Jak jsem balil učitelku (1998)

Rushmore
USA
režie: Wes Anderson
scénář: Wes Anderson, Owen Wilson
hrají: Jason Schwartzman, Bill Murray, Olivia Williams, Luke Wilson
komentář ze dne 13. 2. 2017

Ze všech filmů Wese Andersona tomuhle rozumím nejméně, a to i po opakovaných sledováních v odstupu mnoha let. U jeho ostatních filmů (Život pod vodou, Darjeeling a Až vyjde měsíc) jsem to měla tak, že se mi nejprve líbily hlavou a postupem času jsem se do nich zamilovala i srdcem.

Ale u Rushmore zatím nenastala ani ta první fáze. Nejspíš je to kvůli tomu, že se nejsem schopna napojit na hlavního hrdinu a sama pro sebe si identifikovat, čím si v průběhu filmu prochází. Jeho emoce jsou pro mě absolutní a kompletní záhada. Nepoznám rozdíl mezi jeho upřímnými reakcemi a naplánovanými akcemi. Dělá to, co si myslí, že by měl dělat, nebo dělá to, co doopravdy chce dělat? V tom ten můj problém nejspíš vězí. Mám pocit falše ze všeho, co udělá. A když nemám žádný záchytný bod, ze kterého bych se se na film mohla podívat s odstupem, tak jsem ztracená.

Jih proti Severu (1939)

Gone With The Wind
USA
režie: Victor Fleming, George Cukor
scénář: Sidney Howard + Margaret Mitchell (kniha)
hrají: Vivien Leigh, Olivia de Havilland, Rand Brooks
komentář ze dne 12. 2. 2017

Mám velký problém vcítit se, nebo alespoň napojit na Scarlett. Rozhodně se neztotožňuji s názory, že to je nejlépe vykreslená postava, jaká kdy poctila svou přítomností stříbrné plátno, a podobně. A když jsem tenhle minizáchvěv zášti dostala ze svého systému, tak musím přiznat, že i přes to na mě Jih proti Severu zapůsobil.

Některé záležitosti, které se týkají války, jsou tak ostré, že kdyby byly v realistickém (používám jenom proto, že mě zatím nenapadá vhodnější slovo) filmu, tak by byly hodně, hodně ostré a Dagmar by nejspíš i plakala. Nejvíc na mě zapůsobil plačící flétnista, kněz udělující za dělostřelby poslední pomazání a sbor zpívajících otroků odcházejících na frontu. Problém je v tom, že tohle jsou všechno věci jenom se míhající na pozadí hlavního příběhu. A ten mě nezajímá.

O Scarlett už jsem mluvila. Když stojí před prudérní společností v karmínových šatech, tak obdivuji šaty, ale nikoliv Scarlett. Když flirtuje s mladíky na barbecue, tak obdivují její resting bitch face, ale už nikoliv to, co v té situaci doopravdy znamená. Celým čtyřhodinovým příběhem propluje bez důležitějšího charakterového zrání a katarze prožívá na místech, kterým nerozumím. Kouzlu Rhetta Butlera jsem také nepropadla a Ashley je trestuhodně scenáristicky i herecky zanedbaný. Jenom Olivia de Havilland v roli Melanie je naprostá bohyně, a chce se mi říci, že navzdory tomu, jak je Melanie napsaná ploše a účelově jako naprostý opak Scarlett.

Do rozboru morálních stanovisek filmu se ani nechci pouštět, protože na to nejspíš nejsem dost erudovaná. Jenom se mi zdá, že film sám něco jako morální stanoviska více či méně nenápadně vyměňuje za společenskou upjatost a romantické pletky.

Wrestler (2008)

The Wrestler
USA/Francie
režie: Darren Aronofsky
scénář: Robert D. Siegel
hrají: Mickey Rourke, Marisa Tomei, Evan Rachel Wood
komentář ze dne 6. 2. 2017

V hlavě Clinta Mansella musí sedět někdo, kdo se chce neustále zabít. Nemám tušení, kdo sedí v hlavě Darrena Aronofskyho. A myslím, že jsem částečně zamilovaná do toho, kdo mluví z odbarvené hlavy Mickeyho Rourka. A byla bych nejspíš mnohem raději, kdyby byl celý film jenom o tom, jak chodí z místa na místo, a nikoliv tady o tom fieldovském "příběhu" s pravidelným střídáním peripetií a plot pointů.

