režie, scénář: Damien Chazelle
hrají: Miles Teller, J.K. Simmons
viděno 4. 8. 2017
Ačkoliv to začíná jako příběh o detailech, tak se mi zdá jako vyprávěný někým s poruchou pozornosti. Nebo já nemám ten správný druh pozornosti, požadovaný tímto filmem. Velké mínus nejspíš bude, že nemám hudební sluch a nacházím potěšení i v rozladěné hudbě, jak mi kdysi kdosi vysvětlil. Už jenom tím mi velká část obsahu rovnou uniká, možná úplně všechen obsah i s přesahem. Nebo jako kdyby film o puntíčkářích nenatočil puntíčkář a mně puntíčkáře to vytáčí z míry. Nebo jako by film o puntíčkářích natočil puntíčkář zcela puntíčkářsky a já ve skutečnosti nebyla puntíčkář a postrádala tam moment opravdového překvapení a odvahy nezabývat se trivialitami a ukazovat jen to, co je skutečně k tématu. Ale že je to režisérův první velký film, tak je možné předpokládat, že ho čas naučí vyvarovat se klišé jako je cokoliv s přítelkyní, ke které může být ambiciozní necita ambiciozně necitelný, nebo bratranci fotbalisté, kteří se mu vysmívají u rodinné večeře, kde ho nikdo nechápe.
Herec, kterému očividně není devatenáct, hraje devatenáctiletého kluka. Jak mám věřit ty naivní slzy při omluvnému volání holce muži, kterému je zjevně blíž ke třiceti než ke dvaceti? Někdy na věku herce nezáleží, ale zrovna tady mi to přijde důležité. A i přese všechnu mou, téměř neutuchající, lásku pro J.K. Simmonse, je v mém vesmíru role učitele buďto rovnou špatně napsaná (A to nejspíš je, ty wtf přechody mezi vyměňováním cukrblíků s malou holčičkou v západu slunce a kundováním dvě vteřiny poté v chladné místnosti s modrými podtóny jsou na sebe naražené tak nešikovně, že se tomu nemůžu ani zasmát - a když se tak nad tím zamyslím, tak smysl pro humor tomuto filmu chybí zcela esenciálně.) a nebo jenom špatně obsazená a zahraná (Což nejspíš taky je, protože J.K. má v očích stejný výraz při obou druzích scén a jeho hlas a řeč těla vypadají jenom jako naplňování něčích pokynů, nikoliv jako památný výkon hodný oslavování. Byla jsem zmatená už při prvním sledování, protože mi to občas přišlo až moc jako parodie, aby to byla jen náhoda, a nebyla jsem si jistá, co mám doopravdy cítit. Pustila jsem si některé pasáže ze zkoušek a zejména finální konfrontace znovu a beze zvuku a z jeho tváře jsem nebyla schopna poznat, co se tam právě emocionálně děje. On vypadá stejně vyhrožování studentům i propadání hudbě. Podle mě to není známka dobrého výkonu, ani dobrého vedení.)
V ideálním světě a při vlastnictví stroje času by ten film natočil Steve McQueen v dobách Hladu. To byl taky debut. To by film obsahoval jenom asi šest informačních scén v souvislosti s dějem a zbytek by bylo MASO. Takový film bych mohla respektovat.
