středa 12. prosince 2018

Crash (2004)

USA/Německo
režie: Paul Haggis
scénář: Paul Haggis, Robert Moresco
hrají: Don Cheadle, Jennifer Esposito, Michael Peña
viděno 12. 12. 2018

Po důkladném přemýšlení jsem dospěla k názoru, že hlavní důvod, proč je ten film tak na ránu, je použitá hudba. Ono by tedy asi samo o sobě i stačilo, že je fikční svět tak směšně zahuštěn do té míry, že většina herců má dvě tři scény (což by bylo i na představení a nadnesení nějakého osobního dramatu docela málo, natož na nějaký vývoj) a tím to pro ně hasne, a každé jejich slovo, pohyb a čin tím pádem musí být jedině k těžkopádnému tématu, kterým nás Haggis mlátí přes hlavu jako Monty Pythonovo brnění mrtvou rybou. Ale ta hudba, ta rádoby srdceryvná, návodná, kýčovitá, jednorozměrná hudba to prostě posílá do říše pekel okamžitě a bez pochyb. Dokazuje neschopnost svých tvůrců nabídnout nadhled, skrýt myšlenku trochu pod povrch, zapojit diváka do pátrání po jádru pudla, vyvolat jakoukoliv jinou diskuzi než jestli si tento paskvil zaslouží Oscara v porovnání s ostatními snímky toho roku. Nicméně kdyby mi někdo namířil bouchačku do obličeje a řekl, že musím na filmu vyzdvihnout aspoň jednu dobrou věc, tak to bude Michael Peña.


Stalo se jedné noci (1934)

It Happened One Night
USA
režie: Frank Capra
scénář: Robert Riskin + Samuel Hopkins Adams (povídka)
hrají: Clark Gable, Claudette Colbert, Walter Connolly
viděno 12. 12. 2018

Inu, zdá se, že o typech (a kvalitách) femme fatale zlatého věku Hollywoodu se mám ještě mnoho co učit. Claudette Colbert je naprosto famózní a bezprostřední a všechna čest, opravdu. Obecně jsem velmi příjemně překvapená tím, jak subtilně a meziřádkově se filmařům to zamilovávání podařilo odvyprávět, navíc v rámci žánru komedie. I Clark Gable postupně odhazuje masku a odhaluje roztomilou a zranitelnou stránku svého šviháka, což mě vede k myšlence, že možná nebyl tak namyšlený a sebestředný jako jiní herci té doby, kteří odmítali před kamerou odhalit jakoukoli slabost. Zajímavé mi přijde i to, že obě mužské autority, otec a šéf novin, ačkoliv v průběhu filmu vystupují jako profesionální drsňáci, na konci ukážou pochopení a rovněž projeví lásku ke svým poddaným, abych tak řekla. Zkrátka, nečekala jsem takovou citlivost, ale děkuji za ni! A byla to i sranda.


úterý 27. listopadu 2018

REVENANT Zmrtvýchvstání (2015)

The Revenant
USA/Hong Kong/Tchaj-wan
režie: Alejandro González Iñárritu
scénář: Mark L. Smith, Alejandro González Iñárritu + Michael Punke (kniha)
hrají: Domhnall Gleeson, Will Poulter, Forrest Goodluck
viděno 27. 11. 2018

-"I found God" he used to say. "And while sitting there and basking in the glory and sublimity of mercy... I shot and ate that son of a bitch." 

