neděle 14. února 2010

Hanebný pancharti (2009)

Inglorious Basterds
USA/Německo
režie, scénář: Quentin Tarantino
hrají: Mélanie Laurent, Daniel Brühl, Christoph Waltz, August Diehl
viděno 14. 2. 2010, komentář aktualizace 11. 2. 2018

Ach jo, znovu a znovu se dívám na Hanebný pancharty ve snaze zjistit, jestli se mi ten film líbí nebo ne. A nejvíc mému úsilí hází klacky pod nohy mistr režisér osobně, protože na každou skvělou věc přijde se dvěma mínus-skvělými. Vynalezl si speciální šablonu/formu na dělání filmů a tu teď pravděpodobně až do skonání světa bude znovu a znovu naplňovat. A paradoxně při tom bude čím dál víc a víc vyprázdněný. V Panchartech se velmi nebezpečně přibližuje hranici mezi snesitelností a nesnesitelností, a protože jsem cestovatel z budoucnosti, tak vím, že už to bude jenom horší. Tak jako lord Voldemort při každé další vraždě roztrhne svou duši a stane se víc zrůdou a méně člověkem, tak i Tarantino při každé další opakované, nekonečně dlouhé, ne tolik vtipné, a ani ne tolik nutné promluvě některého ze svých hrdinů přichází o kousek pověsti inovátora a geniálního kombinátora, za nějž jsem ho kdysi považovala.

Recyklování příběhových, stylistických i hudebních motivů z předchozích filmů je vůbec choroba, kterou jsou Pancharti prolezlí skrz naskrz. Možná je to tím, že mu scénář uzrával v hlavě během dlouhých let, kdy pracoval na jiných věcech, každopádně to ale následný dojem nepůvodnosti neomlouvá. Takže když slyším hudbu, která Nevěstu doprovázela při boji s Šílenou Osmaosmdesátkou, nebo zase jednou při napjaté přestřelce novopečený rodič používá svého statusu k vyjednání své osobní záchrany, jsem tím vlastně otrávená, i když bych třeba nechtěla být, protože jiné momenty filmu mi přijdou super.

Ale když už jsem u toho vyčítání mu, že dělá ty samé věci pořád dokola, tak zrovna jedna věc, kterou neudělal, by mě zajímala, kdyby ji zkusil udělat. A totiž že by uskutečnil původní plán a po vzoru Kill Billa vyrobil Pancharty jako dvojdílo, jehož jednotlivé části by byly stylově i tematicky trochu jiné a vzájemně by se spíše doplňovaly, než že by se navzájem vyloženě potřebovaly. (Ovšem za předpokladu, že by měl pro oba filmy dost opravdového obsahu a nebyl by to jenom rádoby cool znějící balast.) Protože tím, že od tohoto plánu upustil, získal jeden film, jehož jednotlivé součásti spolu pohromadě úplně nedrží, a pro mne je to občas silně frustrující.

Film hodně vzbuzuje dojem, že se jedná o hrubý sestřih z většího celku a že v plánu bylo mnohem víc věcí, o kterých divák nic neví, ale postavy to zažily a nejspíš počítají s tím, že my to také víme. A hlavně tím vzniká ta podivná nerovnováha mezi hlavními postavami a jejich skutečným a domnělým vlivem na příběh, který se ve filmu odehrává. Ano, ten starý dobrý argument, že titulní Pancharti by ve filmu nemuseli vůbec být a skoro nic by se nezměnilo. V tenhle moment je potřeba zmínit to, že já jsem velký fanda toho, když se filmaři nekoukají na příručky a "pravidla" a dělají si, co chtějí (když to ve výsledku funguje a dopadne tak, "jak má"). Kill Billovi bych si nedovolila ani na vteřinu vyčítat odbočky k epizodám vedlejších postav, které nejsou fatálně spojené s hlavním konfliktem, protože tam do sebe ta mozaika dokonale zapadá a nikde nemám pocit hluchého místa a konec rozumově i pocitově vyplývá z předchozích viděných událostí. V Panchartech to naopak skřípe, a občas hodně hlasitě.