Struktura filmu je tím hodně poznamenaná (a v mých očích to nejspíš znamená i pošpiněná (vnořená závorka: a on je to scenáristův debut, tak to by dost vysvětlovalo)) a na pár místech to prosáklo i do dialogů. Když poprvé mluví se striptérkou a říká ji o svých plánech, tak řekne: "Jsem teď docela ve formě." A já pláču nad plastičností jeho postavy a nad nadějí v jeho hlase a nad jejími propíchnutými bradavkami a nad vším. Ale on hned potom pokračuje: "Mohlo by to být to postrčení, co mě zase dostane na výsluní." A já okamžitě přestávám plakat a jsem nahněvaná, protože to nemluví on, to za něj mluví scenárista.

A ještě bych si trochu postěžovala na postavu dcery, za jedno mi nepřišla dobře napsaná, protože na ní nejvíc ze všech bylo vidět to manipulativní chování hnané potřebami dramatického oblouku a nikoliv psychologií propracované postavy, a za druhé si myslím, že Evan Rachel Wood nemá dostatek hereckého talentu ani charismatu, aby tento povinný papírový konstrukt posunula někam dál.

Když to shrnu, tak se mi ten koncept zřejmě líbí, rozhodně to vypadá, že se Darren snažil potlačit svoje ego, seč mohl, ale osobně bych na režisérský post najala Guse Van Santa.

Sunset Blvd. (1950)

USA
režie: Billy Wilder 
scénář: Charles Brackett, Billy Wilder
hrají: Gloria Swanson, Erich von Stroheim, William Holden
komentář ze dne 6. 1. 2017

No, mám v hlavě docela zmatek. Ponejvíce asi z postavy Williama Holdena (místo kterého bych neskutečně raději viděla původně obsazeného Montgomeryho Clifta - viděla jsem jednu jeho společnou fotkou se starší herečkou a jeho tehdejší milenkou Libby Holman a okamžitě jsem měla dojem, že mi byl ukraden mnohem jedinečnější film). Ta živá figura, kterou Holden představuje, je cynik, nebo spíše oportunista, ale jeho mrtvý hlas už žádnou další kvalitu nemá, respektive já ji tam nevidím a dle mého výslednému dílu jeho komentář nic nepřidává, jen zdvojuje již viděné. Ráda bych viděla film bez něj, působivost a výmluvnost všech scén by byla mnohonásobně zvýšena.

Několikrát jsem si během sledování Sunset Blvd. srovnávala s Tramvají do stanice Touha, protože oba filmy vznikaly zhruba ve stejné době, oba pojednávají o propadu své protagonistky do šílenství a poslední scény obou filmů jsou téměř identické, včetně památné věty pronesené v pomatení smyslů. Zároveň jsem četla, že Billy Wilder o dalším osudu Normy Desmondové nic neví, kromě toho, že se nadobro zbláznila, zatímco Tennessee Williams o Blanche řekl, že po skončení hry/filmu v blázinci dostala pozornost, kterou potřebovala, rozkvetla a dosáhla životního štěstí. I to ilustruje, jaký rozdíl mezi filmy cítím, a tak, přestože jsem si Sunset Blvd. užila, bych vždycky dala přednost Tramvaji. Protože když si představím, že by Tramvaj celou dobu provázel nezúčastněný informativní voiceover Stanleyho Kowalského, tak by v mých očích ten film okamžitě zestárl o několik generací a ztratil by svou absolutní nadčasovost. A právě tak vnímám Sunset Blvd.

Matrix (1999)

The Matrix
USA
režie, scénář: The Wachowskis
hrají: Keanu Reeves, Carrie-Anne Moss, Laurence Fishburne
komentář ze dne 5. 1. 2017

-"Myslíš, že to, co tu dýcháš, je vzduch?"