Před sledováním jsem si přečetla, že: Revenant in French also means (reverting to) "spirit" or "ghost". Což mě samozřejmě velmi natěšilo, ale i přese všechny horečkové snové vize jsem neměla pocit, že by se film dotkl duchovní roviny. Vlastně mám ve výsledku dojem, že se jedná o křížence Malickova Nového světa a Jarmuschova Mrtvého muže, přičemž se Revenantovi nedaří dosáhnout kvality ani jednoho z nich. A když to srovnám ještě s Birdmanem, do kterého se mi původně vůbec nechtělo, ale hned po prvních pár vteřinách jsem od filmu vůbec nemohla odlepit oči, jak byl hypnotizující, tak tady jsem se musela vyloženě nutit, abych se vůbec dokoukala do konce. A to jsem člověk, který by raději strávil celý život v lese, než aby jednou vkročil do víru velkoměsta. Vlastně nemám ani moc ráda, když v sobě Terrence Malick přespříliš probouzí svého vnitřního Terrence Malicka, natož abych to ještě snášela u ostatních režisérů. Inarritu podle mě vlastně udělal nejzásadnější chybu v tom, že filmu dodal lidského záporáka a hrdinovi jinou motivaci než jednoslovné "přežít", protože mi přijde, že tím paradoxně mizí důvod, proč by ten film měl existovat. "Přežít, abych zabil vraha svého syna" je extrémně klišé motivace pro tak nehostinné, dravé a kruté prostředí, jaké se filmu podařilo poskládat dohromady. Slušel by tomu mnohem víc nihilistický příběh osamělého zálesáka, který bojuje o svůj život, protože nic jiného neumí a nezná. A ještě víc bych za něco takového bojovala s přihlédnutím k tomu, že Tom Hardy vypadá pořád moc inteligentně na to, abych mu takovou roli uvěřila, a tím pádem spadá jeho herecký výkon do kategorie nepříjemně se sledujícího pitvoření, které rozhodně není důstojnou protiváhou Leova minimalismu. (A taky tedy dodám, že jsem výjimečně ráda, že když už mu tu sošku chtěli mermomocí dát, tak že mu ji dali zrovna za tenhle film a ne třeba za Letce nebo Vlka z Wall Street. I když mě osobně jako herec nezajímá už tak patnáct let.) Domhnall Gleeson teprve podruhé přenáší trochu závaží ze strany "hezký muž" na stranu "dobrý herec". Forresta Goodlucka jdu sledovat na Instagramu. Willa Poultera si přidávám do sbírky herců, kteří krásně brečí. A jako poslední zmínku jsem si nechala poznatek, že mě úplně neskutečně rozčilovala kombinace té prvoplánovité "západní filmové" hudby, která jako by se snažila každý záběr, ke kterému hrála, nafouknout a dodat mu falešný pocit důležitosti, spolu s tím japonským hudebním minimalismem, který doprovázel například finální souboj, a který skvěle vystihoval primordiální pudy a emoce, o kterých pro mě celý film byl nebo měl být. Kdyby tak byl podkreslený celý film, nejspíš bych mluvila úplně jinak, a určitě i hodně dalších lidí, kteří mu vyčítají mělkost a pozérství. Inu, třebas se na Revenanta podívám znovu za deset let a zklamání mě přejde, ale zatím sbohem a šáteček.


neděle 11. listopadu 2018

BlacKkKlansman (2018)

USA
režie: Spike Lee
scénář: Spike Lee, David Rabinowitz, Charlie Wachtel, Kevin Willmott + Ron Stallworth (kniha)
hrají: John David Washington, Adam Driver, Topher Grace
viděno 11. 11. 2018

Co si tak vzpomínám, tak to nejspíš bude nejlepší film o lidských právech v Americe, jaký jsem kdy viděla. Je chytrý, citlivý, vyrovnaný, hraje si s formou a žánrovými pravidly a hlavně, hlavně: nenechává se ovládat emocemi jako jiné filmy (a tvůrci) ze stejné kategorie (12 let v řetězech, Zrození národa 2016). Spike Lee zůstává klidný a pečlivý, ujede to pouze v doušce o současnosti, která je hodně nasáklá zeitgeistem a racionální tvůrčí filtr jde stranou. Herci jsou přesní, přirození a uvěřitelní, jsem prostě strašně ráda, že jsem našla film, který se tak drží při zemi a zároveň (a hlavně díky proto, měla bych říct) je maximálně působivý. Soundtrack Terence Blancharda představuje absolutní blaho pro moje uši.


pátek 9. listopadu 2018

Black Panther (2018)

USA
režie: Ryan Coogler
scénář: Ryan Coogler, Joe Robert Cole + Stan Lee, Jack Kirby (komiks)
hrají: Chadwick Boseman, Lupita Nyong'o, Danai Gurira
viděno 9. 11. 2018

Kdybych už nechtěla být Gina Carano a v druhém pořadí Noomi Rapace, tak bych určitě chtěla být Danai Gurira. Kvůli obrovskému hype jsem se velmi obávala zklamání a ze strachu jsem dlouho shlédnutí odkládala, takže jsem se vlastně dočkala samých příjemných překvapení. Sice mě mírně zklamala občas dost genericky znějcí "hrdinská" hudba a pro správnou údernost by to potřebovalo být o pár (desítek) minut kratší, ale tím tak moje výtky končí. Scénář se mi zdá o něco propracovanější, než je to u průměrného miliardového blockbusteru v dnešní době zvykem, zvlášť se mi dost líbí, jak umně propojeně zároveň vypráví origin story i samostatný aktuální příběh. Záporák má výtečnou motivaci, ale jakmile se mu podaří dosáhnout dílčího úspěchu, trochu se zase pro mění na klasického klišé "zničím/ovládnu-celý-svět" panáka. Ale na konec se stejně musím vrátit k tomu, že jsem si extrémně užila komando smělých žen bojovnic. Oujé oujé oujé.


středa 7. listopadu 2018

Samuraj (1967)

The Godson - Le Samouraï
Francie/Itálie
režie: Jean-Pierre Melville
scénář: Jean-Pierre Melville, Georges Pellegrin
hrají: Alain Delon, François Périer, Nathalie Delon
viděno 7. 11. 2018