Já za hlavní postavu filmu považuji Shoshannu. Její osud je nosným rámcem celého kolosu. Její ruka doslova roztáčí celou tu mašinerii. A film se k ní tak po značnou část svého trvání i chová. Velmi se mi líbí, jak je neustále nucena přizpůsobovat se neočekávaným a brutálním zásahům zvenčí. Velmi velmi moc se mi líbí, jak je navržena a použita postava Fredricka Zollera a jak si ji Daniel Brühl vychutnává. A vysloveně zbožňuji, jak Tarantino použije mediální obraz obou dvou, aby dopověděl jejich příběh do hořce triumfálního konce. Jenomže pan režisér jako by pořád  neměl dost a nebo ho to snad někdy před chvílí přestalo bavit a prostě se najednou rozhodne, že hlavní postavy jsou vlastně Pancharti a Landa a odskočí si s nimi pryč ukončit film někde jinde a ještě navíc i v trochu jiném žánru a to je pro mne najednou gargantuovské zklamání. A Tarantino si ani nedokáže odpustit poznámku o mistrovském díle na úplném konci, a to už mám vyloženě pocit, že mě naschvál provokuje, jenom mě, která se krčím pod tím obrovským plátnem ve tmě. Tak víš co, ty pacholku, na mě to tedy nefunguje, abys věděl. Tenhle film pro mě osobně postrádá onen metaforický kufřík svítící zlatě a o masterpiecu si můžeš nechat zdát.

P.S.: Z těch mnoha situací tohoto filmu, ve kterých herci předvádí svoje schopnosti vrstvit, co všechno jejich postavy vědí a nevědí, ukazují a neukazují, co hrají jako herci a co hrají jako postavy, jsem se rozhodla udělil zlaté medaile Melanii Laurent a Augustu Diehlovi, kteří byli v mých očích prostě nejskvělejší.


čtvrtek 4. února 2010

Poslední tango v Paříži (1972)

Last Tango in Paris / Ultimo tango a Parigi / Le dernier Tango à Paris
Itálie / Francie

režie, scénář: Bernardo Bertolucci
hrají: Marlon Brando, Maria Schneider, Maria Michi
komentář ze dne 25. 11. 2016

Nemyslím, že vůbec můžu pochopit, o čem ten film je. Kdybych se měla za takového předpokladu pokusit ho přece jenom pochopit, tak mi přijde veskrze špatný.

Při prvním setkání hlavních postav se oba pohybují v jedné polovině plátna a skrz celou druhou půlku projíždí auto. Proč? Proč je zabírá z takového úhlu? Při detailech se Marlon šourá pomalu co noha nohu mine, při navazujícím velkém celku jde přes most rychle a bez zastavování. Proč jsou všechny záběry na "prázdné" ulice Paříže tak náhodné a nic neznamenající, jako by je vybíral někdo, kdo to město vůbec nezná a nemá k němu žádný vztah?

Proč hraje Maria hlavní roli, když není schopna slovy ani bez nich vyjádřit jednotlivé emoce, natož přechod mezi nimi? Co bylo smyslem její dějové linky s režisérem - mně připadala jenom směšná. Co vůbec znamenal ten konec, opravdu měl být její dějový oblouk o tom, že je hloupá bezcitná sobecká bestie, nebo jsem si to jen špatně vyložila? Měli jsme jí fandit?

Ale cítím, že už se dostávám do hodně negativních otáček, což nějak úplně nechci. Nechám film těm, pro které něco znamená, a sama se půjdu znovu podívat na Tramvaj do stanice Touha. Ale nedá mi to, abych nevynesla poslední soud: Tango mi jedním slovem přijde nepřipravené. Scénář působí jako první nástřel, většina dialogů jako improvizace, nic jako by nemělo své místo nebo důvod. Prostě tomu filmu nerozumím.