Jestli existuje filmový ekvivalent pohlednice se západem slunce a motivačním nápisem "Which one of you bitches wants to dance?", pak je to Matrix. Protože není žádná lžíce. Je to pohádka o tom, že nakonec všechno může být v pohodě, kompletní s liškou Ryškou, koněm Zlatohřívákem a rozcestím, kde si hrdina musí vybrat, která cesta asi vede k živé vodě. A asi nikdy předtím ani potom už nebyl neměnný výraz Keanu Reevese využit tak efektivně a efektně. Film, na kterém jsem vždy milovala všechno, včetně toho, že ten steak, který si tak užívá Cypher, mi připadá odporný.

MASH (1970)

USA
režie: Robert Altman
scénář: Ring Lardner Jr. + Richard Hooker (kniha)
hrají: Donald Sutherland, Elliott Gould, Tom Skerritt, Sally Kellerman
komentář ze dne 3. 1. 2017

Pro pořádek je potřeba uvést, že následný seriál jsem v dětství sledovala častěji než večerníček, takže ten bude v mých představách při jakémkoliv srovnávání vždycky představovat zlatý standard. A když už jsem v tom uvádění, tak pro zjednodušení bude dobré říci, že jsem tento film nepochopila. Nějakým způsobem "rozumím" tomu, co se tam děje, a jaké asi byly tvůrčí záměry za jednotlivými rozhodnutími, ale zvolený směr nechápu (kdyby se k chápání používalo srdce) a občas mi jde opravdu hodně proti srsti.

S celým filmem to mám nějak podobně jako s úvodní písní "Suicide is painless". Bez kontextu je to skoro děsivé, jak se zpočátku zdá neškodná a líbivá, ale s každým dalším zamyšlením se stává hloupější a nebezpečnější - zejména kvůli textu a unylému tónu interpreta, který nenaznačuje moc odstupu nebo probíhajících rošťáren. Použití písně ve filmu samotném během poslední večeře jí mírně napravuje reputaci, protože tam jí díky sledu událostí mohu částečně odpustit.

A toť právě i můj soud nad celým filmem. Některé momenty můžou být působivé, ale celek není zkomponován tak, abych to ocenila. Moje oblíbené antiválečné satiry vypadají jinak. Už jen co se týče roku 1970, tak u mě vyhrává Hlava 22 na celé čáře. Tam se s absurditou pracuje tak, že tomu rozumím hlavou i srdcem a obojí plesá. Oproti tomu jdou Altmanovy způsoby mimo mne. Ponižování Šťabajzny v ní odhaluje tu křehkost, kterou toužil ukázat? Co to probůh?!

Psanec Josey Wales (1976)

The Outlaw Josey Wales
USA
režie: Clint Eastwood
scénář: Philip Kaufman, Sonia Chernus + Forrest Carter (kniha)
hrají: Clint Eastwood, Chief Dan George, Sam Bottoms, Will Sampson
komentář ze dne 19. 9. 2016

Ta románová struktura zůstává opravdu hodně, hm, kašel, románová, ale říct to Clintovi do očí jako výtku bych si netroufla. Taky jsem si nedávno uvědomila, že mám nějak naučeno vnímat všechnu jeho tvorbu jako osobní politické prohlášení, zatímco on skrze filmy provozuje osobní politický komentář - což v pokoji moji hlavy značně mění situaci a zatím na to musím vědomě myslet, abych mu nekřivdila.

V mezičase si dojetím pláču nad plejádou vedlejších postav utvářejících výslednou formu. Postřelený Jamie, monologující Watie a hrdě vztyčený Deset medvědů jsou mí jasní favorité, z uvedených důvodů. Se samotnou postavou Joseyho to bude komplikovanější - je to zvláštní hybrid mezi Clintovým bezejmenným a regulérní postavou z filmů založených na charakterech - oproti bezejmennému známe jeho původ, zázemí, okolnosti, ale přesto z něj (a zejména mimo kameru) vznikla legenda s kvazi nadpřirozenými schopnostmi, pro kterou neplatí stejné zákony a pravidla jako pro lidi, kteří pijí stejnou vodu a bojují stejné boje jako on.

Srdíčkem prozatím preferuji sevřenost, pojmenovanost a přiznanou magičnost Tuláka z širých plání, ale uvidíme, k čemu dospěji časem - můj tatínek si Psance pouští minimálně jednou do roka, takže příležitostí k revizi bude víc než dost.