Myslela jsem si, že chladné a odtažité filmy jsou můj šálek čaje... No, očividně existují čaje, které ještě tak úplně nechápu a nebo prostě vůbec nejsou pro mě a nemá smysl zkoušet to a křivit si úsměv nepříjemnou chutí. Cathy Rosier je božská, ale víc jsem si z filmu neodnesla. Delon (pro mě celkem překvapivě) v sobě nemá dostatek charismatu, aby mě přiměl vkládat si do prázdného rámu vlastní obraz, jak to u podobných filmů bývá.

pondělí 5. listopadu 2018

Dumbo (1941)

USA
režie: Ben Sharpsteen
scénář: Otto Englander
hrají: Edward Brophy, Sterling Holloway, Herman Bing, Verna Felton
viděno 5. 11. 2018

-"Did you ever see an elephant fly?" -"Well, I've seen a dragonfly." 

No sakra, pod vší tou "roztomilostí" se skrývá velmi temný příběh, což sice kvituji s povděkem, ale jinak mám přesně pocit, že to je kombinace kraťasu roztaženého na celovečerák a příkazu shora po předchozích finančních propadácích udělat film za co nejméně peněz. A karikovat animátory, co stávkovali, aby za svou práci dostali pořádně zaplaceno, jako opilecké klauny, to je docela sviňárna.

úterý 30. října 2018

Hvězdy na čepicích (1967)

The Red and the White - Csillagosok, katonák
Maďarsko/Sovětský Svaz
režie: Miklós Jancsó
scénář: Gyula Hernádi, Miklós Jancsó, Valerij Karen
hrají: András Kozák, Krystyna Mikołajewská, József Madaras
komentář 30.10. 2018

Když říkám, že mi někdo rozumí jako nikdo na světě, tak je to z mojí strany největší poklona obdivovaným tvůrcům. A Jancsó je v tomto smyslu OG, u kterého to platí úplně nejvíc. "Hvězdy na čepicích" jsem viděla před sedmi lety v kině a tehdy jsem se zamilovala okamžitě a velmi intenzívně. Ze zkušenosti vím, že se mi filmový vkus mírně (docela dost) mění s během času, a byla jsem tedy zvědavá, jak se proměnilo moje vnímání bezskrupulózního a bezčasého Jancsóva přístupu k filmovému pásu jako k sochařské hlíně, kterou lze manipulovat a ohýbat a týrat do toho nejmenšího detailu a přesto dosáhnout surového a syrového výsledného tvaru. Inu, už jen z toho květnatého popisu lze poznat, že ho miluji pořád stejně, a dokonce jsem připravena prohlásit, že to, co pod jeho vedením předvádí András Kozák (tady a také v A sedmnáct jim bylo let...) v roli ČLOVĚKA bude asi můj nejoblíbenější herecký výkon vůbec.

pondělí 29. října 2018

Rudí (1981)

Reds
USA
režie: Warren Beatty
scénář: Warren Beatty, Trevor Griffiths
hrají: Warren Beatty, Diane Keaton, Jack Nicholson
viděno 29.10. 2018

-"What the hell you doing?" -"Me? I write." -No. You wrong." 

Krucipísek, to je tak sebevědomé tvůrčí gesto, že se mi do něj vůbec nechce rýpat, i když bych našla spousta věcí, u kterých jsem brblala nebo které bych si ideálně představovala jinak. Asi to k tak těžkému tématu patří, že si Beatty vyrobí tenhle ohromně masivní film, aby diváka doslova umlátil argumenty a začaroval svůj svět make-believe na určitou dobu skoro do hmatatelného. A speciálně musím říct, že mě baví, jakým způsobem píše dialogy. Nicméně jak už to tak bývá u všech životopisných filmů, tak bůh ví, jestli si ten hollywooďan náhodou nepředstavuje ty revolucionáře jako Hurvínek válku.

-"I'll walk you home." -"Why? I won't hurt anyone."

neděle 16. září 2018

Sněhurka a sedm trpaslíků (1937)

Snow White and the Seven Dwarfs
USA
režie: David Hand
scénář: Jacob Grimm, Wilhelm Grimm (předloha)
hrají: Lucille La Verne, Adriana Caselotti, Moroni Olsen
komentář 16.9. 2018

-"How do you do?" -"How do you do what?!" 

Jsem mírně, ovšem jen mírně na vážkách, jak tuhle Sněhurku ohodnotit. Na jednu stranu je to první film, který jsem kdy viděla v kině (a dokonce si tu návštěvu i pamatuji, usazení v sále, zhasínání světel a otevírání "the doors of perception"). Na druhou stranu film o spásné síle uklízení příliš nenaplňuje moje představy o poutavé pohádce. A to pořád mluvím z pozice toho dítěte v kině. Film jsem si tedy pustila znovu, abych se na něj podívala jako vzdělaný profesionál, nicméně jsem zjistila, že jsem pořád prosté dítě a kromě jednoho vtipu a několika mírně hororových momentů mě na tom nic nebaví.

