pondělí 31. března 2014

V nitru Llewyna Davise (2013)

Inside Llewyn Davis
režie, scénář: Ethan Coen, Joel Coen
hrají: Oscar Isaac, Carey Mulligan, John Goodman
viděno 31. 3. 2014

Myslím, že bych věřila, že tomuhle hudebníkovi je pět set let (ano, mluvím k tobě, Jime Jarmuschi). A pro pána, co mu nabízel svůj zimní kabát, to byla poslední role, them feels.

Byla jsem na komentované projekci, které předcházel úvod hudebního odborníka, já si ale čím dál víc říkám, že v tu chvíli pánové akademici příliš nevěděli, co dělají, či lépe řečeno nevidím vnitřní souvislost. Nemyslím si, že by záměrem bratří Coenů bylo vytvořit dokument určité doby nebo rekonstrukci nějakých konkrétních událostí. Jejich film si sice propůjčuje základy z reality, staví na nich ale něco jiného, možný svět umělce „salieriovského“ typu, portrét jeho nitra, který se vztahuje k abstraktnějším pojmům, než jakými jsou „pouhé“ dějiny folkové muziky.

Hlavní hrdina je unavenou duší, která zoufale hledá smysl pro vlastní skutky (existenci), respektive naráží na nekončící řetězec důkazů o tom, že žádný takový smysl neexistuje. V písni, která hraje k závěrečným titulkům filmu, se zpívá: „Řekněte mi, koho milujete.“ K našemu hrdinovi Llewynu Davisovi mi to přijde velmi přiléhavé, protože to je přesně jeho problém. Všechno důležité se mu děje na dosah, všichni slavní začínají vedle něj, ale on si na nic z toho sáhnout nemůže. Dobře o něm vypovídají také dva venkovní záběry z epizody v Chigagu, kde se při cestě přes parkoviště zmrzlý a unavený prodírá závějí sněhu – jediného hlubšího sněhu v okolí. Kdyby udělal několik kroků stranou, šel by po pevné zemi. Nejsem si ovšem jistá, jak moc je tato symbolika záměrná (a jestli to jenom nevypovídá o tom, že si produkce nemohla dovolit „zasněžit“ větší část lokací). A potom, kdyby je udělal, kdyby jeho cesta byla lehčí, jaký vliv by to mělo na jeho hudbu? Stal by se komerčně úspěšný jako jeho přítel Jim a nebo by se z něj stal opěvovaný génius jako z „mladého Boba“, který jej v závěru filmu vystřídá na pódiu v The Gaslight?

Hrdinovo „nekonečné“ putování lemuje větší množství figurek odpovídajících různým lidským typům, ať už jde o běžné prosté lidi (hrdinova sestra) nebo stereotypizované intelektuály (všichni hosté u Gorfeinových), folkové muzikanty, více čí méně úspěšné (Jim a Jean, mladý voják, kovboj s hlubokým hlasem), a nebo bizarní stylizovanější postavy (Goodmanův Roland Turner a jeho mlčenlivý řidič). Film má epizodní strukturu a každé setkání je samo o sobě vypointované. Tyto jednotlivé pointy se potom skládají do poselství celého filmu. Komedie Coenů tentokrát není taková, že by se u ní člověk popadal za břicho, přesto si při sledování připadá pobaven. Možná díky tomu, že i hlavní hrdina jako kdyby byl od všech ostatních odstřižen, a většinu času při kontaktu s ostatními nevěří svým očím a uším a nestíhá se divit. Čím větší odstup od filmu ale vzniká, tím víc přestává být komedií a tím spíš z něj diváka bolí srdce. Protože hlavním tématem je autentičnost versus odhodlání, osud versus ironie, cesta versus výsledek, a pro hlavního hrdinu všechny tyto souboje končí vcelku špatně. Jeho vinou ovšem, což je ještě smutnější. On sám si také protiřečí, při rozhovoru s Jean jí vyčítá, že je kariéristka a bere hudbu jen jako cestu k pohodlnému rodinnému životu na předměstí, při hádce s Gorfeinovými potom ale křičí, že hudba je jeho profese, to, co ho živí, a ne předmět nějakých emocionálních výlevů.

