mi ukázaly mnohem zajímavější krajiny než film samotný. I když musím uznat, že působení jednotlivých složek od sebe občas není úplně jednoduché oddělit.

Day-Lewis není ten typ herce, jehož styl herectví by mě oslovoval. Respektive můj názor na něj balancuje mezi "Je mi to celkem jedno" a "Asi mě nějak rozčiluje". Jeho postava je muž, který se nezastaví před ničím - tuto filosofii nechápu a představa takových individuí pobíhajících mezi námi mě celkem děsí. Paul Dano je potom jiný příběh. Jeho přítomnost ve mně vždy vyvolává zvědavost, co se asi chystá vyplynout na světlo. Jeho psychotický fanatik je zručně zahraný a rozhodnutí konfrontovat ho s Day-Lewisovou děsivostí mi přijde zároveň celkem chytré a ne zase až tak chytré, protože DLL ho silně přebuřuje, zvlášť v pozdějších stádiích života (kde na tom nejvíc záleží).

Ale nakonec mě film vyprovokoval dost na to, abych si odnesla prozření: Neužiji si filmy, kde herci hrají ze všech sil tím stylem, za který Akademie ráda uděluje Oscary. Lebedím si ve více stoických, vnitřně orientovaných výkonech. Jsem ráda, že jsem si to díky Andersonovi mohla uvědomit. Ale samozřejmě ke všemu existují výjimky.

Pí (1998)

Pi
USA
režie, scénář: Darren Aronofsky
hrají: Sean Gullette, Mark Margolis, Ben Shenkman
viděno 5. 1. 2009

Začínám mít pocit, že Aronofsky by dokázal zfilmovat i recept na rajskou polévku tak, že bych se celou dobu neodvážila hnout od obrazovky, že bych jenom šokovaně zírala, jak tam cpou olej, cibuli, mouku, protlak, vývar, bujon, jak to solí a sladí, a stejně až by na konci ukázali kouřící talíř s hotovým pokrmem, stejně bych nevěřila, že je něco takového možno připravit. A kolem by se zdvíhaly pěsti, skandujíce: "Tohle není rajská, to není rajská! Rajská se musí přecedit od cibule! A kdo tam nedá rýži, ten je rouhač!" A v povzdálí by se seskupovali hubení lidé, drželi talíře vděčně v dlouhých prstech, do nosů chytali tu svádivou vůni a s posvátnou bázní šepotali: "To je ale polívečka!"

Podobnost s Mazací hlavou je až zarážející, jenže od té doby se spirála trochu zatočila.

Dodatek 2018: Řekl jsem ví Bůh, ne výbuch! (Famózní soundtrack.)

Ucho (1970)

The Ear
Československo
režie: Karel Kachyňa
scénář: Karel Kachyňa, Jan Procházka
hrají: Radoslav Brzobohatý, Jiřina Bohdalová, Bořivoj Navrátil
viděno 27. 11. 2006, komentář ze dne 29. 4. 2017

Ucho je skutečně děsuplný film, ale možná ještě děsivější možná bylo, když jsme na něm blahého roku 2006 byli výchovně v kině se střední školou a moji spolužáci si mysleli, že je to komedie, protože to v sobě má Jiřinu Bohdalovou mluvící pitvořivým hlasem. Pamatuji si, že jsem si říkala "Panebože, a takoví lidé chodí všude mezi námi!" a adresovala to filmu i spolužákům, ale já jsem na střední taky byla pěkný idiot a ráda bych věřila, že lidé se můžou změnit (k lepšímu).

Čím jsem starší, tím víc zbožňuji formální stránku Ucha. Ta tíseň je opravdu hmatatelná a je to tím, na co se kamera dívá a jak se na to dívá. Pro srovnání: Dnes je zřejmě velmi cool ukazovat určité scény ve slow motion, například hořící oheň nebo rozbíjení skla a oken. (A mám na mysli současné (české) filmy, které chtějí být umělecké, nikoliv akční filmy a podobně, na které platí úplně jiná pravidla.) V rámci příběhu ty scény ale nemají žádný hlubší smysl a jejich povyšování skrz vizuální odlišení od zbytku filmu ve výsledku působí extrémně směšně. Když v Uchu Jiřina Bohdalová rozbije okno a my vidíme v samostatném dlouhém záběru pomalu padat střepy k zemi, tak je k tomu panečku důvodů. Scéna se tím zřetelně odlišuje od ostatního filmu, byť díky konzistentnímu používání stylizovaných subjektivních pohledů je pořád stylisticky na místě a nepůsobí cizorodě. Sama o sobě je to banální věc, někdo rozbil okno a střepy padají na zem, akce a reakce, jenomže kontext a provedení z toho dělají (alespoň v mých očích) jeden z nejdůležitějších a nejkrásnějších záběrů v celém filmu.

A jako malou doušku na závěr si dovolím otázku, jestli by tento konkrétní druh filmu (mám na mysli asi jenom Ucho a Kdo se bojí Virginie Woolfové?) šel natočit, kdyby jeho protagonisty byl standardnější pár, který se například doopravdy miluje (bez tajné zášti) a nebo snad ani nemá šokující kostlivce ve skříni, které by na sebe v momentu největší deprese mohl začít vrhat? Ve Virginii Woolfové by to bez toho asi nešlo, protože ten kostlivec dává všechny věci do pohybu, ale v Uchu je prvotní hybatel externí, spouští to právě Ucho, které za manželi leze dovnitř. Možná bych ještě raději sledovala, jak to semele dva lidi, kteří jsou doopravdy čistí jako lilie. ♥♥♥