úterý 28. srpna 2018

Saulův syn (2015)

Son of Saul - Saul fia
Maďarsko
režie: László Nemes
scénář: László Nemes, Clara Royer
hrají: Géza Röhrig, Levente Molnár, Urs Rechn
viděno 28. 8. 2018

Tomu říkám filmový debut. Nevím, kdo by co chtěl ještě dovysvětlovat, od prvního do posledního záběru víme naprosto všechno, co jako divák a ČLOVĚK potřebujeme vědět. Sochání pomocí omezeného zorného pole a posílení pouze slyšeného je neuvěřitelně mocné, spolu s (mým) postupným uvědomováním, že jde vlastně o antické drama sofoklovských rozměrů a že budu nejspíš ještě hodně dlouho brečet. A jak praví Marigold: "Film, po kterém je 99% snímků s tématem holocaustu jen přebytečnou patetickou veteší."

neděle 29. července 2018

Skrytá identita (2006)

The Departed
USA/Hong Kong
režie: Martin Scorsese
scénář: William Monahan + Felix Chong a Alan Siu Fai Mak (původní scénář)
hrají: Leonardo DiCaprio, Matt Damon, Mark Wahlberg, Vera Farmiga, Martin Sheen
komentář 29. 7. 2018

Tohle je film doslova a do písmene z minulého století, jak tématem, tak zpracováním. (A protože nebyl vyroben v minulém století, tak to je špatně, jen pro upřesnění.)

Z nějakého důvodu jsem ten film hned po jeho uvedení strašně nenáviděla a z nějakého důvodu jsem se na něj potom tak alespoň jednou ročně dívala, abych přišla na to, proč ho tak strašně nenávidím a také abych pochopila, proč se tak líbil kritikům (kromě toho, že si Akademie řekla, že je na čase, aby Scorsese aspoň jednou tu cenu dostal a na filmu samotném vůbec nezáleželo).

Při letošním pravidelném sledování mě "the faithful departed" nachytali při nějaké vstřícné náladě a konečně jsem ocenila tu roztomilou infarktovou hru, kterou předvádějí pánové Leonardo a Matt. (Ačkoliv největší místečko v mém srdci si překvapivě ukradl Marky Mark.) A taky jsem konečně pochopila, co mě na tom filmu tak šíleně iritovalo, a je to samozřejmě postava Jacka Nicholsona.

Nicholson tu postavu snad někde popsal jako "inkarnaci čistého zla", jenomže to mu vážně musí strašit na věži, pokud se tak v tom filmu doopravdy vidí. Nejenže jeho buranský mafián dostává o mnoho víc prostoru, než ta postava skutečně potřebuje, ale hlavně působí jako karikatura z úplně jiného žánru a rozhodně ne jako nejzlejší zlo. V porovnání s koncentrací svých kolegů působí vysloveně směšně a to rozhodně nikoliv v dobrém slova smyslu. V souvislosti s tím taky nechápu zařazení prologu, protože se zbytkem filmu a jeho pointou má pramálo skutečného.

A jakmile jsem si tohle uvědomila, cítím se osvobozená a už tento film doufám nikdy neuvidím. (Ale budu se teď muset podívat na ten hongkongský originál, protože chci vidět Andyho Laua a Tonyho Leunga, jak se častují nenávistnými pohledy.)

-"Maybe. Maybe not. Maybe fuck yourself."

pátek 20. července 2018

Sázka na nejistotu (2015)

The Big Short
USA
režie: Adam McKay
scénář: Adam McKay, Charles Randolph + Michael Lewis (kniha)
hrají: Christian Bale, Steve Carell, Ryan Gosling, Brad Pitt
viděno 20. 7. 2018

-"Tell me the difference between stupid and illegal and I'll have my wife's brother arrested." 

S roztěkaným stylem tohoto filmu jsem musela hodně, a vlastně celou dobu, bojovat, ale nakonec mi ten jeho message přece jen obměkčil srdce. Hlavně bych řekla, že je ten film (morálně) asi tak tisíc pět set krát lepší než Vlk z Wall Street, a přesto/proto po něm za chvíli ani pes neštěkne, kdežto z Leonarda si budou všichni sedat na zadek nadosmrti, bože to mě tak štve.

Nicméně i tak si ale myslím, že by měl Adam McKay trochu ubrat na těch siláckých řečech, alespoň pro začátek. A zdá se, že to bude moje nejoblíbenější role Steva Carella.

(Původně tam prý měla být místo Margot Robbie v bublinkové koupeli Scarlett Johansson pod vodopádem a to bych viděla mnohem radši - protože Scarlett je herečka schopná vyjádřit ironii, Margot Robbie nikoli.)