Velmi zábavná mi přijde celá linie s kočkou (která se příznačně jmenuje Ulysses, protože také hledá cestu „domů“), a to kvůli ironii, kterou v sobě obsahuje. Když Llewynovi poprvé kočka uteče z bytu profesora, považuje to za špatnou událost, která ho zpomaluje a ochromuje, kterou musí řešit, místo aby se soustředil na svoje putování za kariérou. Proto ji nechá v autě u démonicky směšného Turnera a pokračuje sám. Jeho život ale od toho momentu není nijak lepší, ba dokonce je ještě horší. Jeho naděje, že se prosadí pod hlavičkou vlivnějšího filmového producenta, se ukáže jako lichá. Když během zpáteční cesty mine odbočku ke městu, kde nyní pravděpodobně vyrůstá jeho dítě, srazí na silnici tvora, který by mohl být tou opuštěnou kočkou. Nepoučil se, že připoutat se k ostatním živým tvorům by mohla být cesta, jak se vymanit z životního marastu, ve kterém se ocitl. A když se v závěru filmu opakuje úvodní sekvence a kočka mu opět málem uteče z bytu, ale tentokrát se mu ji podaří zastavit včas a doslova ji odkopne zpátky, považuje to za vítězství, za znamení, že se mu konečně něco povedlo. Ale díky tomu ho jeho život jenom rychleji zavede po stejných kolejích na stejná místa jako předtím, kde ho za jeho hloupost zbijí ve špinavé uličce a kde sláva na pódiu patří jiným.

Autoři se o filmu vyjádřili tak, že si inspiraci při tvoření díla brali zejména ze samotné dobové hudby, nikoli z osudů jejích autorů. Celý film tomu formálně velmi odpovídá, protože největší důraz je kladen na atmosféru, která dokresluje hlavní parametry písní, které v něm zazní: Melancholie, jednoduchost a z toho plynoucí intenzita a zásadnost jednotlivých obrazů. Záběrování velmi často sugeruje detaily, které Llewyn během svého putování pozoruje. V ostatních případech zůstává kamera odtažitější, snímaným objektům se příliš nepřibližuje. Zejména se soustředí na výrazy tváří a řeč těla pečlivě vybraných a typově přesných herců. Barevnost obrazu je velmi utlumená, místy na hranici černobílosti, což pomáhá vytvořit dojem místa, které je vytržené z toku času a ve kterém jsou časové i prostorové souvislosti nějakým způsobem narušené. Písně, hudba a jejich texty, dostávají prostor zaznít v úplné délce a v syrové, neupravené podobě. Několikrát hudba hraje jen jako podkres scény, jejímž obsahem je něco jiného, ale ve většině ostatních případů je sdělením dané scény právě hudba samotná: nejspíš právě proto, že je to jediný způsob filmařů, jak přímo ukázat, co se doopravdy nachází v tom hrdinově diskutovaném nitru. Celý zbývající prostor filmu o tom vypovídá zprostředkovaně. Svět jeho mysli je vystavěn kompaktně a důvěryhodně.

Během sledování tohoto snímku mi několikrát přišel na mysl Jim Jarmusch a jeho „Přežijí jen milenci“, a to z toho důvodu, že jejich dva hlavní mužští hrdinové řeší podobný problém: ocitli se díky vlastní vině a několika okolnostem v situaci, kdy je jejich život věčný (pořád se opakující) a tím vlastně beze smyslu. Zatímco Jarmusch mě ale zklamal pubertálním pojetím svého rozhněvaného muzikanta, který vůbec nepůsobí jako opotřebovaný dlouhým žitím/hledáním, u Coenů bych věřila bez mrknutí oka, že jejich hudebník už bloudí světem několik století a stejně dlouho ještě bloudit bude. Dokud nepřijde na to, kde dělá chybu.


sobota 15. března 2014

A Throw Of Dice (1929)

Prapancha Pash
režie: Franz Osten
scénář: W. A. Burton
hrají: Seeta Devi, Himansu Rai, Charu Roy
viděno 15. 3. 2014

