USA/Německo/Francie/Španělsko
režie: Paul Greengrass
scénář: Tony Gilroy, Scott Z. Burns, George Nolfi
hrají: Matt Damon, Julia Stiles, Joan Allen
viděno 29. 1. 2008, aktualizace komentáře 24. 3. 2018
S každým dalším sledováním ztrácí a ztrácí na poutavosti. Ještě několik promítaček a budu si myslet, že je to volovina. (A jenom mám tedy potřebu ještě dodat, jak mě prostě deptá, že je příběh seskládán ze všech zásadních momentů obou předchozích filmů, že nepřináší nic nového, že jenom recykluje. Nejvíc mě asi deptá ta scéna, kdy způsobí autonehodu, aby se zbavil zabijáka, který ho nahání, a potom se při pohledu přes zbraň rozhodně býti člověkem - to je přesně do puntíku to, co se stane v Bournově mýtu, až na to, že tam je na druhé straně hlavně Karl Urban, který je mnohem hezčí psychopatický zabiják než Edgar Ramirez. To je prostě drzost, recyklovat staré emoce a odvolávat se na ně místo vzbuzování nových. Asi bych dokázala leccos odpustit, ale tohle ne.)
Ale kvůli vyčítavému pohledu Daniela Brühla (o němž jsem nicméně úplně stihla zapomenout, že tam hraje, protože při scénách v tom bytě vždycky nábožně obdivuji ten fíkus u okna a tu bonsaj u dveří) jsem se rozhodla zmínit i pár pozitiv a ukončit můj soud na smířlivější notu. Celá scéna s novinářem na londýnském nádraží je neuvěřitelně poutavá, nejspíš to bude moje nejoblíbenější sekvence z celé trilogie. A i jak pošle agenturu v New Yorku na procházku je celkem zábavné. Jenomže poslední akt filmu všechno zahodí a začne hrát na emoce a tam prostě vždycky ztratím zájem. I ten Moby na závěr jako by už zněl trochu opotřebovaně.
-"Get some rest, Pam. You look tired."