-"The small investing he still does is all focused on one commodity: water."


sobota 7. července 2018

Most špionů (2015)

Bridge of Spies
USA/Německo/Indie
režie: Steven Spielberg
scénář: Ethan Coen, Joel Coen, Matt Charman
hrají: Tom Hanks, Mark Rylance, Sebastian Koch
viděno 7. 7. 2018

Dívala jsem se na tenhle film snad už před měsícem a pořád jsem si říkala "musím si to nechat rozležet, musím si to nechat rozležet", až jsem nakonec skoro zapomněla, že jsem to vůbec viděla, no a to je můj názor v kostce.

Kdybych to měla vzít obšírněji, tak jsem vlastně celou dobu rozjímala, jestli to záslužné téma "oh, the humanity" dokáže vyvážit tu nechutně pro-americkou/patriotickou podbarvenost, která patří možná tak ještě do těch černobílých devadesátých let, ale určitě ne do kinematografie 21. století. Tím Spielberg se svým týmem, což (pro mě) překvapivě znamená i Coeny, dokazují, že nejsou schopni překročit svůj stín a reflektovat ve své tvorbě nejen dobu, jakou se zaobírají, ale (hlavně) i dobu, ve které jejich výtvor vzniká. Budu demonstrovat na příkladu: Z celého filmu se mi teoreticky nejvíc líbil oslí můstek mezi dvěma záběry, z nichž první je ten, kde Hanks jede v nadzemce "z jednoho Berlína do druhého" a vidí lidi střílené ostrými při pokusu přelézt "tu" zeď, a ten druhý je samozřejmě ten, kdy jede v nadzemce ve své domovské zemi a vidí děti, jak během hry přelézají přes plot u cesty. Jenomže jak můžou tento záběr s čistým svědomím prezentovat jako symbol "nesvoboda x svoboda" v současné Americe, která provádí víme co dětem, zdem a plotům u sebe, u svých sousedů i v mnoha dalších zemích světa.

Dál by se mi taky třeba chtěla líbit postava Abela, jak ji pojal Mark Rylance, jenomže co s takovým skvělým minimalistickým výkonem ve filmu, kde se kalkul střídá s patosem. Dál mi taky přišlo úsměvné, jak je úvodní scéna pana právníka napsaná tak, aby vypadal jako největší parchant, nebo přinejmenším vyčůránek, na světě (nevím proč jsem si celou dobu představovala, že tu roli hraje Tarantino: "Ne náš týpek, ale klient našeho týpka."), ale protože ho hraje Tom Hanks, tak na tuto expozici film už dál nenavazuje a dál už se chová a mluví jako ten nejsprávnější chlap na světě v historii. No a nic moc víc už mi toho z filmu tedy neutkvělo.


středa 2. května 2018

Avengers: Infinity War (2018)

USA
režie: Anthony Russo, Joe Russo
scénář: Christopher Markus, Stephen McFeely + Stan Lee (komiks), Jack Kirby (komiks), Don Heck (komiks)

hrají: Robert Downey Jr., Chris Evans, Scarlett Johansson, Tom Holland,
viděno 2. 5. 2018

Fuck fuck fuck.


středa 18. dubna 2018

Barva granátového jablka (1969)

The Color of Pomegranates - Tsvet granata - Sayat Nova
Sovětský svaz
režie: Sergei Parajanov
scénář: Sergei Parajanov + Sayat Nova (básně)
hrají: Sofiko Chiaureli, Melkon Alekyan, Vilen Galstyan, Gogi Gegechkori
viděno 18. 4. 2018

Teď si nejsem vůbec jistá, zda je moje mysl zcela uklidněná nebo naopak výsostně rozjitřená.

 -"You are fire. Your dress is fire. You are fire. Your dress is black. Which of these two fires can I endure?"


pondělí 16. dubna 2018

Přineste mi hlavu Alfreda Garcii (1974)

Bring Me the Head of Alfredo Garcia
Mexiko/USA
režie: Sam Peckinpah
scénář: Sam Peckinpah, Gordon T. Dawson
hrají: Warren Oates, Isela Vega, Janine Maldonado
viděno 16. 4. 2018

Přiznám se bez mučení, že jsem se u filmu věnovala ručním pracím, takže neměl moji naprostou a nepřerušenou pozornost, ale i tak si myslím, že to nebyla jenom moje vina, že jsem měla celou dobu velmi silný pocit, jako bych náhodně přepínala mezi několika nesouvisejícími filmy na různých kanálech.