Moderní hudební stopa dává té velkolepé epické atrakci jiný rozměr, takže to vlastně nakonec nějakým způsobem funguje. Princip okouzlení ale stejně převládal nad jakýmkoliv jiným přístupem.


neděle 9. března 2014

Nepohodlný (2005)

The Constant Gardener
režie: Fernando Meirelles
scénář: Jeffrey Caine
hrají: Ralph Fiennes, Rachel Weisz, Hubert Koundé
viděno 9. 3. 2014

Já teda vím, že pořád blábolím o tom, že budoucnost kinematografie leží ve slučování neslučitelných žánrů, ale když se doprostřed politického/korupčního thrilleru vloží čtyřminutová scéna, během které šedý muž za sklem brečí, protože přes sklo vidí do růžové zamilované minulosti, kde on a jeho růžová zamilovaná žena leží v posteli a říkají si růžové zamilované věci (což už jsme navíc v jednom předcházejícím flashbacku všechno viděli!!!), tak si jako divák připadám obtěžovaná záměrem polidšťovat postavy za každou cenu a manipulovaná k soustředění se na krávoviny místo na ty věci, které jsou důležité. Což se přirozeně projeví mou hněvivostí a pohrdáním směrem k celému filmu. Zkrátka provedení je hodně líbivé, což mě znechucuje, protože při pohledu na třeba Tinker Tailor Soldier Spy lze spatřit, že to jde i jinak.


čtvrtek 6. března 2014

Modrý samet (1986)

Blue Velvet
režie, scénář: David Lynch
hrají: Kyle MacLachlan, Isabella Rossellini, Dennis Hopper, Laura Dern
komentář ze dne 6. 3. 2014

Ach, dalo by se říci, že celá léta řeším ve svém srdci otázku, jestli Modrý samet je nebo není pro mne. Dnes jsem si nechala stranou čtyři hodiny na intenzívní přemýšlení a dospěla jsem k tomu, že není. Moje dětství si s sebou nese úplně jinou sadu traumat, takže je pro mě celý zážitek těžko pochopitelný, už jen to, že jsem holčička a do Oidipáku se neumím úplně vcítit. Největší atrakcí se tak pro mě stává bílá kůže Kyla MacLachlana. S postupem času také oceňuji, jaká byla Isabella kočka. Ale ty oficiální věci, které mám obdivovat, Dennis Hopper a tak, mě zanechávají v rozpacích až chladnou. Takže ve výsledku respektuji Lynchovo gesto jít pod povrch mezi ty červy, ale osobně si raději oblíbím depky od jiných autorů.


středa 5. března 2014

Velká nádhera (2013)

La Grande Bellezza/The Great Beauty
režie: Paolo Sorrentino
scénář: Paolo Sorrentino, Umberto Contarello
hrají: Toni Servillo, Sabrina Ferilli, Carlo Verdone
viděno 5. 3. 2014

Nepobrala jsem úvodní citát. Rozčiluje mě neustálý pohyb kamery a iritující doprovodná hudba. Hlavní postava v průběhu filmu v souvislosti s ohřátou rýží pronese větu: "The older is better than the new." S tímto podáním nemůžu souhlasit, takže jsem vlastně ráda, že jsem film viděla, abych si to uvědomila. Nezáleží na stáří, záleží na obsahu a smyslu. V poslední době jsem se zabývala filmy, kde dialogy postav sloužily zejména jako jeden z prvků zvukové složky, jejich obsah nebyl z narativního hlediska důležitý. Tady režisér chce, abychom poslouchali pozorně každé slovo, a stejně ty rozhovory nic neznamenají. Místo neustálého dívání do kamery bych chtěla obsah. Vidíme Jepa plakat příliš mnoho na to, aby to mohlo mít nějaký smysl. Film ve mě vytváří stejný pocit jako fotografie muže (Ivana Fraňka, haha), který se fotí každý den. Jeho tvář má na každém snímku tak rozdílný, zaranžovaný, nespontánní výraz, že to nevypovídá vůbec o ničem - nebo přinejmenším mě to vůbec nezajímá.