úterý 3. března 2015

Terminátor 2: Den zúčtování (1991)

Terminator 2: Judgment Day
režie: James Cameron
scénář: James Cameron, William Wisher Jr.
hrají: Arnold Schwarzenegger, Linda Hamilton, Edward Furlong, Robert Patrick
komentář ze dne 3. 3. 2015

Ach jo, tohle je tak krásně zkomponovaný film. Co se děje se Sárou (fyzická transformace; obě scény rozhovoru s psychiatrem!; proměna ve zvíře a zpět ve člověka), co se děje s přátelstvím a láskou (jak John považovaný za takového dacánka naprosto automaticky a bezelstně vysvětluje terminátorovi, že některé věci se prostě nedělají a že některé věci se prostě nedají vysvětlit; když se Dysonův synek vrhne před tatínka a křičí "Neubližuj mu!"), jak se prohazují role (když divák během úvodu neví, kdo je zlý a kdo je hodný; když se ze Sářiných věznitelů stanou blázni), jak se pracuje s dvojčaty, jak se prochází mřížemi, jak se tisícovka dívá na stříbrné manekýny v obchodě s oblečením, a vůbec, tisícovka je asi můj nejoblíbenější typ terminátora. Dokonce mi ani nevadí, že se film konstantně pohybuje dopředu, protože mám dost času se v každé situaci zorientovat a uvědomit si všechny emoce a pohnutky, které to rozhýbávají. Nejvíce pohnutá jsem asi v momentu, kdy se Sára probudí a vidí, že vyryla do dřevěného stolu "NO FATE". A potom mě ještě nevýslovně dojímá scéna, ve které už je Arnold hodně rozmlácený, padne k zemi, má jen jednu ručičku a přesto se pořád plazí dál, plazí kupředu a my vidíme, že se natahuje pro zbraň, která tam předtím dolů spadla. Myslím si totiž, že v současných filmech je poměrně těžké najít podobnou scénu, která by vyvolávala emoce nonverbálně, pouze za pomoci herecké akce a kontextu. A nebo mě prostě jen dojímají hrdinové s odhodláním, i když je jen naprogramované. "The unknown future rolls toward us. I face it, for the first time, with a sense of hope. Because if a machine, a Terminator, can learn the value of human life, maybe we can too."


Žádné komentáře:

Okomentovat