Prolog a konec shodně dost božské, a kdyby mi někdo teoreticky odvykládal premisu a obecný děj, tak by mi to připadalo jako super nápad, ale když se na to doopravdy podívám, tak wtf? Skoro všechno, o čem jiní kritici píšou, že je na filmu cenné, mi připadá nesmyslné, a to je ještě ke všemu stejný pocit, jaký ve mně vyvolával i zatím jediný další film, který jsem od Peckinpaha viděla, a to Pat Garrett a Billy Kid. (A Warren Oates je zde ve své roli stejně machisticky nechutně oslizlý jako James Coburn tam, takže to je asi ten Peckinpahův proslulý rukopis?)

Jestli je pravda, že Oates režiséra během natáčení naučil brát kokain, tak se ovšem nedivím, že vůbec nechápu, o čem tento film medituje, a taky se tím vlastně dost vysvětluje. Jako by neexistovala žádná korelace mezi milionem těch defilujících emocí, respektive mezi těmi způsoby, jakými se je rozhodl režisér před kamerou organizovat.


pondělí 5. března 2018

Tři billboardy kousek za Ebbingem (2017)

Three Billboards Outside Ebbing, Missouri
USA/Velká Británie
režie, scénář: Martin McDonagh
hrají: Frances McDormand, Caleb Landry Jones, Lucas Hedges
viděno 5. 3. 2018

Olala, don't funk with my billboardy. Musím o tom ještě přemýšlet a čekala jsem něco trochu jiného, což není chyba samotného filmu. Možná se mi časem rozloží, o čem to bylo. Vývoj postav nepochopitelný v daném časovém rámci. S některou doprovodnou hudbou jsem měla mírné problémy, zejména s těmi písničkami, kousky napsané Carterem Burwellem jsou the top. A ještě mi tam neseděla spousta podivných detailů, jakože třeba v rámci poslední scény v autě je z jednoho úhlu vidět ve tváři Frances spoustu nervozity, pohybuje pusou a sahá si rukou na tvář a hned v dalším navazujícím záběru z jiného úhlu je její obličej kamenný, nehybný, ruku má někde jinde... Nevím, no. Ve filmu o niterním prožitku mi takovéhle věci přijdou přinejmenším velmi rušivé. Nebo třeba celá ta scéna, kde všichni jako jedna šťastná klaka vylepují na shořelé billboardy duplikáty plakátů je náladou a vším úplně mimo kontext všeho, co se zatím stalo, a ze zpětného pohledu i co se ještě stane. Takové skoky a výkyvy mi dost maří snahu se na film napojit, respektive celý projekt ve mně vytváří velmi nedefinovatelný dojem.

Ještě před měsícem bych nemyslela, že něco takového řeknu, ale já teď držím pěsti tomu Dunkerku, ať vyhraje, co se dá. (Lucas Hedges zase skvělý, ten mi udělal velkou radost.)

Lady Bird (2017)

USA
režie, scénář: Greta Gerwig
hrají: Saoirse Ronan, Lucas Hedges, Timothée Chalamet
viděno 5. 3. 2018

Film mi silně připomněl dobu, kdy jsem každý den přemýšlela o tom, jaké by to bylo zabít se, takže asi správně zachycuje ducha určité životní etapy, řekla bych. Za nejcennější momenty filmu považuji nedůležité důležité rozhovory o pár větách: s Dannym, s tou cool holkou, s bratrovou přítelkyní, s tátou, roztroušené mezi pokusy spojit všechno jednou fabulí - která by podle mě nakonec nebyla ani potřeba, vzhledem k tomu, že stejně moc nefunguje.


pátek 2. března 2018

Malá Miss Sunshine (2006)

Little Miss Sunshine
USA
režie: Jonathan Dayton, Valerie Faris
scénář: Michael Arndt
hrají: Abigail Breslin, Paul Dano, Steve Carell 
komentář ze dne 2. 3. 2018

Zatraceně, nikdy bych neřekla, že zrovna u filmu, jako je Little Miss Sunshine, budu potřebovat tolik času, abych si utřídila, co vůbec napsat. Na film jsem se dívala už kdysi dávno hned po premiéře a zapamatovala jsem si jenom to, že mi přišlo absolutně nepochopitelné, proč o Olive všichni říkají, že je tlustá, když ta holčička očividně není tlustá ani trochu, jenom jí nasadili falešné břicho. (Ale aby nedošlo k mýlce, tak si myslím, že Abigail Breslin podává nejlepší a nejupřímnější výkon tohoto filmu a jí s radostí vyseknu srdečnou poklonu.)

Zbytek filmu mi od upřímnosti přijde tak vzdálený, jak jenom to jde. I u Juno mi vadily uměle vytvořené dějové zvraty přesně podle syd-fieldovské logiky, a LMS v tomto směru tlačí na pilu ještě mnohem víc. Jestli si se samotným institutem "indie filmu" spojuji nějaké kategorie/kvality, tak by to byla odlišnost a spontaneita, a tady postrádám jedno i druhé. Všechny postavy (kromě matky a nejspíš i Olive) jsou obdařeny trojitou dávkou typických podivínských kvalit, aby nám bylo jasné, že větší lůzry bychom doopravdy nepohledali, skoky v tónu od lehké náladovky po depresi nejtěžšího zrna jsou nečekané a nelogické, a hlavně se opravdu slepě následují všechna ta vypravěčská pravidla, která by se za daných okolností měla spíš bořit. Díky tomu je pro mě závěrečný (znovu?)nalezený pocit rodinné sounáležitosti neuvěřitelný a nedostatečně zasloužený.

Pár plusových bodů dodám za to, že film depresivnímu puberťákovi přisoudil barvoslepost a tedy opravdový důvod, proč mu svět kolem přijde škaredý a neúplný. A taky za to, že se tito filmoví sourozenci mají rádi, vycházejí spolu a záleží jim na sobě, protože mám tak trochu až po krk stereotypní filmové sourozenecké rivality.


úterý 6. února 2018

The Eagle (1925)

USA
režie: Clarence Brown
scénář: George Marion Jr. + A. S. Puškin (kniha)
hrají: Rudolph Valentino, Vilma Banky, Louise Dresser
viděno 6. 2. 2018

Hm, tak v porovnávací exkurzi mezi proslulými milovníky němého filmu v mém žebříčku i nadále povede Douglas Fairbanks (pokud tedy nepočítám Bustera Keatona, protože ten strčí do kapsy všechny). Valentino mne svým charismatem příliš neokouzlil a celkově první polovina filmu, která stojí víceméně jenom na něm, postrádala nějaké to "něco", co by mě přikovalo do sedačky.

To se ovšem změnilo s nástupem Vilmy Banky. Nevím, jestli jí scénář předepisoval o trochu víc k hraní, nebo čím to bylo, že působila mnohem "električtěji", živěji a zajímavěji než její protějšek. Rozhodně se mi ale líbilo, že, alespoň v porovnání s průměrnou ženou v nesnázích němého filmu či červené knihovny obecně, byla její postava napsaná jako chytrá a (do jisté míry) soběstačná, což jí jenom přidávalo na výsledném šmrncu. A hlavně jakmile do akce nastoupil trojúhelník Kyril - jeho dcera - Černý orel, tak se film konečně pořádně rozjel a najednou jsem chvílemi ani nevěděla, čím se kochat dřív.

Ačkoliv na mě tedy Clarence Brown přílišný dojem neudělal, rozhodně si zaslouží palec nahoru za to, že svoje esa vytasil až v druhé části filmu, než že by je všechny vyplýtval už na začátku.

-"I'd rather die on my feet than ride on your horse."


pátek 19. ledna 2018

Titanic (1997)

USA
režie, scénář: James Cameron
hrají: Leonardo DiCaprio, Kate Winslet, Billy Zane, Kathy Bates, Bill Paxton, Bernard Hill, Ioan Gruffudd
komentář ze dne 19. 1. 2018

Já mám k Titanicu tak rozporuplný postoj, jako snad k málokterému filmu. Zosobňuje, vzdává poctu a zároveň předpovídá všechny blockbusterové mory, které mi brání brát tento druh zábavní kinematografie vážně: pokřivování faktů a minulosti, romantizace neštěstí, touha být větší a ještě větší, nekonečná stopáž, kritika kapitalismu ryzími kapitalisty, a nejspíš ještě další věci, na které si teď nevzpomenu. (Obsazování hlavních rolí absurdně pohlednými mladými herci jako zápor uvádět nebudu, neboť tento krasavec a tato krasavice, na rozdíl od většiny modelů a modelek dnes okupujících blockbusterové plakáty na nástěnkách (viz například Margot Robbie), jsou právoplatnými, schopnými a charismatickými herci).

 Ale na druhou stranu se na něj dívám opakovaně a nemívám u toho pocit, že bych si chtěla vytáhnout mozek z hlavy hákem skrz nosní dutiny. A navíc má dva momenty, u kterých vždycky brečím a které se mi uprostřed všeho balastu velmi líbí: Ten první je, když se na konci filmu Rose zmocní píšťalky a kamera zůstává na jejím obličeji a jejích očích, a ten druhý je záběr na fotografie z jejího života a zejména na tu, kde sedí v koňském sedle obkročmo jako muž. Nicméně při sledování filmu v lednu 2018 jsem si k těmto dvěma brečícím pasážím přidala ještě jednu úplně na začátku, když jsem si vzpomněla, že Bill Paxton už není mezi námi. Odpočívej v pokoji, ty zatracený sympaťáku.


čtvrtek 18. ledna 2018

Dej mi své jméno (2017)

Call Me by Your Name
USA/Itálie/Francie/Brazílie
režie: Luca Guadagnino
scénář: James Ivory + André Aciman (předloha)
hrají: Timothée Chalamet, Armie Hammer, Michael Stuhlbarg
viděno 18. 1. 2018

Ten poslední záběr je velmi devastující. Love sucks.

Ale krucinál, čím víc nad tím filmem přemýšlím a čím víc se ho snažím sama pro sebe analyzovat, tím špatnější a amatérštější se mi zdá. Timothée je vážně skvělý, živý, skutečný a zajímavý a toho Oscara bych mu přála z celého srdce. Nicméně (bohužel) září mnohem jasněji než kterákoliv jiná složka filmu. Armie dělá, co může, a má i momenty, kdy je celkem okouzlující, ale spíš se mi potvrzuje moje domněnka, že je krásný a nikoliv dobrý herec, a většinu času (i díky tomu, že už ho dávno šmíruju na instagramu a tak ho mám zapsaného jako hotového dospělého chlapa s podnikavou manželkou a dvěma malými dětmi) ve své roli není přesvědčivý a občas dokonce jako by se do ní ale vůbec nehodil.

Události plynou trochu strojeně a mechanicky a Guadagnino jako by se potřeboval ještě hodně vyrežírovat, aby zvládl odvyprávět takhle subtilní a nepříběhový příběh. Ačkoliv se mi celkem líbí, jakým směrem má nakročeno, tak to ale určitě není hotový filmař, a tak mi přijde zvláštní, když v některých kritikách čtu ódy na to, že je třetí hlavní postavou filmu. Doprovodná hudba mi spíš podporovala ten neobratný pocit z filmu, než že by ho povznášela ještě někam jinam.

Nejspíš jsem si měla zapamatovat jenom ten původní prchavý pocit a nepitvat do hloubky jednoduchý film o první lásce.

- Po čtyřech měsících, během kterých jsem si určitě minimálně stokrát pustila "Visions Of Gideon" a dojímala se nad krásou a schopnostmi umění, si musím ještě dupnout: Kruci, kéž by byl ten film před "tím" aspoň o trochu lepší, protože ten konec je tak strašně skvělý!

pátek 5. ledna 2018

Zloděj z Bagdádu (1924)

The Thief of Bagdad
USA

režie: Raoul Walsh
scénář: Lotta Woods, Douglas Fairbanks (jako Elton Thomas)

hrají: Douglas Fairbanks, Julanne Johnston, Sôjin Kamiyama
komentář ze dne 5. 1. 2018

"Happiness must be earned."

Tomu říkám cesta hrdiny, panečku. Douglase Fairbankse jsem před Zlodějem nikde pořádně neviděla a teď jsem tedy nestačila zírat. Jeho fyzické herectví vytváří tak hmatatelnou, zajímavou a sympatickou postavu, až z toho srdce plesá. Trochu s ním stojí i padá celý film a možná proto se ty pasáže, kdy se film soustředí na ostatní nápadníky, mírně táhnou. Ale jakmile je na scéně on, je to jízda. Z příšerek se mi zvlášť líbil děsivý oživlý strom a potom podvodní kuběny, lákající zloděje k sobě do sluje. A vůbec výprava a kostýmy stály za to. Pro zdobené lucerny z paláce a chalífův průsvitný vyšívaný plášť bych okamžitě našla upotřebení.

Co se tedy týče epické orientální podívané, tak za mě Raoul Walsh strčí Griffithe hravě do kapsy. Sice taky prezentuje bělochy jako hrdiny a příslušníky menšin jako padouchy, ale aspoň neprohlašuje, že k tomu všichni byli takto předurčeni.


pondělí 1. ledna 2018

Čest rodiny Prizziů (1985)

Prizzi's Honor
USA

režie: John Huston
scénář: Richard Condon (+ kniha), Janet Roach

hrají: Jack Nicholson, Kathleen Turner, William Hickey, Anjelica Huston
komentář ze dne 1. 1. 2018

Chm, možná že čtyři hvězdičky z pěti jsou moc, ale když vezmu v potaz, jakou ďábelskou práci na minimu prostoru předvádí Anjelica, tak tři hvězdičky z pěti jsou zase málo. Nemluvě o tom, že William Hickey jako by na naši planetu taky dorazil dírou z pekla.

Na to, že vlastně moc nemám ráda mafiánské filmy, jsem si tenhle užila docela dost. Nejspíš mě na tom bavilo to, že příběh je celkem přímočarý a nepředstírá, že je něco víc, než co ve skutečnosti je. Předstírání velikosti je to totiž můj věčný souboj s Kmotrem, o kterého bych si, nebýt Pacina, nejraději ani kolo neopřela. Přijde mi zajímavé, že Hustonovi všichni vyčítají stáří a únavu a Coppolovi tleskají za moderní masterpiece, když mně oproti Prizziům sága rodu Corleonů připadá mnohem utahanější, rozvleklejší a daleko ustrnulejší v době dávno minulé.